Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Tyrald neměl pouta, a přesto nebyl volný. Vhozen do lesa, jenž neroste, avšak pamatuje. Do bezbarvého místa, kde stromy nebyly dřevem, ale kostmi minulosti. Bílé kmeny se tyčily do měsíčního nebe jako výčitky, které odmítly odejít. Jejich povrch zvrásněný, zkamenělý, přesto v pohybu – dýchal. Zvuk pískotu v korunách připomínal těžké dýchání kovu. Nikoliv však lidské, ani zvířecí – umělé, chladné jako zrezavělý kus prázdnoty, jako by celý les byl jediné, vědomé tělo – s plícemi z listí a žilami z kořenů, které pomalu hnily pod vlhkou půdou.

Tyrald šel stále jedním směrem do hloubi malby. Nevěděl kam, nevěděl proč, s cílem jasným kráčel naproti odvetné melodii. Duše shnilých zvířat ho míjela mlčky a v jejich očích – zrcadla; v nich: on sám. Ne takový, jaký je, ale jaký byl. Ne jako vítěz, jako paměť, jenž netrestala, ale pravdu přinášela „Zde není nic k dobytí. Jen to, čemu se nelze vyhnout: sobě samému,“ ozývalo se skrz černé mechy a bílé stromy.

Když Tyrald kráčel po kořenech, stromy ronily jed – kapky, které syčely, aniž by dopadaly. Když kráčel po spadaných listech, větve vibrovaly…. Bez pohybu, bez hlasu – a Tyrald cítil, jak jeho kosti drnčí jako skleněné nádoby připravené puknout a když si připomněl, kým byl… větve se mu smály. Šepotem, jízlivě – nesoudily, jen si pamatovaly.

*

Roky plynuly, možná věky. Tyrald nepodlehl, kráčel dál vroucím kotlem, ale nikdy nezvítězil. Jeho kůže bledla, jeho hlas ztrácel hrany. Zapomněl křičet a začal naslouchat, protože v tom tichu slyšel poprvé dřeň stromů promlouvat. Položil dlaň na jeden z nejstarších kmenů, jako zimní dech v teplém listí.

Jako mlha, která šeptá, z kostěného kmene ozvalo se: „Dokud les stojí, ON žije… Za závojem, který nelze vidět.“

Tyrald neodpověděl hněvem, ale otázkou bez energie, zárodkem emoce: „Žijí?“.

Strom se nezaševelil a přesto odpověděl: „Zatímco ty nenávidíš, on se stal součástí všeho… A právě tím tě přežil.“.

Ten den přestal bojovat. Nikoliv proto, že by nemohl, ale proto, že konečně pochopil, že les ho nechtěl porazit. Les chtěl… vstřebat následky.

„Vládnout neznamená ovládat. Znamená být nezbytný.“

„Netrpím, protože mě opustili… ale protože žijí dál – i beze mne.“ Zbytky vlastního hlasu nesl jako skořápku. Hlas byl větrem, krokem pamětí.

Když opustil kruh Kostěných stromů, nevěděl, zda je stále mužem, nebo již jen příběhem, který přežil vlastní konec… Avšak stále kráčel. Krajina nebyla živá, byla opuštěná. Mrtvá – snad jen vyhaslá.

A Tyrald, nyní zvaný Tyra, se stával popelem mezi poutníky. Nenacházel vesnice, ani zbytky. Z ohně, který kdysi sám zažehl, nesl prach – a z prachu… hlad. Ne po moci, ale po hlasu – po slyšitelnosti jména svého. Z hlubin země, kam dopadaly ozvěny jeho kroků, přicházeli oni. Zlomení, vyhnaní, zapomenutí. S hněvem, lidé beze jmen, jen s bolestí. S vlastními démony, kteří se nikdy neproměnili v příběh. Tyra je nevedl, on je svolal: Tyrové – kmen bez kořenů.

Mluvili jazykem prasklých větví a spálené půdy. Každý z nich nesl jméno, jenž nemohl vyslovit, poněvadž zůstalo navždy pohřebené hluboko v letokruzích kostí kmene. Jejich těla byla poznamenaná – ne runami, ale trhlinami. Kůže popraskaná jako starý kámen, oči bez bělma. Dýchali prach, ve který se měnili. Neuctívali Tyru, žili jeho prokletím. Nevytvořil armádu, svolal paměť beze jména. Nyní jako Démon, který nepadl, ale prozřel, je učil mlčet:

„Slova jsou plamen…

A plamen spaluje.

Mlčení tvoří popel,

ve kterém nic nepřežije.“

Stali se z nich lovci vzpomínek, hlasů a úrodné půdy. Zrcadla, která neodrážela, jen nekonečně pohlcovala. Když vkročili do krajiny, stíny se začaly stahovat za sluncem. Nikoliv ze strachu, ale ze studu večery prožívali v kruhu kolem tlejících kamenů. Naslouchali zemi, jenž se pod jejich nohama kroutila, protože znala, co skrývají. Každý z kmene Tyra snil jiný sen, ale ve všech snech nezaznělo jediné jméno.

Jedné noci – kdy vítr nevanul a les se nehýbal – Tyra naposledy promluvil jako muž: „Nechci se vrátit, ale chci se pomstít.“

A když se naposledy otočil ke své vlastní tváři v bažinaté hladině – neviděl démona. Viděl oči, které neodpustily. Země se nepohnula, nikdo nepociťoval hněv, jen nedostatek ticha. Všichni věděli... Ne naráz – ale postupně, jako voda, která mizí z koryta, že v jeden večer přestaly kvést břízy; druhou noc přestaly houkat sovy; a třetí… se vracel Tyra a kolem něj kráčeli ti, jejichž jména nikdo nesměl vyslovit. Bývalé bytosti, jejichž tváře se staly nádobami starých bolestí. Každý z nich byl zrcadlem – a každý odrážel jiný trest.

Když došli do vesnice Rea, nesekli mečem. Jen se nadechli plamene a vzduch začal mizet. Šea sice byla moudrá, ale moudrost neví, co dělat s nenávistí bez řeči. Žádný boj, jen pomalé prozření. Každý obyvatel Rea, který spatřil svůj odraz ve tvářích Tyrových, zapomněl, kdo je – nezemřeli, jen ztratili vlastní příběh.

Jenže příběh je v tomto světě vše – Rea padla, nikoliv plamenem, avšak prázdnotou slov: „Ne všemu lze pomoci,“ ozývalo se v popelu, „někdy ona pomoc je to, co živí stvůru.“

Když vše lehlo prachem Tyrových a popelem víl, nikdo se neohlédl. Démon již neprosil o pomstu… S odhodláním ukončit příběh obrátil zrak k Modrému lesu. Ne proto, že v něm něco hledal, ale protože věděl, že se tam někdo ukrýval za mlžnou oponou.

Modrý les – dříve dech, mlha i paměť – začal stárnout. Stromy, které nikdy neplakaly, ronily smůlu. Kořeny, které vedly duši, se začaly svíjet jako had. Větve křičely a šepot v listí se měnil ve sténání.

„Ničíš domov, kterému jsi nebyl schopen porozumět,“ prosvištěl vítr.

Démon neodpověděl, neútočil, jen pokračoval v cestě pustošit vše pojmenované a ve chvíli, kdy první strom Stromovíz praskl, Johaness ucítil bolest, kterou nepoznal ani v sobě. Ioann otevřel oči ve světě, kam nevkročil tisíc let, protože když démon přijde po druhé, nejde o vítězství, jde o paměť přeživších – Bylo to ticho, co přišlo první, náhle a hlasitě přestalo být slyšet. Zvěř – i ta, která nikdy nemluvila – ztichla. V korunách stromů se nezachvěl ani šepot, pouze vzduch, těžký a pomalý, dýchal, jako by vzpomínal.

Tyrové se blížili k Mlžným hájům…