Strom

Strom

Anotace: V této povídce jsem se pokoušel nepoužít jediného vlastního jména. Je to tedy spíše experiment a věřím, že si z toho každý vezme svoje.

Člověk si řekne: „strom. Proč bych měl přemýšlet nad stromem?“ Nikdo nad stromy nepřemýšlí. Tiše sledují vše, co se okolo děje a mlčky stojí jako svědci generacím živých bytostí, jež své životy tráví v jejich okolí. Znají každého člověka od narození do smrti a nezapomínají. Jsou jeho průvodci, ale někdy jsou smutny a smutné stromy chřadnou. Strom, jehož duše se topí v smutku a nenávisti, takový umírá brzy. Znám jeden takový strom. Stával u naší školy na zadním dvorku. Byl to starý dub, který se větvil do všech stran, a děti si často hrály v jeho větvích. Ty dny byly pro strom šťastné a nikdy by ho nenapadlo, že zažije to, co mělo přijít s dalším jarem.

Přišel chlapec, ale strom ho neznal. Nikdy předtím ho neviděl, přestože každé dítě si kdysi hrálo v jeho korunách. Tento mladý člověk byl však něčím zvláštní. Nebyl jako ostatní děti, radostný a pln života. Jeho duše byla prázdná. Žádná radost, žádné štěstí. Nic co by strom těšilo z chlapcovy přítomnosti. Prišel k dubu, sedl si u jeho tlustých kořenů a chvíli tak setrval. Tiše, ani stopa po emoci. Jenom tam tiše seděl a myslí bloumal po okolí.

Tak to chodilo pár týdnů a strom se začal o svého podivného návštěvníka zajímat. Sem tam zaševelil, zkusil mu na hlavu hodit žalud. Jen aby svého návštěvníka dostal z toho podivného transu, v kterém setrvával dlouhé hodiny. Duše stále prázdná, každé odpoledne posedávala několik hodin pod jeho mohutnými větvemi. Občas se rozloučily až ke konci dne, kdy se chlapec tiše zvedl a pomalu se odploužil do houstnoucí temnoty. Když se lampy rozsvítily, již byl pryč.

Jednoho jarního odpoledne přišel chlapec znovu. Zprvu ho strom nemohl poznat. Nebyl již prázdný,ale duši mu vyplňovala jasná záře. Strom si pamatoval spoustu lidí, jež měli v duších záři. Obvykle chodili po dvou, sedávali na trávníku, pod větvemi nebo na lavičce a občas předali stromu své štěstí ve formě srdce vydlabaného do kůry. Strom tehdy věděl, že chlapec je šťastný. Záře uvnitř jeho duše byla vskutku enormní velikosti. Možná to bylo díky prázdnotě, jež tomuto novému citu dala místo, aby se mohl plně rozvinout. Chlapec si sedl pod strom jako obvykle, ale tentokrát jenom neseděl, ale radostně si broukal. Potom vstal, nasbíral pár květin a zase se posadil ke kořenům na své obvyklé místo. Den se chýlil ke konci. Strom ho sledoval, jak odchází a city uvnitř jeho duše zářily ještě jasněji, než když přišel. Chlapec odešel a vesele si při tom poskakoval.

Další setkání již tak radostné nebylo. Do chlapcovy duše se vkradl stín, který pohlcoval záři a bolestivě ji dusil uvnitř sama sebe. Strom netušil, že to je stín pochybnosti. Nikdy ho původ emocí nezajímal. Užíval si hlavně jejich záři, každý pocit měl vlastní a každá se trochu lišila od ostatních. Strom se zájmem sledoval chlapce. Stín se pokoušel dusit záři v a chlapec se na oplátku snažil zbavit stínu a co víc dařilo se mu to. Ale vždy když trocha stínu zmizela, odešel s ním i kousek záře, kterou zrovna pohlcoval. Nechtěl, aby se chlapec vrátil do svého prázdného já, ale pomoci mu nemohl, musel pouze tiše stát a přihlížet. Chlapec seděl dlouze a zbavoval se obsahu své duše a strom ho bezmocně sledoval, jak se topí sám v sobě. Zničehonic chlapec vstal a odešel domů. „Copak nějaký stín stojí někomu za to, aby se zbavil té nádherné záře ve svém nitru?“ Stěžoval si strom.

Další den byl chlapec zpátky, v nitru malý plamének, který byl posledním zbytkem mohutné záře, již mu strom tolik přál. Strom potěšilo, že alespoň něco zůstalo z velké záře, která chlapce jednou vyplňovala. Dnes odpoledne však nebyl sám. Byl s ním ještě někdo. Strom nejprve nedokázal určit, jaký člověk to s chlapcem přišel. Jeho duše neměla žádnou barvu. Byla tam, to strom věděl. Ani nebyla prázdná, jen velice neurčitá, matná a pokřivená. Ti kteří vidí duše by se takovému člověku vyhnuly. Chlapec však takovouto schopnost neměl. Pak strom uviděl, jak plamínek v chlapcově nitru pomalinku sílí. Pomalinku se rozhoříval a začínal vyplňovat chlapcovu duši. Strom úzkostlivě sledoval pablesky, jež chlapcova duše házela. A pak si to uviděl. Plamének neměl tu jasnou barvu co dřív. Byl temný, pochmurný a zůstával malý a nakonec přestal hořet úplně. Jenom jeho temná záře zůstala v chlapcově duši. Pak spolu odešli někam, kde je strom již neviděl.

Další den byl chlapec zpět, v duši podivnou stopu, stopu strachu. Před ním šel ještě někdo jiný, podivná postava uvnitř plná emoce, kterou strom nerad vídal. Došli až k patě dubu a zanedlouho strom ucítil, jak se mu cosi zavěsilo vysoko do větvoví. Strom viděl chlapcovo zklamání a touhu po získání ztraceného předmětu zpět. Přeci jenom měl své jediné boty velmi rád. V druhém člověku strom pocítil záři, která se i se svým majitelem brzy vytratila. Chlapec se pokoušel pro své boty vyšplhat, ale byly příliš vysoko. Když se vrátil na zem, sedl si na své obvyklé místo a tiše seděl ve své samotě dlouho do večera. Kdo by si tou dobou pomyslel, že právě tyto boty budou začátkem našeho příběhu.

Druhý den, po tom co se boty ocitly ve větvích našeho stromu, si jich všimly děti hrající si pod stromem. Nedokázaly pochopit, proč by boty měly viset ve větvích stromu, ale nevěnovaly tomu velkou pozornost a brzy se vrátily ke hře. Odpoledne toho dne dorazil také jejich majitel. Strom viděl jeho zármutek nad ztrátou předmětu. Přesto měl chlapec na nohou boty měl. Pro strom to bylo podivem. „Znamená to snad, že lidé mají více bot?“ A přesto byl mladíkův zármutek zřetelný pro každého, kdo mohl duše zřít. Duše, která se prohýbá pod tíhou strachu, smutku a hněvu. Chlapcova duše, jež se dříve jevila prázdná, byla nakažena nenávistí a zlobou. Tehdy strom poprvé pocítil nenávist vůči předmětu vysoko ve větvích. Chlapec si ten den nesedl pod strom jako obvykle. Přišel k němu a z kapsy vytáhl kovový předmět. Strom tušil, co ho čeká, už mnoho mladých lidí do jeho kůry vyrylo srdce, ale tentokrát bylo vše jinak. Obvykle člověk s nožem nakládal s láskou a opatrně se snažil vyjádřit své city. Duše takového člověka, byla většinou plna lásky nebo touhy, ale dnes zde byla pouze duše plná jizev a modřin. Strom pocítil smutek jako nikdy předtím. Z chlapcova nitra vycházel dlouhý řev, jak opakovaně ťal do kůry stromu. Po chvíli ustal, aby nabral síly a mohl pokračovat. Strom cítil jeho hněv, jak s každým seknutím nože proniká pod kůru a jako infekce se šíří do konce každého listu, každého kořínku. Když chlapec ustal, pro strom už bylo pozdě, byl zkažen lidskou nenávistí a hněvem. Byla to ta nejhorší nenávist ze všech. Nenávist ke všemu živému, ke každému tvorovi, který by mohl jakkoliv ovlivnit samotnou existenci stromu.

Přišel další den a přišly děti si pod strom hrát, ale dnes bylo cosi jinak. Listy spodních větví počaly rudnout pod náporem hněvu, jež se rozléhal pod kůrou a jako ozvěna se šířil do všech koutů. Změna nezůstala nepovšimnuta a děti obklopily strom, mlčky sedíc pod větvemi. Duše zářící čirou zvědavostí tváří v tvář nenávisti nikdy předtím neviděné. Jedno z dětí vstalo a mlčky vylezlo na nejnižší větev. Natahovalo se po temně zbarveném listí. Strom nechtěl povolit tomuto hloupému školákovi, aby ho rušil v jeho sobeckém hněvu. Noha sklouzla, ruka ztratila podpěru a malý človíček spadl z výšky přímo na kořen. Strom chvíli stál spokojen, že zamezil škůdci uškubnout list. Potom si až povšiml něčeho co nikdy dříve nespatřil. Viděl život, jak se přímo před ním vytrácel. Strom sledoval skon dítěte s tichým pocitem zadostiučinění.

Strom byl nadšen, když se po dlouhé době na obzoru objevila lidská duše, ale něco nebylo v pořádku s touto duší a strom to zaujalo. Byla zahalena smutkem. Čirým smutkem nad ztrátou někoho blízkého. Strom vycítil další duše, stejné jako byla ta první, zahalené v zármutku. Sám se zděsil aury, která vyzařovala pouze bolest a chlad, jediný hřejivý pocit nebyl přítomen. První duše něco nesla, vypadalo to jako střípek jiné duše. Byl to podivný útvar, žádné emoce a žádný pocit z toho předmětu nevyzařoval a přesto strom si nebyl jist označením „předmět“. Jak se duše blížily, předmět začínal stromu něco připomínat. Byl to obraz duše. Malý střípek přesto neomylně opisoval duši dítěte, z něhož před nedávnem vyprchal život přímo na kořenu našeho dubu. Pro strom byla fotka v černém rámečku ztělesněním všeho, na co nechtěl myslet. Co by se stalo, kdyby nezpůsobil smrt mladého človíčka? Co kdyby ho nechal vzít si pár listů a zase odejít? Lidé zanechali fotografii u kořenů stromu, zapálili svíce a položili kytice opodál. Všechen jejich zármutek se přesunul na malý předmět u kořenů našeho stromu, a tak jako hněv původně nakazil strom skrz chlapcův nožík, tak nyní zármutek smutečního procesí prosakoval skrze malou fotografii opřenou o jeho kmen do útrob stromu. Smutek jednoho člověka není snadné vstřebat, ale s pomocí jiné přátelské bytosti to lze. Smutek celého smutečního procesí je však něco úplně jiného.

Strom se začal měnit. Zprvu si toho nikdo nevšiml, ale postupně se změna stávala čím dál očividnější. Listy začaly černat a opadávat, kůra se již také nedokázala udržet na kmeni a strom ji postupně odhazoval. Strom umíral. Než se člověk nadál, stál zde uprostřed léta strom bez listí a bez kůry s jedním párem bot houpajícím se ve větvích. V měsíčním světle vypadalo lýko téměř jako kosti obra a ve dne se tento dojem stával ještě děsivějším.

Jednoho dne přišlo pár studentů ke kostře kdysi hrdého velikána. Našli vybledlou fotografii v černém rámečku u jeho kořenů a pár bot houpajícího se vysoko ve větvoví. Chvíli se mezi sebou radily a nakonec došly k závěru, že mrtvým by měli vzdát čest stejným způsobem. Netušili, proč se boty houpou ve větvích. Byli to nezkažení lidé, a proto si zuli boty, svázali tkaničky a vyhodili je vysoko do větví. Pak se vydali bosky na cestu domů s radostí v srdcích, s kterou přišli. Uplynulo pár let a strom byl ověšen páry bot. Nikdo tou dobou už netušil, proč nebo jak tato tradice vznikla. Jediné co tito lidé, kteří zavěsili své boty vysoko do větví mrtvého stromu, věděli o původu tohoto zvyku, bylo, že někdo tak učinil před nimi. Kostra stromu doteď trčí ze země. Ověšena polorozpadlými zbytky bot. Sedí uprostřed trávníku a jen vítr, který houpe jejími ozdobami ve větvích, zná příběh, který za tím vším stojí.
Autor Regie Freak, 10.12.2014
Přečteno 785x
Tipy 5 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Smile-and-Fire, Slav Milo, Jort
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

...zajímavý příběh...

10.12.2014 14:35:32 | Jortreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter