Lesní archetypy: Když stromy šeptají jména

Rituál přijetí byl dokončen. Vše, co mělo být přiznáno, bylo vysloveno; vše, co mělo být skryto, bylo odhaleno. Oběť byla učiněna – nikoli ve jménu boha, ale jménu života samotného. Johaness se ponořil, padl a znovuzrodil se – ne jako poutník, ne jako hrdina, ale jako ten, kdo ví, že nic nepotřebuje obhajovat. Mlžné háje se začaly rozpouštět, jakmile poslední slovo utichlo. Ráno nepřišlo s ptáky, ani se světlem, avšak s tichem, které pálilo jako otevřená rána – neskutečně pravdivě.

Když Johaness rozlepil oční víčka, stál na kraji černé pláně. Zarostlé, bohaté háje – kdysi živoucí a divoké – se nyní proměnily v pustou krajinu. Louku nepokrývala tráva, ale tenká vrstva sazí, popela a uhlí. Zem byla temná, avšak nikoliv studená, protože v ní tepala ozvěna nedávného ohně, očistné pravdy, která nemilosrdně pálila staré lži i iluze. Nebe nad hlavou bylo nízké a šedé, světlo bez směru, bez slunce, ale s podivnou přítomností, která přinášela klid bez útěchy. Každý krok zanechával v zemi měkkou, ale pevnou stopu, jako by půda čekala, až se do ní opět vloží život. Byla to krajina po konci, kde už nelze nic ztratit, a právě proto lze všechno začít tvořit. Stav, kde kdysi hučela Arterie a stromy zpívaly v jazyce větru; kde vládlo ticho, které neslibovalo nic, ale umožňovalo všechno.

Tam Johaness pocítil v dlani cosi nepatrného – drobný prach drcených květů, která ani nevěděl, kdy nabral. Možná je nesl celou cestu; možná mu je vložila do dlaně sama Šea, když byl ještě slepý k tomu, co přijde. Kvítka byla lehká, téměř bez tíže – a přesto měla moc přivolat nový svět. Sklonil se, zabořil prsty do černé země. Půda byla teplá – jako dýchající srdce; zraněné, ale bijící – Johaness začal rozsévat. Nerozhazoval – kladl jedno kvítí po druhém, s tichým šepotem úmyslu, poněvadž každé semeno představovalo kus cesty:

bolest, která ho vedla;

lásku, kterou přijal;

stín, který pochopil;

světlo, které si odpustil.

A každé místo, kam padlo, se tiše zavlnilo, jako by země přijímala nejen tvar, ale i paměť toho, kdo zasévá.

Vítr stál nehybně, jen mech někde v dálce se plazil jako stará vzpomínka. Johaness kráčel černou loukou. Nečekal, jen dýchal a s každým výdechem se zdálo, že nebe je o něco výš… jako by svět znovu začal věřit v naději. Kráčel pomalu, bez cíle, ale s vědomím, že každý krok má význam. Pod nohama se mu drolil popel a zem nebyla zničená, byla očištěná – tak, jak bývá hlína po požáru připravená přijmout nový život.

Všude kolem něj se dříve tyčily mohutné stromy, promlouvaly větve, šepotaly stíny, dýchal mech, nyní tu bylo jen širé nic – rozlehlá, popelavě šedá pláně, která se vlnila pod dechem neexistujícího větru. Kmeny stromů, co tu kdysi stály, zůstaly jen jako tmavé obrysy v zemi, jako uhlíkové stíny něčeho, co shořelo ne zvenčí, ale zevnitř. Vnímal, že zde není konec, ale počátek prázdnoty, která není chladná, ale otevřená. Černá louka nepůsobila hrozivě, ale nahotou, která odhaluje vše. Nad horizontem nebylo nic, žádná silueta, žádný zpěv ptáků, žádný kouř, jen světlo – šedé, měkké, jako by samo váhalo, zda má svítit, nebo uhasnout…

Zastavil se, nikoliv proto, že by byl unavený, ale protože cítil, že tohle místo, tento stav si žádá pozornost, protože nenarozená planina byla jako stránka, která čeká na první větu, kam se Johaness skloní a v tichosti se dotkne země; teplé, připravené znovu růst. Rozevřel dlaně, ani nevěděl, kdy je naplnil – snad v průběhu cesty, snad byly s ním od počátku. Některá lesklá, jiná matná; některá kulatá jako slza, jiná hranatá jako úlomek pravdy; některá chladná, jiná hřála dlaň – byla to semínka paměti.

Každé z nich neslo v sobě okamžik – výkřik bolesti, dotek přijetí, stín selhání i jas pochopení. Johaness nepřestával zasévat. Každé místo, kam sehnul svou ruku, bylo jako rozhovor, modlitba i odpuštění... a když došel popel květů, posadil se do středu spirály. Popel usedal do záhybů jeho šatů, na vlasy, na ruce. Johaness vypadal jako kámen, jako socha, jako strom bez kořenů – připravený zakořenit se znovu. Nadechl se hluboce i vydechl; z dálky, z hloubi bezbarvého vzduchu… se blížilo něco lehkého. Ani hlas, ani vítr – křídla, jež našeptávala: „Je to místo, které nepatří nikomu – ani lesu, ani Bohům, ani stínům starého života... Čisté vědomí – Tabula rasa.“

„Zde se nepromlouvá v obrazech, zde se nevypráví. Tohle je krajina, kam se děj příběhu rozpouští v podstatu, jako když se sen po probuzení rozptýlí ve světle,“ ozývalo se v máchnutí pravého křídla.

„Každá kapka rosy, která zde mohla vzniknout, by dopadla na nic – a přesto by vyprávěla všechno. Zde jsou slova tichým souhlasem, že vše došlo na konec – aby mohlo znovu začít,“ ozývalo se mávnutím levého křídla.

Johaness stál, obklopen ničím, zatímco v Modrém lese mu mlčení šeptalo, zde mlčení mlčelo… právě to v sobě neslo posvátnost – čistotu neexistence.

Přes jeho tělo proudil vzduch, který nepřinášel zprávy. Přes jeho kůži se linulo světlo, které nevrhalo stíny. Z černé půdy pod nohama nevyrůstalo nic. Poprvé od chvíle, kdy vstoupil do lesa, nebyl ničím. Byl prázdným nepopsaným listem… A právě v tom spočívala síla. Ne jako moc, ale jako možnost, protože vědomí, které přijal, nemělo tvar. Bylo to vědomí ticha před rozhodnutím, prázdno těsně před prvním slovem, chvění na jazyku těsně před první větou, pronesený zvuk, jenž nelze vrátit, jen donekonečna utvářet.

Johaness zavřel oči – viděl barvy, které neexistovaly a slyšel hlasy, které nikdy nebyly vysloveny. Pocítil v sobě prostor – široký jako vzdech Peruna, tichý jako první smrt i zrození. Poté, když z tohoto prostoru, z hloubky jasného černého nebe, něco zaševelilo – jemný třepot. Pomalu otevřel oči a na horizontu – vznášející se mezi nebem a nicotou – se objevil první stín barev, přítomnost sama, z jejíž kroků vyrůstala tichá tráva a mech se tiše nadechoval… Právě tehdy, když se v popelu rodila první stébla, se nad černou loukou zjevil motýl – jako přítomnost, která tu byla dávno před tím, než bylo co pozorovat. Jeho křídla byla tvořena z mlhy, listí a kapek rosy. Z každého dechu lesa, z každého závoje mlžných hájů, z každého pohlazení větví a z každého pohledu, který Johaness nikdy nevěnoval sobě. Motýl se pohyboval tiše, jeho let nečeřil vzduch, jen jej připomínal – v mlze, která ho objímala ve chvílích nepochopení; v mechu, který mu tišil kroky, když utíkal; v listech, které ho kryly před zrakem Lešije; ve vodě, která mu odrážela vlastní tvář; v bahně, ve kterém padal, když nevěděl, jak dál – on byl jeho nejtišší svědek (duše bez těla). Vědomí, které nikdy nezasáhne – jen čeká, až bude pochopeno.

Johaness pomalu natáhnul ruku. Motýl se nezalekl, usedl na hřbet jeho dlaně. Každé křídlo vyprávělo jiný příběh. Ne jeho, ale všech, kterým byl, když nevěděl, že žije. Křídlo z mechu pělo o dětství, které se bálo dotyku. Křídlo z mlhy šeptalo o snech, které zůstaly nevysloveny. Kapky rosy se třpytily jako vzpomínky, které nikdy nezestárnou, a tehdy motýl promluvil barvou, vnitřním chvěním ukázal Johanessovi podstatu krásy. Nikoliv tu, která se líbí.

Ale tu, která volí – i bolest, i světlo, i ztrátu.

Krásu, která není měřítkem, ale prostorem porozumění.

Krásu, která neodsuzuje – protože chápe, čím bylo nutné projít.

Motýl mávnul křídly a v tom jediném pohybu Johaness pochopil, že aby mohl nový les vzniknout, musí jiná duše zakořenit – motýl odletěl, jen o několik stop, kde na černé pláni Johaness dříve rozséval semena – tam se dotkne zeminy.

Ticho se stáhne do jediného bodu, křídla se rozloží, rozplynou, promění a ze země se pomalu začne zvedat výhonek. Jemný, modrý stonek, v jehož vlákně stále probleskují odstíny mlhy, listí a rosy. Z motýla roste kmen; ze svědka se stává základ; z krásy se stává počátek – z motýla vyrůstal Stromovíz. Ukazoval mu krásu, kterou nehledáme očima, ale tu, která zůstává, když všechno ostatní odpadne. Motýl byl barvou volby, němým jazykem soucitu: „Krása není k obdivu. Krása je, když porozumíš i tomu, co jsi zavrhl.“

Johaness pokorně sklonil hlavu, motýl naposledy zavlnil křídly a on pochopil, že některé pravdy nejsou k pochopení – jen k prožití. Z motýla zbyla jen tepající přítomnost pod povrchem, žádný pomník, ani náhrobek, jen živá proměna. Jemný výhonek, ve kterém se zračilo všechno, čím byl – i čím mohl být, ale nestal. Ne jako připomínka, ale jako důkaz, že všechno, čím projdeš, může zakořenit – a nést plody.