Tajemství bezejmenných potoků 1.díl, kapitola 1

Tajemství bezejmenných potoků 1.díl, kapitola 1

Anotace: Pátrání po tajemných potůčcích, které na mapách nemají jména.

Tajemství bezejmenných potoků – 1. Díl

 

 

Kapitola 1    -    Zastavme čas

 

Zastavme čas. Ano, i tak může znít název první kapitoly, protože každý z nás určitě někdy potřebuje čas zastavit, „hodit se“ do klidu a utříbit si myšlenky v hlavě. Já to nejraději dělám v přírodě. V tiché přírodě, kde i šumící les mi vlastně přináší příjemné ticho.

Je jaro. Čas obrození a nejlepší doba k prozkoumávání potoků a potůčků, jemně zurčících pramínků a všelijakých mokřadů a bažinatých míst, jelikož koryta přítoků a stružek ještě nejsou zarostlá travou a přesto už na jejich březích můžeme obdivovat blatouchy, nebo sasanky. Mám ve zvyku putovat od soutoku s řekou až po překvapení na závěr v podobě pramenů a mokřad.

Tuto výpravu začínám v malé obci Nahošice, kde je soutok „mého“ prvního bezejmenného potoku. Pyšně stojící zámeček se zahradou dává potůčku naprostý klid k tomu, aby se nepozorovaně vlil do řeky Zubřiny a svůj skromný přítok pohltili divoké peřeje řeky. K samotnému soutoku se díky soukromému pozemku nedostanu a tak vezmu za vděk mé fantazii a představuji si, jak asi potok spojí své rameno s tokem Zubřiny a dá jí tím opět nepatrně větší sílu ukázat svou živelnost.

Pokračuji proti proudu, kolem rybníku, který potok napájí. Je zde klid. Začal se potichu snášet jeden z posledních jarních sněhů, který mi zalézá za límec kabátu, proto si ho více zapnu a schoulím krk. Obcházím rybník a najednou mi vše přijde takové ponuré. Sněhu nepadá mnoho, ale na mou psychiku vliv má. Hladina vody je klidná, jako by ani netekla. Kdesi zaštěká pes.

Vypínám kameru, která mě všude doprovází, upevněná na stativu a navléknu si na ruce pletené rukavice, jelikož zima urputně zalézá za nehty. Březen ještě zdaleka nedokázal nad zimou zvítězit. Opouštím rybník a překračuji železniční trať s mostkem, pod kterým potok protéká. Sotva mé boty minou betonové pražce, leknutím poskočím, protože nedaleká světelná signalizace svým pronikavým řevem a mrkáním rudých očí dává najevo, že se blíží vlak. Super! Natočím si jej i s potokem! Když „dostavník“ s hukotem projel a ustalo i vytí psa v nedaleké zahradě, kterému ten hluk očividně nedělal dobře, pouštím se dál proti proudu potoka.

Ihned za železničním mostkem se koryto potůčku rapidně zúží a k mé radosti přidává na divokosti a vytváří mini peřeje a kaskády. I malý klacek, či větší usazenina s listím dává toku zajímavé maličké vodopádky a peřejky. Nyní mě čekají luční a polní pláně, mezi kterými potok protéká. Vločky se střídají se sluncem, občas zaduje silný studený vítr, až mi slzí oči a štípou tváře. Nicméně jdu dál. Procházím loukou a držím se stále u břehu koryta „mého“ potoku. Občas do něj nahlédnu, jako bych se chtěl ujistit, že v něm voda stále je a nikde se mi neztrácí. Místy v korytě začíná rašit bujná vegetace a různé druhy zeleně, ale poměrně vydatný tok si svou cestu hrdě dál razí. Na druhé straně louky už vidím prašnou cestu, která louku protíná.

Chci překročit cestu, jako když vysoká zvěř přesazuje, ale ještě mě upoutá vysoký smrk, pod kterým je živo. Mraveniště jako hora se rozprostírá pod jehličím. Mým zvědavým očím ale neuniklo. Obrovští mravenci zdánlivě po mraveništi běhají chaoticky, ale vše má jistě svůj pevný řád. Tu nesou lísteček, tu zas jinou přírodní věc pro svoji potřebu.

Odpoutávám se od mraveniště, projdu si potoční meandr vlevo se stáčející a překračuji cestu. Vidím je! V tu chvíli jsem zcela zapomněl na štípající vítr ve tvářích, jako kdyby i úplně ustal a oblaka se rozestoupila. Dvojici srn jsem zahlédl téměř okamžitě. Neví o mně! Super! V mžiku jsem přikrčený u křovinatého porostu a začnu točit na kameru. I přesto, že kamera neúprosně odpočítává své vteřiny záznamu, pro mě se na okamžik zastavil čas. Vysoká se nerušeně pase na břehu potoka. Ani náznak nějaké větší opatrnosti, jen občas bezděky jedna z nich zvedne hlavu a rozhlédnou se kolem.

Březnové dny jsou ještě krátké a začíná se připozdívat. Vypínám kameru a opatrně, abych nezradil srny, se „šoulám“ po pěšině směrem k domovu. Jsem trochu promrzlý, ale spokojený. V hlavě mám milion myšlenek, jak asi vypadá tok potoka dál a kde asi má pramen. Musím si brzy najít čas a ve výpravě pokračovat. Tehdy jsem ještě netušil, jak krásná a tajemná místa mi potok ještě přinese.

Autor Zdanovec, 27.04.2022
Přečteno 112x
Tipy 4
Poslední tipující: mkinka, Vivien
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

To je úžasné psaní, s tebou to jde i bez mapy, ty záchytné body jsou třeba při mých toulkách důležitější než mapa, prostě když vím, že mám jít přes železniční mostek, je to pro mě to nejlepší značení. A to jsem v minulosti chodila s barvičkama a malovala turistické stezky.

27.04.2022 20:35:41 | Vivien

Ahoj, díky za komentář. Moc mě potěšil. To musí být pěkné, chodit po kraji a vlastně značit cestu zajímavým zákoutím krajiny, aby i ostatní mohli tu přírodní slast okusit a procházkou zakrojit další chléb dobrodružství.

27.04.2022 21:06:57 | Zdanovec

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí