LOVCI 2/3

Anotace: Lovci 2. díl

Z hloubi lesa se náhle ozývá křik: „Ajdóó...Aminóó....kde je? Hledejte! Ajdóó... hledej, hledej...!“ A jen co ten hlas v ozvěně doletí ke mně, ozývá se i psí štěkot, rezonuje mezi stromy, už je blíž a blíž, z roští a návěje sněhu náhle vybíhají dva rezatí jezevčíci, první co registruji, jsou jejich široké, jasně barevné rozlišovací obojky. Už jsou tady, obíhají mě i mrtvolu, nízkými břichy se boří do sněhu, štěkají jako o život, nervně doráží střídavě na mě a na to mrtvé prase, jakoby mne chtěli důrazně varovat před jakoukoliv snahou, uzmout jim jejich trofej. Protože to byli zcela evidentně právě tito dva bafani, kteří raněné zvíře štvali kdoví odkud. Jsou celí urousaní, na chlupech na břichu, na oháňce i koncích uší jim visí ledové zmrazky.

Dochází mi, že tu nebudou sami. Někomu patří, někdo jde za nimi, někdo, kdo výstřelem trefil kance. Na scénu potácivě vcházejí myslivci. Rozhrnují větve, brodí se závějí.

„Máme ho, je tady!“ křičí radostně ten první, růžolící tvář značí náročnou honičku. Druhý, hrnoucí se za ním stále volá Ajdu a Aminu a halasně chválí jejich výkon.

„A máme tu i hlídače!“ což jest zpráva o mé přítomnosti pro třetí postavu v mysliveckém mundůru, která se právě vynořila z roští. Všichni tři mají zelené kabáty či bundy, pod nimi pletené vesty, vaťáky a na hlavách klobouky. Všímám si, že nemají zbraně, ty nese poslední z nich, zlomené přes rameno. Jsou uhnaní a uřícení, kabáty rozepnuté, od pohledu servaní z dlouhé cesty.

„Tak ho tady máme, chlapáka Ferdu, ten nám dal! “pravil nejstarší z nich, prošedivělý pán věku více než šedesátiletého a z jeho řeči byla cítit radost.

Obstoupili mrtvolu a nejdříve, jakoby odborným nadhledem vyhodnocovali úlovek.

„Zdravím vás lovci“ povídám, „tak si tu šlapu lesem a najednou koukám, co že se mi to připletlo do cesty?“

„Cháá, pane!“ směje se první příchozí, chlapík s klenutým pupkem. „My ho ženeme už od lomu! Tady Bróža ho trefil jako první, pak nám na chvíli zmizel. A když jsme ho našli, já ho trefil znovu! Ale sem vůl! Asi jsem minul, takže nám zdrhnul!“

„Až od lomu ho honíme!“ potvrzuje zadýchaně ten, co se asi jmenuje Bróža, je z nich nejmladší ale nějak divně předkloněný.

„Já si tam nedal bacha a sjel po prdeli do rokle, ujely mi čapy a se vším jsem tam spad a pracku si narazil!“ prohlížel si prsty, které už nabíraly modrou barvu.

Všichni se už, jako na povel, svorně sklánějí nad tuhnoucím tělem. Ukazují si kde že kdo měl zásah, dohadují se nad kilometry, které se museli brodit zledovatělým lesem. A psi, ti jezevčíci s barevnými obojky, náhle ztichli, stáhli ocasy a opatrně očichávali úlovek.

„Jasné je to, že má dvě rány.“ vyhodnotil prohlídku nejstarší z lovců. „Jedna je tady na boku a druhá tady ve slabinách. Musel trpět a to zaslouží obdiv, že nás dokázal takhle povodit po lese!“

„Jak dlouho se za ním honíte?“ ptám se.

„Cháá, pane! Od deseti od rána. Měli jsme na něj políčeno nahoře na Výsluní, to je támhle na tom protějším kopci!“ máchl rukou ten s pupíkem směrem kamsi do stráně. „Ten hajzlík se tam vynořil, my věděli, že tam chodívá v tento čas, byl to Ferda, takový samotář. Stál mezi stromama, že chlapi? A buch! Já ho trefil! Cháá, to jsem si myslel! Ale on se zved a pelášil do lesa! Tak jsme vyrazili za ním. Pak nás táhl k lomu, že chlapi?“

„Měli jsme strach, aby nám nespad někde ze skály. Už se nám to vloni stalo a o jednoho jsme přišli“ převzal řeč ten nejstarší.

„Jenže tady Ajda a Amina zavětřily a táhly nás hlouběji do lesa.  A sám vidíte, jak to tady vypadá že? Samá rokle a díra! Nahoru dolů! A ledový kluziště! Už jsme ztráceli naději, že ho dorazíme.“

„Cháá! Dobrý dvě hodiny jsme se za ním hnali!“ pokračoval hrdě břichatý.

„Dotáhl nás až sem. Krásně se vystavil proti horizontu, tak padesát metrů to mohlo být. A já myslel, že jsem ho nadobro skolil! Sakra! Snad se mi ruce v tom mrazu klepaly nebo co! Ještě stačil popoběhnout! Mohli jsme být ušetření toho trmácení!“

Třetí z nich stál opodál a bylo na první pohled viditelné, že mu není moc dobře. Držel si poraněnou ruku, přes rameno mu visely tři zbraně. Díky zranění byl asi méně pohyblivý a tím odsouzený do role nosiče kvérů.

Pak na okamžik všichni tři ztichli, smekli klobouky.

„Mělo by zaznít halali“ zasmál se nejstarší.

„Trrrbááá...truuubááá ....trááááádáá“ sešpulil hubu břicháč a rozesmál se. „Cháá, tak to bychom  si zasloužili!“ vytáhl z kapsy kapesník a vytíral si upocené dýnko klobouku. A ten třetí, pobledlý myslivec řekl, že se to prase musí vyvrhnout a nabídl břichatému svůj nůž s tím, že sám nemůže, protože spad do strže a má chromou ruku.

Ruka nejstaršího zabořila ostří do pupku, ten se rozevřel a na venek vyhřezly kličky střev, balon žaludku a jiných orgánů. Zkušeným sáhy rukama a řezy nožem byly páchnoucí vnitřnosti vyvaleny ven, do sněhu.

Psi pobíhali okolo, celí říční z toho návalu smradů, s čenichy při zemi, nabírali tu změť, stále ale v uctivém odstupu, jakoby se pořád báli. Respektovali nebezpečné zvíře i po smrti.

;„Koukám, že psíci jsou pořád opatrní.“ povídám. „ To se vždycky takhle bojej?“

„Cháá, to se ví!“ povídá pupkáč. „To máte vidět, co dokážou tyhle zbraně udělat!“ Ztěžka se sklonil a odhrnul rypák prasete. „Tyhle páráky jsou pěkně vostrý, jako břitva, zkuste si šáhnout! Ty máchnou táákhle nahoru, seknou, a když je pes nablízku, nemá šanci! Nemá šanci, protože je rozpáranej! A tihle psi to cítí, maj to v genech. Tak si dávaj bacha!“

„Jak ho dopravíme nahoru?“ hlesnul poraněný.

Byla to otázka do pranice, protože mě, i těm lovcům došlo, že tohle zvíře, tuhle trofej, po mnoho kilometrů hnanou, na dvakrát trefenou bude třeba někam dopravit.

Myslel jsem, že pro mě představení skončilo. Zcela nečekaně začalo, bez varování, sehrál jsem tu jakousi roli a je čas pokračovat dál. Jenže myslivci byli jiného názoru. Zkoumavě se rozhlížejí a podle řečí mi to připadá, že si právě teď a tady uvědomují, jak hluboko v lese jsou a jak daleko je k nějaké cestě, kde by se mohl povoz přistavit a na něj tělo prasete naložit. Máchají rukama, rozhlížejí se a dohadují, kde je myslivna, kde lom, kde sad a kde hospoda U Vejražky. Ta hospoda, kam se úlovek dopraví a promění v guláš a pečeni. A já zároveň začínám tušit, že nebude jen tak jednoduché zmizet ze scény. I lovci vyhodnocují situaci jako dost blbou. Divočák, podle jejich odhadu má, i po vyvržení víc jak padesát kilo. Za normální situace zvládnutelné. Jenže k normální situaci má nastalá scéna daleko. Všude led a kluzko takže auto, které by zvíře odvezlo, nemá šanci sem dojet.

„Hej, pane, že nám pomůžete to zvíře vytáhnout výš, na cestu?“

Otázka, kterou vlastně čekám. Ani nestačím odpovědět...