svatební dar :)

Anotace: nic moc povidka, ale pravdiva :)

„Uff je mi nějak horko, půjdu si na chvíli sednout ven!“, oznámila jsem jim a odešla na dvůr. Nikdo tam nebyl, což mi vůbec nevadilo, protože jsem chtěla být na chvíli sama. Sedla jsem na houpačku a dívala se na hvězdy. Hlavou mi probíhaly tisíce myšlenek. I když na svatbě mého bratra bylo tak moc lidí, přece jsem se cítila tak nějak sama. Ani nevím, čím to bylo. Možná tím, že skoro všichni tam byli do páru, jenom já sama.
Na tohle jsem si už sice zvykla nebo jsem si to aspoň myslela. Jako každý jsem toužila po někom, kdo by mě chytil za ruku, dal mi pusu, řekl, že mě má rád.
Najednou se za mnou někdo objevil. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem ho ani neslyšela přijít. Byl to Michal, kamarád mojí nové švagrové. „Ahoj, můžu se připojit?“, zeptal se.
„Jasně“, souhlasila jsem. Michala jsem moc neznala nebo lépe řečeno nestačila poznat. Byl sympatický, vysoký jak hora, docela pěkný, hlavně ten jeho úsměv.
„Ta svatba byla skvělá, že?“, snažil se navázat konverzaci.
„Jo, to byla. Jsem strašně šťastná, že se jim to tak vydařilo. Hodí se k sobě a moc.“
„To jo“, usmál se.
Pak se stalo něco, co mě naprosto odzbrojilo a musela sem se začít smát jako blázen. Michal totiž v rádiu zaslechl svou oblíbenou písničku a asi cítil nutkavou touhu mi ukázat, jak skvělý je zpěvák :) Už po prvním taktu mi bylo jasné, že novým zpěvákem MCR se asi nestane. Když dozpíval, nemohla jsem se přestat smát. Kdo neslyšel, neuvěří. Dobrých deset minut jsem se musela uklidňovat.
Když viděl mou reakci, uznal, že zpěvákem se asi nestane. Povídali jsme si dobré dvě hodiny. Bylo něco po půlnoci, ale vevnitř to opravdu nevypadalo na ukončení oslavy. Tentokrát se z rádia na terase ozvala moje oblíbená písnička. Ani nevím, čím to bylo, ale zeptala sem se Michala, jestli si nechce zatančit. Vůbec nevím, co mě k tomu vedlo, hold síla okamžiku byla silnější než já. Usmál se a řekl: „Moc rád, ale neumím to!“
„To nevadí, já tež ne!“
Byli jsme opravdu nemotorní, ale to v tu chvíli nebylo vůbec podstatné. Najednou jsem se cítila tak nějak lépe. Šťastná. To, že jsem cítila jeho asi 90 kilo na svojí noze každých 5 sekund mi vůbec nevadilo. Když písnička skončila, Michal prohlásil: „Hmm, takže nebudu ani zpěvák, ani tanečník, tak budu muset získat u toho basketu.“ Jelikož hraju basket stejně jako on, slíbil mi, že si půjdem zahrát a že mě prý bude šetřit. Tak jsem si řekla, že jestli mu to půjde jako tanec a zpěv, tak se nemám čeho bát.
Zase jsme si sedli na houpačku a dívali se na hvězdy spolu. Asi po pěti minutách ticha se mě zeptal: „Ty víš jak se něco na té obloze jmenuje?“
„Ne, jenom Měsíc“, odpověděla sem.
„Uff, nejsem sám.“
Pak nastalo dlouhé ticho, během kterého mě Michal chytil za ruku. Vím, že se to někomu bude zdát jako něco naprosto normálního, ale pro mě to bylo v tu chvíli něco výjimečného. Byla jsem šťastná, tak jako už dlouho ne. Michal pak řekl: „Znám tě necelý jeden den, ale nechápu, jak tady můžeš být sama. Proč jsem tě nepoznal o pár dní dřív?“
„Co by se na tom změnilo?“
„Mohli jsme tady být jako pár“, řekl a políbil mě.