KAPITOLA PRVNÍ – Aestralia

KAPITOLA PRVNÍ – Aestralia

Město za okny žilo jiným rytmem. Obvykle Theo z věží slýchával jen mořský vítr, vzdálené zvony a občas křik pávů z terasových zahrad paláce. Ale dnes…

Dnes tančila Thelassa. Sukně tanečnic vířily v rytmu bubnů a světla lampionů se tříštila v okenních tabulkách jako rozptýlené hvězdy.

Noc slavnosti Aestralie nebyla jako jiné dny v roce. Ulice se proměnily ve šňůru zlatých světel, barevných látek a vůní. Na náměstích plály ohně, hrála hudba, lidé tancovali v maskách a po bocích chrámových schodišť se prodávaly voňavé koláče, víno, pomerančové plátky smažené na medu.

Theo seděl na kamenném parapetu, vysoko nad městem, masku v ruce. V dlani ho hřála jako neklidná myšlenka. Byla to vstupenka do světa beze jména — a to ho děsilo stejně jako lákalo. V břiše cítil svíravé napětí, jako když se těsně před skokem z útesu rozhoduješ, jestli se odrazíš, nebo zůstaneš stát. V prsou se mu mísil vzrušený tlak s obavou, že až ji nasadí, ztratí se sám sobě. Ale možná právě tím by se přiblížil tomu, kým by mohl být — kdyby ho nikdo nesledoval. A zároveň — že se možná konečně najde. Prsty jemně přejížděl po jejím okraji. Mosazná, hladká, jednoduchá. Obyčejná — právě proto dokonalá.

Dorianovy řeči mu zněly v hlavě ještě ostřeji než hudba zespoda.

„Tolik mužů by dalo cokoliv, aby se mohli dívat na svět tvýma očima — a ty se schováváš za záclony a etiketu. No tak, Thee, jednou za rok není hřích. Je to oslava.“

„Myslíš rozmar,“ poznamenal Theo bez výrazu.

Dorian zvedl obočí. „Myslím svobodu.“

A pak se smál. Ten jeho pobavený, dobrosrdečný smích, který Theo znal už od dětství. „Pojď s námi do ulic. Nikdo tě nepozná. Když budeš mít štěstí, možná se do tebe někdo zamiluje ještě předtím, než zjistí, že jsi zlatý pták zavřený v kleci.“

Theo se tehdy jen pousmál, ale teď, když sledoval ten rozmazaný karneval světel pod sebou, cítil, jak se v něm něco pohnulo.

Nechtěl nikoho okouzlit. Ani hledat někoho, kdo by miloval jeho druhou tvář.

Chtěl být chvíli... někým jiným. Nebo spíš: sám sebou, třeba klukem, který by si mohl sednout na náměstí, pozorovat děti, jak se honí mezi stánky s ovocem, poslouchat pouličního houslistu, co hraje jen za úsměv a kousek chleba, hrát kostky s cizinci a jíst horké kaštany z papírového sáčku, aniž by mu kdokoli připomínal, čí krev má v žilách. Bez všech očekávání, bez všech pohledů, které z něj dělaly obraz, nikoliv člověka.

Ale dýchalo se mu těžko. Ne z výšky, na tu byl zvyklý. Ale z toho, že přemýšlel, co všechno by se mohlo stát, kdyby překročil rámec, do kterého se narodil.

Co když ho někdo pozná? Co když udělá chybu, nějaké gesto, které zradí jeho výchovu? Co když se nechá unést? Nebo hůř — co když v někom uvidí to, co si už dlouho nepřipouštěl?

Dlouhé prsty se sevřely kolem masky.

Ne, tentokrát neuteče.

Vstal. Pomalu, s jakousi důstojností, ale bez váhání. V místnosti nebylo co balit. Vybral plášť — temně modrý, splývavý, se saténovým lemem. Obyčejné, vysoké boty, širokou šerpu. Nevezme si ani prsten se znakem svého rodu — zlatý kroužek s rytinou slunce a jabloně, starý symbol Solendrů. Dnes nebude princem. Dnes chce být jen tváří v davu.

Napůl otočený k místnosti spočinul pohledem na uniformě, kterou Teom složil s obvyklou péčí. Theo k ní přistoupil, prsty se lehce dotkl ramene kabátce.

„Jen na jednu noc, starý příteli,“ zašeptal do prázdna. „Zítra budu zas ten, koho potřebují.“

A pak prošel chodbami paláce lehce, jako by ho nesla vlastní touha — měkký stín na kameni, ozvěna kroku, který se ještě nerozhodl zaznít — neviděn, neslyšen, jakoby sám nebyl z masa, ale z touhy ztratit se na chvíli světu. Strážní ho nepoznali. Nikdo ho nezastavil. A Thelassa ho pohltila dřív, než stihl litovat.

Dorian na něj už čekal. Stál pod jedním ze širokých oblouků, které oddělovaly zahrady paláce od města, a přehazoval si masku mezi prsty. Jeho plášť byl stříbrný jako rybí šupiny, třpytil se každým pohybem. Na Theův temně modrý oděv neřekl nic, jen se usmál.

„Myslel jsem, že si to nakonec rozmyslíš.“

„Skoro jsem to udělal,“ přiznal Theo. „Ale dnes je přece noc rozmarů, ne?“

Dorian se zasmál. „Tak to říkáš ty. Já tomu říkám noc možností.“

Vyšli spolu dolů po mramorových schodech. Ulice pod nimi byly živoucí proud. Dorian si nasadil masku – ptačí, bílou, s dlouhým zobákem – a Theo udělal totéž. Jeho maska byla prostá – oválná, s úzkými očními otvory a jemným reliéfem. Nikdo by nepoznal, kdo se pod ní skrývá. Nikdo nesměl.

Dorian ho vedl přes náměstí, kolem chrámu bohyně světla, kde se na schodech shromáždil sbor dětí zpívajících písně ke cti Solendrie. Uličkami zněl smích, hudba, sklenice cinkaly, někde spustil ohňostroj a pod oblaky se rozprskly hvězdy z barevného prachu.

„Támhle se prodávají karamelizované pomeranče,“ ukázal Dorian. „A támhle... no, támhle je místo, kam decentní princové asi radši nepůjdou.“

Theo se usmál, ale neodpověděl. Všeho bylo tolik. Vůně. Barvy. Hlasy. Měl pocit, že se nadechuje poprvé po letech. Lidé se kolem něj otírali, nikdo se mu nekláněl, nikdo mu neuhýbal z cesty. Byl jedním z mnoha. A přesto… byl.

V jednu chvíli se Dorian zastavil. „Támhle je skupinka, se kterou jsem se domluvil.
Tak pojď, zlatý ptáčku. Ukážu ti, jak chutná svoboda.“

Dorian měl v očích jiskry, když ho vedl do jedné z bočních uliček. Hudba tam byla tlumenější, světla měkčí. Ve stínu pod vinicí čekala skupinka mladých mužů a žen, všichni s maskami, všichni rozesmátí. Jeden hrál na loutnu, jiný rozdával malé poháry s vínem, další měl pod paží košík s voňavými pečínkami zabalenými do listů. Nikdo se Thea na nic neptal. Nikdo ho nepoznal.

„Tohle je přítel,“ řekl Dorian prostě. A to stačilo.

Theo se zpočátku držel u něj. Přijímal pohár, poděkoval, když mu někdo podal jídlo, pokývl na pozdrav. Smál se, potichu. Naslouchal. Pozoroval. A chvílemi si připadal jako postava ve snu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho dívka s ptačí maskou a bronzovým náramkem kolem zápěstí.

Theo se nadechl. Chtěl říct pravdu. Ale ne tu, kterou by lidé znali z pergamenů.

„Říkej mi Lior.“

Bylo to jméno z jedné staré legendy, kterou mu četla matka, když byl malý. Jméno poutníka, který putoval světem, aby našel ztracený hlas.

„Lior,“ zopakovala dívka a usmála se. „Zní to jako světlo.“

„Možná,“ odpověděl. „Dnes ho je všude dost.“

Pak tančili. Nebyl to tanec, který by znal z paláce. Nebyl formální, s naučenými kroky. Byl to vír smíchu, náznaků a doteků – ne povinností, ale možností. Theo tančil opatrně, trochu strnule, ale v očích se mu zračilo něco tichého, co ho spojovalo s ostatními víc než slova.

Z dálky se znovu ozval zvuk, který nezapadal do hlučného veselí ulic. Ne hlas — flétna. Pronikavá a tak klidná.
Jemné, čisté tóny stoupaly nad dav jako tenký proud světla. Byly tiché – ale tím spíš si jich člověk všiml. Hudba přicházela z okraje náměstí, kde lampy přecházely v stíny a světla ohňů mizela v temnotě.

Theo zůstal stát uprostřed pohybu. Jeho krok ztuhl.

„Ten kluk, Noah, tu hraje každý rok,“ řekl někdo vedle něj, aniž by se na něj podíval. „Nikdo neví, co je zač. Nechce se bavit. Vždycky si jen sedne, hraje a pak zmizí. Ale vždycky hraje tři noci po sobě.
Říká se, že ho kdysi chrám požehnal. Nebo že mu dávno někdo zlomil srdce – a on ho od té doby lepí zpátky hudbou.“

Theo mlčel. Neptal se na jméno. Ani ho nikdo neřekl.
V dálce, mezi lucernami a rozpáleným dlažebním kamenem, zahlédl jen siluetu. Mladý muž, snědý, bosý, seděl na okraji kašny. Měl hlavu skloněnou, flétnu přitisknutou k rtům. Vedle něj ležela jednoduchá maska. Hrál, jako by byl sám. Ne proto, že by chtěl upoutat — ale protože nemohl jinak.

Theo se díval déle, než chtěl. Hudba ho k sobě táhla, ale on zůstal stát. Ne dnes.
Dorian už mezitím tančil s někým jiným, smál se, pohyboval se s lehkostí, která Theovi připadala téměř dětinská. Ne že by ho to rušilo — spíš mu to připomnělo něco z dětství, z časů, kdy věci byly jednodušší.
Ulice se dál vlnila hudbou a barvami, světly a pohyby. A Theo se rozešel spolu s proudem, ale stále s tím zvláštním vědomím, že se dnes něco pohnulo — něco neviděného, nepojmenovaného, ale neodvratného.

Znovu se ohlédl přes rameno. Místo u kašny už nebylo tak vzdálené — nebo se mu to jen zdálo. Davy se zhouply jiným směrem a na okamžik vznikla úzká ulička, volný průchod napříč náměstím. Theo nevěděl, proč tam vykročil. Neřekl si, že půjde. Najednou jen stál o několik kroků blíž.

Hudba začala znovu. Ne náhle, ne okázale — spíš jako když vánek zvedne kraj látky. Zvuk flétny stoupal vzhůru, hebký a jistý, a pronikal vřavou slavnosti s klidem někoho, kdo se ničeho neptá a nic nevysvětluje.

Možná za to mohlo i to šumivé víno. Vypil víc, než byl zvyklý — ve snaze zapadnout, nebo zapomenout, nebo se prostě jen na chvíli pustit myšlenek, které ho tížily. Teď měl tváře rozpálené, hlavu lehčí a kroky měkké, jako by se pohyboval skrz sen.

Zpomalil a pak se zastavil opodál, u dřevěného sloupu s lucernou. Zůstal částečně ve stínu. Nechtěl rušit. Nechtěl být viděn. Ne hned.
Postava u kašny seděla na širokém kameni, bez bot, se složeným pláštěm pod sebou. Maska ležela odložená vedle — vyřezaná z tmavého dřeva, jednoduchá, jen s jedním znakem na čele. Ale Theo se nedíval na masku.

Flétnista měl tmavé vlasy, trochu rozcuchané, trochu mokré — možná z fontány. Jeho pleť měla teplejší odstín než kdokoli z těch, kteří právě tančili opodál. Hrál se zavřenýma očima, jako by skrze prsty slyšel jiný svět.

Byl krásný. Ale ne tím způsobem, na který byli Theo a jeho svět zvyklí. Ne uhlazeně, ne vyleštěně. Jeho krása byla jako řeka po dešti nebo staré dřevo — tichá, pevná a beze stopy marnivosti.

Theo se přistihl, že se mu zpomalil dech.
Když flétna umlkla, nebyl si jistý, jak dlouho stál a naslouchal.

Hráč oči neotevřel. Jen si opřel nástroj o koleno, hlavu sklonil dozadu a chvíli tak zůstal, s dechem lehce zrychleným, jako by právě doběhl zdaleka.
Pak se zvedl, sebral masku a zmizel do boční ulice, dřív, než Theo vůbec stihl udělat krok.

Theo zůstal stát. Vzduch jako by byl o stupeň chladnější.
Zase mu unikl.
Ale teď už měl i tvář. A pohyb. A způsob, jakým držel flétnu, jako by to byla součást jeho těla.
A to všechno zůstalo v Theovi, hluboko, jako melodie, která ještě nedozněla.

Ještě chvíli zůstal stát. Pak se pomalu otočil a vydal se zpět směrem, odkud přišel. Ulička už nebyla volná — musel se proplétat kolem tančících těl, pod rozvěšenými květinami a lampiony, které vítr rozezníval jako chvějivé zvonky.

V hlavě mu stále doznívala ta melodie. Ne v tónech, ale v pocitu — jako když si člověk nevybaví slova, ale ví, že na něco důležitého právě zapomněl. Cítil ji v konečcích prstů, v kůži, někde za očima. A to víno v něm dál rozmazávalo okraje věcí, a snad i proto nepřemýšlel, co vlastně hledá.

Dorianova skupinka ho našla dřív než on je. „Tady jsi!“ zvolal někdo a vtáhl ho zpátky mezi ostatní. Někdo mu podal pohár, někdo jiný mu přehodil přes ramena věnec z květů, které voněly po mátě a pryskyřici.

Usmál se. Nepřehnaně. Ale upřímně.
Přidal se k tanci — ne do středu, ale z okraje, jak měl ve zvyku. Pohyboval se plynule, s jistou noblesou, která mu zůstávala, ať byl kdekoli. Masku měl pořád na tváři. Víno mu dodávalo odvahu nechat ji tam i dál. V hlase měl smích, když odpovídal, ale oči se mu občas stočily k prázdnému místu u kašny.

Už tam nikdo neseděl. Jen voda tiše kapala.

Když se oslavy pomalu lámaly do noci a většina už buď tančila, nebo spala pod stany, Theo si přisedl k ohni, který udržoval Dorianův přítel z nížiny. V rukou držel pohár, ale už se z něj nenapil. Vítr utichl. Kdesi v dálce zakřičela sova.

„Moc jsi dnes nemluvil,“ poznamenal Dorian, když se k němu sklonil.

„Nevadí,“ odvětil Theo a zadíval se do plamenů. „Dneska je to spíš o naslouchání.“

Dorian se zasmál. „A co jsi slyšel?“

Theo se na něj krátce podíval. Zaváhal. Pak jen řekl: „Flétnu.“

To slovo viselo mezi nimi, jednoduché a zvláštně úplné. Dorian se neptal dál.

Theo si tiše povzdechl. „Děkuju, Doriane. Že jsi mě vzal s sebou. A že se... staráš. I když jsem někdy hrozně ztuhlý.“

Dorian se usmál klidně, s náznakem pobavení. „Ty? Ztuhlý? Nikdy bych neřekl,“ řekl s hranou vážností a lehce ho poplácal po rameni. „Ale vážně — jsem rád, že jsi šel. Měl jsi to udělat už dávno.“

Theo neodpověděl. Jen se na něj podíval — upřímně, tiše a vděčně.

Když se pak vydal zpátky, ulice už byly prázdnější. Lampiony stále svítily, ale tanec i zpěv utichal. Prošel nepozorovaně zadní bránou, přetáhl přes hlavu kápi, aby zakryl masku, a ztratil se v chodbách paláce, které znal i poslepu.

V pokoji si setřel barvu z tváří, odložil věnec na stůl a chvíli jen stál u otevřeného okna. Venku voněla noc a v hlavě mu ještě stále zněly tóny, které se nechtěly ztratit.

Zavřel oči. A v tichu, které jindy nesnášel, se tentokrát cítil zvláštně klidný.

Byla tam flétna. A vzduch, co voněl po dešti.