Prázdniny s Mikou III: Voyeur proti své vůli

Takhle příjemně nám plynulo několik dalších dní. Pracoval jsem a přitom si s ní povídal, občas jsem zašel nakoupit a navařil si jídlo na pár dní, po večerech jsme se dívali na filmy nebo poslouchali hudbu… nikdo se k mému zámku ani nepřiblížil, takže jsem se nemusel bát, že mě někdo uslyší, jak si povídám sám se sebou nebo se směju. Jenom občas někdo zavolal – Jakubův strejda, máma, táta… Zuzka, ale té jsem to nezvedal. Mika ke mně byla doslova přilepená, ale to mi moc divné nepřišlo, když si 10 let neměla s kým pořádně povídat. Občas jsme vedli téměř filozofické debaty, když se z ničeho nic zeptala na nějakou velkou životní otázku.

„Přemýšlel jsi někdy o smrti?“
Ano, například takovou. Seděli jsme venku před zámečkem a pozorovali západ slunce.
„Víš, že vlastně poslední dobou docela ano?“
„Opravdu?“
„Jo. Řekněme, že u nás doma jsem k tomu měl poslední dobou docela vhodné stimuly.“
„To mě mrzí,“ pohladila mě po rameni. Jako obvykle jsem nic necítil, když se mě dotkla, ale bylo to hezké gesto. Usmál jsem se na ni. „Nemusí. Člověk by se se svou smrtelností asi měl konfrontovat. Dělat, jakože smrt neexistuje, ničemu nepomůže. Možná bych měl za tohle být rodičům naopak vděčný.“
Chvíli bylo slyšet jenom šumění větru ve větvích. Byl to moc krásný večer.
„Přemýšlel jsi nad sebevraždou?“ zeptala se po chvíli.
„Vlastně ano. Ne že bych měl koule na to to opravdu udělat, ale říkal jsem si… jak by jejich vztah vypadal, kdybych náhle umřel? Dali by se dohromady? Nebo by je to odcizilo ještě víc, pokud je to vůbec možné? Kdo by si na mě třeba po roce vzpomněl? Bylo by to v dobrém?“ Vzpomněl jsem si na Zuzku. Moc jistý jsem si v jejím případě nebyl.

Mika zamyšleně přikyvovala. Natáhla se na židli víc dozadu a začala ve vzduchu houpat nohama.
„Já vždycky přemýšlela nad fotkou na pohřbu.“
„Cože?“
„No tak si to vem. Já umřela mladá, tak se mě to netýká, ale řekněme, že umřeš, až ti bude 85 let. Budeš mít pohřeb a vždycky je tam vystavená fotka nebožtíka s černou páskou. Jakou fotku by ti tam měli dát? Maturitní, když ti bylo 18? Nebo když ti bylo 30? 40? 60? 85? Jaká fotka by tě na pohřbu nejlíp vystihla?“

Přemýšlel jsem o tom. „Jo, je to zvláštní. Jako bys chtěla něčí život vystihnout v jedné fotce.“
„Přesně. A navíc, pro někoho ta fotka vůbec nemusí mít nějaký význam. Třeba ti tam dají fotku z maturitního tabla a budeš tam mít kamaráda, se kterým ses seznámil až ve 40 letech. Ten tě jako mladého vůbec neznal. Pro něj bude ta podoba hrozně cizí.“
„Na tom něco je. Ale řekl bych, že ta fotka má spíš připomínat, na koho se vzpomíná. Každý na něj může vzpomínat po svém. Jak si ho představuje nejvíc. Třeba mého dědu si nedovedu jako mladíka představit. I když se tak choval celý svůj život.“
Přikývla. „A co hudba?“

„Jako poslední písnička? Napadlo mě třeba Nad stádem koní, ale nevím, jestli to není moc provařené.“
„Takže jsi přemýšlel i nad hudbou! Promýšlel jsi svůj pohřeb! Jako správný gothik!“
Dostala mě. „No dobře, možná trochu,“ zabručel jsem. „Říkal jsem si, jestli vlastně chci, aby tam byli lidi smutní. To bych asi nerad. Spíš by se mi líbilo, kdyby pohřeb brali jako oslavu mého života.“
„Něco jako nesmutni, že to skončilo, ale buď rád, že to vůbec proběhlo?“
Překvapeně jsem se na ni podíval. „Podívejme, na temnou gothičku! Jak umí krásně pojmenovat bolestné krásy života. My tě ještě naučíme optimismu, uvidíš!“

Naoko naštvaně se na mě zamračila, ale bylo vidět, že má dobrou náladu. Měl jsem pocit, že nás tyhle hovory vždycky docela sblížily.
„A jakou písničku jsi chtěla ty? Zahráli ti ji?“
„Já vlastně ani nevím. Měla jsem jednu, ale při pohřbu jsem ještě, hm… nevnímala.“
„Ach.“ Moc mě nenapadlo, co na to říct.
„Ale spíš než nad poslední písní jsem vždycky hodně přemýšlela nad jinou.“
„Jakou?“
Opět se mi zdálo, jakoby se začervenala. „Ale nic,“ odvrátila se.
„Už jsi to nakousla, tak ven s tím!“
„Tak dobře!“ Bylo jasné, že moc povzbuzovat nepotřebovala. Naklonila se ke mně blíž, jako by ji snad někdo mohl slyšet. „Je to písnička, kterou jsem měla hrozně ráda. Než jsem začala poslouchat… však víš.“

Přikývl jsem. Než se z ní stala temně drsná gothička se silným make-upem. „Je taková veselá a o lásce, i když docela střelená,“ zasmála se. „Ale mám ji moc ráda. A…“ zase se odmlčela.
„No? Tak šup, ven s tím a nenapínej mě!“
„No… vždycky jsem si představovala, jak mi ji někdo zazpívá.“ Zahihňala se a schovala si obličej do dlaní.
„Jakože na veřejnosti? Veřejné vyznání lásky a tak?“
Měla pořád hlavu v dlaních, ale rychle přikývla.
„A co to je za písničku?“
„Slib mi, že se nebudeš smát,“ koukla na mě mezerou mezi prsty.
„Čestné skautské,“ zvedl jsem pravou ruku v přísahajícím gestu.
Naklonila se až k mému uchu a pošeptala mi to.

Existují situace, kdy se vám někdo s něčím svěří a vy máte možnost mu to následně omlátit o hlavu a udělat si z něj velmi snadný terč. A v téhle chvíli by to z hlediska výsměchu byla vyloženě nahrávka na smeč. Bylo by to až příliš snadné. Jenže pro ni to bylo nepochybně velmi osobní téma. Cítil jsem se vlastně poctěný, že se mnou něco takového sdílí. Potlačil jsem tedy své pubertální já, které chtělo říct něco jako „Tuhle? Zrovna TUHLE? Takovou by chtěla od svého milého slyšet taková drsná gothička jako ty? Já to věděl, naoko jsi hrozně drsná, ale přitom jsi uvnitř tvrdá asi jako vanilkový pudink!“

Místo toho jsem se usmál a řekl: „Ta je pěkná. Navíc česká.“ Nemusel jsem moc lhát, já ji měl taky rád. Očividně se jí ulevilo, že jsem si odpustil všechny možné debilní hlášky. Na to očividně od svých vrstevníků nebyla zvyklá. Měl jsem radost, že jsem jí udělal radost.
Pak se rozhovor stočil na jiné téma.

* * *

Jednou večer se mě pro změnu zničehonic zeptala: „Vzpomínáš si, jak jsme se poprvé setkali?“
Měl jsem práci splněnou, tak jsem zase stahoval nějaké filmy a hudbu, které jsme měli v plánu na později. Trochu mě tím dotazem zarazila. „Jestli myslíš to, co myslím, tak ano, na něco takového se snad zapomenout nedá.“ Vzpomněl jsem si její nohy roztažené do stran a kačenku pěkně vystavenou. Škoda, že jsem tehdy v pokoji neměl víc zapnutého světla nebo zapnuté nahrávání videa na mobilu.

„Tak jsem nad tím tak přemýšlela. Že jsem teď pořád s tebou. A ty nemáš čas, nebo spíš soukromí, na… hm…“
Na to, abych si ho pořádně vyhonil. Ano, to mě už taky napadlo, byl jsem docela nadržený. Ale nebylo mi moc jasné, kam tím míří. Každopádně když mluvila takových intimnostech, byla vždycky hrozně roztomile nesvá. Teď to nebylo jiné. „Tak mě napadlo… že bys možná chtěl…“
„Co?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Pojď se mnou. Něco ti ukážu.“
„Teď? Mám to už skoro všechno stažený.“
„Bude se ti to líbit, neboj se,“ ujistila mě a prošla stěnou ven. Někdy se jí musím zeptat na to, jak to dělá, že když chce, může projít pevnými předměty, ale jindy může klidně sedět na židli a podobně.

Pokrčil jsem rameny a počítač hodil do režimu spánku. Pro jistotu jsem si s sebou vzal peněženku a vyrazil za ní. Byl krásný červencový večer, bylo ještě světlo a Mika mě vedla do lesa. Vůbec jsem netušil, kam to jdeme. Na moje dotazy reagovala jenom potuleným „Uvidíš.“
Po zhruba 10 minutách jsme byli někde hluboko v místním lese. „Dokázal bys vylézt támhle na tu větev?“ ukázala na nedaleký strom.
„No… asi jo. Ale proč?“
„Tak tam vylez a chvíli počkej.“

Nechápavě jsem se na ni zamračil a dal si ruce v bok. „Věř mi,“ usmála se na mě tajemně a mrkla. Byla vyloženě nevinnost sama. Povzdechl jsem a začal jsem opatrně lézt na strom. Po chvíli se mi podařilo posadit se na větev, na kterou ukazovala. „Stačí?“ zavolal jsem na ni dolů.
Jenže ona už tam nebyla. Byl jsem sám. Co to mělo sakra znamenat?

Chvíli jsem si tam tak seděl, houpal nohama ve vzduchu a rukama kvůli stabilitě objímal kmen stromu a snažil se nepřipadat si jako idiot. Doby, kdy jsem lezl po stromech, už dávno minuly. Moc dlouho se mi tam zůstávat nechtělo, přece jen větev není na moje hýždě zrovna...

„Tak pojď už, nemáme moc času!“ uslyšel jsem odněkud z dálky a hrozně se vylekal. Instinktivně jsem pevněji objal kmen a pokusil se co nejvíc schovat ve větvích. Rozhovor dole se přibližoval pořád blíž a za chvíli jsem uslyšel hlasité kroky. Snažil jsem se ani nedutat a být co možná nejméně nápadný. Těžko bych asi někomu vysvětloval, že si sedím v lese na větvi jenom tak.

Pak jsem i uviděl, komu ty hlasy patřily. Byla to Frontmanka spolu s nějakou další blonďatou holkou, kterou jsem předtím nikdy neviděl. Neřekl bych, že to byla členka kapely. Držely se za ruce. Začínalo se dělat opravdu horko.

Dorazily na mýtinku kousek od místa, kde jsem seděl a roztáhly pod sebou dvě deky. Začínal jsem tušit, kam se situace vyvine. Moje pozice byla strategicky výhodná – já na ně viděl krásně, ale aby viděly ony mě, musely by se podívat docela dost nahoru přímo mým směrem. Byl jsem krytý několika dalšími stromy a jejich větvemi. Dokonalý šmírovací úkryt.

Než jsem se nadál, začaly se vzájemně svlékat. Šly na to hopem, asi opravdu neměly moc času, takže za chvíli byly obě nahé. Neznámá Bloncka byla trochu při těle, krev a mlíko se tomu u nás říká, ale to mi vůbec nevadilo. Na hrudníku byla teda obdařená pořádně. Frontmanka na tom byla podobně, i když ne tolik. A jak se říká, ženská bez prdele je jako týden bez neděle.
Sedly si naproti sobě a začaly se jemně líbat, objímat a osahávat. Nejdřív si vzájemně projížděly prsty ve vlasech, po zádech, po břichu, po stehnech… Takhle pořád dokola, doprovázely to smíchem a dalším líbáním. Nemohl jsem se na to vynadívat. Pak se začaly soustředit na prsa. Vzájemně si je hladily, potěžkávaly, trochu i porovnávaly, opět se smíchem.

Pak se Blondýnka osmělila a začala je Frontmance líbat. Nejdřív v prostoru mezi nimi, potom na bradavkách, potom všude možně. Zároveň nastavovala svoje ouško, aby ho Frontmanka mohla jemně žužlat. Tohle na mě už bylo trochu moc. Penis mi hrozil kraťasy vyloženě prorazit.

Takhle to chvíli pokračovalo, dokud se Bloncka nenechala povalit na záda. To už se holky zase líbaly a zaujaly pozici misionáře. Tentokrát to byla Frontmanka, která své přítelkyni olizovala prsa a té se to očividně líbilo. Postupně se jazykem propracovávala níž a níž, až ke kundičce.

To už jsem nevydržel, co nejpotišeji si kraťasy rozepnul a můj naběhlý úd se s úlevou vynořil ven. Zatím jsem si ho jenom tak prohmatával, protože mi bylo jasný, že kdybych si ho začal honit, udělal bych se během několika vteřin, a to jsem nechtěl. Bloncka pořádně roztáhla nohy a vystavila tak Frontmance i mně na odiv svou buchtičku. Frontmanka ji ale schválně chvíli ignorovala a jala se lízat vnitřní strany stehen až po kolena, pak prostor ohanbí… a nakonec tedy i ten růžový jackpot veprostřed. Blondýnka byla v sedmém nebi a kousala se do paže, aby nevzdychala moc hlasitě. Já prováděl něco podobného.

Místy jsem kvůli Blonďatým nohám moc neviděl, ale většinou jsem měl výhled krásný. Frontmanka ji prostě lízala a lízala a lízala a bylo vidět, že to nedělá poprvé. Občas si i pomáhala prsty, aby rozevřela buclaté závojíčky a dostala se svým jazykem úplně všude. Blonďatá si mezitím rukama mnula prsa a pořád hlasitě vzdychala. Asi jí už bylo jedno, že ji někdo uslyší.

Pak se zase dostaly do polohy misionáře a začaly se znovu líbat a objímat. Během chvilky byla na zemi pro změnu Frontmanka a celý postup se víceméně opakoval – líbání bradavek, prsou, sjíždění níž až k lehce ochlupené mušličce a samozřejmě její lízání.

To už se prostě nedalo vydržet, takže i když jsem si připadal trochu úchylně, začal jsem si ho honit. A v tom se v mé hlavě odněkud vzala myšlenka, že bych to neměl dělat. Trochu mě to vyvedlo z míry, protože člověku se většinou takový pohled naživo moc často nenaskytne. Tedy bez toho, aby za něj musel platit. Když se prostě někde objeví dvě lesbičky, které si to spolu náruživě rozdávají, můj prvotní instinkt je vyhonit si ho. Jít proti tomuto instinktu vyžadovalo dost vnitřní síly a já uvažoval, kde se ve mně tahle myšlenka vzala. Pak mi to došlo. Cítil jsem něčí Přítomnost. Nemusel jsem být doktorand, aby mi došlo, o koho jde. Určitě mě odněkud Mika pozorovala.

Proč by mě sem posílala, kdyby nechtěla, abych si ho vyhonil? O co jí jde? A co je nejdůležitější, proč mi sakra záleží na tom, co si myslí? Co pro mě vlastně znamená? Vždyť je to mrtvá holka, kterou sotva znám. Dobře, má smysl pro humor, umí mlčet, je hrozně sečtělá a chytrá a milá a hezká a starostlivá a…

Rozmrzele jsem svého naběhlého ptáka nacpal zpátky do kraťasů a pokusil se užít si show bez honění. To bylo divný, asi jako... koukat na porno… bez honění. Achjo.

Dole mezitím došlo k další výměně a od lízání se přešlo k prstění, Bloncka do kundičky přítelkyně zajížděla dvěma prsty, pokud jsem viděl správně. Frontmanka ji zatím hladila po vlasech. Pak začala Bloncka používat i jazyk, začala se jemně věnovat klitorisu, načež prsty vytáhla a začala je používat k masáži - masírovala klitoris a očividně věděla, jak se to Frontmance líbí. Tak se to střídalo pořád dokola, lízání, prstění, masáž klitorisu. Frontmanka se smála a místy se doslova třásla vzrušením. Trochu jsem se bál, že když sebou tak kroutí, koukne se sem nahoru a uvidí mě, ale naštěstí měla oči jenom pro svoji partnerku.

Následně začala Blonďatá používat obě ruce, jedny na masáž a druhé na prstění a postupně začala zrychlovat tempo víc a víc. Já se mezitím snažil myslet na co nejvíce anti-erotické věci. Vzpomněl jsem si na svůj nedávný referát na téma socioekonomický rozmach evropských měst v raném středověku. Potom na nedávný záznam z poslanecké sněmovny, kde se probíral deficit státního rozpočtu. To docela pomohlo.

Holky se se smíchem objímaly a válely se po sobě a prstily se v kleče navzájem. Vypadalo to, že si to opravdu užívají. Z polohy prstění v kleče se plynule přesunuly do pozice 69 a začaly se lízat najednou. Postupně si k tomu obě začaly pomáhat i prsty a vzájemně si masírovaly kundičky. Takhle pořád víc a rychleji, až se postupně několikrát přivedly k orgasmu, soudě podle vzdychů a výkřiků, které vydávaly.

Po několika minutách už byly uspokojené a unavené tak, že ze sebe slezly, lehly si vedle sebe, držely se za ruce a hladily se. Byly do sebe očividně až po uši zamilované. Hrozně jsem jim v tu chvíli záviděl. Takhle jsem se já nikdy nemiloval.

Říkal jsem si, jak dlouho tam budou ještě ležet, čili jak dlouho se budu muset schovávat na větvi, protože mě už docela začínal bolet zadek, ale naštěstí se tenhle problém vyřešil docela rychle. Asi si uvědomily, kolik je hodin a docela pospíchaly, protože se za pár minut zase oblékly a odešly. Chvíli jsem ještě počkal, abych je někde náhodou nepotkal, pak jsem opatrně slezl na zem a vydal se zpátky k zámku. Cestou jsem přemýšlel, co to sakra mělo znamenat.

* * *

„Tak co?“ zeptala se mě, když jsem se vrátil. Měla očividně dobrou náladu, oči jí doslova zářily.
„Bylo to… zajímavé. Vzrušující. Nic takového jsem nikdy neviděl.“
Přikývla a dál to nerozebírala. Očividně byla s výsledkem zkoušky spokojená.
„Jak jsi věděla, že tam budou?“
„Šťastná náhoda?“ odpověděla jako nevinnost sama.
„A já jsem Robert Smith. Určitě se tam scházejí pravidelně, že? Musíš znát jejich týdenní režim. Takže je šmíruješ, co?“ obvinil jsem ji.

Sklopila hlavu a přikývla. „Ona je to hrozná nuda, když jsi mrtvý a nemáš pořádně co dělat,“ spustila plačtivě. „Většinu času spím, ale někdy to prostě už nejde a já nemám jak se zabavit. Nemůžu s nikým mluvit. Nemůžu chatovat na netu. Nemůžu se dívat na televizi. Nemůžu si ani číst!“ Teď už opravdu brečela.

„Hej, hej, klid, já tě nesoudím.“ Přišel jsem k ní a objal ji, tedy aspoň jsem se o to pokusil tak, jak to její stav umožňoval. Přitiskla se ke mně a objala mě taky. Škoda, že jsem ji vůbec necítil, měla hrudník s těma parádníma prsíčkama nalepený přímo na mně. „A proto jsi tak v klidu šmírovala i mě, když jsem přijel?“

Přikývla a bradou se přitom zanořila do mého ramene. „Jo. Co se lechtivých věcí týče, moc jsi neztrácel čas.“
„To teda ne, to máš pravdu,“ zasmál jsem se. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by někdo viděl nějakého ducha, jak si dělá dobře, nebo třeba dva duchy, jak někde souloží. Vždycky jsem četl spíš děsivé historky, ve kterých figuroval strach, nenávist, bolest a tak. Ale lidská touha, láska a chuť na sex je přeci emoce jako každá jiná. A pořádně silná. Proč by to tedy nemohlo být taky pojítko mezi tímto a oním světem? I když jsem si nebyl jistý, jestli se tu Mika drží kvůli tomu, aby mohla šmírovat lidi, jak si to spolu rozdávají. Asi to opravdu byla jen její oblíbená zábava, ale důvod, proč tu pořád, ehm… straší… musí spočívat jinde. Neumětelsky jsem ji hladil po vlasech a rozhodl se, že tomu musím přijít na kloub.

Kromě toho, kdybych já zjistil, že jsem mrtvý a neviditelný, to první, co bych podniknul, by byla cesta do dámských sprch ve škole nebo v aquaparku a tak. Takže jí fakt nemám moc co vyčítat.
„Díky za představení, ale příště budu radši s tebou poslouchat hudbu, ano?“ uzavřel jsem tohle téma.
„Tak jo,“ odpověděla a utřela si slzy.

(pokračování příště)