Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Johaness kráčel se zavřenýma očima po cestě zarostlé mechem. Každý krok byl těžký jako kámen, každý pohyb v plicích byl dutý. Jeho tělo bylo znavené, mysl roztříštěná v tichu bez tvaru. Srdce v něm zůstávalo prázdné – prázdné jako opuštěná svatyně, kde kdysi planul oheň víry a ozývala se jen ozvěna kroků minulosti – nezbylo nic; ani strach, ani hněv – natož naděje; jen pouhé ticho a mlčení. Démon, jehož přítomnost byla dříve dusivá, se teď skrýval hluboko v horách, klidně, jako kdyby věděl, že nemusí spěchat. Trpělivost byla jeho zbraní, vyčkával. Věděl, že někdy stačí jen počkat. Vzduchem našeptával slova bez melodie, tichá, chladná, neosobní „Stačí… přestat… být…“. Johaness ta slova slyšel nikoliv ušima, ale někde uvnitř sebe orgánem, jenž nepoznal. A na okamžik… na zlomek času… je skoro přijímal. Avšak právě v ten okamžik se cosi pohnulo. Zvenčí, ale zároveň i zevnitř, jako by se v prázdnotě cosi zatřáslo, jako kdyby z nejhlubších hlubin vyšel zvuk. Tupý úder; těžká, pomalá a neúprosná rána. Bubnování pradávné paměti a z mlhy, která se plížila krajinou, se vynořila postava – Bohatýr An. Nebyl to rytíř v lesku zbroje, ani anděl spásy – nebyl nijak oslnivý. Vypadal jako obyčejný mladík – tvář pokrytá prachem, plášť rozervaný, krok unavený, ale v očích měl jiskru. Tu nezdolnou, tichou jiskru těch, kteří jdou dál, i když by dávno mohli padnout. Byl z mlhy jako všichni ostatní, avšak pokračoval i tam, kde jiní zůstali stát.

Johaness pozvedl hlavu. Poprvé po dlouhé době – možná poprvé vůbec – pocítil váhu pohledu. Nebyl to pohled soudu, ani lítosti. Byl to pohled, který jen je – tichý, pevný a lidský. An k němu přistoupil, krok za krokem – lehce, a přece s tíhou všech svých cest. Jeho zjizvená ruka se natáhla. Nikoli v rozkaz či v příkaz, byla to pobídka – beze slov, bez očekávání, bez tlaku. Jednoduché gesto přítomnosti, tehdy se démon stáhl. Mlčky, tiše, téměř plaše – ne proto, aby se skryl ze strachu, ale aby se ztratil – aby nebyl spatřen. Ustoupil do temnot tak hlubokých, až oslepl vlastní prázdnotou. Nezvítězil, ale ani neprohrál, prostě přestal být, protože tam, kde se rodí volba žít, zlo nemá moc být. Tam, kde člověk sám sebe nevydá, nemá stín kam ustoupit. Johaness natáhl ruku. Ne s jistotou nebo s hrdostí, ani jako hrdina vítězící nad temnotou. Natáhl ji v tichém rozhodnutí být. Existovat navzdory nicotě i bolesti; navzdory tomu, že smysl není dán, ale musí být neustále hledán. Znovu a znovu, nekonečně, v každém dni, v každém dechu, v každém kroku po mechové stopě. A když se jejich dlaně na okamžik setkaly, An vstoupil… v tichém doteku povstali oba – Johaness i Ioann. Nikoliv jako vítězové, nebo jako hrdinové – ale jako ti, kteří přežili. Ti, kteří se rozpadli… a přesto se rozhodli stát. Johaness přijal svůj stín, Ioann přijal své světlo. Ne ze strachu z Ana, ale z úcty k sobě samým – k tomu, kým byli, kým jsou i kým se stanou.

Les kolem nich hlasitě zašuměl – po dlouhé době se vítr vrátil mezi větve jako dech, který se konečně odvážil znovu nadechnout a ve spleti větví i listí se zjevila víla – tichá, téměř neviditelná, a přesto neúprosně pravdivá. Možná se klaněla, anebo jen čekala. Její pohyb byl nabídkou – ne slovem, ale směrem. Ukazovala dál, za hranici lesa, kde se krajina otevírala v měkkém světle nového dne. Tam, kde končil i začínal život. Joar – ztělesnění zrozené z trosek jmen – si zašeptal právě zrozenou melodií „Být... to stačí.“. Nyní s očima dokořán a myslí nezakrytou, následoval vílu. Jeho kroky byly nejisté, ale pevné v rozhodnutí. Už to nebyly kroky zoufalce – byly to kroky bytosti, která ví, jak těžké je žít, a přesto… pokračuje. Temnota v jeho nitru nezmizela. Byla stále přítomná jako chladný pramen pod žebry, jemuž Joar přestal vzdorovat, poněvadž již nehledal smysl v tvaru, ani důvod jít. Přijal je jako součást sebe, jako důkaz, že se stal Bohatýrem.

A tak kráčel dál lesem až uslyšel šumění vody. Byl to čirý zvuk, tichý a čistý. Říčka se líně vinula mezi kameny, její pramen zrcadlil tmavé nebe jako zranění, které se učí být krásné. Joar se zastavil na břehu, na kameni, a chvíli jen naslouchal, poté vkročil. Voda byla ledová. Sevřela mu nohy jako pravda, která bolí, ale neklame. Každý krok byl malým rozhodnutím –
pokračovat žít… a když řeku suchou nohou přebrodil, zastavil se na druhém břehu, kde mezi štíhlými kmeny bříz, stála víla. Tiše, nehybně – jako by tam byla odjakživa. Nekývala, nezvala. Nesnažila se vypadat přátelsky, ani hrozivě. Joarovi se rozbušilo srdce. Ne v panice, ne v úleku – ale v odvaze. V odvaze odpovědět tichu, které neútočí, ale vyčkává. A to ticho se rozprostřelo kolem nich jako plášť – těžký, a přesto prostupný. Nebyl to klid smrti – bylo to ticho odpovědi.
Ticho, v němž slova nejsou třeba, protože vše už bylo vysloveno někde hluboko – beze slov. Joar ucítil, jak ho ten klid objímá. Nejprve téměř nesnesitelně, protože byl pravdivý. Pak v něm ale rozpoznal prostor pro vlastní duši, takové to ticho, které není prázdnotou, ale domovem.

Čas se mezitím rozplynul – minuty, snad hodiny, možná celé věčnosti zahuštěné do jediného dechu. Jen nepatrný pohyb, mihnutí, téměř nic – a víla se rozplynula. Znovu zmizela v dálce, kde se mech leskl zářivým světlem, jaké nepřináší slunce, ale vědomí. Joar znovu vykročil, tentokrát však již jinak. Ne s napětím bojovníka, ale s vědomím, že ne vše musí být přemoženo silou. Někdy stačí být – pevně, klidně, tiše – jako strom ve větru neohnout se, ale nebránit, nabídnout přítomnost jako kořen nabízí zemi.

Pramen říčky za ním zurčel tichounce, sotva slyšitelně, a přece v jeho uších zněl jako vzdálený vítr. Přebrodil ji s pocitem, že každý krok je krokem pryč od prázdnoty a zároveň krokem k plnosti. Ne k jistotě, ale k odvaze kráčet i bez ní.

Vzduch, který byl dříve hustý, temný a těžký, se nyní rozevíral, měnil se v záhyby – v záhyby kůry, ve vůni pryskyřice, v hebkost mechových polštářků. Voněl chladem rosy a jehličím; sluncem, které dopadalo skrze koruny, jenž se lámalo v kapkách vody jako ve zlomcích krystalu. Každý paprsek připomínal dech pradávné země. Modré krajiny, jež přežívaly, stejně jako Joar, své vlastní bouře. Nikdy nebojovaly – pouze existovaly. Vydržely a přizpůsobily se

Ohňům, jež mrazí.
Mrazům, jež spalují.
Suchu, jež utápí.
Dešti, jež prahne.
Pádům obrovských stromů,
jež duní celým lesem;

protože věděl – že právě v této schopnosti přijmout a přežít tkví skutečná síla Bohatýra. Nikoliv v boji, ani ve vítězství, ale v nekonečném trvání. V tom klidu, který nepopírá bolest; ve stáří, které nevynáší soud. Avšak v lásce – tiché, neutrální – k veškerému životu, který dýchá v přítomném okamžiku. Přesně v takovém okamžiku Joar kráčel dál. Nebojácně a pevně, jako kořeny stromů za bouře i deště, za sucha i slunce, blížil se k samotné hranici lesa. K místu, kde končí známé – a začíná nové. Odkud bylo cítit teplo i rytmus – pomalý, tichý dech neznámé krajiny, která ho vábila, a přitom zůstávala skryta. A když stanul na samém prahu kopretin, kde světlo bylo tak oslnivé, že za něj nedohlédl – padl na kolena. Bylo to z vyčerpání? Ze strachu? Z pochopení… že nejsilnější nejsou ti, kteří bojují, ale ti, jenž dokáží projít. Ti, kdo trvají – i když je to těžší než padnout.