Beze jména - mému nejdražšímu

Anotace: Svět se stal chaotickým kolotočem vzpomínek. Jako když si promítáte film a přetáčíte nedůležité scény a některé ty výrazné a důležité naopak úplně pomalu. Jako kdyby to bylo tisíc let a přitom to trvalo jen vteřinu.

Sbírka: černý pírko II.

Mně se teď promítl příběh mého života.

… Patnáct let trávených v době, kterou si teď asi jen tak člověk nedokáže představit. Bude se těžko vysvětlovat příběh mého života, ale… zanechat vzpomínku na něco tak neobvyklého je povinnost. Už kvůli němu…

Jmenuji se Marissa. Je rok 2005. Ale můj život započal na konci devatenáctého století, roku 1890. Dalo by se říct, že bych už dávno měla být po smrti a přitom.. je mi teprve šestnáct let.
Žila jsem v době urozenosti, šlechetnosti, v době, kdy se lidé k sobě chovali s úctou a zdvořilostí…
Přeběhnu teď několik let. Píše se rok 1905, rok, který se pro mě stává osudným. Tehdy jsem byla malá dáma, ač naivní, mých patnáct let už bylo považováno za dospělost a já se měla pomalu připravovat vybrat si muže svých snů. Tak to aspoň říkala tehdy moje maminka.
Jednoho dne mi přivedla nějakého pána, který se jmenoval Henry, nastrojeného, s hezoučkou tvářičkou, kterého jsem podle ní měla milovat. Byl milý, choval se jemně a mně se zalíbil. V duchu jsem se sama sebe ptala jestli to má být láska. Myslela jsem si, že snad i ano. No, ale pak…
Jednoho dne k nám domů přijel mladý muž na koni a prosil o nocleh. Maminka ho pustila, vypadal podle ní jako zchudlý rytíř, který se vydal na cesty s neurčitým cílem. Celý večer s ním byla zábava, vyprávěl nám různé příběhy, co zažil, postavy, které potkal, dozvěděli jsme se spoustu věcí o životech ostatních lidí. Když jsme šli spát, vyprávěl mi ještě celou noc a já s údivem naslouchala. Byla jsem jím jako omámená, když začalo svítat, řekl: „Běž spát, ráno nás dohání, chci Tě zítra zastihnout se stejně zářícíma očima jako teď.“ Začervenala jsem se, ale on chytil mou ruku a něžně jí políbil, a pak… se slovy „Dobrou noc“ opustil můj pokoj.

Ráno jsem se probudila a se strachem, že už ho neuvidím, vběhla jsem do pokoje, kde přespával oděná tak střídmě, že každá dívka na mém místě by se propadla hanbou. Zastyděla jsem se až když jsem ho zastihla ležet na jedné z postelí v zadní místnosti domu. Můj rychlý vpád ho nejspíš vzbudil, protože jen co jsem otevřela dveře, trhnul sebou a udiveně vzhlédl.
„Jé, jaká milá návštěva mně tu po ránu překvapila.“ Ani se nepodivil nad mou noční košilí, se kterou jsem před ním stála. „Posaď se,“ vyzval mne.
Imponovala mi jeho suverénnost, to, že nebyl závislý na žádných řádech, předsudcích a normách. To, jak byl přímý a uvolněný, s ničím takovým jsem se doposud nesetkala. A každou chvíli jsem se děsila víc a víc chvíle, kdy řekne „sbohem“.
Štěstí se na mne ale usmálo a den, kdy měl onen záhadný mladík, který se nám představil jako Raul, odjet a zanechat tu stavení dotčené jeho přítomností a opustit mladé srdce, do kterého se výrazně zapsal, namísto toho udělal přesný opak. Zeptal se mé maminky, zda by u nás nemohl ještě nějakou dobu zůstat, že zvládá jakoukoliv práci a ničeho se nebojí. A zůstal… pracoval u nás přes den a večery trávil se mnou při hrách, na procházkách nebo jen tak vsedě u krbového ohně. Bylo to všechno.. až moc hezké na to, aby to tak zůstalo věčně. Byla jsem si toho vědoma. A Raul očividně taky…

Jednou totiž přišel s tím, že to takhle nemůže jít dál. Že bude muset odejít. Řekl ale jedno:
„Zůstával jsem tu celou dobu kvůli Tobě, abych Ti byl nablízku. Vzbudila jsi ve mně něhu, kterou jsem nikdy dříve nepoznal. Bohužel se ale nemůžu měřit s žádným urozeným pánem.“
Jeho proslov odhodil veškeré mé zábrany, zmocnila se mne taková lítost, že jsem neudržela slzy, které se draly na světlo.
„Drahý, mám se vdát, mám zbytek svého života strávit po boku muže, u kterého by mne držel jen ten svazek a v duchu až do smrti myslila na jiného?“
Neodpověděl. Pohlédla jsem do těch očí, do kterých jsem tak ráda hledívala celou tu dobu. Dívala jsem se s pocitem, že už to může být naposled. Dlouho jsme jen seděli dívali se na sebe a na okolí, ani jeden nebyl schopen říct cokoliv srozumitelného. Ale já… nechala už všechen strach za sebou, byla to jediná šance záchrany a já se jí chytla naplno.
„Raule, slib, že pro tu mě zůstaneš navždy, ať se stane cokoliv, obejmi mě, jako bys mě nikdy nechtěl nechat samotnou. Řekni, prosím řekni, že mě miluješ.“
Chvíli bylo ticho. Najednou jsem propadla pocitu, že jsem udělala něco špatného, že tohle dívka nemá. Ale pak…
„Ty víš, že ano. Chtěl bych s Tebou sdílet jednu lásku, jeden nekonečný čas, jeden život.“
„Tak utečme spolu.“
Přemlouvala jsem ho dlouhou dobu, Raul s neustále vyhýbal odpovědi, říkal, že mi nemá co nabídnout, že mně nemůže vyrvat z ochranných křídel mé rodiny, že bychom neměli kam jít. Přesto se ale zmínil, nebo mu spíše nechtěně vyklouzlo z úst, že existuje jedno řešení. Jakmile si to ale uvědomil, snažil se svá slova všemi možnými způsoby zamluvit, já ale byla tak nadšená pro představu života s Raulem, třeba i v zapovězení, v osamění, v chudobě, že jsem ho dokázala přemluvit a získat společnou naději.
Dlouho jsme spřádali společně plány, uvedl mě do nejskrytějších zákoutí mé fantazie, donutil mě uvěřit věcem, kterým bych nikdy sama věřit nedokázala, snad ze strachu.
Vytvořil ve mně představu docela jiného světa. Světa, založeném na úplně jiných pravidlech.
Představte si dívku, která patnáct let vyrůstá obklopená jen normami, pravidly jak se má chovat, co nemá dělat, která se ale najednou ocitne ve světě tomuto naprosto zvráceném.

Nikdy totiž nezapomenu na den, kdy to řekl poprvé:

„Bude těžké Ti to vysvětlit, ale zkus zapomenout na všechno, co Ti rodiče po celý Tvůj život vtloukali do hlavy, představ si, že jsi se narodila podruhé, neznáš svět, který je kolem Tebe a musíš si na něj začít zvykat. Existují věci, na které dnešní společnost nevěří. Existují bytosti, které tu žijí s námi odvěké časy, ale v jiném časoprostoru něž my. Pokolení lidstva se rozděluje na dvě části a znáš je sama. Dobro a zlo. A tak to není jen mezi lidmi, jak si je představujeme my. Dříve se pořádaly hony na čarodějnice, ale kolik z nich si zasloužilo svůj osud? A kolik z nich bylo odsouzeno neprávem?“

„Raule, počkej. Věříš, že existovaly čarodějnice?“
„Drahá, existovaly a existují. I ty se dělí na dobré a na zlé. A nejsou to jen lidé a čarodějnice… existuje spoustu bytostí a věcí těžko představitelných. Chápu, že je to pro tebe těžko pochopitelné, ale zkus mi věřit. Vrátím se teď zpátky. Mluvili jsme o dobré a zlé straně, musíš teď vědět, že všechno má své protiklady. Dobro a zlo. Bůh a Ďábel. Voda a oheň. Noc a den. A jde to dál – zkus si představit opak Času. Můžeš ho posouvat, dopředu, dozadu, libovolně jak si sama přeješ. Můžeš se v něm vrátit zpátky ale můžeš taky skočit hodně dopředu. Čas je ve své podstatě hrozně primitivní, plyne stále jednotvárně. Ale v té odvrácené straně Času můžeš dělat co se Ti zlíbí. Zastavit ho, přetočit. Jednou na tomhle principu bude fungovat všechno.“
Teď se na chvíli odmlčel, jako kdyby se usilovně snažil něco vymyslet.
„Můžeme spolu přeskočit dobu. Ale… nebude to zadarmo. Ty se budeš muset vzdát své rodiny, míříme někam, o čem vůbec nic nevíme, riskujem, že se dostaneme do pro nás ještě nejistějších podmínek. A skutečně silný člověk pro sebe má sílu jen na jednu cestu. Pokud ovšem ví, jak na to.“
„Udělám všechno proto, abych mohla být s Tebou.“ Naivně jsem věřila, že můžu celý svůj život vložit v takovouhle sázku a že se tím všechno spraví, i když jsem mu vůbec nerozuměla.
Raul mně dlouze objal a zašeptal pár hřejivých slov. Věřila jsem všemu co mi řekl, dodával mi sílu v náš šťastný konec.
„Jak se ale dostaneme do toho… jiného času?“
Raul se zamračil.
„Můžem se o tom jen dohadovat. Ten, kdo to dokázal, se už nemůže vrátit aby nám to řekl a ten, kdo se k tomu chystá, to neví. Prostě jen… zkouší. Odpověď na tuhle otázku se snažím získat už dlouho, ale všechny mé úvahy vedou jen na jedno místo. K mému vzdálenému bratranci…“
„Co s tím má Tvůj bratranec společného?“
„On je právě z těch lidí společností odvržených. Z těch… Zapomenutých. On je Upír.“
Zajíkla jsem se. Ještě před hodinou jsem o takových věcech neměla ani potuchy, znala jsem je jen ze strašidelných pohádek vyprávěných děckama ze sousedství. A teď najedou jako by tohle všechno bylo celou dobu kolem mě a až teď se to začalo projevovat.
„Upír… upír nám nějak může pomoct?“
„Ano, samozřejmě. Upíři se normálně lidem vyhýbají,.. dokavaď teda můžou. A pak mají spoustu času na rozjímání, přemýšlení. Vědí toho spoustu.“
„Není to nebezpečné?“
„Jistěže je, ale můžeme ho navštívit v novu, to mají nejmenší sílu. On nám neublíží… patří mezi Dobré. Lov lidí je pro něj nutností, potravním řetězcem. Ale ne zábavou.“
Jak řekl, tak jsme udělali. Byla jsem odhodlaná nechat všechno za sebou. Nic pro mě nebylo silnějším poutem než život s Raulem, ta vidina, kterou ve mně probudil se najednou zdála tak snadná, jakoby už neměly přijít žádné problémy. Bohužel… to nejhorší bylo před námi.
Kdo mohl tušit, že nás někdo sleduje? Henry byl celou dobu s námi, vyslechl všechny naše rozhovory, aniž by dal jakkoliv najevo svou přítomnost a když přišla doba novu a my se měli vydat na cestu, on šel taky, nepozorovaně za námi.
To bohužel ani jeden z nás nemohl vědět. Dál jsme zapáleně spřádali plány. Večer, když měsíc zmizel z oblohy, dorazili jsme do jakéhosi chatrného stavení vez osvětlení se spoře zařízenými místnostmi.
Tu chvíli se mne začal zmocňovat opravdový strach. Může se cokoliv zkazit, nemáme nic jiného vymyšleného a tohle je naše jediná naděje.
„Kdo je tu?“ ozvalo se zevnitř.
Ten hlas byl tak hrubý a přitom tak chladný a jakoby vůbec nevycházel z místnosti ale naopak ze všech stran. Nemohl to být hlas člověka ani zdaleka.
Najednou se dveří vystoupila vysoká postava, celá zahalená v černém plášti. Když si stáhla kápy, uviděla jsem ty nejděsivější oči na světě. Tak tmavé a přitom jakoby dokázaly prohlédnout skrz člověka a odhalit jeho nejtajnější myšlenky.
„Ahoj bratranče.“
„Dobrý večer, Raule. Čemu vděčím za tuto pozdní a překvapivou návštěvu?“
„Potřebujeme pomoct,“ nyní mne Raul vytáhl z pozadí a předvedl svému bratranci, Upírovi.
„Představuji Ti svou dívku, Marissu.“
„Těší mne, jmenuji se Louis,“ uklonil se aniž ze mne spustil ty strašidelné oči. Pak pokračoval: „V čem vám mohu být… nápomocen?“
„Loui, chtěl bych žít s Marissou, ale v tomhle světě to nejde. Nemáme spolu naději.“
„Raule, Raule, Ty, který jsi vždycky odmítal všechny ty věci, které se dějí, ale lidé si je nepřipouštějí, Ty, který jen chodíš a tajemně o nich vyprávíš, Ty mne teď žádáš abych Tě… přesunul?“
„Nevidím jinou možnost.“
„Nepomůžu vám.“
“Co prosím?“ Teď jsem promluvila já.
„Nemůžu vám pomoct, mladá dámo.“
„Proč?“ Najednou všechny naděje vkládané do tohoto úkolu se začaly bortit a mizet.
A pak se seběhlo strašně moc věcí najednou. Raul mne rychle objal, zatímco Louis vystřelil vzhůru s prudkou ránou a vzlétl, cosi mně odstrčilo od milovaného objetí a pak už jenom bylo slyšet ránu, bolestný výkřik a pád.
Ohlédla jsem se a viděla jsem dvě postavy, dva muže ležící na sobě, postava podivně zkřivená vespodu – to byl můj Raul.
„Můj bože, Raule…“
Pohnul se, s podivných vzdychnutím odstrčil zpod sebe druhou postavu, ve které jsem poznala… Henryho.
Henry odskočil a se zlostným pohledem se chystal znovu napadnout Raula.
Raul ale uhnul a odhalil svůj bok. Ta rána… Krev prosakovala jeho bílou košilí. Zpozoroval můj pohled a otočil se. Bylo ale vidět, že je stěží schopen pohybu. Upadl a trhaně dýchal. Vidět jeho utrpení bylo nesnesitelné. Klekla jsem k němu, nevnímaje už toho zrádného muže, který mi pošlapal štěstí a který teď postával stranou, jakoby si začal uvědomovat, co udělal.
„Raule, ..“
Ležel mi v obětí a těžce oddechoval.
„Marriso, nesmíš tu zůstat. Já už na Tebe nedohlídnu. Louis Tě vezme, vím to.
„Raule, takhle nemluv.“
„Lásko,…najdu si Tě. V příštím životě.“
A pak mne najedou zahalila tmavá látka, cítila jsem příšernou zimu střídající se s horkem, jakási postava mně chytila a my jsme vzlétli.

Svět se stal chaotickým kolotočem vzpomínek. Jako když si promítáte film a přetáčíte nedůležité scény a některé ty výrazné a důležité naopak úplně pomalu. Jako kdyby to bylo tisíc let a přitom to trvalo jen vteřinu. Mně se teď promítal příběh mého života…

II.

Ozvala se hrozná rána a pak tvrdý dopad.
Vůbec jsem nestíhala chápat co se děje. Všude tma a pak najednou… ten svět. Tak jiný, než na jaký jsem byla zvyklá. Domy tyčící se vysoko vzhůru, vzduch byl šedivý a těžký a všude kolem tolik hluku.
Na něco takového jsem nebyla vůbec připravená…
Ach bože, Raul…

Existuje spousta příběhů. Některé z nich se nám zdají tak málo pravdivé a přitom… každý z nich má někde počátek. Každý z nich nese svojí pravdu a poselství. Nikdy bych neřekla, že jednu takovou tíhu ponesu já…
Ty první dny, které jsem trávila s Louisem byly hrozné. Kolik bezesných nocí jsem přetrpěla, kolik otázek zůstalo nezodpovězených… jen jednou jsem se ho zeptala, co se stalo a jak jsme se sem vlastně dostali. Neodpověděl mi.
„Nechtěj vědět věci, na které nemáš dostatek chápání, dítě. Nikdo nemůže otevřít dostatečně svojí mysl čtvrtým rozměrům, žádný lidský tvor. Čas není jednosměrný, vlak osudu je nepředvídatelný, stačí jen nepatrná výhybka, a uhání jiným směrem.“
Víc jsem to nezkoušela. Možná máme každý svůj osud. A možná se s Raulem přece jenom ještě setkám….
Nerozuměla jsem ničemu, většinu času jsem strávila bezvýznamným sledováním ruchu tohoto zvláštního světa aniž bych do něj sama jakkoliv zasahovala. Věděla jsem, že tento stav není konečný, bolest ve mně byla ale až příliš hluboká a smutek až příliš silný, že jsem neměla sílu ani odvahu jít dál.
Poznávala jsem Louise. Jakkoliv mi byl zprvu nesympatický, teď jsem v něm cítila staršího bratra. Byl mi nápomocen v každé ať už sebemenší snaze a vším svým chováním se mne pokoušel povzbudit, jakoby tušil, jaká bolest mnou prochází.
Tento stav naštěstí brzy pominul.
Později už jsme se oba rozhodli, že s tím nekonečným nicneděláním rázně skončíme. Vydali jsme se vstříc tomu novému životu, který nás oba, ať už jsme si to připouštěli nebo ne, děsil.
Na každém kroku jsem se ohlížela, všude procházelo spoustu lidí, všichni ve spěchu a všichni byli tak zvláštní. A každý úplně jiný, s jiným chováním, způsobem mluvy nebo vyzařováním. V každém muži, který procházel, jsem hledala Raula, ač se to zdálo neuvěřitelný, možná snad až šílený, moje snaha byla zprvu neúnavná.
Časem ochabla… Je to takový to, jak když něco hrozně moc chcete, stojíte si za tím a naivně věříte, že se vám to dostane, pak ale přijdou rána probuzení a vy pochopíte, jak marná vaše snaha je.
Dál jsem v Raula věřila… že tu pořád někde je, ale… už jsem ho nehledala. Osud, o kterým jsem se přesvědčila, sám rozhodne, zda se máme setkat. A věřím že si mně najde… Jednou.

Začala jsem chodit do školy. Takový ale úplně jiný, než na jakou jsem byla zvyklá dřív. Velká budova plná velkých místností se spoustou uspěchaných lidí. Ale bavilo mě to. Bavili mne všichni ti okolo, jak se spolu bavili, já jim většinou říkala, že jsem se přestěhovala se starším bratrem z vesnice a že naši rodiče už nežijí. Divila jsem se jak jsem rychle dokázala zapadnout mezi ty lidi, dokonce jsem se stala i oblíbenou. Brzy jsem navázala i takové zvláštní přátelství s chlapcem jménem Christian, bydlel kousek od mého a Louiova domku a večer za mnou chodíval a povídali jsme si. Jak mi to připomínalo večery s Raulem…
Louis si našel práci. Přes den pracoval v nějaké textilní firmě. Každý den o půlnoci se vytrácel. Zprvu jsem se toho děsila… ale pak už jsem si zvykla.
Brzy jsem poznala jednoho zvláštního kluka. On se o mne začal zajímat hned ze začátku, čekával na mne na chodbách, po škole mne doprovázel domů. Jmenoval se Mike, ale já v něm tušila svou ztracenou lásku. Oddala jsem se mu s vidinou Raula v jeho očích. Byli si tolik podobní, oba dva zřejmě nepochopeni okolím, oba dva tak znalý jiných světů. Byla jsem šťastná, že jsem ho našla. Tohle přesvědčení bylo tak silné ale také tak krátké. Jednoho dne zmizel z mého života úplně stejně, jako se v něm objevil. Odešel za slečnou svého srdce. A to mé dál zelo prázdnotou.
Předsevzala jsem si, že neuvěřím už každému chlapci, než pravý můj Raul o sobě dá vědět.
Bylo jich spoustu. Nový život mne otloukal a já chápala, jak blízko má oblíbenost od chtění. Muži chodili a zase odcházeli. Ani si už snad nepamatuji všechna jména. Louimu se to nelíbilo, každý z nás ale musel tolerovat toho druhého. On neměl rád mé návštěvy, já nesnášela jeho noční odchody.
Měla jsem ale černé svědomí. Žádný z nich se totiž nepodobal Jemu. Všechny své tehdejší pocity jsem nepřímo sdílela s Christianem, který mne vždycky vyslechl a řekl k tomu něco svého. Obdivovala jsem toho hocha, aniž bych ho pořádně znala, jeho slova mi vždycky dodala víc smyslu. Říkal, že každý náš cíl se jednou ukáže, a je jen na nás, s jakým úsilím se za ním poženeme a co jsme schopni obětovat.

Rozhodla jsem se trávit víc času s Louisem. Byl to dobrý krok, ukázal mi zvláštní cesty, které si sami nikdy nevšimneme. Lidé vidí celek, ale nechápou ho jako části. Což je hlavní podstatou všeobecné nevědomosti. Čtou knihu a hltají děj, aniž by viděli jinotaje. Poslouchají slova písní, ale nepostřehnou smysl. Takhle to je se vším.
Louis mi nikdy nic neřekl sám, ale dával mi odpovědi v otázkách a hádankách, snad si mne sám cvičil aby měl spolutrpitele ve své pravdě. Ačkoliv říkal, že zbožňuje svou samotu.
Víc a víc jsem chápala nestálost přítomnosti, teď, když já sama byla přesvědčena o nestálosti času a o pravidlech protikladů. Uvědomovala jsem si podstatu času… není to linie jdoucí stále stejně. Jsou to body, okamžiky. Jeden za druhým a jeden přivádí druhý. Příčina a důsledek. Každý z nás si vytváří svou linii času, nezávisle na ostatních každou milisetinu vteřiny, každým svým pohybem či slovem. Jak dokonalé je, že linie času každého z nás se dokážou takhle proplétat a scházet se s ostatními, jako kdyby to všechno bylo předem naplánované. Věřila jsem v té době na osud, ale teď v tuto chvíli jsem si začala uvědomovat… co když je to něco víc. Silnějšího. Závažnějšího. Co když – něco – náš život naplánovalo dopředu. Je to jako když vyprávíte pohádky… můžete si cokoliv přimyslet a změnit. A tohle se třeba děje s našimi životy. Opět se vracím k linii času, kterou někdo nebo spíš něco předem propletlo tak, aby všechno zapadalo. Vypraví jen další pohádku…
Jakýsi moudrý muž jménem Platón říkal, že naše životy jsou stíny, odrážející děje, které se staly někde jinde.
Všechny naše myšlenky se jednou někde znovu objeví. Shromažďují se na místech zvaných mytága, a jejich stíny povedou jednou svůj vlastní život. Tohle je dokonalost bytí, smysl života. To My vytváříme budoucí životy a osudy. Každý z nás je tu proto, aby vytvářel miliony dalších životů – budoucnost.
Děsilo mne toto zjištění. Váha poselství. A má to snad vědět společnost?
Louis říkal, že lidé sami jsou až moc povrchní, aby si toto uvědomovali. Neexistuje způsob, jak jim to dokázat.

…

Dny plynuly dál a dál stále stejným tempem, už to bylo přes rok, co jsme se sem Louisem dostali, co jsem ztratila svého Raula. Můj život se změnil od základů, byla jsem přizpůsobená tomuto světu a připadalo mi, jako kdybych tu vlastně žila vždycky. A dneškem se mělo něco stát. Snad jsem přece jenom poznala slastnou pravdu, snad jsem mohla konečně najít to, co hledám celou dobu. To odpoledne jsem vyrazila ven.
Kousek před domem jsem se potkala s Christianem.
„Ahoj,“ pozdravil mně s jeho typickým úsměvem.
„Nechtěla by ses projít?“
Byla jsem moc ráda, že jsem s ním. Patřil mezi lidi, které jako bych poznávala a přitom je už dávno znala. Patřil mezi lidi, kteří vám porozumí, ať jim řeknete jakoukoliv sebenemožnější věc – anebo možná právě proto, láká je to. Připomínal mi z části Raula a z části Louise. Jeho příběhy a tajnosti, jeho ledabylá galantnost a současně neproniknutelný výraz. Obdivovala jsem ho za to.
Došli jsme na místo na konci města, kde se rameno řeky slévalo v druhý tok. Zdálo se tam všechno tak opuštěné…
Spustil se déšť a my se uchýlili pod jeden z nejvyšších stromů. Ani jeden z nás toho za tu dobu moc nenamluvil.
A pak se to stalo. Najednou jako by se problesklo a já už si byla zcela jistá – je to on.
Byl to krásný podvečer.
Den, který mne zase o něco změnil. Našla jsem ho.
A dvě srdce se spojila…

III.

Až potud sahají mé zápisky, které jsem psala na věčnou památku Raula. Poslední dění, jež jsem zmínila, se odehrála před půl rokem. Od té doby je všechno jinak.
Žiji s Christianem. Chtěla bych popsat tolik pocitů, pro které náš jazyk nemá slova, vyprávět všechny snad všední ale pro mne nenahraditelné okamžiky. Připadá mi jako bych žila nějakým pohádkovým snem a přitom kdyby byl sen tomuhle jen trochu podobný, stálo by za to celý život už jenom snít.
Nemám slova, kterými bych poukázala na bohatství skrývané v nitru člověka, na louku, která rozkvete jediným pohledem či dotekem.
Tehdy jsme si řekla, že jsem ho našla.
Omyl.
Z potřeby najít vytoužený ideál jsem přehlížela i mnohem důležitější lidské hodnoty. Všude jsem hledala Raula a upínala se na to a přitom… velké štěstí bylo celou dobu kousek ode mne.
Ne, nenašla jsem Raula. On patří do jiného světa, čas možná lze přeskočit, ale smrt ne. A na převtělování duší už také nevěřím. Kdyby měl být Christian mým padlým andělem, mým ztraceným Raulem, nebyl by to už Christian. Uvědomila jsem si za poslední měsíce rozdílnost dvou povah, které se zprvu snad zdály podobné.
Kdoví, co můj Raul. Neustále slyším v hlavě hlas, který mi vyčítá mou nevěru, že jsem zaslíbila srdce jinému.
Na druhou stranu nezapomenu na to, co mi nedávno řekl Louis. „Raul věděl, že se v jeho příštím životě nepotkáte. On na převtělování nevěřil, proto nemohl dál… a taky nebyl úplně člověk, stejně jako já, což jsi docela určitě nevěděla. Nechtěl jen abys se upnula na jeho vzpomínku a už nikdy doopravdy nežila. On Ti přál poznat náboj šťastné lásky.“
Představa, že všechno to, co mi tenkrát Raul v mém předešlém životě, v době, kdy jsem byla ještě tou naivní malou panenkou, říkal a přitom byl sám jedním z těch tvorů, o kterých mluvil, mne děsila, stejně tak jako mne ani příliš nepřekvapovala. Přeskočila jsem přece jenom jedno století, to mne donutilo mít otevřené oči pro všechno.
Raul bude navždy v mém srdci.
První láska bývá velká…
První láska bývá nezapomenutelná a vzpomínka na ní nesmrtelná.
Ale žádná taková není věčná.
To jen Christian mi rozevřel srdce a ukázal mi věčnost štěstí a pomíjivost lidských pohledů na něj.
Mohla bych říct, že Christian je mým osudem? Těžko říct, ten, kdo zapsal můj život do něj ještě připíše spoustu zvratů a změn, i když teď cítím, že není nic, co by mi dávalo větší zázemí, pocit bezpečí a štěstí zrozené z velké lásky, než chvíle, které trávím s ním.
Říká se, že láska je jen řada chemických reakcích probíhajících v těle. Za tuhle myšlenku by v devatenáctém a snad i ve dvacátém století jejího autora odvrhli. Je-li to tak, jak se pak můžeme na něco tak prchavého, jako je láska, spolehnout? Není možné. Nic není věčné a i když mne to děsí, nevěřím, že láska je výjimka.
Z té bezpečné naivity mne kdysi vytrhl Henry.
Život je… otevření a zavření očí a záleží jen na tom, co za tu chvíli uvidíme.
A Louis mne naučil si této chvíle vážit a vytěžit z ní nejvíc, jak jen to jde. Užívat si každého našeho rozpoložení, každé nálady, ať už šťastné, či smutné. Proto vím, že můžu do vztahu mne a Christiana vložit všechno. Moje navždy je opravdové… a třeba věřím tomu, že si ho jednou vezmu. Všechno je to někde napsané… v naší pohádce.
Vrátíme tomuhle světu lásku, kterou modernizace posledního století potlačila.