Zatím nevymyšleno IV.

Anotace: Další díl po hodně dlouhé době.

/Také jste už někomu ublížili?/

Probudila ji vůně, která se táhla celým bytem. Proto hned první co udělala bylo to, že vstala a šla rovnou do kuchyně. U kuchyňské linky stála její máma a mazala marmeládou čerstvě usmažené lívance.
„Mami? Včera jsem to tak nemyslela.“
„Přestaň.“
„Vím, že musíš pracovat.“
„Mlč.“
„Mami. Mrzí mě to.“
„Říkám, abys toho nechala. Nechci slyšet žádné omluvy.“ Opřela ruce o pult a sklopila hlavu. „Je to moje vina. Je mi líto, že pracuju 18 hodin denně. Že nestíhám sebe sama. Že nejsem s tebou. Skoro tě neznám.“
„To neříkej. Mami, neříkej to.“ Chtělo se jí brečet, ale nechtěla ukázat slabost.

„Půjdeš dneska na ten privát?“ zeptal se Štěpán a dál se nedůvěřivě díval do svého talíře.
„Když přestaneš být tak vybíravý.“
„Copak se dá školní strava v pohodě sníst? Bez žádnejch řečí?“
„Mě to nedělá problém.“ zasmála se.
„Tobě asi doma maminka moc nevaří.“ Myslel, že se zase usměje, ale v její tváři najednou nebyl žádný náznak radosti.
„Promiň. Víš, že jsem to tak nemyslel.“
„Já vím, jenom…“
„Ale ne! To už je tolik? Musim rychle domů. Ale dneska se uvidíme na tý kalbě, jo?“
„Nevim, nechce se mi.“
„Dělej jak myslíš, ale budeš mi tam chybět.“ Mrkl na ni a zmizel z jídelny.
Všichni mi to dělají těžší, pomyslela si.
„Můžu?“ Z myšlenek ji vytrhl povědomý hlas.
„Cože?“
„Jestli můžu?“ řekl a ukázal na židli u jejího stolu.
„Jasně. Ale nejdřív mi řekni jméno.“
„Dan. Promiň, úplně jsem zapomněl, že jsme se vlastně nikdy nepředstavili, Teri.“
„Potom teda nechápu jak víš moje jméno.“ Začala si ho víc prohlížet.
„Už jsem se tady seznámil s dost lidmi. A ví toho hodně.“
„Vyzvídání není zdravý. Mohla by se ti z toho zamotat hlava.“
„Tak mi o sobě povíš sama. To by neměl být problém ne? Dneska je u kamaráda ta kalba.“ Usmál se na ní.
„Dobře.“
„Budu se těšit.“ Zase se usmál, vstal od stolu a odešel.
Sakra, ten úsměv dokáže všechno, řekla si v duchu.

Stála zahalená v ručníku před svojí skříní. Nikdy nebyla holka, která trávila hodiny nad tím, co si na sebe má zrovna v ten den obléknout. Nesnažila se o to, aby jí gumička ladila s botami. Ale dnes se na to cítila a měla chuť se na tu akci trochu více připravit. Vzala si ze skříně svoje oblíbené rifle a hnědé tričko. Sedla si před zrcadlo a (i když se malovala jen velmi zřídka) udělala si linky, zvýraznila řasy řasenkou a rozpustila vlasy. Podívala se na sebe do zrcadla a docela ji překvapilo jak je s výsledkem spokojená. Do kapsy si dala mobil, klíče a peníze. Seběhla dolů po schodech a vešla do předsíně.
„Jdeš pryč?“ zeptala se její máma.
„Jo, přespím u Adély.“
„Myslela jsem, že dneska budeme spolu.“
Jen pokrčila rameny a vyběhla z domu.

Začala jí bolet hlava. Nebyla si jistá jestli je to muzikou, která hrála dost nahlas nebo tou vypitou flaškou rumu. Seděla sama na pohovce a sledovala ostatní jak se baví. Bylo kolem půlnoci a pár lidí už odešlo.
„Konečně jsem tě našel“ řekl Dan a sedl si vedle ní.
„Ten dům není zase tak velkej.“ Usmála se.
„Fakt jsem tě hledal.“
„Já ti věřim. A co jsi mezi tim dělal?“
„Bavil se, popíjel. Však ty si taky nezahálela.“ Zasmál se a ukázal na prázdnou láhev od rumu.
„Neměla jsem co dělat.“
„To máš štěstí že jsem přišel.“ Přisunul se trošku blíž a položil ji ruku na stehno.
„Vážně? Ty mě dokážeš zabavit?“
„Sleduj.“ Přitiskl si ji k sobě a začal ji líbat.
Po chvíli se odtáhla, aby popadla dech. „Takhle bavíš všechny?“
„Tvého kámoše to určitě pobavilo.“
Nechápavě se na něj podívala a on kývl na stranu. Koukla se tím směrem a uviděla Štěpána jak stojí a nevěřícně se na ně dívá. Pár sekund tam ještě stál a pak odešel. Aniž by věděla co dělá, vstala a rozběhla se za ním.
„Štěpáne! Počkej!“ zakřičela na něj.
Zastavil se a obrátil se na ni. „Myslel jsem, že jsi nechtěla přijít. Ale už chápu proč jsi nakonec přišla.“
„Ne. Takhle to vůbec není. Prostě se to stalo.“ Chytila ho za ruku.
„Proč mi to vysvětluješ? Chodíme snad spolu?“
„Ne. Nechodíme.“
Vyprostil se ze sevření její ruky a odešel.

/S vědomím nebo bez? Fyzicky? Nebo hůře - na duši? Jak se cítíte?/