Empatie černé krajky(Únava_4)

Vanda

Latexová sedačka se prohnula. Byl to Oto, konečně dorazil, probralo mě jeho silné tělo a to, jak se do mě dobývá.
Téměř nic neřekl, nepozdravil, prostě nic.
Otočil mě na břicho, svázal mi ruce bondážemi a pevně do mě pronikl.
„Au.“ Zaúpěla jsem trochu vypjatě.
„Vando, víš, o čem jsme přeci mluvili…“Připomenul mi Oto lehce podrážděně. Jen jsem začala vzdychat, abych zahnala tu bolest. „Promiň, jsem dnes nějak unavená.“ Omluvila jsem se a pomalu jsem se postavila na kolena. Silou mě chytil za mé boky, až jsem se kousla do rtu. Můj pas byl stažený v korzetu, jak se mu líbilo, ale o to víc jeho zběsilost bolela. Lepší však bylo podlehnout jeho rytmu, než myslet na to, co mě bolí, protože to jinak trvalo déle.
Konečně ho vytáhl a já se opět zhroutila na pohovku. Obličejem jsem se na ni přilepila vyčerpáním.
Oto se ke mně jen sklonil, políbil mě na tvář a řekl: „Jsi hodná holka.“
Pak už jsem jen upadla do tvrdého spánku a na víc si nepamatovala.

***

Elí

Všiml jsem si, že jsou dveře do Vandina pokoje pootevřené z místnosti se ozvaly tlumené sténání.
Rychle jsem zmizel v pokoji, dusilo mě to poslouchat.
A když jsem pak šel kolem za hodinu na záchod, stále se tam svítilo.
Všude bylo hromové ticho, nedalo mi to a pomalu jsem vešel.
Vanda ležela tváří na pohovce a spala.
Přišel jsem pomalu k ní, měla svázané ruce a mně se udělalo lehce úzko. V tomhle stavu mohl přijít kdokoli, kdykoli a dělat cokoli.
Pomalu jsem jí ruce rozvázal a přemýšlel, co si počnu. Neprobrala se, ani když jsem s ní zalomcoval, něco zamumlala a spala dál. Musela být hodně vyčerpaná.
Tak mě napadlo, že ji prostě vezmu k ní do pokoje a uložím ji do postele…

***

Vanda

Probrala jsem se brzy ráno, ležela jsem v posteli a vše vonělo čistotou. Jen letmo jsem si vybavila poslední vzpomínky na Otu z minulého večera.
Trhla jsem sebou. Podívala jsem se pod peřinu, měla jsem na sobě roky nenošenou noční košili, kterou mi kdysi pořídila babička, pod kterou jsem samozřejmě byla nahá.
V tom jsem zaslechla klapnutí hrnku o noční stolek, pomalu jsem sjela pohledem až ke tváři dotyčného.
„Elí?“ Skoro jsem se až zajíkala.
Posadil se vedle mě na postel.
„Dobré ráno.“ Pozdravil mě a já těžce vydechla. „Co se v noci dělo?“
„Spala jsi?“ Zamrkal na mě lehce zaskočeně nad mou otázkou. „No tak, Vando, přeci nemyslíš, že bych…“
„Já nevím, nebyl bys první ani poslední.“
„Tss.“ Pohodil hlavou.
„Promiň.“ Zkusila jsem to znovu.
„Vando, našel jsem tě ve tvém pokoji, ležela jsi tam ve svém krajkovém korzetu, se svázanýma rukama a otevřenými dveřmi, jen jsem tě vzal do pokoje a uložil do postele.“
Lehce mě to vyvedlo z míry. „A ty si nic nechtěl?“
Jen se na mě zamračil. „Ne, tedy ano, ale ne takhle.“
„Aha.“ Stále mě mátla ta jeho potřeba, aby se mi to líbilo.
Pak jsem ale čichla ke svému tělu, vonělo čistotou.
„Nepamatuji si, že bych se však myla?“
Elí se jen podíval do stropu.
„Ty jsi mě umyl?“
„No a?“
„Nic.“
Bylo mi zvláštně, měl moje tělo bezbranné, mohl si se mnou dělat, co chtěl, ale on mě jen umyl a položil do postele.
„Tak děkuji.“ Dala jsem si nejistě vlasy za ucho a on mi podal hrnek s čajem. Pak jsme tam už jen seděli a tiše srkali čaj.
Když mu to nedalo a konečně se zeptal:
„Proč jsi byla tolik unavená?“
Jen jsem zvedla ramena. „Některé schůzky jsou dost náročné.“
„Jako třeba Oto?“
„Elí!“ Uhnula jsem pohledem, věděl, že za mnou byl. „Už jsem byla docela unavená před tím, Oto si přišel jen…“
„Užít tvého nemohoucího stavu. Hezké!“, prohodil smutně a ironicky zároveň.
Jen jsem sklopila se studem hlavu a přitáhla si peřinu blíž k tělu, někdy mi moc připomínal mou zranitelnost, a to mě děsilo.
„Promiň.“ Omluvil se mi, ale na mě to stejně už dolehlo, Elí si toho všiml. „Vando, pokud chceš, můžeš mi to říct, nechám si to pro sebe.“
Jen jsem kývla a po tváři mi stekla slza.
„Někteří mají rádi jisté věci,“ polkla jsem a v ústech mi vyschlo, „je to někdy dost těžký, jsem pak hrozně unavená, usnu, ani nevím jak…“
Dotkl se mé tváře, já se na něj zadívala. Chvíli jsme tam jen tak seděli v tichu a já si uvědomila, jak moc po někom takovém toužím. Nikdy dřív se mi sex nelíbil. Nejdřív to bylo něco, co se muselo přežít, poté povinnost, nakonec se mé tělo zocelilo natolik, že se z toho stala práce.
Pomalu jsem se pohnula. Odhrnula deku a přiblížila se k Eliášovi blíž.
„Vando?“ Lehce znejistěl, ale já cítila jeho napětí.
„Pořád se nějak míjíme, buď přinutíš ty mě, nebo já tebe.“ Zadívala jsem se mu do očí. „Chci vědět, jaké by to bylo, kdybychom to chtěli vzájemně.“
Eliáš mi odhrnul vlasy z ramen. „Nejsi moc unavená? Myslím, máš toho za sebou tolik, že mi nevadí si počkat.“
„Oh.“ Začervenala jsem se. „Dnes je pondělí, ostatní musí do práce, ano, já také, ale v tomhle mám volno.“
„Hm.“ Zadíval se na mě. „Ale stejně…“ Chtěl protestovat, ale já už to nevydržela a políbila ho.
Jeho rty se žádostivě propletly s mými a já cítila jeho horkost. Líbal něžně a chutnal ještě líp.
Vlezla jsem mu na klín a pomalu rozepla jeho poklopec. To už mě popadal do náruče a na chvíli mě v ní jen držel. „Opravdu to chceš?“
„Ano.“ Usmála jsem se a jeho ruce pomalu vjely pod mou noční košili.
Nelenila jsem a stáhla jsem mu tričko.
Zahodila jsem ho někam na zem, zatímco on mě jedním tahem zbavil košile.
Náhle jsem ležela na matraci pod jeho nahým tělem, které přikrylo to mé.
Nespěchal, jen mě líbal a rukou vjel mezi má stehna.
„Ach, Elí!“ Vzrušoval mě pocit našich nahých těl a toho, že se mě dotýká.
Rozpálilo mě to, roztáhla jsem stehna a Elímu už nebránilo v průniku do mě.
Skoro jsme oba zavýskli, když se naše těla propojila. Krásně se tam vešel, jako bych byla stvořená jen pro něj.
Nastavovala jsem se mu tak, aby bez problému mohl rychle kmitat.
Procítěně jsem vzdychla a prosila ho, aby pokračoval, zatímco se mi čelem opíral o temeno hlavy.
Nerozuměla jsem mu, kde se vzal, proč mě tolik sváděl? Přece věděl, že mu to nemohu oplatit stejnocennou mincí věrnosti. Bylo mi z toho až do pláče!
Elí se opřel o mé ramena a víc mě přimáčkl v touze mě dobýt.
Chtěl ze mě ven, šlo to na něj. Já ho ale pevně nohama přitáhla. „Co to děláš, Vando, vždyť… Och…“
Téměř mě v šoku zalehl, zatímco můj hlas pomalu utichal s touhou, jak se do mě rozlil.
Leželi jsme tak ještě dlouhé minuty zaklesnuti v sobě, než se převalil spokojeně na bok.
Držela jsem se ho stále pevně a jemně za ramena.
„Jaké to bylo?“, zeptal se tiše a otevřel oči. A já jen tiše řekla: „Moc hezké.“
Prohrábl se mi ve vlasech, dělal to často. „Eliáši, proč to děláš, dobře víš, že ti nemůžu být věrná.“
On se jen pousmál. „Je to pro mě těžké, ale stále po tobě velmi toužím.“
„Zničí tě to!“ Protestovala jsem, protože jsem k němu začala něco cítit.
„A tebe?“ Neváhal a smečoval mě.
Smutně jsem se otočila na druhý bok. „Do hajzlu! To není fér!“, zavrčela jsem a on si mě jen přitáhl k sobě.
„Vando, život není fér, vím, že nemůžeš teď hned vzít kufry a odejít, neboj se, nějak to zvládneme.“
Pomalu jsem se k němu opět otočila obličejem.
„To je idyla, nikdy odsud nebudu moct odejít!?“
„Vando, jsi dospělá.“ Pomalu jsem ho pustila a posadila se.
Elí se zvedl na loktech a já jen vážně přiznala, co se mi nedávno snažil naznačit.
„Měl jsi pravdu, Oto mě tu prodává.“
„Kruci, Vando!“, stiskl pěsti, „zajdeme na policii…“
„Elí!“ Vyjekla jsem v slzách. „Všichni se mnou spí, dám každému, aby drželi hubu, chápeš!?“
„A když jim nedáš?“
„Bože, Oto se postará, abych dala, to mi věř!“
„Sakra!“
Rychle se postavil na nohy.
„Elí!“ Vylekala jsem se a rychle ho chytila za ruku. „Prosím, nechoď pryč.“
To ho přinutilo se opět ke mně posadit. „Vando, nějak to zvládneme, najdeme způsob, jak ti pomoct.“
„Elí…“ Zasténala jsem v slzách. „A když ne?“
Pevně mě objal. „Nemám nic a nikoho, nikdo mi nemůže bránit, abych tu zůstal.“
Jen jsem se těžce opřela o jeho čelo, dělo se to, čemu jsem se neustále úspěšně vyhýbala. Touha být s ním a milovat ho mě tížila na srdci. „To ne, to ne.“ Začala jsem tiše šeptat.
„Máš snad teď jiné řešení?“ Zeptal se mě mírně.
„Ne.“ Rozplakala jsem se a vrhla se mu kolem krku. „Je mi to všechno tak moc líto.“
On mě ale jen držel v náručí a nepouštěl a to bylo to jediné co mě teď drželo nad vodou - Elí a jeho náruč.