Přemýšlím o životu

Anotace: ...ale vždyť já vím, že o životě.

Seděla za stolem a cvakala do počítače další údaje. Měla už druhý týden praxi a snažila se soustředit na to, co dělá. Moc jí to nešlo. Důvodem jejího nesoustředění byl muž. Ostatně jako vždy. Když potkala zajímavého muže, tak se velmi rychle chytla možnosti, že by s ním mohla být. To ho ani nepoznala blíže. Většinou se z něj vyklubal super muž, ale byl zadaný a nebo ji nechtěl. Jen asi dvakrát zjistila, že ten muž jí za tu snahu nestojí. U tohoto si zatím nebyla jistá, ale už se myšlenky na vztah chytla. Bylo to asi tím, že se po ní stále koukal, kdykoli vešel do místnosti. Jenže zjistila, že je zadaný. Její nadšení opět kleslo pod bod mrazu. Nechápala čím to je, že má takovou smůlu. Opět se jí vkrádala na mysl otázka, zda někdy vůbec s někým bude. To, co jí říkala její intuice, bylo zmatené. Nevěděla, co si z toho má vybrat. Cítila, že sama nebude, ale co to mělo znamenat? Že vždy bude mít kolem sebe přátele, na které se bude moci spolehnout? Ale ona nechtěla přátele, ona chtěla muže, chtěla mít jednou rodinu. Nechtěla sledovat, jak ostatní lidé žijí to, co ona si přeje, jenže s tím rozdílem, že oni to berou jako samozřejmost. Ale nebrala by to i ona jako samozřejmost, kdyby se jí naskytla možnost s někým být? Lidé rychle zapomínají na to jaké to je, když byli sami. To znala z vlastní zkušenosti. Kolik jejích přátel jí chápalo dokud byli také sami, ale poté, co si někoho našli, tak na to velmi rychle zapomněli a přestali ji chápat. Měla strach, že bude taky taková. Ale na druhou stranu se ptala sama sebe, jestli to je třeba. Už jí nebavilo žít životy ostatních a starat se jen o to, aby se cítili dobře. Chtěla žít vlastní život. Zjistit, co od něj vlastně chce. Jak se o sebe postará. Nechtěla řešit něčí trápení o tom, že přítel není takový jaký by měl být... Jen si na to vzpomněla už zase jí vřela krev. Vždyť každý má své chyby a buď toho člověka milujeme a smíříme se s tím, že není dokonalý, a nebo se s tím nesmíříme a buď jej opustíme a nebo se budeme do konce života trápit. Lidé byli někdy opravdu hloupí. Nešlo jí do hlavy, jak si mohli nevážit něčeho tak krásného jako je partnerská láska. Ta vzájemná. Možná si to všechno idealizovala, protože nikdy vztah nezažila, ale doufala, že to tak opravdu je. A opět se dostala k tomu, co ji trápilo nejvíce. Potká i ona někdy muže, se kterým tohle vše zažije? Proč měla pocit, že to tak nebude. Že nějaká vyšší moc, ať už to je bůh, nebo osud, kdokoli, jí toto nedopřeje. Měla pocit, že jak se vyšší moc rozhodla, že bude všude spravedlivá, tak jí se v tom životě přehrabují jen aby nebyla šťastná a nedosáhla toho, co opravdu nejvíce chce. Nejhorší je, že už o tom všem začala pochybovat. Její srdce jí říkalo, že pokud už někdy s někým skončí, tak to bude žena. Se ženou být nechtěla, vzpírala se té myšlence, ale měla pocit, že jí to stejně nepomůže. Vyšší moc s ní hrála nehezkou hru, kterou ona nikdy nemohla vyhrát, ale odmítala přijmout svůj osud. Nechtěla být lesbičkou. Neměla proti nim nic, jenže ona chtěla jiný život. Chtěla mužskou náruč, ve které by se mohla schovat. Všude ji brali jako dominantní osobu, která všem pomáhala a musela být silná. Chtěla muže, se kterým by mohla být malá, vyděšená holčička, která se schoulí do náruče a bude se cítit bezpečná a opět schopná bojovat s celým světem a moci všem pomáhat. Kolik toho naslibovala, že udělá jen aby se někdo takový objevil. Ale vyšší moc na ni kašlala, měla pocit, že jí to je jedno a že jí akorát od jejího snu oddaluje a dává jí najevo, že jej nikdy nedosáhne. Bude sama.....nebo s ženou.....nebo s mužem, kterého nemiluje, ale on ji uctívá....nechtěla dělat kompromisy.....chtěla lásku. Tady nechtěla ustoupit ani o krok. Aspoň jednou nechtěla vzdát boj o to, co opravdu chce. „Jak můžu být na holky, když jediný koho jsem kdy měla ráda a přitahoval mě, byl muž?“ Tuto otázku si kladla stále dokola, ale její nitro jí říkalo, že stejně je „na holky“. Odmítla ho poslouchat. Odmítla mluvit a prosit vnitřní moc. Chtěla si žít život podle svého a ne podle toho, jak jí to bylo předurčeno. Někdy měla pocit, že osud, nebo co to je, je prodejná holka, která se spustí s tím, kdo dá více a ona zrovna byla na mizině, takže byla odsouzena k tomu, aby s ní zacházel jako s hadrem. Nenáviděla ten pocit bezmoci. Bojovala proti němu, ale stejně byla vždy vtažena do něčeho, co jí vrhlo přesně tam, kam nechtěla.
Zrovna se otevřeli dveře a dovnitř vešel její poslední objekt zájmu. Usmála se na něj a dala se s ním do řeči. Sice je zadaný, ale můžou být kamarádi. Má jich sice hodně, ale těch skvělých není nikdy dost. Musí si přece zajistit dostatek přátel, aby nezůstala nakonec úplně sama.