Sophie a Henry

Anotace: Milostný příběh ze středověku II.

„My dva a manželé? To je k smíchu. Ale budu se snažit, služba králi je přednější.“
„Co se ti na tom nelíbí?“ pozvedl Henry obočí na znamení údivu.
„Nehodlám se vdávat, natož za tebe,“ oznámila mu stroze.
„Ani já se neožením a ty jsi ta poslední, kopeš jako kobyla a jsi zákeřná potvora,“ dodal s lišáckým úsměvem.
Seděli tiše naproti sobě a jeden druhému se dívali do očí. Sophie sklopila zrak a vstala.
„Zítra nás čeká dlouhá cesta, přeji ti dobrou noc,“ zašeptala poslední slova a otočila se ke schodišti.
„Hezké sny,“ dodal také tiše Henry a i on vstal od nedojedené večeře, najednou ho přešla chuť, aby následoval Sophii ke schodům.
Vystoupili do patra a u dveří svých komnat se zastavili. Sophie pootevřela ústa, jakoby něco chtěla říct, ale jen se na něj podívala, a raději rychle vstoupila dovnitř a zavřela za sebou. Opřela se o dveře a přemýšlela, co to s ní je.
Henry v hostinském pokoji odložil oděv na židli a nahý ulehl do čisté postele. Sfoukl svíčky a snažil se usnout. Spánek však nepřicházel. Do představ se mu vkrádala ta zvláštně drzá a svéhlavá společnice příštích dní, kterou mu vybral král. Proč na něj pořád kouká těma svýma velikýma očima?
Sám si neuvědomoval, že on ji pozoruje úplně stejně a že si ve vedlejší místnosti to samé říká i ona.
Ráno se sešli až u stájí.
„Dobré ráno,“ zašeptala Sophie a připevňovala si vak s věcmi k sedlu.
„Dobré ráno,“ odpověděl stejně Henry. „Chceš jet v tomhle?“ ukázal prstem na její kalhoty.
„Ano, něco se ti nelíbí?“
„Jsme manželé na cestě k příbuzným, žádný výstřední párek,“ zněla vyčítavá odpověď.
„Tak si to zkus, jet v dámském sedle,“ ušklíbla se.
„Zbláznila ses? Převleč se, takhle s tebou nikam nejedu a zajímá mě, jak to vysvětlíš pak králi.“
Založil si ruce na hrudi a opřel se o zeď na protest.
„Ty mi nebudeš přikazovat, v čem smím a v čem nesmím chodit!“ Z očí jí šlehaly blesky. Otočila se a mířila ven, aby se převlékla. Dala mu za pravdu, tak na sebe jen víc upozorní. Do bitev jezdila oblečená jako muž. Jen to otravné sedlo. Nechápala, proč by žena nemohla sedět na koni obkročmo.
Zatímco Sophie odešla, přivázal Henry vaky s nezbytnými věcmi a jídlem k sedlům. Vyvedl koně na nádvoří, kde čekal, až se paní hradu vrátí ve vhodnějším úboru.
Neustále ho popouzela, těmi pohledy, nápady a že vždy muselo být po jejím. Takovou ženu ještě nepotkal. Štvala ho, ale zároveň ho k ní něco nepojmenovatelného přitahovalo. Cítil v její přítomnosti cosi svěžího, jakoby se napil pramenité vody, jakoby se nadechl čerstvého vzduchu, jakoby mezi mraky vysvitlo slunce. Nic z toho neznal, žil ve svém stereotypu, jediné vzrušení zažíval při rychlé jízdě na koni a v boji, kdy šlo o holý život.
Z myšlenek ho vytrhly její kroky.
„Jsem připravená, můžeme jet.“
Pohlédl na elegantní dámu, kterou měl najednou před sebou. Jak se lišila od drzé dračice, co mu ještě před chvílí oponovala ve stájích.
I Sophie se v šatech cítila jinak. Překvapil ji jeho pohled, jakoby zjihnul.
Nasedli na koně a vyrazili. Bylo příjemné červnové ráno.
Jeli mlčky celé dopoledne, když se Henry rozhodl udělat u potoka přestávku na oběd a aby si odpočinuli i koně. Nabral trochu sena, aby utřel zpěněné koně, zatímco pili. Sophie vytáhla ze svého vaku víno, vodu, chléb, pečené maso a pár jablek, rozložila jídlo na kousek čistého plátna a vyzvala ho, aby si přesedl.
„Povíš mi konečně, kam máme namířeno?“ zeptala se, když mu podávala větší kus chleba.
„Jedeme do kláštera, který je ještě den cesty odsud, tam vyzvedneme prince a pojedeme jinam.“
„Víc mi nepovíš?“
„Cestu znám stejně jenom já, myslím, že jsi tam nikdy nebyla. Je to klášter svaté Anny. Znáš ho?“
„Ale ano, znám, pár let jsem tam žila. Ale vždyť je to ženský klášter, proč tedy jedeme tam?“
„Protože právě tam ho králův bratr hledat nebude, v ženském klášteře nemají muži co dělat. Ty jsi byla v klášteře? Tomu říkám vtip!“ začal se z plna hrdla smát.
Sophie plácla Henryho do ruky.
„Ty sprosťáku, co se mi směješ? Myslíš, že když umím bojovat, že nejsem dost ženská a jemná? To se vážně pleteš, vůbec mě neznáš, nic o mně nevíš, tak se mi nevysmívej!“
„Omlouvám se,“ zvedl ruce na znamení míru, ale smál se pořád dál. „Tak mi o sobě něco prozraď, vážně, zajímá mě to, s kým mám tu čest.“
„A nebudeš se mi vysmívat?“
„Slibuji, nebudu,“ zvážněl najednou.
„Co bys rád věděl?“ ukousla si jablka a čekala s úsměvem na odpověď.
„Cokoliv, zajímá mě všechno, kde jsi vyrůstala, jak jsi se dostala ke králi a k bitvám, prostě vše.“