Rozchod - 3. část

Anotace: už třetí díl...ale je ráno 6:58, takže vážně nevím co o tom napsat jiného, protože mi jaksi vypovídá mozek...

3.
„Kláro,co to má znamenat?“vyjede na mě Martin když nám zazvoní u dveří.
„Nevím o čem mluvíš.“řeknu otráveně. Samozřejmě vím o čem mluví, o čem taky jiném… Nebudu ovšem zastírat že jsem nakrknutá. Dřív mi vždycky říkal Klárko, tak nechápu proč by to teď měl měnit jen protože chodí s Michalou.
„Míša mi říkala jak jsi dneska vyváděla ve třídě.“ ujasní mi to.
„Nevyváděla jsem. Jen jsem řekla pravdu. To ona se tam hystericky rozbrečela a začala mě urážet a obviňovat ze lži.“ vyvalím na něj oči.
A on mi uvěří. Když jsem říkala větu s tím že se rozbrečela, vůbec mě nenapadlo že by tomu mohl doopravdy uvěřit. Samozřejmě mu později asi dojde že jsem to trochu přikrášlila, ale v tenhle okamžik vážně neví co říct. Úplně jsem mu přetrhla nit.
Je tak sladký. Já ho prostě musím dostat zpět.
„Nechceš jít dovnitř?“ pozvu ho.
„Ne, díky.“ odmítne mě rázně.
„Tak to abys šel.“vyhodím ho a mile se na něj přitom usmívám.
„Sbohem.“rozloučí se.
„To nikdy neříkej…“ poradím mu. Vidím že chce ještě něco říct, ale zabouchnu mu před nosem. Jsem tak bezcitná…

„Kdo to byl?“ zeptá se můj bratr Tomáš.
„Martin.“ odpovím a doufám že už mě nechá na pokoji.
„Co chtěl?“ Shodou okolností je Tomáš Martinův kamarád. Divím se že to ještě neví. Možná to ví, jenom nechce abych to věděla.
„Nic co by se týkalo tebe… ale když už tě to tak zajímá, tak teď chodí s Michalou ode mě ze třídy a já jsem úplně sama… Prostě a jednoduše, opustil mě.“
„Kvůli téhle?“
„Jo, přesně kvůli téhle Tomáši…“ mlasknu a odpluji do svého pokoje.
Fakt nemám náladu na nějaké jeho otázky. Mám náladu sedět v pokoji, čučet na pitomý seriály a cpát se křupkama.

Sedím v pokoji, čučim na pitomý seriály a cpu se křupkama. Je to fakt zábava. Zvlášť když vím, že mám sklony k tloustnutí. Pořád myslím na Martina. Co teď dělá? Je teď s Michalou? V tuhle dobu by byl se mnou….Musím ho získat zpátky. Prostě musím. Můj život je bez něj naprosto nepředstavitelný… Vůbec nevím co mám teď dělat. Vždyť jak dlouho jsem s ním byla? Tři měsíce? Asi nějak tak, možná míň. Za tu dobu jsem si úplně zvykla být s ním skoro každý den a teď nevím jak se zabavit ve volném čase. Sama…

I přes můj odpolední splín jsem si večer připravila oblečení, které si ráno vezmu.
Ráno jsem za to byla docela vděčná, protože se mi vážně nechtělo vstávat a dost dlouho mi to trvalo. Jakmile jsem vešla do kuchyně, okamžitě jsem se probrala protože byly otevřené dveře na terasu a po ránu- i když už je červen- bývá zima.

„Vypadáš krásně. Přímo výborně.“ vysekla mi Linda poklonu hned jak jsme se sešli před její třídou. Obě jsme na stejné škole, ale ona je ve čtvrťáku, zatímco já ve třeťáku. Obě jsme ovšem stejně staré. Jsme narozené v září. Ona je nejmladší ze třídy a já… no já sice nejsem nejstarší od nás, protože některým už bylo v osmnáct v červnu, červenci a nejčastěji v srpnu, ale kdyby asi šest starších lidí než jsem já od nás ze třídy odešlo, tak bych byla.
„Díky.“
„Martin by vás měl vidět dnes vedle sebe. Aby vás mohl porovnat. Dneska evidentně měli výprodej v obchodě s nevkusem. Tu sukni musela koupit v oddělení: ‚Když si to vezmeš, zaplatíme ti‘. Takhle hnusnou sukni jsem vážně neviděla hodně dlouho…“ snažila se mě povzbudit, ale i tak nebyla moje nálada nijak valná.
„To je pravda…“ zmohla jsem se na odpověď. Jestli se mi nálada rychle nezlepší, začnu si o sebe dělat vážné starosti. Vždyť to, že si vybral tu chuděru místo mě, je jen prosté pomatení smyslů. Já ho přece můžu zase získat zpět, když se mi zachce.
A to si pište že mě se bude chtít…