Černá a bílá 42

Anotace: po hooodně dlouhé době, doufám že vám to bude stačit. teď jsem to dopsala,takže zatím toho víc není.zas si budete muset počkat. bohužel. ale i tak, užívejte.kdybyste měli nějaký komentáře nebo byste si chtěli něco ujasnit :o) klidně mi napište

Sbírka: Černá a bílá

Sakra, co je tohle kurva za den?! nemohla uvěřit svým očím.
„Ahoj,“ oplatila mu opatrně úsměv, „co ty tady děláš? Nemáš být v Anglii?“ Rukou mu naznačila, ať jde dál, a ustoupila mu z cesty. Aleš se dál jen nesměle usmíval a prošel kolem ní dovnitř.
„No, podle plánu jsme se měli vrátit až za týden, to jo. Ale Monika tam dostala nějakou ošklivou nemoc, tak jsme se museli vrátit,“ vysvětloval jí a prohlížel si její byt. On tu byl vlastně úplně poprvé. Zavřela dveře a následovala ho do obýváku. Nespouštěla z něj vykulené oči a čekala, co bude dál. Proč je vlastně tady?
„A už je jí líp?“ zeptala se na Moniku. A proč se na to vůbec ptám, když mě to ani trochu nezajímá? Aleš se pořád ještě procházel po jejím bytě a nervózně si jej prohlížel.
„Jo, potřebovala si jen pořádně odpočinout,“ odpověděl jí bez valného zájmu, jeho oči se k ní ještě nezatoulaly.
„Byla jsem dnes u vás a tvoje máma se nijak nezmínila, že by ses vrátil,“ pokračovala a darovala mu tázavý pohled.
„To bude tím, že jsem doma ještě nebyl. Teď jsem přijel,“ vysvětlil jí znova. Tentokrát se zastavil a upřeně se na ni zahleděl. Čekala, co z něj vypadne, ale přitom se nedokázala ubránit zákeřným myšlenkám. Zase ty oči … Dnes ráno si je vybavila, byly naprosto stejné. Ještě si je pořád pamatuje … A ty kratší vlasy mu vážně seknou … Z myšlenek ji ale vytrhla jeho slova.
„Prej jste se se Štěpánem rozešli,“ řekl do ticha, když stál asi dva kroky před ní. Hnědé oči zabořil do ní a napjatě čekal odpověď. Proč se na tohle ptá? Je očividný, že to sám moc dobře ví. Tak proč chce, abych mu to opakovala? Pohlédla na zem a jakoby zabraně sledovala svoje ponožky.
„Jo, už před pár týdny,“ hlesla nakonec. Zvláštní, znovu ji trochu zabolelo u srdce, říct to nahlas. A to ještě před pár minutami řešila jiný problém. Tuší vlastně Aleš, že se o nich Štěpán dozvěděl?
„A jak to?“ zeptal se o něco klidněji. Přistoupil o kousek k ní. Nejspíš se rozmýšlel, zda se jí má dotknout nebo ne.
„To už je teď trochu jedno, ne? Štěpán totiž ví o nás dvou.“
„Cože …? Takže … A proto jste se rozešli?“ Jeho reakce ji dost překvapila. Čekala, že samým překvapením spadne na zadek, ale on se jen prostě dál ptá. Jak to, že je docela klidnej?
„Ne, dozvěděl se to teprve tento týden. Ale jak to, že ty …“
„A nevíš od koho?“ nenechal ji ani domluvit. Vůbec hystericky nepobíhal po pokoji, ani vztekle nerozmachoval rukama. Jen se ptal.
„Ne, ale možná od Moniky. Nevíš o tom něco?“ zeptala se ho trochu jedovatým tónem, který však vůbec neměla v úmyslu. Okamžitě se nadechla k omluvě, když si to uvědomila. Ale Aleš ji znovu předběhl.
„Už budu muset jít. Musím se taky ukázat doma,“ usmál se hořce a zamířil ke dveřím. Zastavil se však těsně vedle ní.
„A my se určitě ještě uvidíme,“ mrkl na ni povzbudivě, jak jen to v tu danou chvíli šlo. Když odcházel, jakoby se lehce otřel o její ruku. Po páteři dolů jí projel lehký mráz. Ulevila si, až když zaslechla zaklapnutí dveří.
„Sakra, tohle je fakt šílenej den.“ Šla zamknout dveře, pak do sebe nasoukala kousek obyčejné sušenky a zalezla pod sprchu. Čistá a trochu klidnější se zavrtala pod tenkou deku a za okamžik usnula.

„Ahoj, potřeboval jsi něco?“ ptala se hned ve dveřích Mirka, který ji toho rána poslal sms. Pozval ji domů na čaj … To je teď tak moderní, zvát lidi na čaj? napadlo ji hned, jak zprávu dočetla.
„Jak jsi mu to mohla udělat?“ odpověděl na otázku otázkou a věnoval jí významně vyčítavý pohled. Naklonila hlavu na stranu jak pes.
„Co tím myslíš?“
„Štěpána. Jak jsi ho mohla podvádět?“ ptal se dál, jako by byl on ten podvedený.
„Jak si se to dozvěděl?“ oplatila mu stejnou mincí.
„To víš, tamtamy nezastavíš,“ řekl s teatrálním gestem a dál stál ve dveřích, aniž by ji pustil dovnitř.
„Mirku, to je složitý. Navíc je to rok stará věc. Můžu ti to vysvětlit …“ Jenže Mirek ji nenechal dopovědět. Stál pořád na místě, ramena měl nakrčená jako sup stojící nad mršinou a jeho výraz nijak nezměkl.
„Ať je nebo ne, nehodlám se bavit s nikým, kdo je schopnej někoho podvíst s jeho vlastním bratrem,“ zařval skoro na celou čtvrť. Měla už plný zuby toho, jak to všichni musí pořád řešit. Dobře, Štěpán, Aleš, já (?!), … dejme tomu. Ale proč se do toho plete ta zrzka nebo Mirek? Je to snad jejich věc? Překousla to Kamila i paní Bílá, vlastně Dana. Tak proč to tak prožívá? A zrovna Mirek.
„Mirku …,“ zkusila to znovu, ale zase stejný výsledek.
„Sorry, ale teď nemám čas,“ odvětil jí a jeho pohled poněkud roztál. Bohužel se místo na ni upíral na Karolínu, která zrovna prošla vysokou branou na kamenný chodník. Eva se na ni otočila a začala se mírně potit. Sakra, zrovna teď musela přijít. Uvědomovala si, že je Mirek vážně naštvaný a že jen tak nepovolí. Potřebovala čas mu to vysvětlit, ale právě teď musela přijít Karolína. Mezitím došla dívka až k ní, zamumlala něco na pozdrav.
„Takže když nás omluvíš,“ usmál se na ni neupřímně a zavřel za sebou a Karolínou dveře. Eva zůstala stát ještě chvíli na místě, nakonec zlostně kopla do jednoho schodu, otočila se a odkráčela k bráně.
Myslela na ten rozhovor celou cestu až na autobusovou zastávku. Když loni přemýšlela o tom, do dělá, během chvil, jež strávila s Alešem, nenapadlo ji, že to bude mít až takový rozsah. Věděla o riziku, že ji zatratí celá rodina Bílých, ale Mirek byl už moc. Opravdu to stálo za to všechno? Posledních pár dní bylo neuvěřitelných, většinu času buď probrečela nebo proseděla zamyšlená na gauči. Neviděla cestu, jak z toho ven. Navíc teď, co se na ni vykašlal i Mirek, byla úplně v koncích.

Byl to už desátý večer, co proseděla sama doma. Sama, s hrnkem čaje, nudnou knížkou a neskutečnou depresí. Kolik dní už nevylezla z domu …? A i kdyby vylezla, nevěděla by kam jít. Připadala si, že je na celém světě sama, že jí nikdo nemůže rozumět, že jí nikdo nepomůže. Neměla na nic náladu, nedokázala se ani trochu usmát. Párkrát se jen tak zničehonic rozbrečela. Stačila jen hloupost a už zpustila slzy. A přitom to nejhorší na tom bylo vědět, že si za to všechno může sama. Kdyby se loni ovládla, nemusela by teď tak trpět. Stačilo se udržet. Jediný, kdo by jí mohl pomoci, byl její táta. Byl to přece on, kdo jí loni vyštrachal z podobného stavu. Však taky návštěva jeho hrobu byla jediná věc, která ji přiměla vylézt z domu. A už zase. Už zase jí slza zmáčela tvář. Víc než kdy jindy se cítila tak sama. Mirek byl očividně naštvaný, nebo … jak jinak to říct? Nezvedal jí telefonáty, neodepsal jí na jedinou zprávu. Po pár dnech to vzdala. Kamila si na ni za celý týden nenašla ani chvilku času. David jí sice poslal email, ale jen jí oznámil, že se doma neukáže dřív jak v půli září. A z rodiny Bílých také nikoho neviděla … naštěstí.

Snad už automaticky vytáhla z kapsy mobil a marně se podívala na displej, jestli tam nemá zprávu nebo nepřijatý hovor. Nic. Už je to hrozně dlouho a pořád se neozval. Napsala Mirkovi už stovku zpráv, několikrát mu volala, ale žádná odezva. Byla z toho nešťastná a nevěděla, co s tím. Zastrčila mobil zpět do kapsy, zhluboka se nadechla a zvedla oči k okraji střechy domu rodiny Bílých. Pokusila se tím dodat si odvahu, bohužel, účinek se nedostavil. Teď už ale nemůže couvnout. Položila prst na zvonek a krátce zazvonila. Zevnitř se ozval tlumený dusot a dveře rychle otevřela paní Bílá.
„Ahoj, Evičko, pojď dovnitř,“ řekla rychle a zase utíkala zpátky. „Smaží se mi tady vajíčka,“ volala na vysvětlenou a už stála u plotny. Eva se chápavě usmála, i když věděla, že ji paní Bílá nevidí. Začala si zouvat boty. Všimla si, že před botníkem leží pohozené Alešovy boty. I Štěpánovy. Do prčic, zaklela si. Proč mě musela zvát zrovna tak brzo ráno? říkala si toho dne už poněkolikáté. Zula se tedy a zamířila do kuchyně. Jenže už na prahu se málem vyvrátila. U stolu spolu seděli Aleš se Štěpánem a snídali.
„Dáš si taky?“ zeptala se jí jakoby nic paní Bílá. Si snad dělá srandu??!!
„Už jsem snídala,“ odpověděla jí za okamžik a udělala první krok k nim. Hlava jí poroučela jít přímo za nimi, ale nohy se chtěly rovnou otočit a utéct. Co tady dělám?? Proč tady musím být?? A zatímco se jí tohle vše honilo hlavou, došla až ke vchodu do kuchyně. Stála přímo naproti čelu stolu, u kterého oba seděli. Aleš ji neignoroval, zvedl k ní upřímný obličej.
„Ahoj,“ pozdravil ji zvesela, jenže si ihned uvědomil vražedného bratrova pohledu a s výčitkami sklonil hlavu zpátky k talíři. Štěpán se ještě chvíli díval na bratra a nakonec se vztekle zvedl od stolu, vyběhl schody nahoru a hlasitě práskl dveřmi svého pokoje. Eva zatlačila slzu a nenápadně zvedla ruku na pozdrav Alešovi, který k ní znovu zvednul pohled.
„Vážně si nedáš?“ zeptala se podruhé paní Bílá, když uklízela ze stolu Štěpánovu snídani. Její výraz jasně říkal: No, co se dá dělat …
„Ne,“ zopakovala to rozhodně. Ještě tak jíst Štěpánovu snídani.
„Tak aspoň čaj? Ten si se mnou dáš, že jo?“ pokusila se naposledy nějak ukojit svoji hostitelskou vášeň paní Bílá. Hodila po Evě prosebný pohled. Ta neudržela vážnou tvář a s milým úsměvem nakonec souhlasila.
„Tak jo, díky.“ Když odvrátila od paní Bílé tvář, všimla si Alešova pohledu. Po celou tu dobu se na ni díval. Jakoby úplně mimo se drsně pousmál, položil vidličku na prázdný talíř a taky se zvedl od stolu. Bez jediného slova zmizel v patře a i on se zavřel v pokoji.
Jeho chování, nebo spíš tenhle výstup, ji docela zarazil, takže paní Bílé si všimla až na několikáté oslovení.
„Evi, pojď,“ mluvila na ni paní Bílá a nesla hrnky čaje a sušenky, „půjdem si sednout do obýváku.“
„Jasně,“ souhlasila automaticky a jen se otočila, neboť obývák a kuchyň byla vlastně jedna velká místnost, jen částečně rozdělená jednou příčkou. Posadila se do měkkého křesla naproti paní Bílé, ruce složila do klína, a stále ještě nervózní z chladného Štěpánova přivítání, těkala očima po tak známém pokoji.
„Máš na zítřek něco naplánovaného?“ zeptala se bez okolků paní Bílá a nabídla Evě misku se sušenkami. Ta zavrtěním hlavy odmítla.
„No, pokud vím, tak teď mám pár dní volnejch. Mám sice nějaký vyřizování, ale to sem si říkala, že bych si nechala až na září. Proč?“ optala se, i když věděla, že paní Bílá by na její případný dotaz nečekala a pokračovala sama.
„Takže takový tři čtyři dny nic?“ pokračovala paní Bílá.
„Jo. Co se děje?“ začínala být Eva podezřívavá.
„Dostala jsem nápad a podle mě je úžasný,“ vypadlo z ní. Eva se upřímně zasmála nad její „skromností“.
„Co kdybychom se my dvě zašili na pár dní na chatě?“ Evu to naprosto zarazilo. Začínala pochybovat o zdravém rozumu paní Bílé. Prvně ji jakože dokonale chápe, když podváděla jejího syna s druhým synem, a pak ji zve na jejich chatu
„Cože? Jako my dvě? Zítra?!“ nepřestávala se divit Eva.
„No, říkala jsem si, že bys asi trochu provětrat hlavu. Prostě si odpočinout. Poslední dobou jsem tě moc neviděla, ale když už, tak teda, děvče, nic moc. Nechci se tě dotknout, to vůbec, ale vypadáš čím dál tím hůř. Podle mě potřebuješ vypnout. Na chvilku vypadnout z města. No a já bych pár dní klidu taky uvítala, tak jsem si řekla, co takhle si udělat krátkou společnou dovolenou.“ Paní Bílá dokončila proslov a plná nadšení zůstala na Evu zírat. Ta nevěděla co na to říct. V podstatě to paní Bílá trefila. Měla tady toho všeho plné zuby. Nemohla se na nic podívat, aby jí to nesrazilo náladu ještě níž. Jediná možnost, jak přežít celý den, byla zavřít oči. Na druhou stranu měla z tohoto výletu docela strach. Byla by sama s paní Bílou a možná se by se nevyhnula narážkám na Aleše nebo Štěpána. Celý tři se nezmínit o synech, to by přece po ní ani nemohla chtít. A taky … tam to všechno začalo. Na jejich chatě, na tom zapadlým staveníčku. Naposledy se podívala na prosebný výraz paní Bílé a povzdechla si.
„Tak dobře. A to chceš vyrazit už zítra?“ zeptala se jí (trochu se zadrhla, než si vzpomněla, že si vlastně tykají).
„Bylo by to asi nejlepší. Takový ty výlety na poslední chvíli jsou vždycky nejlepší. Sbal si jen pár nejnutnějších věcí a zítra po poledni bych se pro tebe stavila. Co ty na to?“ Nadšení z ní vyloženě čišelo. Můžu ji snad zklamat? zdůvodňovala si to pro sebe v hlavě, když jí silný hlas uvnitř opakoval, že zrovna pár dní na té zatracené chatě není dobrý nápad.
„Fajn. Budu tě teda čekat po dvanácté,“ vydechla a umlčela tak definitivně nesouhlasný hlásek uvnitř.
Paní Bílé se okamžitě otočila nálada o sto osmdesát stupňů. Vyprávěla a líčila své zážitky z posledních dnů, až se Eva za chvíli ztratila v jménech jejích kamarádek. Po půl hodině kapitulovala a jen souhlasně přikyvovala, což jí přišlo hrozně vtipné, na tváři měla pořád malý úsměv. Zrovna, když jí paní Bílá líčila příhodu jedné své známé („Ježiš, jak že se jmenovala?!“), ozvaly se kroky na schodech. Tlumené ťapkání papučí se zastavilo až v kuchyni.
„… takže její manžel zůstal sedět asi tři čtvrtě hodiny v jedné z těch místností, než ho průvodkyně přišla vysvobodit,“ dovyprávěla zrovna paní Bílá ohromně vtipnou historku. Eva se upřímně zasmála, zvláště pak poznámkám paní Bílé, kterými svoji známou výstižně popsala.
„Mami,“ ozvalo se z kuchyně a na prahu stál Aleš. Stál opřený o zeď, v papučích, riflích a bílém tričku. Možná do teď spal, neboť měl vlasy až neobvykle rozcuchané. Ne že by jindy chodil nějak obzvláště načesaný, ale když mu každý vlas trčel na jinou stranu, budilo to prostě takový dojem. „Nám došlo mlíko?“
„Cože? Počkej,“ zvedla se paní Bílá a hnala se do kuchyně zkontrolovat zásoby. Eva se jejímu startu zasmála a přitom jí padl pohled na Aleše. Zase se na ni díval. Teď, když tady Štěpán nebyl, si dovolil se na ni i usmát. Aniž by to dokázala nějak zastavit, zrudla jako rajče.
„Máš pravdu. Já asi zapomněla koupit mlíko,“ ozvalo se tlumeně z ledničky. Následovala další rachocení. Evu ihned napadlo, že pokud pošle paní Bílá Aleše do obchodu pro mlíko ještě teď, nevyhne se situaci, kdy jí bude nabídnut odvoz domů. A být v jednom autě s Alešem … v tom autě jako loňské léto … sami … Ne!
„Tak já asi půjdu,“ zvedla se neuvěřitelně rychle z křesla. Zašla se mrknout ještě na paní Bílou, která byla valnou částí těla zašprajcovaná ve spíži. Znovu se pousmála při tomto pohledu.
„Dobrá,“ ozvalo se ze spíže. „Tak ahoj, Evičko. Sakra, kde by to mlíko mohlo …“
„Ahoj,“ rozloučila se s oběma zároveň a pod Alešovým neúprosným dohledem odešla z místnosti. Rychle se nazula do bot a zmizela z domu dřív, než by se mohlo ještě něco stát.
Takže tam jedu zase. Po roce. Přejel jí mráz po zádech při pomyšlení, že zítra odpoledne vystoupí před chatou Bílých a stráví tam několik dní. Ale třeba to bude příjemně strávených pár dní, zkoušela si dodat odvahu a kráčela po chodníku dál, dál od jejich vilky.