Prázdniny s Mikou IX: Všechno jednou skončí

Měl jsem pravdu. Nejlíp jí to šlo v situacích, kdy byla pod vlivem emocí. Jenže čím víc se na to zhmotnění soustředila, tím méně se jí to dařilo. Musela to být naprosto spontánní situace, takže úspěch nebyl nikdy předem zaručen. Postupně se během dní stále zlepšovala, aspoň trochu.

Kromě toho se taky víceméně náhodou naučila skákat velmi, opravdu velmi vysoko. Patnáct metrů pro ni nebyl problém. Trochu jsem to způsobil já, když jsem si hrál na Morphea z Matrixu a říkal jsem jí, aby osvobodila svou mysl. Tohle sice nebyl výsledek, o který mi šlo, ale na druhou stranu Mika z toho byla nadšená. Vyloženě létat se jí nedařilo, ale skákání si velmi oblíbila. Trochu jsem jí to záviděl, jak si tak užívala výhled vysoko nad korunami stromů. Nikdo žádnou drobnou postavu, která skáče nad místními lesy a křičí „Tohle je naprosto božííííí!“, dosud nenahlásil, takže jsme měli jistotu, že ji stále nikdo jiný nevidí a neslyší.

Byly to krásné dny. O to víc mi je čím dál tím víc kalila jedna myšlenka. Co budu dělat, až prázdniny skončí? Mika se odsud hnout nemůže, aspoň mi to tvrdí. A tahle lokalita není z těch, kam by se dalo dojet za půl hodiny. Asi bych sem musel jezdit na víkendy, ale jak to vyřešit z praktického hlediska?

Mika na mně samozřejmě poznala, že se něco děje. „Nad čím přemýšlíš? Nějak nejsi ve své kůži.“

„Jenom že už je půlka prázdnin pryč,“ odpověděl jsem.

„Ano, taky mě to napadlo,“ poznamenala smutně.

„Určitě odsud nemůžeš?“

Přikývla.

„Zkoušela jsi někdy odejít?“

„Jednou, ale už je to dlouho. Moc daleko jsem se nedostala.“

„Tak to zkusíme ještě jednou. Třeba to se mnou půjde, kdo ví.“ Představa, že bych musel být od začátku školního roku, mě opravdu děsila.

Mika tomu nápadu očividně moc nevěřila, ale nakonec se nechala přemluvit. Vyrazili jsme hned druhý den.

* * *

Cestou jsme si povídali, abychom nemysleli na to, jak tenhle náš experiment dopadne. Pokud to nepůjde, bude to špatný. Snažil jsem se nedávat na sobě znát žádné obavy, ale moc mi to asi nešlo. Rozhovor ale plynule pokračoval, dokud jsme se nedostali několik set metrů za konec vesnice.

„Je mi nějak špatně,“ řekla Mika.

Zastavili jsme se. „Jak špatně?“ zeptal jsem se opatrně.

„Jako bych měla zvracet.“

„Dokážeš jít dál?“

Chvíli neodpovídala, ale následně odhodlaně přikývla. Opatrně jsme opět vyrazili. Už jsme si nepovídali. Mika postupně zpomalovala a těžce oddechovala, jakoby v tom vedru dostávala úpal. Každou chvíli si stírala imaginární pot z čela, až se nakonec zamotala a spadla. Okamžitě jsem se k ní sehnul a zkusil ji postavit na nohy. K mému zděšení jí moje ruce jenom projely. To bylo ještě horší než obvykle. Jakoby to, co jí tady drželo, bylo najednou hrozně slabé.

„Jsi v pořádku?“ snažil jsem se znít klidně, ale moc mi to nešlo.

„To hrozně bolí!“ zakňourala. Vypadala, že má opravdu bolesti. Krucinál!

„Nemůžu se tě dotknout. Dokážeš vstát?“

Jenom rychle přikývla, nejistě vstala a následně jsme co nejrychleji vyrazili opačným směrem. Postupně se jí ulevilo víc a víc, až byla zase úplně v pořádku.

Cestou na hotel jsme šli zachmuřeně a mlčky.

* * *

Celý zbytek dne nestál za nic. Mika už byla fyzicky v pořádku (tedy ve velmi volném významu toho slova), ale byla z toho zážitku pořád trochu otřesená. To já koneckonců taky. Když jsem měl tedy všechny pracovní povinnosti hotové, navrhl jsem jí, jestli by nechtěla jít ven. Provětrat se, přijít na jiné myšlenky. Koneckonců, mně by to pomohlo taky.

Chvíli dělala drahoty, ale nakonec se nechala přemluvit. Navíc vymyslela vhodné místo, kam bychom mohli jít – nějaká místní vyhlídka na nějakém kopci trochu dál za vesnicí. Byl večer, ale pořád docela dusné vedro, takže se dalo předpokládat, že tam budeme sami. Všichni byli zalezlí doma u zmrzliny, chlazeného piva nebo studené sprchy.

Měl jsem pravdu, procházka nám udělala oběma dobře. Teda ne že by se mi šlo asi 15 minut do docela prudkého kopce v dusném letním večeru zrovna lehce, ale to byla jen malá daň za psychickou pohodu. Napadlo mě, že je to možná jeden z důvodů, proč sex tak uvolňuje. Je to přece jenom i fyzická aktivita.

Když jsme došli až na vrchol kopce, musel jsem dát Mice za pravdu. Bylo to opravdu krásné místo, s výhledem na okolí. Úplně ideální na nějaké to romantické večerní šmajchlování. Jenom škoda, že se nedalo sednout někam do trávy, byl to všechno kolem samý pískovec nebo co. Ani lavička tam nebyla. No co, tak prostě postojíme.

Vzal jsem Miku za ruku. Kupodivu jsem ji normálně cítil. Musela být rozrušená.

„Co se děje?“ zeptal jsem se mírně.

„Já se hrozně bojím.“

„Že budeš zase sama?“

Zavrtěla hlavou. „Že se na mě zapomene.“

„Já na tebe nezapomenu!“ ohradil jsem se.

„Nejde se tomu vyhnout. Jednou přijde den, kdy na tebe zapomene poslední člověk, který o tobě kdy věděl. Třeba to bude tvůj pravnuk, který tě znal jen z vyprávění. A ten prostě taky umře. Pak už po tobě nezbyde… nic.“

Okamžitě jsem chtěl něco namítnout, ale zarazil jsem se. Byla to koneckonců pravda. Těžká pravda.

Chvíli jsem ji nechal působit. Začalo mi být nepříjemně. Prázdně. Chladně. Teď jsem začínal opravdu chápat, proč je Mika tak nejistá. Vlastně ne chápat, dokázal jsem to prožít. Její milovaný ji nemiloval, ba co víc, zradil ji. V rodičích taky neměla zrovna oporu, naopak. Nakonec jí zbyla jenom tahle ponurá existence a vědomí, že po sobě nezanechá žádnou hmatatelnou stopu.

Ne. Takhle ne. Nebudeme přece trávit druhou půlku našeho společného času tak, že se budeme užírat, že jednou skončí. Horečně jsem přemýšlel, co mám říct, abych tu situaci obrátil. Pak mě to napadlo – na co člověk nemá, z toho by si měl aspoň dělat srandu.

„Takže jediná obrana proti tomu by byla proslavit se, že?“

Mika po chvíli přikývla, přičemž z toho přikývnutí bylo jasné, že co se jejího názoru týče, svou šanci už prošvihla.

„Chodils do školy s někým slavným?“ zeptal jsem se následně.

Trochu se zarazila, jestli se nepřeslechla. Ten mužský rod ji trochu zmátl. Došlo jí to až po chvíli.

„S Charlesem Keeganem. Ten byl docela slavnej,“ odpověděla s úsměvem.

„Čím se proslavil?“ pokračoval jsem.

„Zabil svojí ženu.“

Chvíli se ozývalo jenom šumění lesa pod námi. Dívali jsme se na sebe, usmívali se a pak se začali zničehonic oba najednou smát. Nevím čemu konkrétně, jestli té hlášce, absurdnosti lidského života, obojímu nebo ničemu konkrétnímu. Každopádně jsem byl rád, že už se cítí líp.

(pokračování příště)