Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Když se Johaness skutečně nadechl, ne nosem, ale vědomím, les se začal měnit. Už to nebyl jen prostor mezi stromy, byl to organismus. Zvláštní labyrint, kde se nelze ztratit, a který znal jméno dřív, než ho kdokoliv vyslovil. (jako každá mysl, i les měl svá místa – nepojmenovaná, a přesto hluboce známá)

Ticho zde nebylo tichem – bylo zrcadlem. Hladina neukazovala odraz těla, ale obraz nitra. Stromy kolem byly pokroucené, obrácené dovnitř sebe – jako myšlenky, které se bojí vyrůst. Tady Johaness poprvé uslyšel sám sebe – krutým tichem. V blízkosti se tyčil Kruh čtyř kamenů, archaický a pevný, jako cyklus, který nezná slitování: od zrození až po smrt a obnovení.

*

Tady začínalo vše...

Mlžný háj nebyl místo. Byl to stav, hranice mezi vědomím i povědomím, samotný začátek existence. Mlha nebyla jen vodou ve vzduchu, byla nejasností – zamlžením smyslů, rozpadem směru, ztrátou času. Stromy tu šeptaly myšlenky, které člověk dosud nepotkal. Kdo naslouchal, slyšel sám sebe – poprvé doopravdy. Tudy Johaness prchal před Lešijem a stejnou cestou se vracel, protože útěk není směrem, ale obloukem. Nelze utéct před vlastním nitrem… a proto po mlze přišla měkkost. Země tu byla pokrytá mechem, který tlumil každý krok jako soucit. Borovice byly staré, jejich větve svěšené moudrostí. Ticho zde mělo váhu – neslo tělo, jako když někdo objímá a neptá se proč. Stejně jako Arterie, jež byla pulsem. Proudila tiše, ale neúprosně. V noci pěla vnitřní melodie a ve dne ódy radostně.

Johaness do ní ponořil ruce, snad aby se očistil – a vzpomínky se pohnuly. Ne bolestně, ale osvobozujícím způsobem, jako když si vzpomeneš na to, co jsi nebyl připraven nést. Arterie zde byla překvapivě hluboká, temná a tichá tak až z toho bolely uši. Nedalo se z ní pít, ale když se někdo napil uviděl možnosti, pravděpodobnosti. Stíny osudu, které tančily podle pohybu srdce… a zde končil les. Nikoliv příběh, soumrak nejspíše, místo přechodu – ne zpět, ale dál podél spirály času. Kdo jím prošel, nesl jizvu. Ne jako zranění, ale jako památku na samotnou vzpomínku; na zahojenou ránu, protože…:

„Les není místem, kterým projdeš. Je to místo, které projde tebou. Každý kámen, každá kapka mlhy, každý šepot stromu – to vše jsou části duše, které čekají, až budou přijaty.“

*

Johaness nikdy nevyšel ven, nevrátil se. Ponořil se hluboko do proudu Arterie. Do nekonečného ticha oblévání břehů, do vlhkého dechu, do samotného lesního mechu i kapradí – do sebe.

Nechal se unášet vodním tokem, samotnými vzpomínkami, až k jezírku Chor. Kam se ale již nedostal, protože les zde dýchal jinak. Zatímco dole bylo vše tlumené a těžké, s přibývající výškou se začal vzduch čistit – nejen od prachu a vlhka, ale od nánosů myšlenek, které už nepatřily nikomu. Johaness plul po hladině velmi pomalu. Každá vlna narážející do jeho těla byla jako položená otázka a každé mlčení kolem něj jako odpověď, která nepřichází slovem, ale přítomností. Věděl, že je blízko, když přestal cítit potřebu ptát se na směr svého počínání. A přesto – jakmile ho uviděl, nemohl hledět jinam. Nebyl to strom, který by vyčníval, avšak ani strom, který by chtěl být viděn. Stromovíz stál pevně, slunečními paprsky ozářen. Kmen jevil se vrásčitě, jako by pamatoval doby, kdy ještě neexistoval samotný čas. Větve se zvedaly pomalu, jako paže starého mudrce. Jeho koruna nebyla korunou – byla nebeskou mapou Modrého lesa. Pod ním – kruh všelijakých kvítků, porostlých lesním plevelem i měkkým mechem. Johaness vstoupil do kruhu, sedl si pod Stromovíz, sklonil hlavu a začal mlčet.

Tři dny mlčení;

První den mlčel tělem, ale uvnitř ho sužoval šum myšlenek. Těkal mezi vzpomínkami, mezi slovy, která nikdy neřekl, a hlasy, kterých litoval, že někdy vyslovil. Strom stál trpělivě, jako kdyby ho Johanessův vnitřní chaos vůbec nerušil – možná právě proto tam byl.

V noci snění přestalo mít tvar. Zdálo se mu o sobě – ne jako o člověku, ale jako o řece, která teče skrze různá těla, a když se ráno probudil, nevěděl přesně, kdo je, ale cítil, že to není důležité. Byl tichý, uvnitř i napovrch sebe. Stromovíz nevydával zvuky, jen šuměl listím, které se nehýbalo, a přesto z něj Johaness slyšel zpěv – prastarou melodii, kterou znal ze vzpomínek, i když ji nikdy neslyšel.

Když přišla druhá noc, pomalu povstal. Tělo se zdálo být lehké a mysl klidná. Ruce se nedržely, ani nebránily, a tak přistoupil přímo k Stromovízu a opřel dlaň o kůru a poté ji spatřil. Byla tam. Ne najednou, ne dramaticky. Byla – jako by tam byla vždy. Seděla na větvi přímo nad ním. Malá, nenápadná, ale v její očích se rozprostírala krajina bez konce. V černém duhovci plála hvězda. Nikoliv jako světlo, ale jako pohled, když v tom promluvila. Ne ústy, ale melodií kmene, větvemi i listím – uvnitř něj, bez výkladu, bez milosti „Přišel jsi vysoko, ale hledáš nízko. Proč?“. Johaness bez myšlenky, jen přiznáním a Stromovíz odpověděl za něj „Protože kořeny nejdou najít ve větvích a já potřebuji vědět, odkud rostou.“. Sova jemně pootevřela zobák a jednou tiše houkla do sebe. Ozvěnou zašumělo lesem „Kdo hledá vědění, často přehlédne moudrost. A moudrost... je tichá jako noc.“. Stromovíz praskl v kůře – ne hlasitě, ale jako nádech „Chceš najít pravdu, Johanessi?“. Johaness jen souhlasně mlčel a chystal se šeptnout, když v tom sova vykřikla „Jakou pravdu? Tu, kterou sneseš? Nebo tu, která tě změní?“. Vítr se zachvěl. List padnul – ne z větve, ale z Johanesse… a sova pokračuje, již klidně „Některé pravdy pálí. Ne proto, že jsou kruté, ale protože jsou pravdivé… A pravda není pouze darem, je i prokletím.“

Sova vzlétla blíže k Johanessovi – ne pohybem, ale vjemem jako stín, který se roztáhl jako plášť. Johaness měl pocit, jako by ho objímala zevnitř. Rozepjala křídla a jako pára z hladiny se začala zvedat. Avšak neodletěla, pouze mizela mezi listy, mezi řádky, mezi myšlenkami a její hlas zůstával v ozvěně „Neptej se, co tě čeká. Ptej se, kým budeš, až se s ním setkáš.“

Johaness nehybně stál pod Stromovízem. Osamocen, a přitom nikdy méně sám. Nevěděl víc, ale věděl lépe… A to je někdy více než odpověď. Les mu již neuhýbal, byl přítomen a Johaness v něm. Cítil, že je připraven jít, pokračovat ve své cestě, i když stále nevěděl kam vlastně jde. Nechal se unášet samotným proudem lesní vůně, která byla natolik silná, že ji viděl. S odvahou nadlidskou a pravdou lidskou nechává sovu zmizet v mlze. Vydává se kupředu do neznáma, na pouť, která nebyla cestou v pravém slova smyslu, poněvadž nebyla ani vyšlapaná, ani pevná – byla samotným tušením správného směru. I když se brodil hustým mechem, který se snažil Johanesse zastrašil či snad zastavit, pokračoval jako by na tom jeho život závisel. Vzduch houstnul, byl cítit pryskyřicí a mlha, jenž se táhla okolo každého porostu, se zdála mohutnější a nečitelnější – vlnila se, dýchala, jako by chtěla Ioanna udusit, proto Johaness kráčel pomalu, v tempu klidného dechu, jako by každý krok vážil více než ten předchozí. Stromy se stávaly stále mohutnějšími, avšak nesly znaky stáří: lámaly se, kmeny měli duté, někdy i otevřené – jako jizvy v mysli. Kapradiny byly větší než člověk, sahaly až ke korunám stromů a hlasitě zpívaly, i když se vzduch ani nepohnul. Lišejníky na stromech měly barvu zaschlého popela a vypadaly jako zkamenělé slzy. Sem tam se mezi kapradím mihla kapka vody – zbytky starých potoků, jejichž voda byla tak tmavá, že připomínala zrcadla z černého skla. Vzduch to jedinečné aroma pevně nesl – tak těžkou, slanou a kovovou vůni, jako by někde pod zemí dýchalo něco, co mělo být dávno pohřbeno. Každý nádech Ioanna pálil na plicích, ale Johaness šel dál. V určitém bodě cesty si uvědomil, že neslyší žádné ptáky, žádný pěj, ani žádné šumění křídel, jen tepání vlastní krve. Na stromech se začaly objevovat škrábance – hluboké rýhy, jako kdyby se tu něco mohutného drápalo nahoru… anebo dolů?

Některé rýhy tvořily vzory, které připomínaly znaky – ale takové, které Johaness neznal. Působily jako jazyk, který byl starší než samotná slova. A poté – bez varování – prasklina. Před ním se rozestoupila zemina, kde nebylo nic… kromě něj. Byla obrovská, rozštěpená jako srdce roztržené ve dví. Při pohledu hluboko do jejích hlubin, byl vidět jen odraz vlastního nitra. Z dutiny v její dřeni vycházelo slabé, skoro neviditelné, matné světlo – ne jako od slunce, ale jako od vzpomínky, která odmítá vyhasnout. Pach zde byl silnější – těžká směs vlhké hlíny, staré krve a něčeho ještě staršího. Při vkročení jen pocit, jak se vlastní vzpomínky začínají rozplývat jako kapky rosy v slunečném ohni.

Nebe bylo šedé a nízké, téměř se dotýkalo koruny lesa a vítr nefoukal, ale krajina se pohybovala – stíny kapradin se vlnily, i když vše stálo. Ticho bylo zde hutné jako kámen – ne prázdné, ale plné očekávání. Okraj rokle byl pokrytý shnilými listy, které pevně svíraly kotníky – jako by les nechtěl rušit spícího obra a nikomu nedovoloval se hýbat. Johaness stál na okraji rokle, před ním byl pouze kmen a kolem něj svět, který čekal. Věděl, že jestli vykročí, něco se změní. Že možná kmen je nejen strom, ale i práh. Práh do hlubin rokle, a proto se snažil prasklinu v zemi obejít, avšak… Sotva udělal první krok, země pod jeho nohama se jemně zachvěla. Neviditelný kruh, prastarý a nemilosrdný zvuk, ho oddělil od zbytku světa.

Ioann se v bolestech usmíval. Stál tam, ne jako stín, ne jako přelud, ale jako plnohodnotná bytost. Jeho oči byly klidné, hluboké jako lesní jezírka za svítání. V ruce držel holý prut, jako pastýř vedený nikým jiným než vlastním srdcem. Nad ním, na nízké větvi, seděla sova, jejíž oči zářily matně, jako kdyby v sobě nesly trosky hvězd. Bylo ticho, samotné kapradí utichlo, Lešij zpozorněl a všichni čekali.

Klidná melodie se v tichosti naslouchajících ozvala „Tak se již probuď, člověče!“. Johaness šeptem, sotva slyšitelně, přerušil mlčení „Nevím, co je horší.“. Sova houkla v znamení odpovědi „Nevědomost, která měkkou loží jest.“. Ioann se mlčky přiblížil, jeho pohled se upřel na sovu, Johaness tušil, že Ioann je tu jako soudce i svědek – samotným pánem všech slov i myšlenek. Sova zatím zašustila křídly, však neletěla pryč, jen si přeskládala pírka – jako by tím chtěla říci „Ještě chvíli… Ještě chvíli vydrž.“.