Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Vítr se otočil, když Tyralid, stále bosý a s prasklým kamenem na prsou, vkročil na stezku zpět do vesnice Rea. Ve chvíli, kdy se odhodlal udělat první krok, borovice ustupovaly břízám a mlha řídla v tenká vlákna. Ze strachu z démona stromy zarůstaly do tvrdé zeminy. Šea šeptem, zpoza břízy, až skoro neslyšně

„Pane…?“

Tyralid ani na okamžik nezastavil, jen natočil tvář – jako by slyšel ozvěnu cizího jména, a tiše, v hustém tónu pronesl

„Mluv hlasitěji, děvče. Les už patří mně…. Tichu neunikneš.“

Šea vystoupila; křídla se jí třásla chladným potem, v rukou svírala svazek bílých větviček – odznak vílí vlády, kdysi křehké, nyní beztvaré. „Vrátil jste se… ale nejste jako Joar. Jste příliš… těžký.“

„Zpěv se umlčí, smích se skloní. Jsem řádem tam, kde se živí iluzí svobody.“ prohlásí Tyralid a jeho krok ztěžkne. Začne se bořit do země, která ještě nedávno byla pevná; začne zarůstat do mechu, který ještě nedávno schovával se ve stínu kmenu.

Šea sevřela větvičky pevněji; jejich kůra se rozpadala v prach a když došli na rozcestí, které tam nikdy dříve nebylo

„Menhiry cítí krev. Pakliže nejdeš v míru, stvrdí kletbu… Lešije.“, zašepotala lámavým hlasem.

Tyralid s ostrým úsměvem na tváři a jako šelest hromu pod kůží odvětil „Kletby jsou jen pomalá přání slabých!“, a celou krajinou zadunělo – nikoliv bouře, ale ozvěna jeho slov, která pokračovala stále „Strach je mým nástrojem. Úzkost je mou paní. Jsem jediným pánem na tomto světě.“.

Šea tak tiše, jak jen to bylo možné „Proč musíme platit za tvou bolest?“, aby stíny bouře nepřehlušila. S žalem v očích a slzou na tváři, když bouře ustala, hlasitě pronesla „Nejsme lidé… jsme samotnou přírodou.“

„Pak naučím váš jako prameny téct kamennou vodou – přetvořím vás!“ sebejistě rozkázal Tyralid, jako by kameny zapraskaly jiskrou modrého hromu.

Jak kráčely cestou, Šea se pomalu vzdalovala od Tyralida. Snažila se utéct, avšak nemohla nechat své druhy bez pomoci. Snažila se zpomalit jeho kroky „Co zůstane z Vašeho srdce, až přetvoříte vše? – Hrom se odráží, ale i on dohasíná.“, pro Tyralida se stane skoro nemožné pokračovat. Na okamžik ztichne, pokrčí obočím a tělo mu trhne hlubokým hromem „Všichni ponesou má slova! Vše se stane jedním! Všemi prostředky ovládnu modrý les!“, aniž by si uvědomoval, že ho samotný les slyší… Šea sklopila hlavu, vítr roznesl po mýtině prach z větviček, jež držela v dlaních. Kapka slané vody dopadla z Šey na puklý kámen Tyralida, který zajiskřil. Šeptem k té jiskře pronesla kletbu

„Kéž prach stromů jednou znovu zakoření…“

Tyralid uslyšel její slova, pozastavil se, pomalu se otočil, naklonil se k ní tak, že se jeho hruď téměř dotýkala jejího čela a rozburácel hrom „Zakoření! V mé půdě, pod mým nebem! bude růst pevně, abych se stal nesmrtelným.“ a vykročil. Menhiry se za ním uzavíraly jako dveře z kostí a Šea, ač se třásla, poletovala několik kroků před ním, jak sám gestem přikázal. Hromy v jeho dechu se táhly po stromech, listy se obracely z rubu a v neslyšné úkloně svíraly vlastní nitro. Vesnice Rea se blížila, když to Tyralid ucítil, zahřmělo – nikoliv v oblacích, ale v srdcích těch, kdo poznali, že se blíží nový řád.

Již mlčky těžce kráčel, brodil se mechem i bahnem. Vytrhával ze země kořeny i kmeny, ničil všechny keře i houby, z jeho kroků čišel rytmus bouře. Tam, kde se mechu dotýkal, zem bledla, avšak tam, kde Šea zanechala stopu, zůstala slabá záře prachu světla. Tyralid si toho povšimnul „Tvé ticho je moudřejší než před chvílí.“ – bez zájmu tázal se.

„Učím se od stromů, Nehovoří zbytečně – a přece mění svět.“ bezhlasně pravila Šea a Tyralid pozvedl obočím. Sice necítil v jejím hlase vzdor, ale každá slova zněla jako připravený krok. Mezitím po stezce k Ree – tam, kam dopadal z Šeiných křídel zlatavý prach – se začala země jemně chvět.

Jen těm, kteří byli spojeni s prastarými vílami, se mech pod nimi rozžehl jako světélka, staré runy domluvy. Vílí děvče, ukryté v dutině stromu, vzlétlo vysoko, ale ne tak, aby ji Tyralid zahlédl. Zářící signál pod ní dohoříval – znamení, že se vrací domů. Začalo svolávání drobné rady. Šea kráčela dál a kolem ní se vlnila stezka z borového jehličí. Všimla si, že Tyralidovy kroky mírně klopýtaly – dotkl se jedné z větví, kterou ona nenápadně vychýlila do cesty. Ostře zahřměl hrom

„Cítím tvou magii… Jak skrytě dýchá pod mými chodidly.“, hlas ztvrdnul jako kov „Zkoušíš mě, Šeo?“

„Nezkouším Váš můj pane, to jen země si na mne pamatuje. Já jen kráčím ve Vašich šlépějích.“

Načež se Tyralid nahněval a vysmál se bouřlivě „Kráčíš? Jako had… Však ten, kdo mě kousne, zemře první… Stejně jako Joar.“. Neuhodil ji, byl zvědavý, kam až se Šea odváží.

Pokračovali dále v cestě, již se blížili k Ree, na mýtinu, kde dřív zpívaly děti Šee, se zvedl vánek. Víly tam zanechaly zrcadla – tekuté, v kapkách rosy a jak Šea kráčela kolem, každé zrcadlo zachytilo obraz – v tichém záblesku přeneslo zprávu dál. Les viděl – začínal chápat. Tyralid si však záblesků všiml a popraskaný kámen na hrudi rozdrtil v prach

„Co šeptáš světu, Šeo?“

Šea ztuhla, pocítila strach, věděla, že nemá cenu lhát „Zdravím zprávou, že se máme nebát – mlha je hustá, ale strom je starší.“

„Věř, že strom uhoří, pokud bude vzdorovat hromu!“ vysmál se Tyralid. Šea hlasem tak tichým, že ani mech nemohl zachytit její melodii „-ale, když padá, rozsévá semena.“.

V tu chvíli se rozezvučel vzduch, jako když se roztrhne samet. Ze všech stran se začaly snášet jemné zlaté náznaky – tiché, ale početné víly skryté v korunách, ve vodě i v mlhách. Z krajiny se nořily tváře, desítky až stovky; neozbrojené, avšak přítomné, jako hladina, jež se rozhodla tvarovat kámen. Tyralid ztuhnul, neočekával sílu ve slabosti. Šea využila situace a pozvedla melodii. Mezi prsty se jí znovuzrodil svazek bílých větviček – tentokrát ne jako symbol vlády, ale odporu; a podala je Tyralidovi s klidnými slovy

„Chceš-li vládnout Ree… budeš stát mezi námi! Nikoliv nad námi.“ sebejistě a s podporou ostatních víl pokračovala ve vzpouře „Přijmi větvě, anebo je zlom – sám uvidíš, co se stane, když víly přestanou šeptat a začnou zpívat melodii slunce!“.

Všichni stály na mýtině a čekaly na odpověď démona – odmítly se podřídit strachem… Avšak Tyralid nepřijmul větvičky, nezlomil, ani neodešel. Nikoho nepotrestal – zůstal… a to bylo horší než smrt.

„Zůstat někde, kde tě všichni znají jménem, ale nikdo tě neuctívá.“

*

Rea se nestala jeho zajatkyní, ani on jejím. Jejich vztah byl soubojem vychovatele a žáka, ale s obrácenými rolemi. Dny plynuly v Rea jinak – pod měsíčním světlem se neplánoval odpor, ale rituály učení. Víly zavedly zvyky otevřeného kruhu – každý večer Tyralid musel naslouchat příběhům, starým i novým, o zradě, pokoře, zrození i smrti. Měl povinnost mlčet, dokud nevyroste nový list na stromu slyšení... Ať chtěl mluvit či řvát, musel vyčkávat.

„V tichu se tvoří první trhlina k sobectví.“

Když jeden list vyrašil, Tyralid vyprávěl o Joarovi. Ne jako o sobě, ale jako o někom, koho zabil. Bylo to první přiznání, že v něm žije ještě jiný hlas. Šea mu svěřila tři úkoly:

Strážení pramene, kde se rodí vílí voda. Musel jej chránit i před sebou.

Pohřební tanec – musel nést popel těch, které zničil při první invazi.

Péče o děti – vílí děti se ho nebály. Ptaly se, proč hřmí, když se směje.

 

Tyralid přijal roli správce, nikoliv vládce. Rea jako vesnice ho naučila, co znamená sloužit – být prvním, kdo přijímá bolest ostatních; nikoliv posledním, kdo ji rozdává. Jeho hromové síly se neztratily, ale byly zkroceny. Dokázal stále vyvolat silnou bouři, avšak již jen nad suchou zemí.

Pochopil, že Rea slouží jako zrcadlo tyranie – nezrcadlí hněv, ale klade otázky. Je to koncept nekrvavého odporu skrze vytrvalou laskavost a pravidla. Tyralid se neučí slabosti, ale odpovědnosti. Síla zůstává, ale obrací se zevnitř ven, protože vílí výchova je trpělivá, pomalá a bolestná – však taktéž trvalá.

„I srdce se může uzavřít... A když tak nastane, ticho je ostřejší než blesk.“

*

Vílí rada sedí ve stínu jehličí z borovic, Rea po dnech mlčení vystupuje s rozsudkem. Tyralidova přítomnost ničí půdu, znečišťuje vodu, zvířata mizí, děti nespí, ale hlavně: nic v něm se nemění. Tyralid sedí v kruhu, neříká nic – jeho stín roste, pára stoupá z vlasů, protože ví, co se chystá. On se vysmívá jejich slabosti.

„Zkoušeli jsme porozumět. Ukázali jsme ti zranění, doufali, že se v tobě pohne paměť, ale ty ji požíráš – sadista.“ zazněl verdikt i samotným modrým lesem. Tyralid se pomalu, ale těžce zvedne s odpovědí na rtech

„Já nezapomínám – jen odmítám litovat.“

Vesnice Rea vynese závěrečný akt – rituál pohřební. Nikoliv silou, ale uzavřením jména – vymazáním z paměti lesa. S každým veršem jeho tělo bledne, barvy z něj odcházejí, až zůstane téměř stín.

Šeptem roztrhnout noc, avšak
v dlaních krvavé stíny místo slov,
otevřeli jsme rány — relikvie důvěry,
a čekali paměť… však pohlcena jako mor.

Ne pro bolest vaši,
jen pro ticho po ní.
Ne pro soucit,
pro zapomnění,
jenž hlíně patří

Vyrůstali jsme ve stejném blátě,
ale vy jste hledali světla.
Já si zvykl na stín —
ten nikdy nelže.

Pějme v jazyce, jenž zničí všechna jména,
verš po verši rozplyňte se v nekonečném času,
ať barva se stáhne z kostí jako kůže z hadího hřbetu.
Zůstaň černobílým paradoxem v lese plném vzpomínek,
ať nezbude po jménu nic —
jen samotná absence,
jen ticho bez souhlasu.

Zbavte nás paměti — nechť nemizí,
jen se učí neexistovat.
V tom je moje vůle, má svoboda.
Ne být milován, ne být chápán –
rozplynout se významem…