Dům na pláži-4_Svdkem vraždy.

Dům na pláži-4_Svdkem vraždy.

Anotace: Nafilmoval jsem vraždu: středa - sobota.

Středa
Když jsem se vrátil domů, bylo krátce po jedné. Ze zvědavosti jsem si sedl ke kameře, že jen tak nahlédnu, co se tam dneska dělo, a zítra že se na to podívám pořádně. Hned jsem zjistil, že jsem udělal chybu a kamera začala natáčet už v osm. Venku bylo ještě světlo, ale okna ve vile byla tmavá. Pustil jsem to fast forward, a už jsem si myslel, že se dnes nic nedělo. Pak se najednou okno rozsvítilo. Pustil jsem to ‚normálně,‘ a hned první snímky ukázaly, že tam nic zajímavého nebude. Pokoj se změnil, postel někam odstěhovali, místo ní tam byl velký psací stůl. On seděl za stolem, čelem k oknu, a něco psal. Překvapilo mě, že je to levák, protože, pokud jsem si dobře pamatoval, ten bičík držel v pravé ruce. Ona seděla na rohu stolu, zády ke mně. Kolem nohou se jí motal malý bílý pes. Když dopsal, zvedl se, a dával jí úzký proužek papíru, patrně šek. Teď on stál zády ke mně, a ona čelem. Objal ji pravou rukou a políbil. Levou rukou potom zašmátral po stole, sebral něco, co vypadalo jako krátký nůž na otvírání dopisů, a jedním pohybem jí přeřízl krční tepnu. Krev vytryskla, až jsem odskočil od kamery s pocitem, že mi vystříkne do tváře. V mžiku byli oba rudí a pod nimi se dělala kaluž krve. Ten bílý psík, teď celý červený, se mu zakousl do nohavice. Odkopl ho ke kávovému stolku, kde zůstal chvíli ležet, a pak se odplazil. Žena se mu svezla do náruče a pomalu ji spustil na zem. Pak svlékl zakrvácenou košili a kalhoty, hodil je vedle ní a odešel. Světlo zhaslo.

Zůstal jsem sedět jako omráčený. První myšlenka byla, že to musím hned hlásit na policii. Ale kde a jak? Ještě mě obviní, že jsem si to udělal na Fotošopu, abych si jako fotograf udělal nějakou reklamu a v nejlepším případě mě vyhodí; v horším případě mě zavřou pro falešnou informaci nebo za to, že fotografuji cizí lidi oknem v jejich bytu. Udělal jsem tedy z filmu tři fotky, na jedné byl zřetelně on, na druhé ona, a na třetí jak ji právě zabil. Poslal jsem to e-mailem svému příteli ze studií Henrymu, který byl detektivem v San Francisku, a telefonem jsem ho vzbudil. Henry nadával a protestoval, ale nakonec jsem ho přesvědčil, aby se podíval na e-mail. Za chvilku volal zpátky, kde jsem ty fotky vzal. Tu ženu že zná, že je to „high-class“ call girl, nějaká Kanya, jedna z nejdražších, která se nechá vydržovat také jedním senátorem a jedním policejním inspektorem. Jeho že také zná, a že bych měl být rád, že já ho neznám. Že je to jistý M., a že ho o občas sledují, a občas vyšetřují, a že má nějaké záhadné spojení s mafií. A že nechápe, proč mu to zrovna teď posílám, a jestli to má být pomsta za to, jak mě jednou vzbudil, a chtěl na mě recept na játrové knedlíčky. A že jestli chci, že mi může dát na tu slečnu telefon, ale abych na to radši zapomněl, že je tak drahá, že na ni nemám. Řekl jsem, že by mi to nebylo ani tak nic platné, protože je mrtvá, že on ji přece zabil, a jestli viděl taky tu třetí fotku. Odpověděl, že ano, a abych si z něj nedělal legraci, že to, že jsem ho vzbudil, už stačilo. Prosil jsem ho, aby to vzal vážně, že to není žádný žert, že je mrtvá, a že s tím hned musí něco dělat. Odpověděl, abych už přestal hrát tu komedii, takovou fotku že může udělat ve Fotošopu kde kdo, i on, a možná lepší, a zavěsil. Telefon si zřejmě vypnul a na e-maily nereagoval. Vzal jsem si nějaké prášky a šel jsem spát. V noci se mi zdálo, že na pláži slyším štěkat a výt nějakého psa.

Den1 - Čtvrtek
První den po té vraždě jsem se ráno rychle nasnídal a šel jsem hledat mrtvolu. Tedy spíše místo, kde by mrtvola mohla být zakopaná nebo hozená do moře. Věděl jsem, že je to pitomost, že by to určitě neudělali tak hloupě, aby na to kdejaký amatér přišel, ale nemohl jsem si pomoct. Vydal jsem se nejdřív po pláži na sever a pak zpátky, co nejblíže pozemku, který patřil k té vile. Když jsem ji minul, pokračoval jsem na jih, směrem kde bydleli Wieczenských, napřed po pláži a díval jsem se také do moře, a zpátky dál od pláže, kde se pobřeží začínalo zvedat. Říkal jsem si, že by ji asi spíše zahrabali někde dál od vily, než přímo na jejich pozemku. Doufal jsem, že bych v písku mohl najít nějaké stopy, ale noční vítr, který stále ještě pofukoval, všechny stopy – pokud tam nějaké byly – zahladil. Celé dopoledne jsem prohledával pláž a díval se do moře. Ani mě nepřekvapilo, že jsem nic nenašel. Jen na jednom místě, hluboko pod skalnatým útesem, se mi zdálo, že vidím něco podezřelého, jakési klubko krabů a nějaké ryby, ale bylo to příliš malé na to, aby to mohla být mrtvola té ženy.

Odpoledne si přijela Cindy pro nádobí, ve kterém přivezla ten guláš, řízky a svíčkovou. Vzpomněl jsem si, že její babička také často jezdí uklízet do vily. Zeptal jsem se, kdy tam byla naposled, a jestli tam neviděla něco podezřelého. Řekla, že tam byla dneska ráno, a ona že byla s ní. A že neviděli vůbec nic. Že tam měly uklízet, ale poslali je domů. Že tam asi byla nějaká parta na generální úklid, protože se jí zdálo, že slyší někde zevnitř kýbly a rýžáky. Víc nevěděla. Nepochyboval jsem o tom, že tam uklízeli tu krev. Řekl jsem si, že musím hned zase zavolat Henrymu.

Henry mě předešel. Zavolal mi, abych si nemyslel, že se na to úplně vykašlal, že tu třetí fotku dal do laborky fotografům, a že mu řekli, že jestli to není reálná, skutečná fotka, že neví, jak jsem to dělal, ale z Fotošopu že to určitě není. A že tedy hned poslal někoho do jejího bytu, ale její přítelkyně že řekla, že večer někam odjela, ale pak se vrátila, a byla celou noc doma. Teprve před polednem šla někam nakupovat. Řekl jsem, že přítelkyně lže, a aby ji pořádně zmáčkli, aby řekla pravdu. Odpověděl, že nemůže nikoho „mačkat,“ když nemá nic, než tu pitomou ilegální fotku, a že by mě mohli zavřít za to, že fotografuji cizí lidi v jejich bytech. Řekl jsem, že to je báječné, mě zavřou a toho vraha že nechají jít, a že jsem si to mohl myslet. A že takových „pitomých“ ilegálních fotek mu můžu poslat třeba deset, jestli mu jedna nestačí. Odsekl, abych se přestal rozčilovat, že to není nic platné, a že to nenechá plavat a bude na tom pracovat. A že mi zavolá, jestli bude něco nového. Rozhodl jsem se, že si dám časnou večeři, snědl jsem jeden řízek a šel jsem zase hledat mrtvolu.

Došel jsem tentokrát až k Wieczenským, kde zrovna Cindy uklízela slunečníky a lehátka. Zeptal jsem se jí, jestli byla na procházce a jestli neviděla něco podezřelého. Řekla, že každé ráno běhá, a co jako měla vidět. Dostal jsem se do rozpaků a koktal jsem, že něco, jako čerstvě vykopaný písek, dost velký na to, aby se tam vešla mrtvola. Vyděsila se, že ne, ale že se hned zeptá doma, že táta taky běhá. Umluvil jsem ji, aby se nikoho neptala, že jsem měl jenom takový divný sen, a že jsem z toho nervózní. Podívala se na mě podezíravě, a poznamenala, ‚že to mám z toho, že bych měl dávat pozor na to, s kým chodím spát,‘ a pak se zeptala, jestli ta „přítelkyně“ tam ještě je. Když jsem po pravdě odpověděl, že už odjela včera večer, dala se slyšet, že zřejmě pro mě chodit spát sám také není nejzdravější, a že bych měl změnit ‚životosprávu.‘ Poznamenal jsem, jak to myslí s tou „životosprávou,“ a na to řekla, že to myslí, jak to myslí, a že o tom třeba můžu přemýšlet, až se budu bát usnout, aby se mi zase nezdálo o mrtvolách. Pokáral jsem ji, že jsem vždycky věděl, že je vtipná, ale že se mi také vždycky zdálo, že nemá dostatečnou úctu vůči starším osobám, a že by se měla polepšit. Rozesmála se, a že na tu „úctu“ ještě nemám léta, ale kdybych chtěl, že by o tom mohla uvažovat, a třeba i o ‚všeličems‘ jiném. A že se na tu „mrtvolu“ stejně zeptá, ale ‚diskrétně,‘ a než jsem jí to mohl rozmluvit, odběhla. Když jsem se vrátil domů, byla už tma. Nevěděl jsem, čeho se chytit, všechno mi padalo z ruky, a tak jsem si umínil, že se na všechno vykašlu, nacpu do sebe zase nějaké prášky, a půjdu spát. V půl jedenácté, ještě než jsem se dostal do postele, volal Henry.

Zpočátku jsem mu stěží rozuměl. Mluvil nesouvisle, a bylo ‚vidět,‘ že je maximálně rozrušen. Nadával, že je to prachsprostý, bídný život, že si to ta holka nezasloužila, a ten pacholek, co jí ‚sejmul,‘ ten že za to zaplatí, a on, že mu to všechno byl čert dlužen, a že by měl raději dělat někde údržbáře, a ne detektiva, že to všechno za nic nestojí, a že toho má až po krk, a že …, a že … a že … Pořád jsem nechápal, co to má znamenat, až mi to došlo: už ji našli. Teprve když se Henry vybouřil, začal trochu souvisle povídat. Že ji viděl, až když ji přivezli na pitvu, že to byla krásná holka, a že je mu z toho ještě teďka nanic. Že si žila, jak chtěla – životem který každý zrovna moc nechválí – ale že nikdy nikomu neublížila, a kdo ji znal, měl ji rád. Jen se neměla zaplést s tím ‚gansterem.‘ Našli ji v nějakém velkém kontejneru na odpadky v jedné bídné, vykřičené čtvrti, plné zlodějů, prostitutek, pasáků, a dealerů s drogami. Nějaký bezdomovec se v tom kontejneru hrabal, ale když zahlédl policistu, prásknul s víkem, a začal utíkat. Jenže neutíkal dost rychle. Policajt si myslel, že tam asi schovával nějaké kradené zboží, a tak si přivolal posilu a dotáhli ho zpátky, i když se vzpíral, nadával a snažil se utéct. Když otevřeli kontejner, byl tam na půl otevřený pytel, jako velký pytel na lyže, nebo něco takového, a v tom byla. Měla řeznou ránu na krku a několik bodných ran. Toho bezdomovce vyslechli, ale zřejmě s tím nemá nic společného – zemřela dávno před tím, než se objevil na scéně. Henry se rozčiloval, že tam „spousta věcí nehraje,“ a on že ještě neví, co si má o tom myslet, ale dvě věci jsou jasně podezřelé: Za prvé, že to byla „high-class“ holka, a do takové čtvrti by o své vůli nikdy nešla, a on že si nedovede vymyslet důvod, proč by ji tam zaživa někdo tahal. Za druhé, že příčinou smrti byla ta řezná rána, a ty bodné rány až dost dlouho potom. Proč? A že momentálně je na pitvě, a zítra že on bude vědět víc, jako kdy zemřela, a tak. A že mi dá vědět. A že je to mizernej svinskej život, a zopakoval mi všechny nadávky, co říkal na začátku. Nakonec řekl, že je to sice svinstvo a na draka, ale že už je v tom aspoň pořádek, že když už měl vraždu, tak že už taky má tu mrtvolu. A protože ji našli v San Francisku, kde taky bydlela, že to patří do jeho kompetence, a on že se postará, aby tenhle případ ‚neusnul‘!

Den2 - Pátek
Henry mě průběžně informoval. Pitva ukázala, že zemřela asi v jedenáct večer minulého dne, příčinou smrti byla řezná rána na krku, bodné rány byly způsobeny asi hodinu po smrti. Kromě toho nebyla zjištěna žádná zranění, kromě několika odřenin post mortem. Ukázalo se také, že byla v jiném stavu, ve druhém měsíci – možná, že to udělal kvůli tomu, možná, že ne, čert ví. Hned ráno policie rozhodila sítě a začala vyslýchat. Její přítelkyně se rychle přiznala, že myslela, že má Kanya nějaké potíže s policií, a tak že jí chtěla udělat alibi. Dosvědčila, že Kanya večer odešla, a už se nevrátila. Vynadali ji a pohrozili, že ji zavřou pro křivé svědectví, a pak ji pustili. I kdyby řekla pravdu, na věci by se bylo nic nezměnilo. Nejdůležitější svědectví podal baron Albert von R. Mladý baron Kanyu opravdu miloval a chtěl si ji – přes velké protesty rodiny a příbuzenstva – vzít. Kanya si ale dovedla představit, jak by se k ní asi chovali „in-laws,“ a tvrdošíjně jeho nabídky odmítala. Baron se jí tedy snažil alespoň přemluvit, aby pustila všechny svoje známosti a žila jen s ním, než si to ‚vyřídí‘ s rodinou. Hlavně na ní apeloval, aby přerušila styky s M., o kterém se informoval, a měl dostatečné důvody, aby se ho bál, a aby ji před ním varoval. Tvrdil Henrymu, že mu to slíbila. Její smrt ho zdrtila a dlouho se nemohl vzpamatovat. Žádali ho, aby ji přišel identifikovat, ale uprosil je, že pokud to není opravdu nutné, že se toho bojí, a že tedy raději ne. Nutné to nebylo, měli dostatek svědectví od ostatních. Když mu řekli, že byla zavražděna, přísahal, že udělá všechno, aby toho vraha chytili, a že nebude litovat ani peněz, ani času. A že začne sám pátrat, a kdyby mohl policii v něčem být užitečný, že udělá všechno, co budou chtít. Že se na něj policie může kdykoliv obrátit, a stejně tak, jako na kohokoliv z jeho rodiny. Henry o té rodině silně pochyboval, ale ukázalo se, že bezpředmětně. Rodina sice byla rozhodně proti baronovu poblouznění a myšlenka na sňatek je přiváděla do stavu paniky, ale když už se to takhle rozuzlilo, všichni byli hotovi Albertovi pokud možno ve všem vyhovět. Ukázalo se také, že to nebyla pomoc bezvýznamná.

Když začali Alberta vyslýchat, rychle zjistili, že s Kanyou ten večer mluvil. Chtěl ji pozvat na musical, ale odmítla, že musí jet za M. Že mu ale slíbila, že už je to naposledy. To byla první důležitá věc. Druhá důležitá věc byla, že soudce F., pod jehož pravomoc případ spadal, se dobře znal s rodinou barona R. V důsledku toho, hned ten druhý den policie dostala na základě prohlášení barona R. povolení k prohlídce, což samo o sobě byla výhra, protože to také mohlo trvat několik dní. Nadto to bylo povolení k prohlídce opakované, kdykoliv se policii bude zdát, že je to nutné. To v podstatě dávalo policii volný přístup do vily v kteroukoliv denní i noční dobu. To nebylo zcela běžné, a advokáti M. proti tomu také vehementně protestovali. Bohužel – tedy, z jejich hlediska „bohužel“ – soudce F. tentýž den odejel na ryby na jezero, které bylo někde na ‚estate‘ rodiny R., a sekretářka věděla pouze to, že se vrátí až za tři dny. Protest se tedy musel odložit.

První prohlídka vily se konala ještě ten den navečer. Henry se napřed stavil u mě a nechal si vysvětlit, který pokoj to byl. Pak mi dal miniaturní sluchátka a mikrofon a řekl mi, že se ukáže v okně, a abych mu potvrdil, že je to ten správný pokoj. Sedl jsem si ke kameře a čekal. Podvečerní slunce svítilo do pokoje a osvětlovalo ho až do těch nejzazších koutů. Byl to nepochybně ten pokoj, ale připadalo mi to divné. Ten stůl se mi zdál menší a jinak položen, nebyl tam kávový stolek, jen křeslo a pohovka dále v pozadí. Čekání na Henryho trvalo věčnost, ale asi za půl hodiny se ukázal v okně, za ním několik techniků a detektivů. Potvrdil jsem, že je to ten správný pokoj a všichni se pustili do práce. Moc jsem nechápal, co tam dělají, ale zřejmě se snažili získat nějaké vzorky, stopy krve, otisky prstů, vlasy, nebo něco takového, co by prokázalo, že tam včera byla. Potom přišel M. a zdálo se, že ho Henry vyslýchá. Henry mu dal nějaké papíry, M. je pozorně pročetl a podepsal. V tom podvečerním slunci jsem ho viděl tak jasně, jako nikdy před tím, jako kdyby seděl přímo vedle v pokoji. Udělal jsem několik fotek, kroutil nad nimi hlavou a snažil se přijít na to, co se mi tam nezdá. Nic mě nenapadlo. Po nějaké době technici a detektivové sbalili fotoaparáty a všechny svoje ‚fidlátka‘ a odešli. M. odešel krátce po nich. Slunce už se sklánělo k západu a pokoj potemněl.

Henry s šoférem se za mnou ještě zastavil, než se vrátil do San Franciska. Vykládal, že to bylo celé nějaké divné. Že M. byl téměř v šoku, když mu ukázali to povolení k prohlídce a vehementně protestoval. Nebylo mu to nic platné. Chodil s nimi po vile a zdálo se, že je silně nervózní. Všude byl podezřele cítit lysol, nebo nějaký jiný desinfekční prostředek, ale vysvětlovali, že se objevili švábi a že museli celou vilu odhmyzovat. Když došli k tomu pokoji, nezdálo se, že by M. víc znervózněl, spíše naopak. Lysol tam byl cítit jako všude jinde, o nic víc. Henry vykládal, že M. rozhodně popřel, že by tam Kanya včera večer byla. Svědectví barona Alberta bez váhání odmítl uznat s tím, „hejsek“ žárlí, protože jemu Kanya ‚projevila přízeň.‘ Henry zase opakoval, že se mu to všechno zdá nějaké divné, to jak se M. choval, napřed nervózně, a pak docela klidně, a že v tom pokoji to nevypadalo na to, že by tam ještě včera večer byla kaluž krve. Že vzali spoustu všemožných vzorků, ale že si od toho moc neslibuje. Na mojí otázku „Co dál?“ unaveně odpověděl, že teď to je rutina, že uvidí, co řekne lab a že po ‚tom‘ půjdou dál. Pak ještě požádal, že se chce podívat na ten film a abych mu udělal „neoficielně“ jednu kopii. Když skončil poznamenal, že se mu také zdá, že ten stůl je trochu jiný, a že se tam měli lépe poohlédnout – ale na druhé straně, že ty snímky nejsou moc jasné, a že to asi přece jen bude ten samý stůl. Co jsem já vůbec nechápal bylo, jak mohli tak dokonale zahladit stopy po takové spoustě krve. To museli snad přímo seškrabat podlahu i ten stůl, ale Henry tvrdil, že to bylo sice čerstvě umyté, ale nijak moc dokonale, a že tam byly v různých koutcích i místa, kde to trochu odbyli. Henry připouštěl, že mohli mít nějaké zázračné supermoderní super efektivní desinfekční a čisticí prostředky, ale jestli ano, tak to že mu řekne lab. Přemlouval jsem ho, aby to nevzdávali a zkusili to ještě jednou, a třeba sebou vzali psa, že by mohl najít nějaké stopy. Henry se zeptal, jaké stopy myslím, ale to jsem nevěděl. Stejně řekl, že o tom bude uvažovat.

Den3 - sobota
Další den – již třetí – se táhl, jako v čekárně u zubaře. Odpoledne volal Henry, že sem jedou znova se psem. Říkal, že lab nic podezřelého nenašla, žádné stopy krve, jen špína a běžné čisticí prostředky. Nicméně, podle záběrů bezpečnostní kamery u bytu té Kanyi, našli limuzínu, která ji tu noc vezla. Šofér napřed tvrdil, že ji vezl jenom do divadla, což byla blbost, protože do divadla by limuzínou nejela. Nedal si to ale vymluvit, až mu podle písku v pneumatikách dokázali, že musel být někde v okolí vily. I potom se choval neobyčejně arogantně a sebejistě, jakoby si byl vědom, že má mocné ochránce, kteří ho z toho vytáhnou. Změknul teprve potom, když mu řekli, že byla zavražděna, a že ho zatýkají pro podezření z vraždy, protože byl nepochybně – podle svého doznání – poslední člověk, který ji viděl živou. Přiznal, že ji do vily vezl, ale tvrdil, že tam nebyla ani půl hodiny, a že ji zase odvezl zpátky do San Franciska. Zdálo se, že tuší, že si policie myslí, že lže, ale strach z policie byl zřejmě menší, než strach z toho „ochránce,“ který se také snadno mohl stát popravčím. Tvrdil, že ji vysadil u nějakého baru, a víc že neví, a víc že z něj nedostanou. A taky nedostali. V tom baru ji nikdo neviděl.

Než šli do vily, Henry se zase stavil za mnou. Řekl, že dají psovi očuchat nějaké její věci a také že vzal s sebou hadr z pelíšku toho psa, o kterém jsem mluvil, a co také byl na tom filmu. Díval jsem se pak, jak celý štáb detektivů a techniků dorazil k vile a zmizel vevnitř. Dlouhou dobu se nedělo nic. Pak psovod s několika detektivy vyšel ven. Zdálo se, že pes chytil stopu a pustil se ven s pozemku vily na pláž a pak směrem na jih k Wieczenským. Vyšel jsem a pomalu šel za nimi, nikdo si mě nevšímal. Pes se chvílemi zastavil, jakoby stopu ztrácel, ale pak se zase rozběhl. Došli až k útesu, kde jsem se včera díval do moře, protože se mi tam zdálo něco podezřelého. Pes se na útesu zastavil, chvíli běhal sem a tam, pak odběhl na druhou stranu a zase se vrátil. Detektivové se nakláněli přes okraj útesu a snažili se uhodnout, co to tam dole je. Pes se zatím vrátil, sedl si na okraj útesu a štěkal a vyl; psovod se ho snažil uklidnit. Došel jsem až ke skupince.
- Něco tam dole je, že? A ten pes to taky ví. Byl jsem tady včera a zdálo se mi to podezřelé – ty krabi – jako by tam bylo něco většího k žrádlu. Možná nějaká větší ryba.
Chtěl jsem dodat „Na mrtvolu to nevypadá, ale včas jsem se zarazil.“ Vypadalo by to podezřele, že náhodný chodec na pláži mluví o mrtvole – jak by se to mohl dozvědět? Henry by asi musel leccos vysvětlovat.
- Omlouvám se, jestli jsem vám pošlapal stopy.
Podívali se na mě docela přátelsky a nedivili se, co mě tam přivedlo, zrovna když sledují nějaké stopy. Henry se možná přece jen o mně zmínil.
- To nic, všechny stopy vítr stejně zavál. Ale pes něco našel.
- Co to tam dole asi je?
- Těžko říct. A těžko se k tomu dostat. Pošleme sem nějakého potápěče.
Mladý policista namítal, co by tam potápěč dělal, že tam doplave sám. Hlavní detektiv nechtěl ani slyšet – že jsou vlny a že je to příliš nebezpečné. Policista se smál, že se tady narodil a v takových vlnách že se koupali pořád. Detektiv namítal, že jsou tam útesy, a policista, že to nic není, útesy jsou přece skoro všude, detektiv zase že to je nebezpečné a policista že není, a tak to šlo pořád dokola. Nabídl jsem se, že půjčím neoprenový oblek, rukavice a ploutve. Detektiv stále namítal, ale spolu s policistou jsme ho umluvili. Nepochybně, přál si vědět co nejdříve, co to tam dole je, stejně jako my. Než jsme došli domů pro věci a zpátky, všichni se už vrátili do vily i se psem a čekal tam jen ten hlavní detektiv. Policista vlezl do vody kus před tím útesem a plaval.

Dívali jsme se na něj, jak doplaval pod útes a rozehnal ryby a kraby, pak zvedl něco do výše, aby nám to ukázal co to je. Nevím jak detektiv, ale já jsem stále neměl tušení – až nám zavolal:
- Pes – malý pes, aspoň to, co z něj zbylo. Zdá se, že měl bílou srst.
Potom odplaval zpátky před útesy, a za chvíli jsme se s ním setkali u vody. Ukázal nám obojek, na kterém byla přivázána cihla a zbytky psa, co ryby a krabi nestačily sežrat. Vypadal trochu jako „Westie“ – West Highland White Terrier, ale těžko říct, moc z něj nezbylo. Boss zřejmě přikázal svým pochopům, aby se ho nějak zbavili. Buď byli líní někde něco kopat, nebo si řekli, že se moře toho zbaví lépe a beze stop. Bylo by to udělalo, kdyby se mu dalo trochu víc času.

Vrátil jsem se domů a detektiv s policistou se vrátili do vily. Slunce už se zase pomalu klonilo k západu a jasně prosvětlovalo ten pokoj. Pořád se mi to nezdálo. Ten stůl byl asi stejný, ale co tedy mohlo být jiného? Odnesli ten kávový stolek a židli a přidali křeslo, ale tím to nebylo. Pak jsem usoudil, že to je asi tím osvětlením, že se i hloubka pokoje zdá jiná. Za těch prvních nocí i teď byl pokoj jasně osvětlen, ale v tu noc, kdy se stala vražda, pokoj kolem stoku osvětlovala hlavně stolní lampa, a zbytek pokoje se trochu ztrácel v šeru.

Pokoj byl delší dobu prázdný, a až asi za půl hodiny přišel Henry, M. a pár detektivů. Henry mu zase dal nějaké papíry, a M. si sedl ke stolu a četl. Pak se zdálo, že proti něčemu vehementně protestuje, ale nakonec to podepsal. Pak se všichni zvedli a jeden po druhém odešli – M. mezi dvěma detektivy jako poslední. Henry se ještě stavil za mnou. Vysvětlil mi, že na základě výpovědi Alberta a toho řidiče limuzíny, a na základě nálezu toho psa, že vzal M. do vyšetřovací vazby, a zítra že ho bude vyslýchat. Že se sice jeho advokáti zasadí, aby ho musel zase rychle pustit, ale že počítá s tím, že když M. bude muset vypovídat takhle nečekaně, že se může nějak podřeknout nebo je nějakým způsobem může přivést na stopu. Brzy jsme se rozloučili, Henry odejel do San Franciska a já jsem si vzal prášky a šel jsem spát; bez těch prášků to zatím nešlo.
Autor Jardanof, 26.08.2020
Přečteno 317x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí