Prázdniny s Mikou VIII: Nesobecký dobrý skutek

Po tomhle našem velmi vášnivém zážitku dny plynuly v poklidné rutině. Ne že bych si to s ní nechtěl zopakovat, ale tak nějak nebyla vhodná příležitost. Nechtěl jsem na ni tlačit, zvlášť s ohledem na to, čím si v minulosti prošla. Ztratit její pracně získanou důvěru bylo to poslední, oč bych stál. Takže jsem sice po pár dnech byl zase krutě nadržený, ale nedalo se nic dělat.

Pořád tu byl ale problém s tím, že se ničeho nemohla dotknout. To jsem chtěl pokud možno vyřešit. Jestli mohla ovlivňovat myšlení lidí, musela v nějakém smyslu být schopná zasahovat i do fyzického světa. Lidský mozek je přeci reálná věc. Takže s trochou tréninku by to mohla zvládnout.

Seděli jsme na zahradě, bylo neskutečné vedro, na nevkusném bílém plastovém stolku odpočíval drobný pavouk-sekáč a Mika měla za úkol ho rozpohybovat. Už jsme tam seděli asi půl hodiny a zatím se jí to vůbec nedařilo. Na sluníčku bylo docela nepříjemně a co si budeme povídat, koukat jak Mika marně buší do stolu po chvíli omrzí. Z letargie mě probral až Mičin hlas.

„Nespi.“
„Já nespím,“ zalhal jsem.
„Tak co, myslíš, že to má všechno smysl?“
„Nevím. Ale řekl bych, že je lepší to aspoň zkoušet, tím nic neztratíme.“
„Myslím smysl života.“

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem to mluví. Myslela TEN večer s velkým V. Bavili jsme se o smyslu života, pak nás ale vyrušila Frontmanka.
„Opravdu si myslíš, že je nějaký smysl života?“
„Já fakt nevím. Ale možná jo.“
„I když víš, že jednou umřeš?“ nedala se odbít.

Upřel jsem pohled na pavoučka, který si pořád v klidu hověl na stole. „Takové malé stvoření, tenhle sekáč. Tělíčko ne větší než zrnko rýže. Má v sobě zakódovány základní vzorce chování. A víc nepotřebuje. Nad smyslem života a údělem veškerého pavoučenstva v kosmu nepřemýšlí. Teda aspoň pokud víme. A kdyby o tom přemýšlel, stejně nemáme, jak to zjistit.“

„To není sekáč. Je to třesavka velká,“ opravila mě.
Udiveně jsem se na Miku zadíval. „Huh.“
„Sekáč má tělíčko spíš jako hrášek. A nožičky má ještě tak zvláštně rozdělený, že trochu připomínají malá chapadélka.“
Pořád jsem na ni jenom tázavě koukal.
„Mám pavouky ráda,“ pokrčila rameny. No jasně. Gothička.

„Každopádně,“ odkašlal jsem si, „vzpomeň si na včerejší večer. Co jsme dělali?“
„Dívali jsme se na Červeného trpaslíka,“ odpověděla. Nedávno zemřel Rob Grant, jeden z jeho původních tvůrců, tak jsme dali menší maraton na jeho počest.
„Správně. Asi tři hodiny. Co potom?“
„Potom jsme šli spát. Nebo aspoň ty.“
„Ano. Takže jsme se začali dívat, dívali jsme se, načež jsme se dívat přestali. Byl konec. Máš pocit, že kvůli tomu, že byl konec seriálu, ten večer neměl žádný smysl?“
Zamyslela se nad tím. „Takže myslíš, že užívání si JE smysl života?“

„Já jenom říkám, že i když něco skončí, náš život nevyjímaje, tak to neznamená, že nemá smysl. Co je smysl života nevím,“ dodal jsem rychle, když jsem viděl, že se zase chystá zeptat. „Ale poslední dobou mám pocit, že by to mělo být snažit se žít co nejlépe. A to hlavně ve směru k ostatním.“ Tenhle pocit jsem měl od té doby, co jsem poznal Miku. Láska možná skutečně dělá zázraky. „Možná ze mě mluví moje zakódování, které říká, že člověk je tvor společenský, ale já smysl života vidím v jeho zlepšování pro ostatní.“

„Jako služba druhým a tak?“ zeptala se.
„Ano, ale ne nutně ve smyslu, že se dám k Doktorům bez hranic. Stačí snažit se ze světa udělat trochu lepší místo. Aspoň trochu. Někdy to znamená pomoct kamarádovi, když tě potřebuje. Jindy zase pustit starou paní s hůlkou sednout v metru, i když jsi hodně unavená a fakt fakt se ti nechce.“
„To je zajímavý. A děláš to?“
„Moc ne,“ přiznal jsem barvu. „Vlastně skoro vůbec. Musím na tom zapracovat.“

Trochu mi vrtalo hlavou, proč je to pro ni tak důležité téma. Asi to bylo tím, že si sama toho života, chudák, moc neužila a navíc si ho vzala dobrovolně. Nebylo divu, že se ptala po tom, zda její utrpení mělo nějaký smysl. „A co ty?“ zeptal jsem se. „Co myslíš ty?“
„Já nevím. Pořád nad tím přemýšlím, ale nic moc jsem nevypřemýšlela. Jediné, co se mi zdá, že je život hrozně křehký. A krátký.“ To se dalo čekat. „Ale co jsi říkal ty zní docela dobře,“ pochválila mě.

„Díky. Ještě by se dalo… Moment, něco mě napadlo.“ Ten Červený trpaslík mi vnuknul nápad. „Něco zkusíme. Co když je problém v tom, že nejsi se světem dost emočně spjatá? Když jsi chtěla dostat ty lidi pryč, štvalo tě, že tě ruší. Můžeme zkusit něco podobného.“
„Chceš mě naštvat?“ zatvářila se skepticky.
„Zkusím tě rozesmát. Doufejme, že je smích stejně silná emoce jako vztek.“
„Za zkoušku to stojí,“ pokrčila po chvíli rameny. „Mávání rukou skrz stůl už mě stejně nebaví.“

„Počkej chvíli.“ Vzpomínal jsem na nějakou hlášku, která ji rozesmála. „Už vím.“ Vstal jsem, došel k ní a nahnul se nad ni. „Je to všechno tvoje vina, ty jeden mrňavej tuberáckej chrchlíčku!“ napodobil jsem Krytonův hlas. Mika se trochu zasmála. Její oblíbené díly jsem znal už taky téměř zpaměti, takže sypat části, u kterých se dokázala smát, už pro mě moc velký problém nebyl.
„To byla dobrá imitace!“

„Fiona Barringtonová!“ zamával jsem jí před nosem. „Když ti bylo patnáct. Zašil ses s ní ve skleníku. Slintal jsi blahem, ale ukázalo se, že jsi měl ruku v teplým kompostu!“
Opět zasmání, tentokrát trochu delší a upřímnější. „Jde ti to, pokračuj!“
Nemusel jsem přemýšlet moc dlouho. „Neber si to nějak zle, ale ty na to prostě nemáš. Dyť seš fňukna, zbabělec, tupoun, ufňukánek, neurotik, křivák, ubožák a hlavně velkej kus vola. Neuraž se, ale vrať se na zem. I eunuch má větší koule než ty!“
Mika se dostávala do varu a začala se pochechtávat stabilně. Čas vytáhnout těžký kalibr.

„No, domnívám se, že všichni zapomínáme na jádro našeho problému a to je, jak si budeme říkat? Podle mě si můžeme vybrat buď „Liga proti slintajícím monstrům“, či můj oblíbený návrh, „Komise pro Legalizaci Integrace Teroristických Organismů a jejich Rehabilitaci ve Společnosti“. Má to jednu nevýhodu, zkratka je KLITORIS.“

To už se smála nahlas. „Tys měl chodit do dramaťáku, určitě bys tam…“ během své řeči jenom tak mimochodem zlehka plácla rukou do stolu. Ozval se hluk, stůl se zachvěl a sekáč – teda třesavka – se vyděsila a začala prchat pryč, tak rychle, jak jí to jenom osm drobných jehlovitých nožiček umožňovalo.
V šoku jsme se na sebe navzájem dívali. „Tys to dokázala!“
„Já to dokázala!“

Objali jsme se. Cítil jsem to. Byla tam. Byla tam opravdu se mnou.
Chtěl jsem jí dát pusu, ale bál jsem se, abych ten okamžik nepokazil. Pořád jsem nechtěl působit dojmem, že mi jde jenom o to jedno. Ne že by mi o to nešlo, ale… nebylo to jenom o tom. Moje vnitřní dilema rozřešila Mika, protože pusu mi dala ona. Nejdřív jenom zlehka na rty, ale potom se osmělila a použila i jazyk. Ze začátku byla dost nejistá, ale po chvíli už si byla čím dál jistější a za chvíli jsme se líbali jako dlouholetý pár. Bylo to úžasné.

„Já se ještě nikdy nelíbala,“ přiznala, když mi dala hlavu na rameno.
„Šlo ti to skvěle,“ pochválil jsem ji.
Hladil jsem ji po vlasech, když v tom už jsem ji zase necítil. Kouzlo okamžiku bylo pryč.
„Sakra!“
„Nevadí. Teď aspoň víme, že to jde. A můžeme na tom pracovat.“
A přesně to jsme udělali.

(pokračování příště)