Prázdniny s Mikou II: Seznamte se, Mika

Tonenímožnýtonenímožnýtonenímožnýtonenímožný, přehrávalo se mi pořád dokola v hlavě, když jsem vyběhl směrem do vesnice. Muselo být kolem půlnoci. Neměl jsem ani nějaký konkrétní cíl, prostě jsem potřeboval být od toho místa co nejdál a chtěl jsem si trochu utřídit myšlenky. Pořád jsem zrychloval a zrychloval, až jsem do vesnice v podstatě dosprintoval. Kdyby mi to někdo měřil, určitě bych se kvalifikoval na olympiádu.

Na návsi jsem se zastavil a pomalu se vzpamatovával ze šoku a z kyslíkového dluhu. To není možný, zopakoval jsem si asi po sté. TO NENÍ MOŽNÝ.

Po několika bezcílných minutách, kdy jsem chodil sem a tam a pořád se současnou situaci snažil zpracovat, jsem si začal všímat zvuků z okolí. Hospoda! Hospoda byla kousek odsud a zábava byla podle všeho v plném proudu. Hospoda = alkohol. Potřebuju alkohol.

Bez rozmýšlení jsem vběhl dovnitř a do očí a nosu mě okamžitě udeřil pach cigaretového kouře, přepáleného tuku, piva a chipsů. Klasická hospodská směs, ale to mi v tu chvíli vůbec nevadilo. Hospoda byla klasifikována jako soukromý klub, což byl chytrý způsob, jak se vyhnout obecnému zákazu kouření. Vypadalo to, jako by ji někdo vystřihl z 80. let – stejný nábytek, stejné ubrusy, stejná výzdoba. V rohu dokonce stály výherní automaty. Neměl jsem ale vůbec náladu to vše nějak hodnotit.

Došel jsem až k výčepnímu, který byl právě zabraný do živého hovoru s několika štamgasty na téma „kdo letos vyhraje titul?“. Když mě uviděl, zahleděl se na mě a zaváhal, jestli nemá zavolat doktora. Můj obličej musel po tom běhu hrát všemi možnými barvami a navíc v očích mi muselo zůstat něco z předchozí prožité hrůzy.

„Alkohol,“ řekl jsem prostě. „Co nejsilnější.“
Očividně se mu ulevilo, že se tento večer obejde bez jakýchkoliv záchranných složek. Jen málo problémů se podle něj nedalo vyřešit flaškou chlastu, takže se v tomto novém vývoji situace cítil mnohem jistější.
„Mám tu absint,“ oznámil mi.
„Beru,“ přikývl jsem.
„A osmnáct už ti bylo, mladej?“
„Bylo,“ automaticky jsem sáhl do zadní kapsy, kde běžně mívám peněženku. Mívám. Když mívám svoje klasické kalhoty nebo kraťasy. Které jsem teď neměl. V tom spěchu jsem na ně jaksi zapomněl. Nenapadlo mě, že bych peněženku mohl potřebovat.
„Ale kurva,“ zarazil jsem se a přemýšlel, co dál. Co dělat. Budu se muset vrátit a-
„Nech ho, Franto, napiš to na mě. A dej mu dvojitýho, podívej se, jak vypadá.“

S vděčností jsem se na štamgasta vedle mě podíval. „Seš ten novej kluk od hotelu, co? Takhle vyděšený sem občas přijdou. A pak zase hodně rychle odejdou,“ pokrčil rameny.
„A jak mám vědět, že mu je osmnáct? Nechci mít žádný problémy s úřady,“ namítl restauratér, ale už během jeho řeči mu výrazy okolí daly jasně najevo „Od kdy tohle zrovna ty řešíš?“

„No dobře,“ kapituloval, obrátil se a nalil mi velkýho panáka. Pokynul jsem jako výraz hlubokého díku svému zachránci a obrátil ho do sebe. Do očí mi okamžitě vyhrkly slzy, zakuckal jsem se a zalapal po dechu. Řekl bych, že takhle nějak musí chutnat nemocniční dezinfekce. Tím, že jsem se na místě nepozvracel, jsem očividně prošel jakýmsi iniciačním testem, protože ostatní uznale pokývali hlavou.

„Moje holka dneska říkala, že tě potkala a choval ses divně,“ řekl můj Zachránce. Je tady někdo, s kým Frontmanka není příbuzná?
“Hodně lidí už odtamtud uteklo,“ pokračoval. „Když tu pak někteří z nich byli a popisovali, co viděli… hrůza,“ zakroutil hlavou. „My se tomu místu snažíme radši vyhýbat. Takhle je to tam už zhruba 10 let, od té doby, co… co se to stalo.“

Co se stalo? Zeptal bych se, ale měl jsem umrtvený jazyk, tak jsem jenom přikývl. Zachránce pokračoval: „Jeden prý viděl svoji rodinu. Manželku, dvě malé děti, dokonce i domácí kočku. Oběšený. Všechny do jednoho. Jinej zase viděl zakrvácenou sekeru a lidský torzo a spoustu krve všude kolem. Samozřejmě, že nikdo další nic z toho neviděl, ani když u toho bylo víc lidí. Ale člověku se pak na takovým místě pracuje blbě. Cos tam viděl ty?“ zeptal se mě a v jeho očích jsem uviděl opravdovou účast.

Tehdy jsem poprvé k místním pocítil něco jiného než přezíravou aroganci. Byl jsem vděčný, že mě někdo vyslechl (i když, vyslechl…) a že se mi opravdu snažili pomoct.

Zastyděl jsem se podruhé. Co jsem jim měl říct? Já viděl masturbující polonahou sexy goth lolitku a když se mi zjevila oblečená, vyděsil jsem se a utekl?

Zatřásl jsem hlavou, aby se trochu pročistila. „Jefte jednoho dvojitýho, pvofím,“ zahuhlal jsem směrem k výčepnímu. Jazyk se mi pomalu začínal vracet k životu. Zachránci jsem huhlavě oznámil: „Já vám to vuátím, nebojte fe.“

„Stačí, když přijdeš na koncert,“ odpověděl mi s nadějí v hlase. Do háje zelenýho, já se tomu snad fakt nevyhnu.. Ale co, jeden koncert asi přežiju. Ten chlap mi podal pomocnou ruku v nouzi. Přikývl jsem, hodil do sebe ještě druhý absint, zvládl jsem se nepozvracet podruhé a rozběhl se zpátky na zámek, než si to rozmyslím.

* * *

Běh mi hlavu trochu pročistil a alkohol mě uvolnil. Jenom žaludek trochu protestoval, přece jenom na tak velké hodnoty promile zvyklý nebyl. Taky jsem byl docela zpocený. Cítil jsem se ale mnohem vyrovnaněji, i když jsem si musel dávat pozor, abych nezakopl o svou vlastní nohu.

Doběhl jsem zpátky do svého pokoje. Duchyně seděla na mé židli, čelem ke stěně a měla hlavu v dlaních. Hromádka neštěstí. Bylo mi jí hrozně líto.

„Omlouvám se,“ řekl jsem a myslel to upřímně. Zaplaťpámbu, že už můžu mluvit normálně. Okamžitě se na mě obrátila a byla očividně překvapená, že mě vidí. „Bylo toho na mě trochu moc,“ dodal jsem.

Usmála se na mě. Měla hrozně hezký úsměv. „To je dobrý.“

Teprve teď jsem si ji mohl pořádně prohlédnout. Měla krásné velké oči, japonský kreslíř by podle ní mohl kreslit anime holky. Trochu velký nos, ale nic hrozného, pod nimi krásné plné rty. Dlouhé vlasy až na ramena měla černě obarvené a volně rozpuštěné. A buď byla silně, opravdu silně nalíčená tak, aby byla hodně bledá, nebo to byl důsledek jejího… současného stavu. Řekl bych, že to byla ta první možnost, soudě podle tmavého líčení kolem očí (oční stíny nebo jak se tomu říká) a výrazných černých řas.

Byla štíhlá, spíš štíhlounká a drobounká a výrazně menší než já. Taková drobná emo/goth holka, kterou jakoby někdo vymodeloval přesně podle mého gusta. Malý andílek, malá (pokud můžu soudit) prsa tak akorát do ruky. Oblečená do černého trička a černých riflí - platformy někde nechala. Zato jiné doplňky nechyběly – obojek, přívěšek s pentagramem, náramky na ruce. Trochu to vypadalo, jakoby chtěla působit hrozně drsně, ale její snaha byla spíš roztomilá. Víc než strach ve mně budila touhu pohladit ji po vlasech.

„Já jsem Mika,“ řekla a nejistě mi podala ruku.
Představil jsem se taky a ruku jí stiskl. Byl to hrozně zvláštní pocit, narazil jsem na jakýs takýs odpor hmoty její ručky, ale ten stisk jsem vůbec necítil. Jako bych se snažil stisknout plyn, který je hustší než vzduch, ale ne o moc. Jakoby tam byla, ale vlastně nebyla.
„Rád tě poznávám.“
Ucítil jsem tlak v břiše.
„A teď mě prosím omluv, asi budu zvracet,“ řekl jsem a rozběhl jsem se na záchod. Stihl jsem to jen tak tak.

* * *

„Haló! Hej! Vstávej!“
Probudil mě něčí hlas. Proti své vůli jsem otevřel oči a zjistil, že se koukám do mladé bledé tváře s obříma dětskýma očima a omluvným úsměvem na rtech.
„Ještě pět minut, mami,“ řekl jsem a zachumlal se do deky. V hlavě mi bušili všichni permoníci. Jak je možné, že by mě dva panáky takhle rozhodily? Pravda, byl to absint. A ty panáky byly dvojité. A psychické vypětí situaci taky moc nepomohlo. Navíc jsem včera moc nejedl a na alkohol úplně zvyklý nejsem. Ale i tak. Takhle blbě mi snad ještě nebylo.

„Už ti dávno zvonil budík,“ ozval se příjemný hlas znovu.
Podíval jsem se na mobil. Měla pravdu. Už bych měl pomalu začít kontrolovat odvlhčovače ve sklepě.

„No tak dobře, dobře, už vstávám.“ Nejistě jsem vzal čisté oblečení a přesunul se do koupelny. „Ale ne že mě budeš šmírovat!“ zamával jsem před ní prstem. Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale trochu se začervenala. Na to, jak jsem se jí včera bál, jsem byl teď podezřele uvolněný. Pravda, viděli jsme jeden druhého masturbovat a já se víceméně před ní pozvracel. Co se stupně intimity týče, myslím, že jsme laťku ze začátku nastavili docela vysoko.

Po běžné ranní údržbě a hlavně studené sprše jsem se cítil mnohem líp.
Mika seděla na gauči. „Udělala bych ti snídani, ale…“ zamávala rukama ve vzduchu v gestu, které signalizovalo, že se nemůže ničeho dotknout.

„Jsi hodná, ale dneska stejně snídat nebudu.“ Při pomyšlení, že bych měl něco sníst, se mi zvedl kufr. „Udělám si kávu. Pořádnou. Na víc stejně nemám čas.“
Po velmi rychlém vypití kávy (trochu jsem si opařil pusu) jsem byl připraven vyrazit do práce.
„Tak já jdu makat.“
Závan zklamání.
„Nechceš jít se mnou?“ navrhl jsem.
Očividně pookřála. Cítil jsem to. „Tak jo!“

* * *

Začal jsem kontrolou odvlhčovačů jako vždycky, zatímco mě Mika následovala a zvědavě mi nahlížela přes rameno. Byla hodně potichu, jako… no, jako duch. Chtěl jsem se jí zeptat na hodně věcí, ale jak ze mě vyprchávaly zbytky alkoholu, vracela se do mě nejistota a nervozita. Rozhodl jsem se, že musím jednat hned, než se zase začnu bát.

„Takže,“ odkašlal jsem si. „Ty jsi… duch?“ zeptal jsem se přihlouple, zatímco jsem kontroloval stav jednoho kotle. Nic duchaplnějšího mě nenapadlo.
„Jo,“ přikývla.
„Hm. A jaké to je?“ zeptal jsem se opatrně.
„Smrt? Je to jako být na dovolené s partou Němců.“
Na chvíli jsem se zarazil, jednak tím, jak ležérně o tom byla schopná mluvit a jednak tím, že použila hlášku z Červeného trpaslíka. Obrátil jsem se na ni a usmál jsem se. „Opravovala jsi tepelný štít, co? To se nedá odbýt.“ Zasmála se a já taky. Veškerá nervozita ze mě rázem opadla. Začali jsme si povídat.

* * *

Byla to opravdu výjimečná holka. Na někoho takového jsem ještě nenarazil. Měla ráda hodně sci-fi a fantasy. Filmy, knihy, seriály. Vedli jsme erudovanou debatu na téma proč nedopravili Prsten moci do Mordoru orli. Proč Harry Potter jako jediný přežil kletbu avada kedavra, když muselo být během první války (a vlastně i před ní) spousty případů sebeobětování se pro blízkého člověka. A dělali jsme si legraci z všezáchranné metody „Beam me up, Scotty!“ ve Star Treku.

Byla hodně sečtělá, četla mimo sci-fi spoustu knížek, mnohem víc než já. A to jsem si myslel, že jsem docela knihomol. Červeného trpaslíka znala skoro zpaměti. Měla široký všeobecný přehled a dokázala si jednotlivé vědomosti skládat dohromady.

A měla smysl pro humor! To mi přišlo asi ještě divnější, než že je po smrti a já se s ní můžu bavit. Já dosud nepoznal osobu ženského pohlaví, jež by měla smysl pro humor, který by stál za řeč. K tomu je potřeba pohotovost, improvizace a aspoň elementární znalost hlášek a průpovídek. A taky schopnost nebrat se příliš vážně. Možná proto v tomhle ženy, které jsem znal, moc nevynikaly – všechny byly docela urážlivé a citlivé, když se o nich někdo (byť ve srandě) otřel. Proto se radši neotíraly ani ony o nikoho. Ani se Zuzkou moc sranda nebyla. Ani s mou Milovanou, která mě nechtěla.

Strávil jsem povídáním s ní celý den a měl jsem pocit, že ji znám celý život. Takhle nenuceně a upřímně jsem se dokázal bavit jen s pár nejlepšími přáteli. Měl jsem pocit, že jí můžu říct všechno a že mě pochopí. A když mi něco začala vyprávět, věděl jsem přesně, co tím myslí. Skoro jsme jeden za druhého mohli doplňovat věty.

Co bylo vůbec nejdivnější… uměla i mlčet. Žádná ženská na světě podle mého dosavadního světonázoru nevydrží déle než 3 minuty bez toho, aby něco neřekla. Mika ne. Dokázala být potichu a jenom mě tak pozorovat. Chvíle mlčení jsem si s ní užíval stejně jako naše rozpravy.

A hudba. Vyznala se v hudbě. Já jsem hudbu poslouchal rád, ale o interpretech, albech a hudební historii jsem toho moc nevěděl. Známé písničky jsem samozřejmě znal, ale nevěděl bych, jestli je to AC/DC nebo Led Zeppelin. Ona ano. A jako gothička se vyžívala zejména v goth kapelách. The Cure. Type O Negative. The Birthday Party. Bauhaus. A tak dál a tak dál. O většině z nich jsem nikdy neslyšel. Domluvili jsme se, že až budu mít volno, uděláme goth-rockový večer, ve kterém mě zasvětí do těch největších pecek.

Jenom počítačové hry vůbec nehrála a neměla je ráda. Nikdo holt není dokonalý.

Člověk nemusel být vystudovaný psycholog, aby mu bylo jasné, že celá ta její stylizace do roztomilé (ale zároveň drsné) sexy goth lolitky má původ v nějakých jejích problémech. Daddy issues, řekl bych, ale co já vím, co za „issues“ to mohlo ve skutečnosti být. Možná to byla obranná póza proti tomu, aby jí někdo (znovu?) ublížil. Mně to ale bylo docela fuk, protože ze způsobu, jak mluvila, bylo jasné, že to měla v hlavě srovnané mnohem víc než většina mých spolužáků. Co spolužáků, víc než mí vlastní rodiče. Kromě toho, já měl svých „issues“ taky dost a dost, jenom jsem si kvůli nim nebarvil vlasy.

Celý den mi tak hrozně příjemně uběhl. Na sociální sítě své Milované jsem si ani nevzpomněl. Povídali jsme si a povídali a povídali… a pak jsem konečně dostal příležitost zeptat se na něco, co mi hodně vrtalo hlavou.
„Proč jsi ukazovala lidem ty hrozné věci?“
„Co tím myslíš?“
„No, slyšel jsem, že lidi, kteří tu pracovali, měli ošklivé vidiny. Mrtvá rodina, rozřezaná těla, krev a tak.“ Tohle byl dotaz, o kterém bych si ráno vůbec nepomyslel, že jej budu schopný položit. Co udělá s člověkem pár hodin rozhovoru!
„No,“ zamumlala a byla trochu nesvá. „Já nikdy nikomu nic neukazovala. Ne vědomě. Já jenom chtěla, aby ti lidi odešli, abych měla klid. Tak jsem si to přála a oni… pak vždycky odešli. Ale nic konkrétního jsem jim neukazovala, věř mi!“

Přikývl jsem. Trochu to dávalo smysl. Jestli nemohla nic ovlivnit ohledně hmotných věcí, ohledně těch psychických to patrně neplatilo. Očividně u lidí mohla vyvolat různé představy a emoce a nemusela přitom ani vědět, co lidi děsí. Stačilo jen podvědomě chtít někoho vyděsit a dotyčný už si doplnil něco děsivého sám. Jako v nějaké psychické spojovačce. Maně mě napadlo, co by se stalo, kdyby se rozzlobila a rozhodla se, že celou vesnici nechá skočit ze srázu jako Krysař. Hned jsem tu myšlenku zahnal. Něčeho takového by nebyla schopná. Byla to jenom… kolikaletá vlastně? Vyděšená holka.

„A kolik ti teda vlastně je?“
„Skoro patnáct. Ale to bylo před 10 lety. Takže jsem vlastně starší než ty, zajíčku,“ zasmála se.
„A, ehm…“ tady jsem přecejenom znejistěl. „Jak se ti *to* stalo?“
„Nehoda,“ odpověděla prostě. Chvíli jsem počkal, ale když nic neříkala, dál jsem se už nevyptával. Cítil jsem, že ani po tom celém skvělém dnu by to nebylo moc vhodné. „Takže jsi byla deset let tady sama? To musela být dost nuda.“
„Trochu,“ pokrčila rameny. „Ale většinu času to nebylo tak zlé. Je to jako… bys spal, ale přitom byl vzhůru. Jenom když tu někdo byl, tak mě to hodně rušilo. Tak jsem chtěla, aby lidi odešli. Abych měla zase klid.“
„Ale já tě nerušil? Mě jsi vyhnat nechtěla? Protože…“ vzpomněl jsem si na naše první setkání a nevěděl, jak pokračovat.
„Ne. Tys mi nevadil,“ začervenala se. Tehdy jsem z toho nic moc nevyvozoval.
„Hm,“ přitakal jsem. „A ty jsi teda místní?“
„To ne. Byla jsem z jednoho města nedaleko odsud. Sem jsem jezdila na letní tábor.“
„Aha,“ odtušil jsem, ale něco mi vrtalo hlavou. „Ale když teda nejsi odtud, proč jsi zrovna v tomhle hotelu? Neměla bys spíš, však víš… být radši doma?“
„Kdo ví,“ pokrčila rameny a odvrátila hlavu. Nechal jsem to být. Koneckonců, já jsem právě taky neměl s rodiči nejlepší vztah, jinak bych tady nebyl. Kdo jsem byl, abych jí říkal, kde má strašit?

„Víš co,“ řekl jsem, abych zlepšil atmosféru a odvedl řeč jinam. „Ty keře dneska už zalévat nebudu, nechám to na zítra. Jenom se stavím v koloniálu něco zaplatit a až se vrátím, najím se a pak si dáme ten goth-rock večer, co ty na to?“
Usmála se a nadšeně souhlasila. Když se usmívala, byla ještě krásnější.

Večer jsme začali s The Sisters of Mercy.

(pokračování příště)