Vysněný život (2.)

Anotace: takže pokračování...zatím nečekejte nic akčního. Spíše mám představu o nastinění klidného života dvou lidí, ale kdo ví, jaký rapl mě chytne:D

Ráno se vykulím z postele plna elánu a skvělé nálady. Pohlédnu na sbalené tašky, usměji se sama pro sebe. Rozhlídnu se naposledy kolem sebe a polohlasně se s tímhle pokojem rozloučím. Teď mě čeká veselejší a luxusnější bydlení s láskou svého života. Naposledy se jdu umýt a upravit do té příšerné koupelny a neskutečně se těším na to, až svou ranní hygienu přesunu do té nádherné koupelny. Při čištění zubů zaslechnu jak mi řve mobil na celý byt. Holky jsou dávno v práci a ve škole, takže nebudu peskovaná jako vždy za hrůzostrašnou melodii co rve uši. Volajícím je Zdeník. Stisknu tedy zelené tlačítko na příjem hovorů.
„ Ahoj lásko, tak já pro tebe za chvíli přijdu se stěhovákama!“ oznámí mi nadšeně do telefonu. Já jen cosi zahuhlám s kartáčkem v puse se špatně mluví.
„ Tys teď vstávala, že?“ odhalí mě. Vytáhnu kartáček z pusy a zahuhlám, že ano. Trochu se stydím, chudák dneska zařizuje jak blázen stěhováky a tak podobně. Většinu nábytku jsme objednávali a něco málo stěhujeme z jeho bytu, protože já věděla, že v tomhle přechodném bydlišti moc dlouho nevydržím, takže jsem nábytek neřešila.
„ Tak prosím tě, zlatíčko, za hodinu jsme u tebe a chci po tobě jen jedno, abys byla připravená! A ne, že zase budeš ještě narychlo sbírat věci po bytě!“ řekne do telefonu a cítím z jeho hlasu úsměv. Sice mě trošku urazí, ale prominu mu to, protože většinou to tak vážně je. Jsem prostě občas trochu zmatkář, a Zdenda už to poznal, když jsme jeli na dovolenou a já si zapomněla doma spodní prádlo, které jsem měla přibalit těsně před odjezdem. Což mu později, jak přiznal vůbec nevadilo.

Za hodinu sedím nachystaná na posteli, kufry odnesené ke dveřím, čekám pouze na Zdeníkovo prozvonění. Z hodiny se stanou dvě, ale ani to mi nevadí, protože se začtu do nějakého časopisu, který jsem si koupila, protože tam vyšla jedna z mých povídek.
Trhnu sebou, když se rozezvoní mobil a pak i zvonek v bytě.
„ Tak jsem tady, lásko moje! Promiň, že to tak trvalo!“ vytasí se s omluvou Zdenda sotva otevřu dveře svého již bývalého domova.
„ Ahoj, koťátko! Neomlouvej se a radši mi dej okamžitě pusu!“ poručím mu s úsměvem na tváři, protože přes ten shon, co na něm byl znatelný, zapomínal, že spolu ještě pořád chodíme a nejsme jako manželé po třiceti letech.
„ Já vím, káče, že tě teď trochu zanedbávám, ale chci aby se nám tam líbilo!“ omlouvá se trochu sklesle po polibku, co dost odfláknul. I tohle mu odpustím, vlastně se nedivím, že se takhle chová.

Odnosíme kufry do stěhovacího vozu, odmítnu jet s nimi v tom otřesném autě. Projdu se raději ještě po městě a pojedu metrem. Zdenda nezvykle ochotně souhlasí. Přemýšlím, jestli v tom není náhodou něco víc. Nějak se mi při takových myšlenkách nechce do toho nového bytu, protože přeci jen to bude velká změna, bydlet spolu a už se jen tak nescházet, občas u sebe přespávat. Nebudeme si tak vzácní a co když si budeme překážet. Tak s těmito obavami vstoupím do otevřeného bytu
„ Konečně lásko!“ uleví si Zdeník., „ už jsem se bál, že se ti něco stalo!“ přidá.
„ Ale zlatko, přece se mi ještě za tu dobu co jsem v Praze nic nestalo, tak proč zrovna dnes?“ divím se, že měl takovou starost.
„ Protože se mi zdá, že všechno probíhá moc hladce. Jen se děsím, kdy se něco zhroutí.“ Vysvětlí, v tu chvíli bych ho nejraději snědla, protože mi přijde strašně roztomilý.
„ Ale neboj! Prosím tě, klid!“ řeknu a přitulím se k němu. Políbí mě do vlasů a pak pronese, že bychom mohli vymalovat aspoň ložnici. S vražedným pohledem mu naznačím, jak s tím nesouhlasím, když ručí tuhle chvilku. Ale nakonec se nebráním když mi do ruky vrazí váleček a kyblík bílé barvy.

Z bílé se za chvíli stane hezká uklidňující zelená, která pokoj nádherně rozzáří ale i zútulní. Z čehož jsem nadšená, protože se tu bude krásně hodit naše velká postel s kovovou pelestí. Počkáme až zaschne první nátěr a pak dokončíme druhý. V jedné takové té chvíli, kdy už mě přestane bavit práce máznu Zdeníkovi zelenou barvu na tvář, až se musím smát jeho udivenému pohledu. Pak se na mě vrhne, aby mě ztrestal. Snažím se mu utéct, ale jelikož nechci zasvinit podlahu v kuchyni, tak nemám kam utéct.
„ Počkej, teď uvidíš jak to vypadá, když se zlobím!“ vyhrožuje a přitom se směje, protože se nadháníme v pokoji jako malí. Hodím na něj jeden ze svých šklebů a čekám s čím se vytasí on. V jedné nestřežené chvíli se na mě vrhne, povalí na tu světlou plovoucí podlahu, krytou igelitem a začne mi celý obličej malovat na zeleno. Mám sto chutí ho zabít.
„ Kotě, počkej, co když je to jedovaté?“ bráním se zuby nehty.
„ Paní, jste nějaká zelená, je vám dobře?“ zeptá se a mě v tu chvíli zabublá v nose nával smíchu, který jsem potlačovala jak jen to šlo. Zdenda, to taky nevydržel a vybuchl taky. Pořád na mě seděl obkročmo a měl mě ve své moci. Neodolala jsem, zvedla jsem se na loktech do jeho výšky a vynutila si polibek, který mi ochotně dal. Konečně po několika dnech se do mých úst vpíjel tak něžně a zároveň chtivě. Bylo to takové nové a strašně zamilované. Ani nevím jak, ale my se na té relativně špinavé podlaze milovali, jako smyslů zbaveni.
Vlastně jsme si tak načerpali síly na umytí podlahy a nastěhování postele.