Sedm dní svobody

Sedm dní svobody

 

Co když je vězení víc než jen cela a mříže?
Co když je vězení především stav mysli, ve kterém utíkáme před něčím,
co neznáme, ale přesto nás to děsí?

 

Příběh o podivném vězení, kde jsou trestanci jen dva, bachaři stíny a pes možná jediným svědkem reality. Bez jasného důvodu odsouzený k odnětí svobody se pokouším uniknout, abych zjistil, že pravá svoboda možná ani není tam, kde ji někdy hledáme.

 

*

 

Probudil jsem se na matraci, která by s trochou představivosti mohla kdysi ležet někde v chatce na dětském táboře — pokud by tedy ovšem na těch táborech spali na kusu molitanu, co prošel třemi záplavami, dvěma požáry a jednou rozvodněnou kanalizací.

Místnost se tvářila bíle jakoby čistě. Nebyla to ale ta nemocniční bílá, co představuje čistotu a smrt zároveň, ale spíše taková výfuková, špinavě světlá, unavená bílá. Na stěně jsem pozoroval prasklinu ve tvaru otazníku – jaká to sympatická ironie. Na dveřích nebyl žádný zámek, jen nápis napsaný rukou, který pravděpodobně psal někdo, kdo ve výuce češtiny nedával moc pozor:

„NEOTVÍRAT. TRESTALEC UVNITŘ.“

 

Trestalec. Jak krásné slovo. Ani ne tak vězeň, anebo odsouzený, ale Trestalec. Znělo to, jako by to byla nějaká profese, řemeslo či povolání na plný úvazek. Jenže, co bylo mou pracovní náplní jsem netušil. Nikdo mi to neřekl, anebo jsem spíše nedával pozor, když mi to říkali. Vlastně jsem se ani neptal, poněvadž vědomí viny se rozplývalo stejně rychle jako chuť na kávu po probuzení v cizí posteli. Co si, ale pamatuji je, že jsem byl odsouzen odnětím svobody na celých 7 dní… asi jen tak, z nějakého rozmaru – možná za něco, na co jsem zapomněl; možná taky za nic.

Mezitím, co jsem rozjímal a přemýšlel, kde to vlastně jsem a co tu dělám se ve dveřích objevila postava. Vysoká, štíhlá, ale neviděl jsem obličej… možná proto, že žádný neměla. Jen hladká plocha tam, kde normálně bývají oči, nos a rty těch, kteří ještě nestihli rezignovat. Aniž bych si to uvědomil a hlavně, aniž by vrzly dveře postava vešla dovnitř, přisedla si na kraj molitanové matrace a rukou udělala gesto, které by se dalo vyložit asi jako: „Pohodlně se usaď. Bude to ještě horší.“

Za oknem – pokud to tedy lze nazvat oknem či snad spíše špinavým sklem vsazeným do zrezivělého rámu – postával pes. Nepatrný pohyb ocasu, slabé přivření očí. Nevypadal překvapivě, spíše jako by věděl, co se děje a bylo mu to, diplomaticky řečeno, upřímně u psí zadnice.

Hodiny na stěně ukazovaly 43:43. Ani mi nepřišel zvláštní formát času, ale to, že tam jsou hodiny a vcelku v dobrém stavu. Zvenku bylo ticho, zevnitř prázdno, jen tikající parádní nástěnné hodiny a v hlavě samé otázky. Odsouzen, na sedm dní? Sice hodiny plynuly zvláštně, tak nějak nepravidelně, ale svižně, tak jak to čas umí. Dostal jsem nápad, z nudy, snad asi ze strachu, že jsem nevěděl, kolik toho ještě stihnu. Možná spíše, v takovém případě, měl nápad asi mě. Prostě si mě vymyslel, jako bych byl jen figurkou v jiném příběhu. Bylo to zvláštní, protože na zemi mi u nohou ležela porcelánová lžíce a nefunkční rádio. Přesně to, co člověk potřebuje, pokud se chystá na útěk z místa, odkud se možná ani vlastně utíkat nemusí.

Pes za sklem zívl, viděl jsem to zakaleně, ale slyšel až moc zřetelně. Znělo to jako by mu bylo úplně jasné, že se chystám udělat nějakou ptákovinu. A mně bylo jasné, že tohle je jen jeden velký špatný vtip – snad jen blbý sen, kterému se ráno zasměji.

 

Co se týče toho vězení, mělo jednu obrovskou výhodu: Dalo se v něm celkem dobře myslet. Možná proto, že nebylo na co jiného se soustředit. Všechny kouty byly ošoupané a plesnivé, všechny zvuky unavené a roztříštěné, všechno ticho se zdálo podezřelé, takové potrestané. Člověk mohl přemýšlet tak dlouho, až mu to začalo být trapné.

Mezitím, co já jsem přemýšlel nad nesmrtelností brouka, druhý trestanec se mezitím chopil rádia, jako by snad věděl, co dělá. Však taky bez tváře se mu přemýšlelo lépe než mně. Bylo to legrační, protože u toho vypadal skoro profesionálně. V tom rádiu se přehraboval, snažil se ho rozebrat, snad opravit… jenže tohle rádio asi nikdy nemělo hrát. Vypadlo jako rádio z rodu těch, která vysílaly jen šum a ozvěny cizích rozhovorů z předešlých životů. Tak moc jsem se na svého kolegu zadíval až jsem na chvíli zapomněl, že bych se měl bát. To bylo na tom to nejhorší – strach, který nemá přesný obrys, si začne dotvářet tvary sám. Přesně v tom byl problém, poněvadž, co si člověk domyslí sám, je vždycky horší než pravda.

Nějak moc dlouho jsem neváhal a strach mě přemohl. Po delší chvíli mlčení jsem se zeptal: „Ty… víš, proč tady vlastně jsme?“ Odpověděl pokrčením ramen, takovým tím společenským gestem, které funguje i beze slov.

A přesně tehdy to všechno začalo, úplně nenápadně. První součástka z rádia, porcelánová lžíce, kus drátu, jenž trčel ze zdi, jako když se svět pokouší sebevraždit – naplánoval se útěk. Nebylo to tak, že bych já něco plánoval, ale to útěk si naplánoval mě. Seskupil si mě, jako když děti skládají papírovou vlaštovku a nemají tušení, kam poletí.

Pes se znovu mihnul za sklem, tvářil se jako že to viděl už mnohokrát. Dokonce si lehl, asi na znamení, že se tu chystá cosi, co nebude stát za námahu sledovat až do konce, anebo možná proto, že čekal, že mu dám něco dobrého. A přesně v tom byl ten zvláštní atmosférický půvab. Takový ten pocit, že se něco děje a konečně se dělo něco, i když nikdo nevěděl co a proč.

Bachaři, ty tmavé skvrny na stěnách reality, se občas mihly kolem dveří. Nedívali se na nás – jen kolem nás, jako nějaká inspekce v prázdném skladu.

 

Mezitím, co já jsem sledoval svět kolem, můj kolega Trestalec z rádiového cosi vytvořil… přístroj? Mělo to vývody, které nikam nevedly, blikající světélka bez napájení a kolečko, kterým se dalo točit, ale nemělo žádný účel. Přesně ten typ stroje, co vypadá, že něco dělá, i když pravděpodobně nedělá nic. Jenže já tomu začal věřit. Ne proto, že by to snad dávalo smysl, ale protože všechno ostatní smysl postrádalo přímo dokonale. A když si člověk nemůže vybrat mezi ničím a nesmyslem, vybere si radši nesmysl. Alespoň se u toho dá něco dělat rukama. A jak jsem tak těma rukama pohyboval a různě ohmatával nesmyslný přístroj, pes za sklem se zvedl, protáhl se jako když vás poprvé po týdnu píchne v zádech přesně na místě, kde by bolet neměla. Vnímal jsem to jako první náznak toho, že se něco konečně blíží. Nebo, že už to dávno přišlo. Přístroj byl hotový, přinejmenším vypadal hotově, a to stačilo. Věci, které vypadají hotově se totiž těší většímu respektu než ty věci, které jasně fungují.

Kolega přiložil ruku k povrchu, jako by chtěl poslouchat tep starého zvířete, co už ale dávno spí. Zeptal jsem se: „A co teď?“ spíše ze zvyku než ze zvědavosti.

Ticho.

Pes za sklem pozvedl hlavu a uši, skoro bych řekl, že zamrkal a pak se to stalo. Očekával jsem hřmění, explozi, světlo, které by roztrhlo tmu ve dví… jenže, jenom změna. Taková, jako když se ve starém kině omylem přehodí kotouče filmu – jiná scéna, avšak stejné publikum.

S kolegou jsme se ocitli v jiné místnosti. Se stejným zápachem i kobercem, jen místo praskliny na stěně visela na hřebíku mapa, která nic neukazovala. Vypadlo to jako kartografické zachycení vln na hladině rybníka.

Ani jsem neměl možnost si místnost prohlédnout celou a přeskočil další kotouč. Tentokrát ale svižněji, jako když spadne opona. Seděl jsem na dřevěné lavici v čekárně neznámé ordinace. Z rádia, které viselo na drátu, znělo tiché praskání, jako když někdo volá z druhé strany století a signál se pomalu a jistě ztrácí ve vlhkém sklepě. Byl jsem překvapen, protože vedle mě již neseděl kolega trestanec, ale nějaký muž v klobouku – taktéž bez obličeje. Měl na klíně složené ruce a byl klidný, jak kdyby šel na preventivní prohlídku existence. Nejzajímavější bylo, že – tentokrát za leštěném, krásně zdobeném okně – stále rozjímal pes. Bylo to, jako bych vězení vlastně nikdy neopustil. Nevím jak, prostě bylo vždycky trochu tam i tady.

Dlouho jsem nečekal a už jsem seděl na divadelním jevišti. Pode mnou židle a přede mnou prázdné hlediště. Kolem bylo jen tlumené světlo a kulisy, jež připomínaly les – listí z papundeklu a stromy namalované akvarelem. Ve druhé řade seděl pes, tentokrát ale uvnitř, poprvé. Seděl rovně, jako ctihodný divák na premiéře něčeho, co nebude mít reprízu.

Představení ani nezačalo a já seděl ve školní lavici. Ostatní lavice byly prázdné a tabule čistá. Křída ležela u katedry na zemi a vedle ní papírek s nápisem: „NEZAPOMEŃ!“ Ale co nezapomenout, to už nikdo nenapsal.

 

Všude bylo stejné ticho, stejné světlo i stejný zápach čekání na něco, co konce nemělo. Poslední přechod, žádné efektivní přenesení, natož slavnostní fanfára, prostě louka. Vysoká tráva, sem tam nějaké to křoví, na obzoru mírné rozmazané kopce, jako když se malíř na konci obrazu unaví a už to jen tak nahrubo dodělá.

To zvláštní bylo, že vzduch byl jiný. Ne, že by byl voňavý nebo svěží… byl skutečný. Působil opravdově, takový ten vánek, co zastaví uprostřed věty.

Druhý trestanec tam už nebyl. Pes zrovna přicházel a pár kroků ode mě si sedl, díval se na mě tím svým pohledem, jako by mi říkal: „Vidíš, říkal jsem ti to,“ a teprve tehdy mi došlo, že jsem mohl zůstat.

Vězení nebylo nepříjemné. Nebylo vlastně vůbec ničím. Bylo spíše místem, které mě čekalo trpělivé jako staré křeslo v prázdném pokoji. Mohl jsem tam klidně dosedět zbytek mého trestu – zbývaly tři dny.

Jenže člověk má tu ošklivou vlastnost, že radši riskuje nesmysl, než aby zůstal v jistotě, která ho nudí k smrti.

 

Pes zívnul tlamou. Nikdy jsem neviděl, že by někdo dokázal zívnout s takovou důstojností a já tam tak stál, uprostřed louky, po kolena v trávě, obklopen prázdnem a vlastním vítězstvím, co chutnalo jako voda z vodovodu – bez chuti, bez zápachu, jen vlažně opravdově… přesto jsem se usmál. Vždyť přece jsem tam stál, uprostřed ničeho a poprvé za celou tu dobu mi došlo, že právě tohle jsem vlastně celou dobu hledal.

            Hledal jsem něco, co nemá hranice;

            něco, co není jasně definovatelné;

            něco, co nelze pochopit

            a proto mě to nemůže zklamat.

 

Vězení bylo totiž konkrétní, vymezené – mělo stěny, dveře, bachaře… všechno mělo svůj dokonalý smysl, byť pitomý, ale…

Louka byla vším a zároveň ničím. Žádný nápis na zdi, žádný čas, žádná směrovka – jedno velké okno bez tabule. Přesně to úžasné místo, kde si člověk uvědomí tu jednu jedinou důležitou věc, kterou vždycky ví, ale snaží se na to zapomenout, protože je to moc jednoduché a moc pravdivé zároveň:

„Nikdy, nikam, neexistuje místo, kam lze utéct.“

 

Protože… utíkat z vězení ven je stejná pitomost, jako snažit se utéct z vlastního těla – z vlastní hlavy. I kdyby se mi povedlo utéct na konec světa, byl bych sám sebou… a to je ten největší problém. Ani stěny, ani mříže, ale člověk sám.

 

Celé je to totiž jen jedna velká komedie, na kterou si kupujeme lístek a pak si sami kontrolujeme vstupenku. Utíkáme snad protože sedět na jednom místě znamená slyšet vlastní myšlenky, které obvykle nejsou nic, co by stálo za reprízu? Člověk si vždycky vymyslí důvod, když nechce zůstat sám se sebou…

*

 

Pes seděl opodál a olizoval si tlapku, snad jako by čekal až popřemýšlím. Vypadal spokojeně; vypadal, jako by mě znal lépe než já sám.

Tehdy jsem si uvědomil:

         Co když všechno tohle byl jen další z těch mžiků, které přijdou, když si člověk mezi             dvěma rozhodnutími dá moc dlouhou pauzu? 

            Nebo je to snad poprvé, co jsem vzhůru?

 

Těžko říct…ono je to vlastně jedno, protože na tom nikdy nezáleželo. Poněvadž sedím v trávě, sám se sebou i s tím kusem nesmyslného stroje a připadám si jako někdo, kdo právě dokončil maraton, aniž by věděl, proč běžel, kam běžel a jestli vůbec měl boty…

Sedm dní – vězení, útěk, přesuny, prázdné tváře, šedé stíny a pes, který mě pozoroval jako mistr pozoruje svého učně, co se snaží pochopit, že všechno je zároveň důležité i úplně k ničemu. Smířil jsem s tím, že:

 

            I když je všechno marné,
            i když je všechno špatně
            a nikdo neví proč tu vlastně jsme
            tak si můžeme vybírat,
            jestli tu frašku přežijeme
            v rezignaci, nebo s humorem.

            A s vědomím, že i když nejsme svobodní,
            máme v sobě něco, co nám svobodu přece jen dává –
            schopnost smát se tomu celému, když už není, co jiného dělat.

 

Pes vedle mě se znovu protáhl a vykulil oči — asi si myslel, že jsem snad ztratil rozum. Zdálo se, jako by říkal: „Tak co, kam dál?“ a já se jen pousmál a odpověděl mu v duchu:

„Kamkoliv, kde nebude sedm dní bez tebe a kde nebude příliš moc vážností.“

 

 

 

Být „uvězněn“ je někdy ten jediný způsob, jak si říct, že je čas si odpočinout. Vždycky totiž můžeme utíkat, ale pravá svoboda je možná v tom, že přestaneme hledat východ.