Odstín temnoty

KAPITOLA I: VŠEDNÍ TÍHA
Budík zazvonil v 04:45, jako každý pracovní den. Bez ohledu na to, kolik hodin Tomáš spal, a dnes jich bylo sotva pět, vstal bez zaváhání. Zvenčí doléhalo šumění tramvaje na Klatovské. Plzeň se teprve protahovala z noční kocoviny, ale on už pil kávu. Černou jako výčitky, hořkou jako pravda.
V kuchyni byla tma. Jen kontrolka na varné konvici svítila jako oko bdícího svědomí. Tereza spala v ložnici, děti taky. Honzík občas kopal ze spaní. Nikola měla noční lampičku s motivem jednorožce, co svítila tak mdle, že připomínala vzpomínku na světlo, ne světlo samotné.
Tomáš seděl u stolu a zíral do hrnku. Rutina. Jeho každodenní únik před přívalem podprahových informací, úředních frází a prázdných politických briefingů. Deset let na detašovaném pracovišti Bezpečností informační služby ho naučilo dvě věci: mlčet a dívat se. Mlčení ho chránilo. Pohledy mu zachraňovaly duši.
Byl právník. Oficiálně. Konzultant pro bezpečnostní politiku, právní expert s bezpečnostní prověrkou. Neoficiálně analytik v civilním. V srdci Plzně, v neoznačené budově kousek od Západočeského muzea, seděl den co den u počítače a pročítal zprávy, depeše, odposlechy, přepisy výslechů. Ruské vlivy. Extremismus. Sabotáže. Penězovody. Všechno to končilo ve zprávách, které stejně málokdo četl.
Někdy měl pocit, že jejich práce je jako sledovat, jak se loď potápí, zatímco ostatní si na palubě objednávají další drink.
Dopil kávu. Umyl hrnek. Zkontroloval, že v ledničce je svačina pro Honzíka i pro Nikču. Ne že by to neudělala Tereza, ale věci je třeba kontrolovat. V životě i ve službě. Zodpovědnost není gesto. Je to zvyk.
V koupelně si prohlížel tvář. Čtyřicet. Ještě ne sešlý, ale už ne svěží. Lehké vrásky u očí, stříbrné nitky ve vousech. Oči měl klidné. Unavené, ale pevné. Měl z nich dobrý pocit. Pořád říkaly pravdu. A když se díváš dost dlouho, i pravda tě jednou uvidí.
Oblékl se – šedý oblek, světle modrá košile, kabát. Aktovka, ve které nebyly žádné tajné materiály, jen laptop a složka s anonymními reporty. Běžný den. Jeho žena ho v předsíni letmo objala, ještě v županu. Polibek na tvář. Němý rituál. Stejný už roky. Děti zůstaly v postelích.
„Ozvi se, až budeš vědět, v kolik dorazíš,“ řekla šeptem.
„Jako vždycky,“ pousmál se.
Vyšel na vzduch. Zasunul ruce do kapes. Město bylo tiché. Procházel kolem zastávky u pomníku americké armády na Americké, kolem ranních kuřáků, kolem ospalého trafikanství, které se otvíralo světu, jako by neexistoval. Trolejbus projel, auto zatroubilo, holub vzlétl.
Nic nenasvědčovalo, že právě tenhle den bude začátkem všeho.
A právě proto to bylo nejděsivější. 

KAPITOLA II: NEVIDITELNÝ ŠUM
„Změna není dramatická. Jen statisticky podezřelá.“
Tomáš si tu větu v duchu opakoval, zatímco listoval výpisem telefonních metadat. Běžný analytický blok: šest obrazovek, otevřených grafů víc než je zdrávo, a oči, které už po hodině odmítaly zaostřovat. Přesto tam byl ten vzorec. Sotva postřehnutelný, ale ne náhodný.
První anomálii zaznamenal náhodou. Ranní rutinní screening metadat odposlechů podezřelých osob, primárně orientovaný na sledování proruské dezinformační scény v západních Čechách. Jeden z kontaktů – údajně bývalý voják, dnes majitel střelnice kousek za Plzní – měl v posledních dnech nápadně vysokou frekvenci krátkých hovorů. Všechny pod tři vteřiny. Všechny na čísla, která se měnila každý den. Všechny mezi 05:40 a 06:00.
Technicky vzato šlo o „pingy“ – hovory, které se nepřijmou, ale přesto vytvoří záznam. Jako když někdo vysílá signál. Nebo potvrzuje přítomnost.
Tomáš se zamračil. V systému označil kontakt jako potenciálně zajímavý a požádal o hloubkový výpis – lokace, BTS připojení, časové shody. Automat mu vyplivl další tři jména. Všechna z Plzně. Žádné z nich nebylo v předchozích seznamech zájmových osob. Ale dva z nich byli bývalí pyrotechnici. Třetí měl firmu na přepravu chemikálií.
Kolega za ním zívl a položil na stůl kelímek s kávou.
„Něco zajímavýho?“ zeptal se hlasem člověka, kterého to vlastně vůbec nezajímá.
„Možná. Nějaký ranní pingování mezi starýma vojákama. Vypadá to jako systém.“
„Jestli to není jen domluva na ryby,“ uchechtl se kolega. „Tyhle typy vstávaj brzo.“
Tomáš neodpověděl. Uložil si výpis. Ve vnitřním systému si vytvořil „tichý marker“ – označení, které nedávalo poplach, ale sledovalo změny v chování. Potřeboval čas. A víc dat.
Do oběda měl klid. Rybářské fórum vypadalo nevinně. Skupina mužů mezi čtyřiceti a šedesáti sdílejících fotky kaprů a vtipy o tchýních. Ale frekvence změn kontaktů a pravidelnost sdílení byla… podezřele disciplinovaná. Tohle nebyla náhodná skupina. Tohle bylo něco jiného.
Zamířil na krátkou poradu. Vedoucí oddělení, Radoslav Krýsl, byl typ, co si buduje autoritu tím, že neříká věci přímo. Vše zahaloval do slov jako koordinace, komunikační tok a předběžná validace podnětů. Na otázku, zda může Tomáš požádat o rozšířené sledování dané skupiny, odpověděl neutrálním mručením.
„Máme teď prioritu na kyberbezpečnost během květnových akcí,“ připomněl. „Slavnosti svobody, konvoj historických vozidel, amíci budou v ulicích… Tam bude tlak. Terorismus nečekáme.“
„Ani Rusko?“ Tomáš pohlédl na něj upřeně.
„Mají svých problémů dost. Tohle není Paříž, Tomáši.“
Tomáš mlčel. Ale ve vzduchu to už bylo. Ten zvláštní zápach ignorované pravdy. Jako když v paneláku hoří elektroinstalace a správce tvrdí, že to je jen rohlík v topinkovači.
Odpoledne znovu otevřel profil kontaktu. Jeden z pingu se dnes změnil – číslo bylo slovenské. Krátký hovor, tři vteřiny. Poté opět ticho. Ale hovor vedl k číslu, které patřilo firmě sídlící kousek od hranic. Firma oficiálně dovážela palivové příměsi.
A vlastnila dodávku registrovanou v Plzni.
Tomáš si otevřel mapu města. Bod po bodu si označil všechny kontakty. Rychle si uvědomil jedno: všechna spojení se děla v okruhu několika set metrů – v trase, kudy se bude během Slavností svobody pohybovat konvoj.
A poprvé za celý den ho zamrazilo.
Ne kvůli datům. Ale kvůli tichu.
Tichu, které přijde, když pravda zatím nedostala jméno.

KAPITOLA III: STÍNY VE FILTRU
Večer byl tichý. Až příliš.
Tomáš seděl v obýváku, televizor běžel potichu – nějaký dokumentární kanál, vybledlé barvy, anglický komentář s českým voice-overem. Obraz amerického obrněného vozu projíždějícího zdevastovanou Falúdžou. Ironie jak facka.
Tereza v kuchyni dočítala knížku, Nikola usnula s plyšovým psem v náručí, Honzík si nechal zapnutou lampičku ve tvaru tanku – dar od dědy z Tereziny strany, kterého Tomáš nikdy nemusel. Příliš horlivý. Příliš „vlastenec“. Typ, co dnes lajkuje proruské příspěvky a zítra pošle vnukovi vestu s českým lvem.
Tomáš měl na klíně notebook. Displej ztlumený, jas nastavený tak, aby nevyzařoval do místnosti. Některé věci se nedají úplně odložit. Zvlášť když ti pod kůži leze vzorec, který nikdo jiný nechce vidět.
Přes pracovní zabezpečenou síť odeslal dotaz na operační podporu – nenápadný, standardizovaný. Jen: „Žádám o posouzení pravidelného komunikačního chování skupiny osob ve vztahu k lokalitě plánované veřejné akce. Indicie bez přímého hrozebního obsahu, ale s potenciálem k další analýze.“
Za normálních okolností by takový podnět vedl k analýze, internímu sledování a kontrole. Do tří dnů by měl zpětnou vazbu. Jenže tentokrát mu přišla odpověď za necelých dvacet minut:
„Podnět evidován. Nebyl zjištěn signifikantní rizikový prvek. Doporučeno bez další akce. Priorita: nízká.“
Tomáš ztuhl. Tak rychle? Tak suše?
Připojil si soukromý dekódovací algoritmus a znova prošel komunikaci. Nic tam nebylo. Žádné reálné jméno, žádný explicitní obsah. Ale všechno dohromady – vzorec, timing, lokace – mu připomínaly jeden starý případ z Berlína. Jeho školení u Spolkové zpravodajské služby. Zmínka o „komunikačním krytí pomocí časově synchronizovaných pingů“. Způsob, jak aktivovat buňku bez psaní, bez mluvení. Jen struktura.
Měl chuť poslat to znovu. Měl chuť zavolat Krýslovi. Ale neudělal nic.
Vstal, vypnul televizi. Šel do kuchyně.
„Co je?“ zeptala se Tereza, aniž by zvedla oči.
„Jen mě něco zaujalo v práci. Možná náhoda. Ale mám z toho blbej pocit.“
Tereza odložila knihu. Dlouze se na něj podívala.
„To říkáš pokaždé, když se stane něco důležitýho. Jsi jako detektor dusna.“
Usmál se, ale bylo to křivé.
„Tentokrát to smrdí trochu jinak.“
„Jak jinak?“
„Ne jako rozvědka. Spíš jako vteřinu před výbuchem. Ticho před… prostě ticho, co není prázdné.“
Tereza zavřela knihu. Opřela se o stůl.
„Chceš, abych si vzala s dětmi pár dní dovolené? Ke kamarádce do Brna?“
Tomáš zavrtěl hlavou.
„Ještě ne. Nemám nic konkrétního. A možná z toho vůbec nic nebude.“
„Jasně,“ řekla tiše. „Ale když řekneš, já nás zabalím za hodinu.“
Neodpověděl. Jen si nalil trochu vody a zůstal opřený o linku. V hlavě mu běžel seznam: jména, trasy, časy, značky aut, satelitní snímky. Všechno dohromady tvořilo obraz, který nedával smysl – ale měl tvar. A ten tvar ho děsil.
Noc byla klidná. A právě to bylo nejděsivější.

KAPITOLA IV: ŠEPOT V ARCHIVU
Ráno bylo opět chladné. Plzeň voněla spáleným topením a nevyspáním. Tomáš kráčel obvyklou trasou – kolem Radbuzy, přes Anglické nábřeží, přes nenápadné dveře na zadní straně budovy s matnými skly. Oficiálně tam sídlilo „Oddělení krizového výzkumu a analýz Ministerstva vnitra“. Neoficiálně? BIS, západočeská odnož. Žádná cedule. Jen zvonek. Dveře, které vás nesežerou. Ale nikdy vás taky nevyplivnou zpátky stejným člověkem.
Sedl si ke stanici. Přihlásil se. Půlhodina rutinního kolečka – interní briefy, žádosti, informace z civilních databází. Nic zásadního. Vše utopené v řečech o dezinformacích, protestech, ostraze infrastruktury. Květnové Slavnosti svobody měly být „výzvou pro veřejný pořádek“. Bez další konkretizace. Žádná zmínka o vnitřní hrozbě. Nikde.
Odešel do dokumentačního oddělení – v podzemí, kde byl přístup omezený a signál mizel jako vzpomínky v politické kampani. Úřední šanonový svět, kde digitální stopy pořád nestačily. Chtěl najít starý protokol o monitoringu transportních společností se zahraničními vazbami. A najít jméno jedné konkrétní firmy z minulosti, jejíž dodávka se objevila v jeho mapě.
Seděl v tichu mezi regály, procházel složky, když ucítil pohled.
„Hledáš něco konkrétního?“ ozvalo se tiše.
Tomáš vzhlédl. Za ním stál muž. Starší, šedivé vlasy, bledý kabát. Kolega z technického oddělení. Jmenoval se Dan. Nikdo si ho moc nevšímal. Věčně v suterénu. Obličej šedý jako spis v ruce.
„Jen pár starších záznamů o firmách kolem převozu chemie a výbušnin. Ověřuju si hypotézu.“
„Hm,“ přikývl Dan. Pak dodal, sotva slyšitelně: „Zkus složku E-43. Možná tam najdeš, co nehledáš.“
„Prosím?“
„Jen že někdy jsou správné odpovědi v nesprávné složce,“ usmál se tiše a odkráčel.
Tomáš ho chvíli sledoval. Potom vstal. E-43 byla v oddělení archivních záznamů o případech, které nikdy oficiálně neexistovaly. Zamířil tam. Musel se přihlásit zvláštní autorizací. Vyskočilo hlášení: „Přístup do zóny E. Vstup zaznamenán.“
Uvnitř bylo chladněji. Papíry staré, ale ne mrtvé. Vyhledal záznamy. A našel to.
Několik let starý incident – zadržená zásilka nitrátových hnojiv směřujících z Maďarska přes Slovensko do Česka. Příjemcem byla malá plzeňská firma. Firma se stejným IČO, jaké Tomáš zaznamenal mezi „pingovanými“ kontakty. O případu se nikdy nepsalo. Předal se „diplomaticky“. Záznam byl opatřen poznámkou:
„Z důvodu vyšších zájmů nešířit. Potvrzena spolupráce s nejmenovaným partnerem. Nedoporučeno dále sledovat.“
A pod tím: „Záznam uzavřen. Doporučeno vyjmout z veřejné evidence.“
Tomáš chvíli jen zíral na stránku. Věci najednou přestávaly být náhodné.
Cestou zpět z archivu se zastavil u automatu. Dan tam stál znovu. Tentokrát koukal do kafe, jako by ho chtěl zakódovat.
„Dík,“ řekl Tomáš tiše.
Dan se usmál. Ale v očích měl něco, co Tomáš okamžitě poznal.
Strach.
Ne z něj. Ale z toho, že Tomáš bude první, kdo opravdu začne jednat.

KAPITOLA V: KROKY ZA ČÁROU
Tomáš věděl, že právě překročil hranici. Od této chvíle už není analytik. Je někdo, kdo viděl a rozhodl se jednat.
Odešel dřív z kanceláře. Nikomu nic neřekl. Zaparkoval svoje staré volvo pár ulic od Zámeckého náměstí, převlékl se do civilu – ne že by měl v práci uniformu, ale kalhoty bez puků a šedá mikina s kapucí dělají z kohokoli méně „úředníka“. Potřeboval se dostat do kontaktu s jedním ze jmen z mapy – bývalý voják, dnes provozovatel střelnice u Malesic. Muž, který každé ráno „pingoval“ v pět čtyřicet tři.
Objel to oklikou. Nenápadný areál za obcí. U vjezdu oprýskaná cedule: „STŘELECKÉ SPORTY - MILITARIA - KURZY BEZPEČNOSTNÍCH SLOŽEK“. Dovnitř mohl kdokoli. Tak tam prostě vešel. Zapsal se na recepci pod falešným jménem – standardní testovací procedura, nic, co by hraničilo se zneužitím pravomocí. Ještě.
Uvnitř to páchlo olejem a potem. Střelnice byla částečně krytá, s vnitřní částí pro „speciální výcvik“. Zapsal se na volný blok a dostal přístup ke stánku. Vzal do ruky půjčenou CZ 75, aby nebudil pozornost, a začal pálit na terč. Mezitím sledoval. Každý pohyb, každý hlas.
Muž, kterého sledoval – jmenoval se Marek Patera – byl uprostřed výuky. Přes reproduktory vysvětloval skupině mužů kolem padesátky, jak rozebrat Glocka „pod tlakem“. Na tom by nebylo nic divného – až na to, že žádný z těch mužů nevypadal jako běžný civilista. A všichni měli stejnou taktiku držení těla. Tu poznáš jen, když jsi dlouho v oboru.
Patera skončil a odešel do zázemí. Tomáš chvíli čekal. Pak vypnul stanoviště, vrátil zbraň a v uličce k toaletám zachytil Pateru, jak telefonuje. Zachytil jen útržky:
„…zatím klid… všechno podle plánu… ano, zítra taky… potvrzovací ping jako obvykle… ne, nikdo nic neví.“
Patera zavěsil. Otočil se. A jejich pohledy se střetly.
Byla to vteřina. Možná dvě. Ale Tomáš si všiml toho nejdůležitějšího – Patera ho neznal. Ale zneklidněl. Ne proto, že by ho poznal. Ale protože se ho nepoznání dotklo. Vznikla díra v jeho rutinním vesmíru.
Tomáš odešel. Nenápadně. Uložil si poznámky. Hovor nebyl monitorovaný. Ale měl čas. Věděl, kde Patera bydlí. Kde se pohybuje. Co dělá.
Když večer dorazil domů, čekal ho vzkaz. Ne ve schránce. V telefonu. Neznámé číslo. Hlas.
„Pane Soukupe, měl byste zpomalit. Můžete zakopnout. A ne každý pád se dá přežít.“
Hovor trval čtyři vteřiny. Pak ticho.
Tomáš jen stál v předsíni. Podíval se na děti, jak si hrají. Na Terezu, která mu nesla kávu.
A v tu chvíli věděl, že už není čas na opatrnost. Už si pro něj jdou. Jen nevědí, že on se už rozhodl.

 
KAPITOLA VI: BEZ ZRCADLA
Druhý den ráno už Tomáš nevstoupil do budovy BIS hlavním vchodem. Obešel blok a vstoupil zadním servisním vchodem pro dodavatele. Znal každou skulinu. Deset let je dost dlouhá doba na to, abys věděl, kde nejsou kamery. A kde se dá stát, aniž bys byl vidět.
Jeho stanice byla tichá. E-maily standardní. Až na jeden, zdánlivě banální: „Přeposláno: Úprava metrik u databází incidentů z let 2016–2018.“ Mělo to přijít IT oddělení. Ale přišlo jemu. Odesílatel: technický administrátor. Podepsán jen iniciálami – D.K.
Dan.
Zpráva obsahovala odkaz na vnitřní server a čtyři soubory. Tomáš si je stáhl, otevřel ve stínové virtualizaci, která nezanechává stopy. A pochopil.
Šlo o staré záznamy o sledování osob s vazbami na postsovětské bezpečnostní složky – ale data byla uměle očištěná. Zmizely časové údaje, pozice, i propojení. A u tří záznamů přibyla poznámka: „Propojeno s obchodní činností. Neřešit. Interní pokyn K-9.“
K-9 bylo označení jednoho z vedoucích analytiků. Jméno: Kučera. Člověk, který před dvěma lety neprošel bezpečnostním prověřením – ale z neznámého důvodu nebyl propuštěn. Dostal „druhou šanci“. Tehdy to nikomu nepřišlo divné. Ale Tomáš si to pamatoval.
Přejel si dlaní po čele. Měl pocit, že se věci rozplétají, ale ne logicky. Jako by někdo schválně zamíchal puzzle. Navíc na stole našel papír, na kterém bylo napsáno jen „Odpoledne – knihovna“.
Po práci tedy zamířil do Knihovny města Plzně. Nikdy tam nechodil. Nahoře u čítárny byla terasa pro čtenáře. Dan tam seděl. Bez očního kontaktu. Jen ukázal na volnou židli.
„Zachytili tě,“ řekl bez úvodu.
„Kdo?“
„Nevím. Ale systém ví, že se někdo hrabe v archivech, které měly zůstat mrtvé.“
„Proč jsi mi to poslal?“
Dan si rozbalil žvýkačku, vložil ji do úst, žvýkal v tichu.
„Protože jestli se tohle otočí proti tobě, nebudou se tě ptát. Jen tě vypnou. A nikdo si nevzpomene.“
Tomáš chvíli mlčel. Pak položil otázku, která mu ležela v hlavě už od včerejška:
„Kolik lidí v oddělení… kolik jich není na naší straně?“
Dan zvedl oči.
„Tohle není film, Tomáši. Není to černá a bílá. Jsou tu lidi, co hrajou víc her. Někdy kvůli prachům. Jindy kvůli minulosti. A někdy… prostě proto, že nevěří, že tuhle republiku má ještě smysl bránit.“
Tomáš se opřel. Vítr na terase byl ostrý. Slunce svítilo na čtečky čárových kódů.
„A co ty?“ zeptal se. „Ty jsi kdo?“
Dan se pousmál. Ale neodpověděl.

KAPITOLA VII: STŘEPY V ULICÍCH
Pozdní večer. Plzeň se tvářila unaveně. Mokrý asfalt, tlumené světlo z výloh, náhodní chodci v bundách proti větru, který studil až do morku.
Tomáš stál na rohu ulice Resslova a Purkyňova. Tvářil se jako někdo, kdo čeká na taxík. Ve skutečnosti čekal na někoho úplně jiného – na zdroj, který mu dohodil starý kontakt z minulosti. Člověk z okraje – bývalý zpravodajec, co se za peníze dělí o informace, které oficiálně neexistují.
Chlapík dorazil o pět minut později. Měl na sobě šedou bundu, kšiltovku a v ruce plastovou tašku z Levných knih. Vypadal jako alkoholik, který právě ukradl román, který stejně nepřečte.
„Tomáš?“ zeptal se, aniž by se podíval do očí.
Tomáš kývl.
„Půjdeme, tady je moc světla.“
Zamířili do vedlejší ulice. V rohu parkoviště stál rozbitý automat na lístky. Tam se zastavili. Chlapík vyndal z tašky papírový kelímek s čajem a podal mu složený lístek. Tomáš ho rozložil. Fotka dodávky. Černá. Bez poznávací značky. A pod tím stručná poznámka:
„Na dvoře bývalé školy ve Skvrňanech. Vozí se v ní díly – malý kalibr, hodně těl.“
Tomáš zvedl oči.
„Těl?“
„Zbraně, vole. Ne mrtvoly. Zatím.“
„Kdo za tím je?“
Chlapík se nadechl a poprvé se mu podíval přímo do očí.
„Nevím, jak se jmenujou. Ale mluvěj rusky. Ne všichni, ale velitel jo. A má slušný kontakty. Policie se jim vyhýbá. Maj někoho nahoře. A je to velký. Sakra velký.“
„Cíl?“
„Město. Slavnosti. Američani.“
Tomáš ztuhnul. Věděl to. Ale když to slyšel nahlas, bylo to něco jiného.
„Máš jméno?“
„Ne. Ale mám číslo. Aktivní jen večer. Tady.“
Podal mu další papírek. Pak se otočil.
„A teď vypadni. Ať tě nikdo nesleduje.“
Odešel. Rychle. Zmizel mezi domy. Tomáš se rozhlédl. Ulice byla prázdná.
Až na něj.
Stál tam muž. Na druhé straně silnice. Kabát. Čepice. Nehýbal se. Jen stál. A díval se. Pak přešel na druhou stranu – a zamířil pryč.
Tomáš udělal pár kroků za ním – ale muž byl rychlý. O dvě minuty později zmizel v podchodu pod kolejemi. A Tomáš zůstal stát sám.
Ale věděl, že je blízko. Že začíná hrát nebezpečnou hru. A že dnes už nepůjde spát klidně.

KAPITOLA VIII: ŠEPOT Z DRUHÉ STRANY
Byl už hluboko po půlnoci, když Tomáš seděl u starého notebooku na půdě, který nikdy nebyl připojen k Wi-Fi. Přes USB modem maskovaný jako router od no-name značky se připojil na anonymizovanou síť. Mobil, ze kterého se chystal volat, byl koupený v hotovosti u benzínky před Losinou. Baterie vyndaná až do poslední chvíle. Starý trik. Ale pořád fungoval.
Zadíval se na papírek s číslem. A pak vytočil.
Pípnutí. Dvě. Ticho.
„Mluv,“ ozvalo se rusky. Syrový, tichý hlas. Žádný přízvuk. Profesionál.
„Zajímám se o techniku.“
Pauza. Pak:
„Jaký druh?“
„Informační. O švábech“
Ticho. Dlouhé. Nepříjemně dlouhé.
„Kde jsi to číslo vzal?“
„To je moje věc. Ale pokud je pravda, že máte zboží, chci vidět ukázku.“
Hlas ztichl.
„Zítra. 22:30. Stará uhelná výpusť u Hracholuské přehrady. Sám. A bez keců.“
Píp. Spojení skončilo.
Tomáš jen seděl. Cítil, jak mu srdce tluče v krku. Byla to past?
Dole na chodbě vrzla podlaha. Tereza. Pootevřela dveře.
„Nemůžeš spát?“
Tomáš zaklapl notebook a schoval papírek do kapsy.
„Jen jsem nemohl usnout. Mám v hlavě moc věcí.“
„Zase práce?“
Usmál se, slabě. „Vždycky práce.“
Tereza jen přikývla a odešla zpátky.
A v tu chvíli si Tomáš znovu uvědomil, co riskuje. Ona to neví. Honzík to neví. Nikola už vůbec ne. A nesmí se to nikdy dozvědět.
Ráno v práci přivítala Tomáše podivná scéna. Všichni se dívali na jeho kolegu z vedlejšího oddělení – Štefana Krále – jak odchází s dvěma lidmi z „vnitřního“.
„Co se děje?“ zeptal se potichu Dan, který se objevil u něj s kelímkem kafe.
„Někdo ho nahlásil. Prý měl na disku něco, co tam nemělo být. Týkalo se to Vrbětic.“
„Král?“ Tomáš se zamračil. „Ten je čistý jak křišťál. Je to blbec, ale ne zrádce.“
Dan pokrčil rameny. „Taky mi to nesedí. Ale víš, jak to tu chodí.“
A právě tehdy se v Tomášovi cosi zlomilo. Začal se ptát: Je to likvidace? Odvádění pozornosti? Nebo test?
A pak si vzpomněl – Král byl jeden z mála, kdo kdysi zpochybnil rozhodnutí neprověřit Kučeru důkladněji.
Najednou se to začalo spojovat.
Ale bylo pozdě na otázky.
Zítra v noci musí na schůzku. A tam se rozhodne, jestli se dostane dál… nebo skončí pod betonem někde u Hracholusek.

KAPITOLA IX: DO TMY
Cesta k Hracholuskám byla tichá. Tomáš jel starou fabií, kterou mu půjčil známý. Žádné GPS, žádné bluetooth. Čistá analogová paranoia. Zkontroloval zpětná zrcátka už podesáté. Nic. Pokud ho sledují, dělají to perfektně.
Na sobě měl tmavou bundu, v kapse pepřový sprej a teleskop. Žádná zbraň. Ne proto, že by se bál použít ji – ale protože tohle byla hra, kde neměl být ozbrojený. Na konci hráze odbočil na lesní cestu. Tma byla hustá, světla zhasl už u hlavní silnice. Parkoval naslepo. Pak šel pěšky.
Starý výpustní kanál vypadal přesně tak, jak si ho pamatoval z dětství – jako místo, kde se schovává strach. Vlákna mlhy se plazila po vodní hladině, z dálky doléhal tlumený zvuk sovy. A pak se ozvalo zašustění.
Tomáš ztuhl.
„Dobrý večer,“ ozvalo se tlumeně. Hlas byl mužský, klidný. A neznámý.
Z křoví vystoupila postava. Střední výška, maskáčová bunda, rukavice bez prstů. Obličej částečně skrytý kapucí.
„Ty jsi zájemce o zboží?“ zeptal se.
Tomáš kývl.
„Co pro mě máš?“
„Informace o těch, kdo chtějí aby se v Plzni oslavovalo jinak,“ usmál se cizinec.
Tomáš zatnul zuby.
„Z jakého jste důvodu mi to dáváš? Peníze? Víra?“
„To je jedno. Ale jestli chceš být součástí, musíš se rozhodnout hned. Nezajímají nás diváci. Jen hráči.“
Z kapsy vytáhl flash disk.
„Tady je seznam položek. A taky kdo je zapojený. Když to podpoříš – budeš uvnitř. Když ne… už o tobě víme. A pak… no, pak možná uvidíme.“
Tomáš se na disk podíval. Pak na muže.
„Proč mi to ukazuješ“
„Protože si lidi testujeme. Vždy testujeme.“
Pak udělal krok zpět. Otočil se a zmizel ve tmě. Beze slova.
Tomáš stál v šeru. V ruce flash disk. V hlavě hukot. A na zádech chladný pot.
Když se vrátil k autu, zjistil, že je odemčeno. Ne rozbité. Jen odemčeno. Na zrcátku bylo jediné slovo, napsané červenou fixou:
„Víme.“ 
KAPITOLA X: KDO MÁ KLÍČ
Bylo hluboko po druhé ráno, když Tomáš zasunul flash disk do izolovaného zařízení v bezpečnostní komoře BIS. Nepřipojeno k internetu. Nezálohováno. Jen on, tma a soubor s názvem:
„PROCENTOVÝ KOEFICIENT_0519“
Otevřel první složku. Seznam jmen. Část byla zakódovaná, ale některá nikdo neschoval:
Kučera Radek – zajištění prostoru + legalizace logistiky. Marková Alena – distribuce v rámci ČR, přímý kontakt Moskva. Král Štefan – podezření na odpor, neutralizace probíhá
Tomáš zalapal po dechu. Král? To nebyla náhoda. Bylo to preventivní. Byla to čistka.
Další složka obsahovala fotografie. Kontejnery, sklad v průmyslové zóně u Borských polí, záběry lidí v maskáčích. Jeden z nich měl na krku přívěšek s motivem pravoslavného kříže. Jiný – fotka z parkoviště – stál u auta, které Tomáš viděl na snímku od informátora. A vedle něj…
Zamrazilo ho.
Vedle něj stál zástupce ředitele úseku analýz – Karel Palička. Člověk, který Tomáše přijímal do BIS. Elegantní, uhlazený, vždy zdvořilý. A možná v srdci zrady.
Tomáš seděl ztuhlý. Všechno se mu spojovalo: proč byl Král odstraněn, proč byl Kučera „rehabilitován“, proč se některé informace v systému mazaly, a proč nikdy nedošlo k otevření starých spisů.
Byli uvnitř. Ne jedna krysa. Síť.
Sáhl po papíru a začal si dělat poznámky. Ale sotva napsal první řádky, obrazovka zčernala. Zámek systému. Kód 410 – zabezpečený přístup aktivován jiným uživatelem.
Tomáš se zvedl. Okamžitě. Zatáhl disk, vytáhl ho a ukryl do dutého prostoru pod falešnou podlahou. Pozdě. Někdo už ví, že si to prohlížel.
Odcházel z budovy jako obvykle. Ale u recepce zahlédl detail, který jindy ignoroval: stál tam Dan. Neseděl u počítače. Jen tam stál. A díval se na něj. Výraz prázdný.
Tomáš ho minul. Nezastavil se. Ale ten pohled si odnesl domů. A tam, v kuchyni, zatímco Tereza spala a děti dýchaly ve svých pokojích v rytmu nevinnosti, si Tomáš připravil dvě věci.
Zbraň, kterou měl odloženou roky. A seznam jmen, která bude muset buď zastavit… nebo zabít.
 
KAPITOLA XI: NĚKDO TĚ VIDÍ
Tomáš stál na Rooseveltově mostu a díval se dolů do řeky. Ne kvůli melancholii. Kvůli signálu. Věděl, že jen na tomhle místě se dá zachytit slabý únik z jednoho z bezpečnostních okruhů starého ruského přenosového kanálu, přesměrovaného z diplomatické mise ve Vídni. A věděl taky, že někdo ho možná poslouchá.
Zapnul starý mobil. Ten s jednorázovou SIM kartou.
Jedna nová zpráva.
„STISKNI STŘEDOVÉ TLAČÍTKO 3 SEKUNDY. BUĎ KLIDNÝ.“
Zamrazilo ho.
Stiskl.
Telefon se sám přepnul do zvukového režimu. Ale místo připojení se spustil odposlech. Nahrávka.
Ruský hlas.
„…přesun zbraní bude potvrzen ve čtvrtek. Palička osobně prověří trasu. Kontakt na místě: objekt B–12. Udržet Tomáše Soukupa mimo směr. Je sledován, ale zatím není aktivní hrozba.“
Pak ticho. A nový hlas.
Čistá, suchá angličtina s americkým přízvukem:
„Tomáši, víme, že posloucháš. A taky víme, že nejsi idiot. Hraješ v šachové partii, ale nemáš figurky. Možná bychom mohli pomoct. Možná taky ne. Ale rozhodnutí bude tvoje. Pokud chceš hrát, zítra v noci v devět buď u mostu Milénia. Pod kamenným sloupem je složka. A vevnitř – odpovědi.“
Spojení se přerušilo. Mobil se sám vypnul. A už nešel zapnout.
Další den. BIS, Plzeň. Normální provoz. Až na to, že Tomáš přišel a zjistil, že jeho přístup k systému je dočasně omezen. Prý „technická údržba“. Výmluva tak průhledná, že urazila i jeho inteligenci.
V kuchyňce seděl Dan.
„Něco se děje?“ zeptal se Tomáš.
Dan se na něj dlouze zadíval.
„Už ti někdy někdo řekl, že máš blbej timing?“
„Jenom žena.“
Dan se zasmál. Ale oči zůstaly prázdné.
Tomáš odešel. A pochopil, že musí jít dnes večer k mostu.
O deváté večer se proplížil ke sloupu. Nikdo si ho nevšímal. Všichni se koukali na telefony, svět byl zase o něco digitálnější. V kamenném výklenku byla malá černá složka. Papírová. Opatrně ji otevřel.
Uvnitř: fotky. Místnosti. Lidi. A na jedné z nich… zřetelná momentka z Plzně. U vjezdu do garáží hotelu Continental.
A vedle auta – někdo koho znal. Vyšší, s brýlemi, vousy, cigaretou. Neostrá fotka. Ale Tomáš ho poznal.
Zástupce ředitele úseku analýz.
Dole na stránce stálo:
„Přemýšlej, komu věříš. Víc ti zatím neřekneme. Ale jsi blízko.“
 
KAPITOLA XII: VSTUP BEZ POVOLENÍ
Byla tma, mlha visela nízko a garáže hotelu Continental spolkly Tomáše jako klidný žaludek šelmy. Vybaven čelovkou, malou kamerou a tlumeným krokem, prošel boční vchod skrz větrací šachtu. Klíč si „vypůjčil“ ze ztracených věcí hotelového skladu – drobná manipulace při obědě s přátelským recepčním udělala své.
Uvnitř panovalo ticho. Ne úplné – občas zapípala kamera, někde zasyčela ventilace. Ale jinak jen tlukot jeho srdce a ozvěna kroků na betonu.
Tomáš došel k místu z fotografie. Záznamové zařízení. Dveře zamčené, ale jen magneticky. Stará dobrá metoda – magnetický rušič. Přiložil zařízení, čekal.
Píp.
Otevřeno.
Vešel.
Uvnitř nebyl jen záznam. Bylo tam i živé zařízení – notebook, připojený k VPN síti. A co hůř – otevřený přenos, běžící na pozadí.
Aktuální šifrovaný chat:
„Zásilka bude připravena k přesunu po víkendu. Připravenost: 80 %. Voják v záloze – aktivován.“
Tomáš si rychle stáhl data. Ale než stačil zařízení opustit, něco ho zarazilo.
Ve skle vedlejšího okna – odraz. Něčí rameno. Někdo stál těsně za dveřmi.
Rychle zhasl čelovku, přikrčil se, vytáhl teleskop. Srdce mu bušilo jak u výslechu. Dveře se otevřely.
Muž. Postava v civilu. Klidná. Ruka v kapse.
„Nazdar, Tome.“
Tomáš ztuhl. Hlas poznal. Dan. Jeho kolega.
„Co tady děláš?“ vypravil ze sebe Tomáš.
Dan pokrčil rameny. „Měl jsem dozor. A viděl jsem tě na záznamu. Musel jsem zakročit.“
Tomáš mlčel.
„Víš…“ pokračoval Dan pomalu, „každý máme svoje motivy. Někteří to dělají pro prachy, jiní pro ideu. Ale já to dělám pro rovnováhu. A tys ji narušil.“
A pak vytáhl ruku z kapsy.
Zbraň.
Tomáš zareagoval instinktivně. Teleskop vystřelil, ozvalo se křupnutí. Rána nešla přímo na zbraň – ale na zápěstí. Dan zařval. Zbraň spadla.
Tomáš ho kopl, tvrdě. Ne bojově. Instinktivně. Dan padl dozadu a udeřil se do hlavy o dveře.
Tomáš sebral zbraň, sbalil disk a utekl.
Venku zvracel za kontejnerem. Ne strachem. Adrenalinem. Poprvé někoho vážně zranil. Poprvé věděl, že ho chtěli zabít. Jeho vlastní kolega.
 
KAPITOLA XIII: PACH OLIVOVÉHO OLEJE
Noc byla tichá. Plzeň spala. Tomáš seděl v kuchyni a zíral do prázdna, když mu přišla SMS z anonymního čísla:
„Dan je mimo hru. Máš důvěru. Připrav se. Zítra ve 22:00 – stará jatka. Mám, co hledáš.“
Stará jatka. Komplex u nákladového nádraží. Dnes opuštěné, zarostlé, částečně demolované. Ideální místo, kde se člověk buď dozví pravdu… nebo ho najdou o tři dny později pod betonem.
Ale Tomáš věděl, že musí jít.
Druhý den byl tichý. Až podezřele. V práci nikdo nezmínil Dana. Prý dovolená. Krátká poznámka v systému, žádné dotazy. Tomáš si ověřil přístup do databáze – částečně obnoven. Zvláštní. Buď někdo chce, aby pokračoval… nebo ho sleduje.
Podíval se do evidence zásob a incidentů. Jeden detail ho zarazil: poslední měsíc chybí z evidence několik kilo C-4. Oficiálně odepsáno. Neoficiálně – neexistují žádné záznamy, kam šly.
Večer. 21:50. Přichází ke starým jatkám. Zima, vlhko, beton páchne jako stará krev. U vchodu bliká tlumené světlo baterky.
„Soukup?“ ozve se.
Postava ve stínu. Hubený muž, asi padesát. Oblek pod kabátem. Drží ruce na viditelném místě. Tomáš poznal, že je to ten stejný muž, který mu dal u Hracholusk flash disk.
„Říkej mi David. Neptám se, komu věříš. Jen tě varuju – čas běží. Zítřek rozhodne. Výbuch měl nastat přesně ve chvíli, kdy konvoj projede kolem Americké. Není to improvizace. Je to deklarace.“
Tomáš mlčí.
„Mám přístup k dokumentaci. Kódové označení: Operace Šum. Klasifikováno jako „přerušení kolaborace.“ Rusové tvrdí, že Česká republika je předmostí americké operace. Chystají demonstraci. Krev, smrt, chaos – a všechno v přímém přenosu.“
„Proč mi to říkáš?“ zeptal se Tomáš.
„Protože nejsem jedním z nich. Nikdy jsem nebyl. Ale kdysi jsem byl v GRU. Teď… teď patřím jinam.“
„CIA?“
David se pousmál.
„Možná. Možná jen patřím na správnou stranu dějin.“
Podal mu obálku. Uvnitř: mapa, přístupový kód, fotografie. Jeden z mužů na fotce je… ředitel krajského logistického skladu Armády ČR.
„Zítra večer. Poslední přesun. Pokud je zastavíš – zabráníš masakru. Pokud ne… všechno, co znáš, skončí v ohni a krvi.“
Tomáš přikývl. Ale než stihl něco říct, David zmizel. Prostě zmizel. Neutíkal. Nebylo kam. Ale ztratil se, jako by ho pohltila zem.
Tomáš zůstal stát. V ruce obálka. V hlavě mlha. A v srdci poznání:
Teď už není návratu.
 
KAPITOLA XIV: SMRT V KONTEJNERU
Areál bývalých vojenských skladů na periferii Plzně, mezi Lhotou a Novou Vsí, byl na první pohled mrtvý. Jen pár světel, hlídač ve vrátnici, ticho.
Tomáš dorazil těsně před půlnocí. Auto nechal o kus dál a šel pěšky. Věděl, co hledá: hala 7B. Podle fotografií tam měly být přepravní bedny, oficiálně deklarované jako „paměťové nosiče pro techniku NATO“. Neoficiálně – kontejnery s C-4 a iniciačními jednotkami.
Prošel plotem, kudy kdysi utíkali branci na cigáro. Nikdo ho nezastavil.
Uvnitř byla hala tichá. Až na zvuk. Slabé klapání. Kov na kov.
Tomáš přikrčeně došel ke kontejneru. Opatrně pootevřel dvířka.
Uvnitř: čtyři velké balíky C-4, připravené k montáži do podvozku vozidel. U každého: značka v azbuce. A kontrolní čip s logem Rostěchimexport – firmy napojené přímo na ruské ministerstvo obrany.
Cvak.
Za zády se mu ozval suchý, chladný zvuk natahované pistole.
„Tohle není místo pro turisty, pane Soukupe.“
Otočil se pomalu.
Stál tam muž v bundě, maskovaný, se zbraní. A nebyl sám.
Druhý, třetí. Všichni ozbrojení. Profesionální postoj. Beze slov.
Jeden z nich – vyšší, bledý, s chladným pohledem – se přiblížil.
„Věděli jsme, že jste tvrdohlavý. Ale že přijdete až sem… to už je skoro obdivuhodné. Mysleli jsme, že se o vás postará Dan.“
Tomáš neodpověděl.
„Víte, co je zvláštní?“ pokračoval muž. „Že my víme všechno o vás. Víme, kdy chodíte do práce. Víme, že máte krásnou manželku a dvě děti. Víme, že jste dobrý analytik… ale mizerný špion.“
Pak se usmál.
„Ale pořád máte štěstí.“
Zablikalo světlo.
Výstřel.
Muž padl. Kulka ho zasáhla přímo mezi oči. Ostatní zpanikařili.
Z protějšího balkonu seskočila postava v černém. Tlumič, rychlé kroky, přesné rány. Dva další útočníci padli během pěti vteřin.
Tomáš zůstal stát v šoku.
Postava se otočila.
David. Klidný, přesný. S americkým coltem v ruce.
„Říkal jsem ti, že to nebude zadarmo,“ řekl.
„Jak jsi věděl, že přijdu?“ zachraptěl Tomáš.
David pokrčil rameny. „Protože to máš v krvi. Všichni právníci jsou v jádru buď hrdinové… nebo zbabělci. Ty jsi ten první.“
Pak se podíval na bedny.
„Tohle není všechno. Tohle je jen část. Zbytek už museli přesunout.“
„A kam?“
„Podle našich informací chtěli odpálit několik historických autobusů. Jejich přesun má proběhnout zítra ve 11:00. Nyní jsou připravená v depu MHD.“
Tomáš polkl.
„Zbývá ti dvanáct hodin.“
 
KAPITOLA XV: POD ASFALTEM TICHO NENÍ
Tomáš seděl v kuchyni, zatímco venku začínalo svítat. Tereza spala. Nikola mluvila ze spaní. Honzík kopl do zdi mezi pokojem a chodbou. Normální noc v normálním domě.
A on se chystal jít na válečné pole.
Mobil zapípal.
„Depo kontakt aktivní. Setkání v 06:00. Borská ulice. Hledej kávu s modrým víčkem.“ – D.
Tomáš tam došel pěšky. Východ slunce házel oranžové stíny na prázdné chodníky. Lavičky voněly pivem z včerejší noci. Míjel popeláře, psa, jednoho běžce.
Benzínka byla zavřená. Ale před ní seděl muž v civilu. Starší, šlachovitý, tvrdé rysy. Káva s modrým víčkem na stole.
„Tome,“ kývl.
Tomáš poznal hlas dřív než tvář. Nadporučík Vít Beneš. Sloužili spolu krátce během výcviku – Tomáš tehdy v roli pozorovatele, Beneš jako instruktážní důstojník. Od té doby se neviděli.
„Vítku…“
„Neoslovuj mě jménem.“
Tomáš přikývl.
„Máš přístup?“ zeptal se.
„K depu? Mám. Klíče ne, ale znám směnu. Je to starej morous, ale něco mi dluží. Když mu řeknu pustí nás dovnitř.“
„A výbušniny?“
Beneš se zamyslel.
„Ve starých autobusech, co mají jet na Americkou – tam to dají, do podvozků. Vím, jak vypadají. Ale jak ty výbušniny odmontovat, aniž bysme bouchli… to je na tobě.“
Tomáš mlčel.
„A co pak?“ zeptal se po chvíli.
„Pak zmizíme. Ty zpátky do stínu. Já… možná naposledy zažiju adrenalin.“
Bylo krátce po půl sedmé, když je hlídač postil do depa. Bez otázek.
U vozů bylo ticho. Jen světla na stropě a tlumený bzukot elektrického rozvodu.
A pak – za starým autobusem Škoda 706 Rto, připraveným pro přehlídku – našli to, co hledali.
Bedna. Přesně podle fotografie od Davida. Označená jako „díly pro výstavu“.
Vít ji otevřel. Tomáš nahlédl dovnitř. Byla prázdná.
Podívali se pod nejbližší dva autobusy. Všude to stejné. Výbušnina. Spínací jednotka. Načasování – podle GPS signálu, aktivace přes mobilní síť. Jedna zpráva – a všechno jde do vzduchu.
Tomáš naštěstí na vojně absolvoval pyrotechnický výcvik.
„Můžu to odmontovat,“ řekl tiše Tomáš. „Ale musím mít klid. A čas.“
„Máš deset minut,“ řekl Vít. „Ani o sekundu víc.“
Tomáš se dal do práce.
Když skončili, zkontrolovali ostatní vozidla. Nikde nic. Zbraň deaktivovaná. Výbušnina zajištěná. A zařízení – s jinou SIM kartou – bude předáno kontaktu, který slíbil předání dál.
Do Washingtonu.
„Ať vědí, co se tady chystalo,“ řekl Vít.
Tomáš mlčel. Po tváři mu stékal pot. Ale v srdci měl klid.
Jenomže klid trval přesně dvě minuty.
Zatímco opouštěli halu, na příjezdové cestě zabrzdila černá dodávka.
A z ní vystoupili tři muži. Jeden z nich měl na sobě vestu.
Druhý měl ruku v kapse.
Třetí měl Tomášovu fotografii v ruce.
„Do prdele, zdrhej!“ řekl Vít.

KAPITOLA XVI: VŠICHNI SLAVÍ, VŠICHNI SPÍ
Tomáš běžel.
Krev mu tepala v hlavě, v uších hučelo. Vít klopýtal za ním, zasažen do ramene. Z Mírové ulice znělo veselé brnkání harmoniky – nějaký děda cvičil na slavnosti.
„Tudy!“ sykl Tomáš a vtáhl Víta do opuštěné garáže. Zaslechli motor. Černá dodávka objížděla blok.
Uvnitř garáže byl zápach oleje a starých pneumatik. Tomáš vytáhl mobil, ale síť nešla. Rušení. Někdo nasadil přenosný jammer. Profesionálové. Beze stopy. Bez záznamu.
„Co teď?“ vydechl Vít.
„Musíme do školy,“ řekl Tomáš.
„Cože?“
„Základka, kde učí moje žena, je tady kousek. Má tam spojení, přístup ke staré síti z civilní obrany. Pokud ji neodpojili, dostanu se do zabezpečeného kanálu. Pošlu zbytek materiálu. A možná… možná někdo přijde na pomoc.“
„Ty věříš, že někdo přijde?“
„Ne. Ale aspoň se to zaznamená. A jestli umřeme, někdo si to přečte.“
Ve škole bylo ticho. Ještě nebyl den, kdy se z ní mělo stát útočiště. Ale v archivu ve sklepě stále ležely staré systémy. Zbytek studené války. Přístup na optiku, kterou nikdo neodpojil – protože nikdo netušil, že tam je.
Tomáš rozbil sklo, protáhl se dovnitř a otevřel pro Víta dveře. Zápach dezinfekce, nástěnky s obrázky, plakát s Masarykem.
V kanceláři zapnul starý počítač. Pípl.
Připojeno.
Zadal přístupový klíč, který mu dal David.
Kanál se otevřel. Heslo: DENZINGER.
Data nahrána. IP adresa nečeská. Šifrování americké.
„Hotovo,“ řekl tiše.
A pak se rozblikala ikona chatu.
„Díky. Máš ještě 3 hodiny. Plán B = napadení veteránů u hotelu Central. Čtyři muži, převlečení za policisty. Jednotka Alfa aktivní. Čekají na tvoje pokyny. Městské lázně, 11:30.“ – D
Tomáš se zhluboka nadechl.
„Změna plánu,“ otočil se na Víta. „Žádnej výbuch. Tentokrát chtějí něco jinýho.“
„Co?“
„Krev na kameře. Americkou krev. Na české půdě.“
Venku už slavnosti začaly. Děti mávaly, rekonstrukce bitev začala. Lidé se smáli.
A pod tím vším běžela linka příběhu, který nikdo neměl znát.
Tomáš vyšel ze školy.
Poprvé za celou dobu měl v očích něco jiného než strach.
Vztek.

KAPITOLA XVII: ALFA NEZVONÍ
Setkání proběhlo v polorozpadlých lázních na Denisově nábřeží. V čase, kdy město žilo naplno – dělobuchy bouchaly, vlály prapory, děti měly tváře pomalované trikolórou – stál Tomáš tváří v tvář trojici, kterou nikdo nikdy neviděl v databázích bezpečnostních služeb.
„Jste Soukup?“ zeptal se muž s dredy, maskovaný slunečními brýlemi a pistolí na stehně.
„Očividně.“
„Jednotka Alfa. ÚZSI.“
Tomáš kývl.
„Podle našich informací je Central je jen kouřová clona,“ řekl muž číslo dva. Byl to typ „bývalý SEAL, současný nihilista“ – úsměv jako z reklamní brožury Pentagonu a oči, které už viděly všechno.
„Skutečný cíl je…?“ začal Tomáš.
„Plukovník Thompson. Hlavní velitel vojenských jednotek ambasády. Neformálně: hlava aliančního zpravodajství pro střední Evropu. Je tady jako pozorovatel. Měl být jen na přehlídce, ale někdo poslal falešné oznámení o bombě v Riegrově ulici. Policie ho má evakuovat. Ale ne všichni, kdo přijdou, budou skuteční policisté.“
Ticho.
Pak Alfa 1 dodal: „Jeden z nich je váš kolega.“
Tomáš zbledl.
„Kdo?“
„Říká vám něco Radek Kučera?“
Tomáš zaklel. Tak přeci jen.
„Víme, že se scházel s jistou osobou ze sítě GRU. Měli jsme to za vyměňování informací přes prostředníka. Ale teď víme, že to šlo dál.“
„Máte důkaz?“
„Ne na všechno je potřeba důkaz.“
Tomáš polkl.
„Chceme, abyste byl u zásahu. Když vás uvidí, znejistí. A pak stačí málo.“
11:57. Ulice se plní. Veteráni se sunou jako v tankové vzpomínce, davy jásají.
V hotelu Central se chystá „bezpečnostní evakuace“.
Dva falešní policisté – Kučera mezi nimi.
Tomáš sedí u vchodu v uniformě hasiče. V kapse pistole. V druhé kapse – mikrofon.
A pak se vše spustí jako lavina.
Kučera si všimne Tomáše.
Váhá.
Alfa zasahuje.
Jeden z útočníků vytahuje zbraň – ale už je pozdě.
Výstřely. Křik. Dým.
Kučera je sražen na zem.
Tomáš k němu přiběhne.
„Proč?“ zasyčí.
Kučera se směje. Krev mu teče z úst.
„Ty... ty ještě věříš. Věcem jako stát. Loajalita. Ale tohle už není svět států. Tohle je svět... silnějších sítí.“
A umírá.

KAPITOLA XVIII: HRDINA, KTERÉHO NEZVEŘEJNÍ
Zásah skončil. Z hotelu Central vyvedli plukovníka i zbytek hostů. V uších pískalo, ulice byly jako po vichřici.
A pak někdo zařval: „Pozor! Na střeše!“
Tomáš se otočil. Zahlédl třetího muže, kterého Alfa minula – mladý, vyholený, v černé bundě s nápisem Security. Z ramene vytahoval pistoli. Mířil.
Na něj.
Na Tomáše.
Dřív než stihl zareagovat, zazněl výstřel.
Tlak. Náraz. Pak ticho.
Tomáš klesl na kolena. Cítil, jak se mu kalhoty lepí ke stehnu. Bok ho pálil jako roztavený kov.
Alfa zlikvidovala střelce během tří vteřin.
Ale Tomáš už ležel. Nevědomí ho stáhlo jako šedá záclona.
Probudil se v nemocnici.
Vedle něj seděla Tereza. Dlaně spojené, oči opuchlé.
„To jsi zase běhal bez bundy?“ zašeptala s úsměvem, kterým zakrývala hrůzu.
Tomáš se pokusil pohnout. Nešlo to.
„Budeš žít. Kulka tě vzala do měkkých tkání. Žádný orgán, žádná kost. Měli jsme štěstí.“
Ve dveřích stál muž v obleku.
„Pane Soukupe, jsem plukovník Herman. Mluvím za vládu České republiky.“
Tomáš přikývl.
„Oficiálně jste nebyl na místě činu. A nejste nikde evidován jako účastník zásahu. Veřejně o vás nepadne jediné slovo.“
Tomáš se hořce usmál.
„Takže žádné medaile?“
„Naopak,“ řekl Herman a podal mu obálku.
Uvnitř byla plaketa. Malá, neoznačená, jen znak republiky a nápis: „Za ticho, které mluvilo hlasitěji než výbuch.“
„Vaše děti jednou pochopí,“ řekl Herman. „Až bude ten správný čas.“
A odešel.
Tomáš zůstal sám.
V rohu místnosti tikaly hodiny.
A on věděl, že svět venku se vrátil ke svému pivu, klobásám a koncertům.
Nikdo netušil, co se téměř stalo.
Ale on to věděl.
A někde na druhé straně planety si jeden agent CIA, který kdysi sloužil pod GRU, přečetl zprávu.
A usmál se.
Protože věděl, že v Plzni je někdo, komu ještě záleží na ochraně hodnot.

EPILOG: TANKY, KTERÉ NEDOJELY
Bylo září. Slunce pálilo jako v červenci, ale vzduch už měl ostrý okraj podzimu. Tomáš seděl ve vnitrobloku jejich domu na Klatovské. Na stole před ním ležel hrnek s čajem, děti pobíhaly s míčem a Tereza na rožni otáčela kuře, jako by svět nikdy nebalancoval na ostří nože.
Rána se hojila. Fyzicky. Psychicky ne tak úplně.
Občas se v noci budil. Viděl hotel Central, viděl Kučeru, slyšel výstřel. Ale čím dál víc slyšel i něco jiného – smích svých dětí.
To byl důvod.
To byla mise, kterou nikdo nenapsal.
Dopoledne přinesl pošťák tlustou obálku bez zpáteční adresy.
Uvnitř nebylo nic, co by prošlo běžnou poštovní kontrolou: jen černobílá pohlednice. Záběr na tank Sherman, stojící na sadech Pětatřicátníků během letošních Slavností svobody.
Tomáš si všiml detailu: tank byl zablokovaný policejní páskou. Na chodníku stáli vojáci v moderních uniformách, ale někteří z nich nebyli úplně rozpoznatelní. Jako by objektiv věděl, co skrývat.
Na zadní straně bylo napsáno jedinou větou:
„Příští rok to bude klidnější. D.“
Tomáš se usmál.
Nechal pohlednici na stole, zvedl se a šel pomoct Tereze s kuřetem.
Honzík právě skóroval, Nikola křičela, že to bylo nefér. Všechno bylo přesně tak, jak má být.
Svět se točil dál.
A on byl stále ve stínu. Ale už ne sám.