Dopis o tenkrát

Anotace: Není důležité, kým jsou postavy z této povídky, co v životě prožívají... Pouze nahlédněte do prostřihu vzpomínek jednoho z nich, které vás zavedou do večera, jenž se odehrál kdysi tenkrát.

Už ani nevím, kdy přesně to bylo. Snad někdy začátkem dubna. Kdysi. Možná i před lety. Pocítil jsem to hned, když se za mnou zavřely dveře a já zůstal stát uprostřed ulice. Stačil kratičký nádech, přivření očí a věděl jsem, že přichází jaro. Byl to první večer po dlouhé zimě, který člověka obejme. Snad to sama znáš a víš, co se snažím říct. Večery už tou dobou bývají poměrně teplé, ale stále ještě trochu studí. Kdežto tenkrát mě večer obklopil svojí vroucností. Ano, vroucností. Jako když jsi mě ty kdysi sevřela pažemi. Vzduch venku mi krásně zavoněl a jiskřil něčím novým, poznaným naposledy koncem léta. Byl to první večer, kdy vítr hladil něžně po tváři, jako tvoje teplá dlaň. Víš, jak dokáže vítr ještě z jara štípat. A najednou tu byl vítr, při němž se nechvěješ chladem, ale který polechtá. Jako pramen tvých lesklých vonících vlasů. Řekl jsem ti někdy, jak krásné vlasy máš?
A tak jsem šel skrz ten vlahý vzduch kolem, doprovázen opojností čerstvě vykvetlých stromů a představ si, najednou ses mi vybavila ty. Jak jsme tenkrát, už ani nevím kde, seděli vedle sebe u toho oprýskaného baru. Vzpomínáš? Šel jsem po tmě ulicí, kudy chodím denně a začal jsem vzpomínat na to, když ses smála mým slovům. Na tu vrásku, co se ti při tom vyrýsovala ve tváři kolem úst. Myslím, že to byla tvoje první vráska. A také poslední, kterou jsem u tebe zažil. Kolik vrásek máš asi teď?
Nikdy jsem ti neřekl, jak krásný večer to byl. Ty jsi byla krásná! Celou dobu, co jsi mluvila, jsem tě pozoroval a asi ani nevěděl, co přesně mi říkáš. Tenkrát jsem si myslel, že je to tou vodkou, co jsme vypili. A až to vstoupivší jaro mi připomnělo, že to bylo tebou. Byla jsi tak milá, veselá, a jak jsi se na mě dívala! Nikdy na ten pohled nezapomenu. Nevšímala sis svých přátel sedících opodál a byla jsi tam se mnou. Jen proto, že jsem se trápil. Tenkrát jsem pro tebe na chvíli zapomněl. Víš, že jsem vůbec nemyslel na ni? Tam na tom baru, vedle těch tvých vlasů, přestala existovat. I když tu hned druhý den byla zase jen ona, měl jsem alespoň chviličku pocit, že mým životem nikdy neprošla. Tak nádherně jsi mě obklopovala. Jako sen, z něhož se člověk nechce probudit. Znáš to hrozné zklamání, když se probudíš po tom, co jsi celou noc strávila ve snu, který tě blažil? Ale ty jsi nebyla sen. Byla jsi skutečná! A byla jsi jen se mnou. Proč?
Ještě dnes vidím, jak jsi se zardívala, když jsi mi vyprávělo o... o čem jsi mi vlastně vyprávěla? Vidíš, ani to si nepamatuji. Byl jsem uchvácen tebou, tvou přítomností. Dokázal jsem myslet jen na to, jak krčíš nos, jak se ti houpe náušnice, jak ti přejíždí stín přes obličej, když si rukou prohrabuješ vlasy (vážně jsou velmi krásné!), jak nakláníš hlavu, když ti něco povídám a jak se ti napíná kůže na krku, když zvrátíš hlavu. Snažil jsem se pořád něco říkat, jen abych viděl jak se ke mě otáčíš a prohlížíš si mě. Ano, ty sis mě vážně prohlížela! Vidíš? Připadá mi to neuvěřitelné.
Často jsi mi kladla ruku na paži nebo na rameno. Cítil jsem teplo tvé dlaně. A jak jsi mě potom pohladila po tváři a po vlasech. Jenom proto, že jsem byl smutný. Tobě na mě záleželo? Záleželo. A já to neviděl! Taky jsi se začervenala, když jsem ti řekl, že jsi moc hezká. Nikdy nezapomenu na tu radost v tvých očích. Měla jsi radost, že jsem ti lichotil? Vůbec mi to tenkrát nedošlo. Přijímal jsem bezděky a se samozřejmostí tvojí náklonnost a vůbec nic jsem nepochopil. Bylo mi tak blaze, s ní jsem se tak snad nikdy ani necítil, a já vůl nepochopil! Odešla jsi od něj, nechala ho sedět kdesi vzadu a všechno jenom proto, že jsem se trápil jejím nezájmem. Proč jsem to neviděl? Ty jsi čekala, viď? Teď to zřetelně vidím. On byl někde tam a ty jsi chtěla pryč. Ty jsi to poznala, že? Uvědomila sis, co se v tom zakouřeném baru zrodilo. Pochopila jsi to úplně všechno! A já ne...
Jak smutně jsi se chystala k odchodu. Jak pomalu sis zapínala knoflíky na bundě, každý obzvlášť pečlivě, jen abys odložila rozloučení. Byl to opravdový smutek. Byla jsi moc smutná? A to, jak jsi se ke mě otočila, když on procházel dveřmi ven. Vrátila jsi se vážně jen proto, aby jsi mě objala? Vzpomínám si na tvé paže. Na to jak se kolem mě ovinuly. Tvých vlasů jsem měl plnou tvář a šimraly. A voněly!
Udělala jsi to bezdůvodně, spěšně, tak aby on neviděl. Nechal jsem tě jít... Co jsi asi tenkrát cítila? Vše jsi pochopila, byla ochotná tam se mnou zůstat a já tě nechal odejít! S ním. Tak rychle jsem přestal přemýšlet nad tím, že jsi krásná.
A druhý den jsem zase myslel jenom na ni. Klidně jsem nastoupil do vlaku, abych odjel někam daleko, abych na ni mohl zapomenout. Proč jen jsem dřív zapomněl na tebe?
Hledala jsi mě potom? Čekávala jsi u oprýskaného baru? Byla jsi smutná?
Seděl jsem ve vlaku a truchlil kvůli ní. Jak směšné mi to dnes připadá. Kde jsi asi zrovna byla ty? Jak jen jsi byla krásná, jak jsem byl šťastný tam na tom oprýskaném baru a nevšimnul si...
Pak najednou přišel první jarem vonící večer a já pochopil to, co jsi ty věděla už tenkrát. Vidíš, teď tu sedím nad dopisem, jemuž nebylo souzeno být doručen. Chtěl jsem ti toho tenkrát tolik říct a vůbec jsem o tom nevěděl. Zbyla mi jenom vina. Ano, jsem opravdu vinen! Nepoznal jsem, že má někdo rád...