Skrytá láska VII - Game over

Tak co si dám na spaní dneska? Chtělo by to něco silnějšího. Měla bych se nějak odměnit, že jsem stihla, co jsem chtěla. Hmm, mám tu vynikající karibský 12letý rum. Na smíchání s lexaurinem ale nemám odvahu, kdo by mi zavolal záchranku, kdybych se vysypala. Začíná se mi točit hlava a mé pohyby jsou vláčnější. Na obličeji přiblblej úsměv. Příhodná chvíle jít spát.

Jsem ateista, nevěřím v Boha, ale začínám věřit, že něco nad námi s námi hraje vysokou hru a hýbe našimi figurkami po obrovské šachovnici. Někdo vede naše kroky, vzdaluje nás od sebe a zase přibližuje, a královsky se u toho baví. Jaká figurka jsem v této hře já? Pochybuji že dáma. Tuhle partii nemůžu vyhrát.

Na letišti jsme si s Vojtou dali sbohem, a po devíti měsících se na tom stejném letišti znovu máme setkat. Naše role se prohodily, on žije a pracuje v Praze, přilétám já, jedu k rodičům na Vánoce. Tentokrát Vojta nabídl přístřeší mně, abych nemusela cestovat v noci. Prý se na mě těší…

Nemám žádné plány ani očekávání. Tolikrát už jsem přejela nebo přeletěla půlku Evropy a pořád jsem z každé cesty šíleně nervózní a vycukaná. O nečekaných a těžko uvěřitelných setkáních během mých třicetihodinových cest busem napříč Evropou bych mohla vydat knížku a byl by to bestseller. Také tentokrát jsem v noci před odletem nespala. Navíc let nebyl přímý, s přestupem trval osm hodin a zdál se mi nekonečný.

Na letiště mi přijel naproti, ale nepřijel sám, jako garde si vzal na pomoc dávného známého z kolejí, se kterým teď sdílí byt v Praze. Bojíš se být se mnou sám? Bojíš se mě? Super, aspoň bude sranda. Je mi to jedno. Uvidíme, kam nás večer zavede. Kluci mě zvou na večeři. Při večeři pivko, na bytě pak slivovička, prý na shledání. O čem jsme se bavili? O starých časech, kámoších a zážitcích z kolejí? Je mi blbě. Skoro už chronická únava se začíná projevovat. Kluci, promiňte, fakt sorry, kdybych si dala ještě panáka, pozvracím se. Vy se dál bavte, ale já si půjdu raději lehnout.

Z dálky slyším téct sprchu. Krásně voníš. Proč ani s časem moje (naše?) touhy nevadnou? Za chviličku cítím, jak mě laskáš. Začíná naše špinavá hra. Jdeš na jistotu, nic se nezměnilo, mé slabé místo, má Achillova pata, tu stále je. Zase mě dostaneš jediným dotykem. Ty tvoje kouzelné prsty, ústa, zázračný jazyk. Je to tu znovu. Už zase ztrácím pevnou půdu pod nohama, mezi kterýma je opět potopa. Ležím na břiše, uvolním a pootevřu nepatrně stehna a nadzvednu zadeček, ať máš snazší přístup. Postřehl jsi to, nebo si myslíš, že spím? Vezmi si mě, použij, vysaj ze mě život. Toužím po tobě, možná je to jen alkohol, ale dnes v noci bych s tebou klidně zemřela. Chci se s tebou milovat tak, jako by po této noci měla Země přestat existovat. Dělej si se mnou, co chceš, pokračuj,… Mlč, Carlosi, sklapni a vypadni z mojí hlavy! No tak jsi měl pravdu, že se s Vojtou vyspím, kdykoliv ho potkám. No a co? Chci ho, prahnu po něm. No a co, že se zase řítím špatným směrem. Podělaná hlava. Proč nikdy nic nezapomínám, sakra?! Carlosi, jdi už do prdele! Ne, nemůžu připustit, aby měl pravdu. Zadržím tě. Snažím se vyvléct z tvého sevření. Jako bys to čekal, držíš mě a nepouštíš. Nechceš se nechat jen tak odbýt. Nechceš se vzdát bez boje, tentokrát ne. Prosíš, abych tě takhle nenechávala. Jak ti mám tohle vysvětlit? Nemůžu ti říct pravdu. Moje pýcha, ten ďábelský našeptávač v mé hlavě, opět vítězí nad něhou, 3:0. Snažím se zadržet a utajit slzy. Příšerná noc.

Ráno mě doprovodíš na nádraží. Jízdenku seženu ale až na odpoledne. Zajdeme na Staromák na Vánoční trhy, dáme si svařák a něco na zub. Celá se klepu, jsem zmrzlá. Přiletěla jsem ze Španělska jen v teniskách, neměla jsem tam zimní boty. Vraťme se na byt, prosím. Dovolíš mi na chvíli vlézt si pod peřinu, jen abych se zahřála? Díky. Shodím ze sebe svršky, mám ledovej zadek. Nesměj se mi! Zavrtávám se do peřiny. Neodoláš a přitulíš se, obejmeš mě a nádherně mě zahříváš, až usneme. Díky noční postelové „bitce“ jsme toho moc nenaspali, alespoň já ne. Autobus! Trhnu sebou, zaspali jsme, kolik je hodin? Házím oblečení na sebe i do tašky. Taky máš v plánu odjet dnes k rodičům na Moravu, a přesto mě přemlouváš, abych zůstala do zítřka. Je ti jasný, že další noc už bych neustála a podlehla bych ti. Víme to oba. A co potom? Srdce mám až v krku.

Když zůstanu, co bude pak? Vrátíme se k sobě? Pochybuju. Bojím se. Bojím se, že když se spolu pomilujeme, zničí nás to oba - tvůj i můj životní směr, který jsme nabrali. Všechno, co jsme v uplynulých dvou letech udělali pro to, abychom překonali jeden druhého, abychom se přes „nás“ přenesli, veškeré úsilí by přišlo vniveč. Ačkoli po uplynulé noci je zřejmé, že naše snahy neměly valného úspěchu. Za ty dva roky jsme mezi sebou vybudovali tisícikilometrové bariéry. I tak jsem celou tu dobu toužila tě znovu potkat. Proč? K čemu? Když jsem se nenaučila vypnout a nechat věcem volný průběh. Jak mám uklidit ten bordel, co mám v hlavě?

říjen 2002-prosinec 2007

Žádná další příležitost nepřijde. Ve vysoké božské hře jsem dostala tři životy, tři šance, a ani jednu nevyužila. Moje figurka mizí ze šachovnice. Šach mat. Game over.

V životě občas přijde chvíle, kdy člověk najednou zestárne. Je sice bez vrásek na čele, ale má chuť zemřít. Chodím ulicemi, všechno vypadá stejně šedě, i hvězdy přestaly zářit. V hloubi cítím, že mi něco schází. Hledala jsem lásku v poušti své duše, v zemi Bolesti i v horách Zoufalství. Ale našla jsem jen falešné odrazy planých nadějí. Tato hluboká melancholie mě zabíjí. Probouzím se zmatená. Nemůžu pochopit, kam jsem tenkrát, když jsem tě podvedla, dala své srdce. Celé roky se ujišťuji, že bylo správné to zastavit během naší poslední společné noci, že by to byla jen jedna žhavá noc. Ano, ukojili bychom naše touhy, ale potom bychom toho litovali, protože nevěřím, že bychom se k sobě vrátili. Nesčetněkrát jsem se pokoušela to překonat, vytlačit tě, ale pořád na tebe myslím. Stýská se mi po tobě, po těch nekonečných promilovaných večerech i nocích, po ranních probuzeních vedle tebe. Sama sobě si připadám směšná, trapná, ubohá,…

Sáhla jsem si na dno, prý se to minimálně jednou za život stane každýmu. Tohle přiznání píšu jen, abych to ze sebe dostala, protože dnes už je to jedno a nikomu to neublíží. A já tak nějak doufám, že se mi uleví. Poslední dobou se všechno jaksi sype, jedna rána následuje další. Mám pocit, že víc už se do mě nevejde, tak se alespoň něčeho snažím zbavit tím, že to napíšu. Teorie je taková, že přiznání nebo vzkaz, který nemůže být předán, by se prý měl napsat, ale neposlat. Měl by se spálit, aby všechnu tu vyřčenou bolest odnesl vítr.