Empatie černé krajky(Ženatý?_5)

Elí

Seděl jsem v kanceláři svého nadřízeného a poklepával si nervózně tužkou o stůl.
Měl jsem Otovi předat nějaké podklady k adopci pár dětí. Byla to moje první větší práce, kterou mi Ota svěřil. Ne že bych si v tom nevěřil, ale šlo spíš o Vandu.
Téměř úzkostlivě mě prosila, abych nic nepokazil. Vše se hodně změnilo, když si Vanda přiznala, že mě taky chce.
Ota vešel do kanceláře. „Eliáši, omlouvám se za zdržení, zdržel jsem se s Vandou ohledně její práce.“
A mě přejel mráz po zádech, Ota vypadal jako nějaký zavalitý strejc s mulletem.
„Chápu.“ Musel jsem se pod stolem štípnout do ruky, abych nějak udržel své emoce na uzdě, pak jsem mu podal papíry. Ota si toho naštěstí nevšiml a pomalu si prošel mou práci.
Jen jsem ho tiše pozoroval.
Pokaždé, když otočil na jiný list, olízl si nepříjemně prsty. A mě se z něj stahovalo hrdlo, vše tu od něj bylo olepené slinami. A při představě, že ho Vanda musí pustit dovnitř, se mi zvedal žaludek, ne však z Vandy, její hygiena byla důsledná, spíš z Oty, jak si to tu označkoval jako pes.
Na první dobrou byste to do Oty neřekli, ale čím víc jste se dostávali do jeho blízkosti, omotal vás jako pavouk svou kořist.
Pomalu jsem se zatočil na židli a musel přiznat, že to jediné, v čem měl Ota navrch, byla síla, jeho robustnost by zastrašila asi každého. Vanda se bála, že by mi ublížil, kdyby věděl, jak moc jsme se sblížili, a já se jí nedivil.
„To je dobré, díky Eliáši, je vidět, že jste v tom zběhlý.“ Zavřel desky a položil své silné ruce na stůl.
„Jsme rádi, že vás tu máme, Eliáši, počítám s vámi do budoucna, tenhle měsíc sponzoři financují výlet do Rakouska, volný výstup na ledovec, chci, abyste se přidal.“
„Chápu, ale já s dětmi nepřicházím moc do kontaktu.“
„To nevadí, děti potřebují každou dobrou duši, to snad chápete, ne?“
Nedalo se nesouhlasit, jen jsem kývl.
V tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupila Vanda, nesla Otovi jeho dopolední kávu.
Zneklidněl jsem, když jsem ji uviděl. Naše oči se setkaly. Vanda se usmála, ale ten úsměv jí z obličeje zmizel, když si ji Oto přitáhl přede mnou k sobě za pas.
„Děkuji ti za to, jsi hodná.“
Přitáhl si ji blíž a přede mnou ji políbil na ústa.
Bylo to zvláštní a tak divné, silně jsem drtil opěradlo své židle, když ji líbal.
Vanda se rychle odtáhla, byla celá rudá a jen řekla: „Musím jít, mám hodně práce,“ znělo to nervózně.
„Ale no tak, Vando, přeci se před Eliášem nestydíš?“
„Oto,“ poplácala ho po rameni a věděla, že ji jen tak nepustí, „Děti na mě čekají, s Klárou s nimi pracujeme na přihláškách na střední.“
„Jen tu s námi chvíli pobuď,“ donutil ji sednout si mu na klín. Vanda se chvěla studem, ale poslechla ho. Po celou tu dobu měl ruku na jejím zadku a ve mně se vařila krev.
„Psal jsem si s vaší bývalou ženou, Eliáši.“ Vytasil Ota náhle a Vanda zpozorněla, já ztuhl. Oto jen pokračoval: „Zdála se být jako milá žena a co teprve práce, kterou jsi opustil, co člověk jako vy hledá tady?“
„Em...“ Poškrábal jsem se za uchem, stěhoval jsem se právě proto, abych nemusel tohle řešit.
„Potřebuji si vyčistit hlavu, na delší dobu...“
„Byl jsi ženatý?“ Překvapilo Vandu a Ota se udivil nad jejím překvapením a pak jen řekl: „Vypadá stále hodně mladě, že? Taky jsem si myslel, že je to nějaký čerstvý absolvent, ale omyl, Eliáš už roky pracoval v sociální administrativě.“
„Kolik ti je?“ Vyhrkla Vanda bez rozmysli a já se zamračil. „Letos mi bude třicet.“ Ona se udivila nad tím zjištěním a rychle se postavila. „Oto, promiň, ale opravdu už musím jít.“
„No tak dobře, vyřiď Kláře, ať se za mnou pak zastaví.“
Jen kývla a rychle zmizela, se zaujatým pohledem odešla z místnosti.
Ota se na mě podíval a trochu si mě změřil. „Mám pocit, že se jí líbíte.“
„Opravdu?“ Zatrnulo mi.
„Hm.“ Založil si ruce v kříž Oto. „Nevadí mi to, ale dejte si bacha, dodržujte pravidla, jinak vás vyhodím.“
Zamrkal jsem na něj? Znělo to, jako by mi dal svolení s Vandou randit.
A když jsem pak vycházel z jeho kanceláře, cítil jsem podivný kámen na srdci, bylo mi z toho úzko. Utekl jsem ze svého rodného bydliště, abych se dostal sem? Na chvíli jsem se musel natáhnout na posteli a zavřít oči, abych se z toho vzpamatoval …

***

Vanda

„Neřekl jsi mi, že jsi byl ženatý.“ Přisedla jsem si k němu na společném obědě, který jsme tu měli z jídelny.
„Opravdu, Vando?“ Zamračil se na mě, jako bych se zeptala na jadernou zbraň schovanou v jeho pokoji.
Pomalu odtáhl talíř a položil lžíci, přešla ho chuť k jídlu.
„Nechci se o tom moc bavit, odstěhoval jsem se proto, abych na to nemusel myslet.“
„Aha.“ Řekla jsem empaticky, „Nechtěla jsem to z tebe tahat, ale když už to Oto zmínil...“
„Copak, zarazilo tě, že mi bude třicet?“ Pousmál se.
„Malinko.“ Zazubila jsem se.
„Ještě řekni, že ti to vadí?“ Cukl koutkem nejistě.
„Proč by mělo? Otovi je padesát...“
Oba jsme rázem ztichli.
Jen jsem zakroutila hlavou, „Nech to být...“
„Tak co tě žere, Vando?“
Pohodila jsem hlavou. „Ty máš děti?“
Jen se rozesmál, „hezké...“ Řekl ironicky s tónem sarkasmu.
„Co děláš odpoledne?“ Odbočil od tématu a já byla lehce zmatená, přesto jsem mu odpověděla.
„Překvapivě mám volno, Klára jede za svým frajerem, Marek něco zařizuje s rodiči a Jana je u mámy...“
„A Oto?“
„Má práce nad hlavu, ani si nevšimne, že jsem byla pryč...“
„Fajn! Zvu tě na rande.“
„Co?“ Zakoktala jsem se.
„Co, co! Slyšíš dobře, ne?“ Pověděl trochu rázně, abych neprotestovala.
„Jo, já...jenže...nikdy na žádném nebyla.“
„To jako že tě Ota nikdy nikam nevzal?“ Rýpl si a já se zamračila. „Jestli počítáš večeře, které jsem měla za úkol naplánovat...“ Napíchla jsem taktně bramboru na vidličku.
„Fajn, nechme Otu být, mám ho dost, že by to stačilo na dlouhé roky.“
„Tss, stejně jsi mi neodpověděl...“ Odsunula jsem také talíř.
„Á ty děti...“ Zaškrábal se na bradě. „Copak, bojíš se, že jsem utekl?“
Jen jsem zvedla ramena. „Proč by ne, chlapi to dělají rádi, můj táta zdrhl hned po mém narození.“
Eliáš jen zakroutil hlavou. „Vando, jestli si myslíš tohle...“
„Tak promiň.“ Měla jsem pocit, že místnost naprosto ztichla, i když všude panoval cinkot příborů o talíře. Bylo víc než jasné, že jsem se ve svých emocích mýlila.
Eliáš se postavil, ale ještě než zvedl tác, tak řekl: „Vyzvednu tě za hodinu a co se týká tvé otázky...“, na chvíli se odmlčel a trochu těžce řekl: „Ne, děti nemám.“

***

Elí

Neměl jsem to nijak promyšlené, vzal jsem ji prostě na zmrzlinu, chtěl jsem trochu vypustit.
Pak se chtěla projít do lesa, malinko mě překvapila, ale vlastně to byla příležitost užít si trochu klidu. Došli jsme na malou mýtinku.
„Tady to je tak krásné.“ Nadechla se zhluboka Vanda, jako by tu už někdy byla, a pak se na mě zadívala.
„Jako dítě jsem sem chodila snít.“
„A o čem jsi snila?“ Objal jsem ji zezadu a dlaněmi jsem jí sjel svůdně až na stehna. Zhluboka se nadechla s napětím, když jsem se přes krátkou sukýnku dotkl jejích intimních míst.
Lehce jsem zamrkal a ona se šibalsky usmála.
„Ty nemáš kalhotky?“ Překvapila mě.
„Copak, vadí ti to?“ Otřela se mi o tvář a zasténala, jako když přede kočka.
Jen jsem se jí zabořil do vlasů a nasál jejich vůni, byl z nich cítit šampon, celá voněla po ibišku.
„Naopak, ale chci dřív vědět, o čem jsi tu jako dítě snila?“
„O rodičích.“
Na chvíli bylo slyšet jen šumění lesa.
„O rodině.“ Pokračovala a já jsem jen tiše dodal: „Já můžu být tvá rodina.“
Věděl jsem, že ji ta slova zasáhla, protože se jen pomalu otočila a políbila mě vroucím polibkem na ústa, ale už na to nic neřekla.
Vzal jsem ji do náruče a vyzvedl do svého klína a opřel ji něžně o strom. Vanda mě pomalu osvobodila a já do ní jemně pronikal. Byla mi náhle opět tak blízká. Můj svět se v ní ztrácel a já věděl, že jsem celou tu dobu čekal jen na ni.
Hrála mi libou píseň do ucha a já se jí nemohl nabažit, chytil jsem ji jen pevně za boky a naše steny se ozvěnou proletěly lesem, jako skoky mladého srnce a jeho laně.
Opřel jsem své čelo o její a ona poznala, že mám něco na srdci. „Co je, Elí?“
„Proč mám pocit, že o nás Ota ví?“
„Jak se to vezme, nemá cenu před ním tajit to, co k sobě cítíme, stejně tu jsem a budu pro každého.“
Mírně jsem podrážděně zavrčel.
„Počkej.“ Vzala mě za bradu. „Jen mlč o tom, co spolu děláme, že to do mě pouštíš, jasné?“
Těžce jsem stáhl obočí, věděla, že tím trpím.
„Elí.“ Leskly se jí oči.
„Já...“, zalapala po dechu, jako by se chystala říct něco těžkého. „Asi jsem se do tebe zamilovala.“
Ta slova mě k ní opět přitáhla blíž, k jejím rtům, k jejímu nitru.
Nic z toho nedávalo smysl. Že jsem tady, že ji miluji a hlavně, že zůstávám...