Třídní pobláznění

Anotace: Taková rychlovka...Některý to určitě taky někdy potkalo;) Omlouvám se za chyby, vážně to mělo sloužit jako vypsání pocitů. Snad se v tom vyznáte. Námět pravdivý, ale už ne aktuální, je to starší…

Seděla na zahradě opřená o strom a ani se nesnažila potlačit slzy, které jí samovolně stékaly po tvářích. Plakala tiše, se smutnou tváří a občasnými povzdechy. Moc dobře věděla, že takhle bude v životě plakat ještě mockrát a vypadala smířeně.
Smutně pohlédla na mobil. Znovu si přečetla tu zprávu, která jí nemilosrdně sdělovala, že ne všechno může skončit happy endem…

„Maruško, nemáš dneska čas?“ otočil se na ní spolužák David.
„Dneska?“ zeptala se překvapeně.
„Potřeboval bych pomoct s tou matikou, vypočítat nějakej příklad a tak víš… Jenom na chvíli, kdyby to šlo.“
„Jo, v pohodě. Tak dneska, já mám volno,“ odpověděla hned.
„Super, díky,“ mrkl na ní a zamířil ke svojí lavici.
Povzdechla si. Nevěděla, jestli má být ráda nebo být naštvaná za to, že za ní kluci ze třídy chodili, když potřebovali s něčím pomoct. Na jednu stranu jí lichotilo, že jí považují za dostatečně chytrou, na tu druhou byla pravda, že za ní už kvůli ničemu jinému nechodili.
Byla spíše uzavřenější typ a se spolužáky se nikdy příliš nebavila. Mrzelo ji to. Až nedávno se situace obrátila, přeci jen už trochu dospěli.
Na „doučování“ s Davidem se těšila, ani sama nevěděla proč. Brala ho jen jako spolužáka. Nicméně představa, že s ním bude sama, se jevila jako příjemná.
Po poslední hodině našli volnou třídu. Ostatní po nich házely nechápavé pohledy, ale ona si jich nevšímala. Její kamarádka Aneta si neodpustila mrknutí, které naštěstí David přehlédl. Mary si ale okamžitě v duchu vybavila spoustu „doučovacích scén“ v amerických filmech. „Nepoučitelná romantička,“ povzdechla si sama nad sebou.

„Je to jednoduchý, jen tam dosadíš číslo z určitýho intervalu a zjistíš, jestli pro něj platí,“ vysvětlovala mu trpělivě nerovnice v podílovém tvaru.
Když skončili, David jí nejmíň desetkrát děkoval.
„Fakt strašně moc díky.“
„Ježiš, není zač. Fakt v pohodě,“ usmívala se.
„To víš, jak je teď ta malá maturita, tak vůbec nestíhám. Už bych to chtěl mít za sebou.“
„To asi všichni,“ opáčila. Sama byla z nastávajících zkoušek pěkně nervózní. Malá maturita se dělala v jejím ročníku a zkoušelo se ze tří předmětů z látky, která se stihla probrat. V praxi to znamenalo zhruba patnáct otázek na každý předmět.
„No, tak se měj, uvidíme se zejtra, čau!“
„Čau,“ odpověděla rychle a zamířila domů.

Podruhé se sešli hned o dva dny později, když mu na tabuli kreslila vzájemnou polohu dvou kružnic. Dál se ovšem nedostali, sedli si na lavici a nejméně hodinu si povídali o všem možném…

Teď na ten rozhovor vzpomínala. Doprovodil jí tenkrát na tramvaj a dohodli se, že společně půjdou na ekonomku. Tam někde začalo její snění…
Časem se spolu bavili čím dál víc. Pomáhala mu s chemií, němčinou, zeměpisem… Jak naivní tehdy byla! Chtěla mu být blíž, chtěla si dokázat, že se umí bavit s kluky a konečně mezi ně trochu zapadnout…

„Edit, dělej!“ honila spolužačku. Obě vylítly z oběda a co nejrychleji to šlo běželi do čtvrtého patra, kde měl David dělat malou maturitu z angličtiny. Chtěly mu stihnout popřát hodně štěstí. Mary byla ráda, že šla Edita s ní, aspoň si nepřipadala trapně.
„Stihly jsme to!“ sípala vítězoslavně, kdy viděla Davida stát před třídou v saku.
„To ste celou cestu běželi kvůli mně?“ zeptal se nevěřícně, když mu vysvětlily situaci.
„No, v podstatě jo,“ přiznala Edita.
„Tak moc díky,“ řekl jen a otočil se k nim zády. Hned přišly na to proč. Za ním stála holka, kterou Mary znala od vidění. Chodila o rok níž, do kvinty.
Holky z kvinty neměla v oblibě. Kluci ze třídy je přímo zbožňovali a neustále se s nimi bavili na chodbě. A to se ví, že i když to byli jen spolužáci, nebylo to dívčímu osazenstvu Mariiny třídy ani trochu příjemné. (pozn. autorky: jenže zkuste tohle vysvětlit sedmnáctiletejm klukům…:))
Mary tam stála jako opařená. Tak ona celu cestu běží, aby mu stihla popřát hodně štěstí a on se tady baví s nějakou kvintánkou. Byla naštvaná a především jí to mrzelo.

„Ach jo,“ stále vzpomínala. Když se na vše dívala zpětně, uvědomila si, jak hloupě se chovala. I když jí to tehdy určitě tak nepřipadalo…

„Tak sme to zvládli!“ radovala se z konce maturitních zkoušek.
„Jo a učitelé si myslej, že máme čas se učit na další předměty,“ hodil naštvaně sešit do tašky. „Nemohla by sis zítra sednout ke mně na chemii a radit mi vzorečky? Já se vážně nechytám.“
Opět povolila.

Tehdy už byla ztracená. Musela se přesunout od nejlepší kamarádky Alice. Ta to samozřejmě nechápala.

„Proč deš k Davidovi na písemku? Myslela sem, že si budem společně radit.“
„Slíbila jsem mu to,“ řekla jen a hodila tašku na Davidovu lavici.
„Tak za tohle tě pozvu na cokoliv do Meka,“ sliboval a ona jen s úsměvem přikývla.

Netušila, že je na ní tolik vidět, že se jí David líbí. Myslela, že si toho nikdo nevšiml. Spolužačka jí odpoledne vyvedla z omylu.

„Mně se o víkendu tak nechce do práce,“ stěžovala si Mary, když vycházely po poslední páteční hodině ze školní budovy.
„A jak to vůbec v Alpine Pro jde? Už sis zvykla prodávat?“ zeptala se kamarádka Sváťa.
„Jo, jen to strašně pomalu utíká. David ale slíbil, že se přijede v neděli podívat, tak ho tam asi zdržim,“ zasmála se.
Sváťa si ji přeměřila zkoumavým pohledem. „Jakej je David?“
„Cože?“ vypadlo z ní.
„Jen se nedělej, že se ti líbí?“
„Co blbneš? Vždyť sem ho jen párkrát doučovala matiku!“
„No právě.“
Nevěděla co má odpovědět. „Jo, líbí,“ vyšla s pravdou ven.
„A jak to vypadá?“ překvapila ji Sváťa další otázkou.
„Co jak vypadá? Nic není…“ teď už byla trochu zoufalá. Sama totiž nevěděla, co cítí a vysvětlovat to kamarádce bylo o to těžší.
„On to tak podle mě nebere,“ vyslovila větu, která na ní celou svou pravdivou váhou těžce dopadala.
„Tak uvidíš, no. Kolik dostáváš v práci?“ změnila Sváťa téma.

Dorazila domů. Nereagovala na dotazy rodičů jak bylo ve škole, raději hned zmizela na zahradu. Potřebovala být sama, utřídit si myšlenky.

Došlo jí, že kdyby chodila s Davidem, jejich vztah by měl spoustu pomyslných „ale“. Líbil se jí, ale přeci jen to byl její spolužák. Malej kluk, kterej neví co chce a zatím ho spíš zajímá holka v minisukni, než holka, která má něco v hlavě. Měla ho ráda, ale nechtěla zničit ten vztah co mezi sebou měli teď. Cítila určitý strach z odmítnutí. A děsily ji představy z reakcí ostatních ve třídě. Sama nevěděla co chce.
Znovu četla zprávu od Davida. Omlouval se jí, že v neděli nemůže přijít, už něco má.
A na tu zmrzlinu v mekovi už určitě zapomněl.

On sám nevěděl, jak jí tím ublížil. Netušil, že by se jí mohl líbit, bral jí jako spolužačku. Neuvědomoval si, že po ní pořád jen něco chce. V jeho věku si to ani uvědomovat nemohl, cítil to jinak.

Bylo jí smutno. Rozhodla se, že na tohle krátkodobé „pobláznění“ co nejrychleji zapomene. Asi to předtím všechno brala příliš vážně. „Pro jedno kvítí slunce nesvítí,“ vzpomněla si na oblíbené rčení a konečně se usmála.