Prázdniny s Mikou IV: Odhalení

Potom dny ubíhaly v příjemné rutině. Na svojí předchozí Milovanou jsem si už týden ani nevzpomněl. Až se jednou dopoledne, kdy jsem se snažil přijít na to, proč nefunguje jeden z kotlů, Mika zeptala: „Myslíš, že existuje nějaký smysl života?“

Byli jsme venku před zámečkem, na sluníčku se mi trochu líp přemýšlelo. Na displeji kotle se pořád dokola objevoval Error F2. Co to sakra znamená? Zuřivě jsem listoval manuálem a snažil se přijít na odpověď.
„Eh, cože?“ zaregistroval jsem, že něco říkala.
„Jestli si myslíš, že existuje nějaký smysl života.“
Podobné otázky už mě za tu dobu, co jí znám, z míry nevyvedly. „Nevím. Možná,“ odpověděl jsem zamyšleně a zadíval se na ni.
„A co teda myslíš, že je smysl života?“ nedala se odbýt.
„Těžko říct. Možná má každý svůj vlastní smysl, proč tu na světě je.“
„Jakože najít to, co ho baví a v čem je dobrý?“

Zamyslel jsem se nad tím. „To je určitě dobrý život, pro toho, kdo ho žije, ale smysl života to asi nebude. Teda záleží, jak se na to díváš. Já si vždycky smysl života podmiňoval nějakým posmrtným soudem.“
„Jak to myslíš?“
„Jakože pro každého to znamená něco jiného, najít svůj smysl života, třeba rodina, kariéra, sport, co já vím. Potud dobrý. Ale pokud bys to chtěla vztáhnout všeobecně, tak si s tím nevystačíš. Musíš uvažovat nějaký vyšší smysl života, něco, čím by se měl každý univerzálně řídit – a co by pak mohla nějaká božská entita vymáhat a poslat tě do nebe, když jsi tenhle smysl naplnila. Anebo do nějakého pekla, když jsi na to kašlala.“

Chvíli o tom přemýšlela. „Zajímavý. Takže myslíš, že když někdo bude dělat celý život, co ho baví, tak to ještě není ono?“
„Jo. Dělat celý život, co tě baví, co tě naplňuje, to je super. Ale vezmi si, kolik lidí tuhle možnost vůbec nedostalo. Umřeli mladí, nebo byli chudí a museli pořád jenom pracovat nebo byli zavření v koncentráku, kde se moc realizovat nemohli. Ale tím přece vůbec nemůžu říct, že by jejich život neměl smysl a že by měli přijít do pekla.“

Usmála se. „Takže myslíš, že užívat si není smyslem života?“ Proč mám zase pocit, jako by mě testovala odborná komise?
Otřásl jsem se. „To říkají lidi, kteří mají rádi svoje pohodlí a moc o tom do hloubky nepřemýšleli. Ne že bych byl proti pohodlí, to vůbec. Ale vem si, že bys z užívání si udělala smysl života. Po smrti by nějaká jeptiška, která zasvětila svůj život pomáhání druhým, přišla do pekla – protože si ten život jaksepatří neužila. Nechlastala, s nikým nespala, nepařila…“

Takhle jsme ještě chvíli pokračovali. Tyhle naše debaty o všem a o ničem mě zvláštním způsobem naplňovaly. S ní se dalo bavit vážně skoro o čemkoliv. Asi to bylo opravdu tím, jak byla -
„S kým si to tu povídáš?“ ozvalo se za mnou.
Srdce mi vynechalo několik tepů. Já blbec, úplně jsem přestal dávat pozor, jestli někdo nejde. Ale co jsem tady, nikdo z vesnice sem za mnou nepřišel. Naivně jsem si myslel, že to tak i zůstane.
Byla to Frontmanka, která se vynořila zpoza cesty a teď na mě udiveně koukala. Snažil jsem se zahnat vzpomínky na to, jak si to rozdávala se svojí drahou polovičkou v lese. Moc se mi to nedařilo.

„Ále, s takovým jedním bobrem,“ odpověděl jsem rychle tu první věc, která mě napadla. Moc jsem nepřemýšlel a podle toho to taky dopadlo.
„S bobrem?“ zeptala se Frontmanka udiveně.
„S bobrem?“ zeptala se Mika dotčeně.
„To je jenom takový údržbářský vtípek, tomu bys nerozuměla,“ snažil jsem se to zahrát do autu a mávl jsem rukou. Kdybych měl aspoň svoje sluchátka, mohl bych tvrdit, že telefonuju.

Frontmanka se na mě pořád upřeně dívala. Asi ještě nezapomněla na tu moji scénu na náměstí, kdy jsem její kapelu obviňoval z něčeho, čemu vůbec nerozuměli. Chtěl jsem co nejméně budit pozornost, aby si mě lidi všímali co nejmíň, takže to poslední, co jsem potřeboval, bylo, aby mě někdo chodil kontrolovat, jestli náhodou nezapomínám brát svoje léky.
Naštěstí vypadala, jako by nad tím v duchu pokrčila rameny a zařadila si mě do kategorie „Je prostě divnej."

„Přišla jsem ti připomenout náš koncert dneska večer.“ Ale do háje. Její máma mi to v koloniálu připomínala každý druhý den. Původně jsem se chtěl na něco vymluvit, třeba že mi není dobře nebo tak, ale když je tady osobně… a navíc jsem to slíbil jejímu tátovi, který mě zachránil tím absintem.
„No… dobře,“ přikývl jsem neutrálně.
„Klidně vem i tu tvoji přítelkyni, jestli bude chtít přijet,“ navrhla.

A do řiti. Slyšel jsem (a cítil jsem), jak Mika zalapala po dechu. Tohle nebude dobrý.
„Jo, jo, uvidíme!“ pospíšil jsem si s odpovědí.
„Budou tam všichni z vesnice, je to velká akce,“ snažila se mě ještě navnadit.
„Jasný, super, přijdu, díky!“ Ať už proboha vypadne!
„Vážně přijdeš?“ zeptala se podezřívavě.
„Přijdu, slibuju, čas a místo znám, neboj!“ JDI UŽ TY VOLE!
„Tak super!“ mávla mi na pozdrav, otočila se a byla ta tam.

Úplně jsem cítil, jak je Mika napjatá. „Ona... ty… ty jsi zadaný?“
Ale krucinálfagot. Podíval jsem se jí do očí a přiznal to nejtěžší, co jsem kdy komu přiznal. „Jo.“
„Aha,“ odpověděla smutně a sklopila hlavu. Její zklamání bylo přímo hmatatelné.
„Ale nic pro mě neznamená!“ snažil jsem se situaci ještě zachránit. Nečekané ochlazení vzduchu všude kolem mi napovědělo, že to nebyl dobrý nápad.
„Nic pro tebe…“ zarazila se. „Já myslela, že jsi jiný,“ začala brečet. „Ale ty… jsi stejný jako všichni ostatní!“ vykřikla a v tu ránu byla pryč. Necítil jsem ani její Přítomnost, ani její pocity, které jsem si občas uvědomoval. Úplně zmizela. Jakoby tu nikdy ani nebyla.

Když člověk obchoduje s ďáblem, musí počítat s tím, že přijde peklo. A když se dá dohromady s ženskou, musí počítat s tím, že přijde drama. Dříve či později přijde nějaké drama. Zatracený ženský! Pořád něco řešit! Co to má sakra být? To i duchové trpí předmenstruačním syndromem nebo co?

Celou dopolední „směnu“ jsem strávil v uražených myšlenkách. Kdo si vůbec myslí, že je? Že mi bude říkat, co mám dělat? Což vlastně ani neřekla! Tak co mám teda dělat, když mi ani neřekne, co mám dělat? Ha! A proč ji vlastně vůbec řeším? Proč mi záleží na tom, co si o mně myslí?
Takhle jsem se motal pořád dokola, než mě veškerá zlost přešla a já si uvědomil, že má vlastně pravdu. I když jsem si vlastně nebyl jistý, v čem konkrétně má pravdu, ale jasné bylo, že můj pseudovztah se Zuzkou prostě není… správný. Věděl jsem to už od samého začátku, ale nechtěl jsem si to připustit. Bylo to prostě snadné, pohodlné… cítil jsem se jako alfa samec, že mám někoho v hrsti. Ale pro Zuzku to muselo být zničující. A to mi bylo srdečně jedno.

Dlouho jsem nad tím přemýšlel, ale nakonec jsem vzal mobil, pořádně se nadechl (co bych teď dal za dvojitýho panáka absintu!) a po telefonu se s ní rozešel. Nebylo to úplně nejčistší řešení, ale na druhou stranu jsem nechtěl čekat a bylo to lepší, než ji úplně vyghostovat.
Mluvil jsem dlouho, omlouval jsem se jí, že jsem jí to měl říct už dřív a že je skvělá a že je chyba ve mně a mluvil jsem a mluvil a říkal všechna ta slova, která se zdála prázdná i mně samotnému. Zuzka byla celou dobu potichu, když nepočítám občasné vzlyknutí, takže když jsem se pak rozloučil, byla to docela úleva. Sakra, to bych si příště snad radši vytrhl vlastní zub než zažít tohle podruhé.

Ale z nějakého důvodu jsem se pak cítil líp. Měl jsem ze sebe mnohem lepší pocit. Miku jsem ale pořád nikde necítil, asi někde uraženě trucovala. Koncert se nezadržitelně blížil, takže jsem chtě nechtě (a spíš nechtě) vyrazil bez ní. Ale možná že to nakonec bude dobrá příležitost.

(pokračování příště)