Návrat do života.

Anotace: Prodloužený víkend v Tatrách s partou vyléčených feťáků, které čeká návrat do života, přinese nečekané.

Rozhlížím se po nádraží, s těžkou krosnou na zádech. Tenhle styl cestování už je mi několik let cizí, zpohodlněla jsem. Podívám se na hodiny. Přišla jsem trochu dřív.
-Ennie!
Ohlédnu se. Bratránkův ochraptělý hlas bych poznala vždycky.
-čau Jeníku..objímám ho. Neviděli jsme se skoro dva měsíce, tak máme oba radost.
-tak co, těšíš se?usmívá se a sedáme si na volnou lavičku.
-pořád nevím jestli to byl dobrej nápad..svěřuji mu své obavy. Jet na Slovensko do Tater s partou vyléčených feťáků mi nahání trochu hrůzu a nevím co od toho čekat.
Bratránek vede několik odloučených feťáckých komunit, sám se kdysi v jedné léčil, a tyto víkendy na Slovensku nazývané Zpět do života, které jsou jakýmsi ukončením léčení, už dělá pátým rokem a má s nimi docela úspěch. Obdivuju ho za to a když mu na poslední chvíli odpadnul kolega, slíbila jsem mu výpomoc, kterou mi pak do školy potvrdí jako praxi.
-myslím, že to bude nad tvé očekávání..šklebí se vesele a zapaluje si cigaretu. Kafe a cigarety. Co úspěšně ukončil léčení, neudělá bez nich ani krok.
Postupně se začíná scházet parta. Dredařka Madlen, sympaťák David, punker Sid a na poslední chvíli dobíhá Janča, neuvěřitelně malá a hubená blondýnka, která má na zádech krosnu těžší snad než je ona sama. To nás pobaví.
-Ondra nastoupí od pět zastávek dál, jo?hlásí nám zadýchaně a na tak křehkou bytost má neskutečně silný hlas.
Honza přikyvuje a ujme se představování. Až na mě se totiž mezi sebou všichni znají.
-lidi, tohle je moje sestřenka Ennie, tak jí teda říkáme doma, jinak je to Alenka…
Podám si se všema ruku, vyměníme úsměvy a já z toho konečně začínám mít trochu dobrý pocit.
Je čas vyrazit na vlak, David ještě letí koupit jízdenku. Nálada je dobrá a ve vlaku se ještě víc rozproudí. Hrajeme karty, Sid občas zahraje na kytaru a sem tam se přečte pár řádek z knížky, která by měla podtrhnout celý tento prodloužený víkend.
Dívám se z okna když v tom to v naší bandě zašumí.
-nazdar brácho..slyším Honzu jak někoho zdraví. A přidávají se i ostatní.
Automaticky vzhlédnu a mám pocit, že se mi v tu chvíli zastavilo srdce. Dívám se na neuvěřitelně krásného kluka. Hezké velké zelené oči, dlouhé řasy, krásná pusa a špinavé blond vlasy na ježka. Volné kalhoty a lehce obepnuté triko, které zvýrazňuje svaly. Nadechnu se, potřebuju vzduch.
Tenhle kluk mi bere dech.
Podívá se na mě pobaveně, v očích trochu aroganci, proberu se a sklopím oči.
-Ennie, tohle je poslední z party, Ondra..Ondro, moje sestřenka Ennie..představuje nás Honza.
Znovu se na něj dívám, podávám mu ruku a když ji bere do své, mám pocit, že mi celým tělem probíhá elektřina.
-to by mě nenapadlo, že ksicht jako ty bude mít tak krásnou sestřenku..prohodí směrem k Honzovi a mě rentgenuje pohledem. Znovu klopím oči, na tenhle pohled nemám sílu.
Pouští mou ruku a já ztěžka dosedám. Madlen se na mě dívá dost zkoumavě, trochu zmateně se usměju a začnu cosi hledat v batohu. Sama nevím co. Nakonec vytáhnu knížku, a začnu hledat stránku, kde jsem naposledy přestala.
-tohle je podle mě od Kinga nejlepší knížka..ozve se Ondra.
-jsem teprve v půlce, ale myslím si to taky..odpovídám a snažím se dívat se mu na kořen nosu. Hlavně ne do očí. Do rozhovoru se zapojí Sid, což je pro mě mnohem snazší. Ondra mlčí, ale cítím jeho pohled. Tak takhle jsem si ten výlet rozhodně nepředstavovala.

Sedíme na pozdním obědě v jedné slovenské hospůdce. Až na Davida všichni jíme halušky. David je prý od malička nesnáší.
-tak jaký je program, Honzí?zajíma se Jana.
-zlatíčko, program je takový, že dojíme a tady za tou vesničkou se napojíme na modrou stezku. Dneska půjdeme jen patnáct kilometrů k jedné salaši, kde přenocujeme. Jídelní lístek velmi prostý, guláš z pytlíku a pečený buřty…
-není nad to když kuchyni vládne muž..směje se Madlen.
-kdybych to nechal na vás, děvčata, tak neuneseme krosny..baví se Honza.
Dojíme a vyrážíme.
Je krásně, slunce pálí a já si mažu nohy opalovacím krémem. Přezouvám se ze sandálů do pohorek, červenou mikinu s kapucí strkám do krosny a zůstávám jen v tílku a šortkách. Ještě si rozpustím vlasy, rukama je nedbale pročešu a znovu svazuju.
Vidím Ondru, jak mě při mém počínání pozoruje, a dělá mi to dobře.
Je totiž moc hezký a něčím mě šíleně přitahuje. Podívám se na něj pořádně a poprvé za celou dobu je to on, kdo uhne.
-to ti nevadí, že je to feťák?ozve se vedle mě Madlen. Její otevřenost mě překvapí, ale nemůžu se ničemu divit. Rok žila zavřená v místě kde byli nuceni i nepříjemné věci řešit hned a narovinu.
-ne, nevadí…odpovím bez vytáček. Nemělo by cenu dělat blbou. Drogy jí připravily o všechny iluze a daly jí jasný a reálný pohled na svět. Jestli nemá cenu mazat někomu med kolem huby, jsou to tihle lidé.
Uleví se mi, když vidím, že toto téma se dál rozebírat nebude. Madlen se zakaboní, zrychlí a předejde mě.
-copak , nechce ti půjčit fén na vlasy?dožene mě zadýchaný Honza. Zasměju se.
-spíš Ondřeje..uculím se. S Honzou také narovinu, hlavně proto, že je to kamarád.
Zastaví se a setře pot s těla. Cigarety si vybírají svou daň.
-pauza na cígo!zařve a všichni krom mě začínají hledat cigarety a zapalovače.
-co je s Ondřejem?zeptá se a posadí se na krosnu. Udělám totéž.
-nic, neznám ho..to jen Madlen zajímalo, jestli se mi líbí feťák..
Honza se pousměje a dívá se do dálky. Je tu nádherně. Civilizace zůstala daleko za námi, jsme tu jen my, rozkvetlé louky, zelené lesy, hory a nejmodřejší nebe se zlatým sluncem.
-Ondra je lamač srdcí, na něj bacha..ví jak na ženský, v komunitě z něj šílely skoro všechny, včetně Madlen, a myslím, že o tebe se bude zvlášť zajímat, Ennie..nejen proto, že jsi kočka a výborná holka, ale hlavně proto, že jsi z toho světa, kam on se chce vrátit..nejsi feťačka a to ho určitě přitahuje, protože vedle tebe může mít pocit, že je jinej..nebo spíš stejnej jako dřív, než potkal drogy..chápeš..nebo jak to říct..rozumíš mi, En?
Přikývnu, vím co chce říct.
-prostě si dávej pozor..upozorní mě a oběma rukama si prohrábne své krásné černé husté vlasy.
Sedíme a mlčíme.
-v čem jel?zeptám se po chvíli.
-perník, kokain..na kontě má i nějakou ošklivou bouračku pod vlivem, čeká ho soud..
-a ostatní?zajímám se.
-Madlen má prostituci a crack, Janička piko a éčko, Sid herák a do toho nějaký znásilnění, bohužel..a David kokain a je hledanej za dealování..mají toho za sebou dost..ale to poznáš sama, bude se tu o tom hodně, hodně mluvit..jo, Ennie, ne že bych ti nevěřil, ale mysli na ty papíry cos podepisovala..o mlčenlivosti..
Ošiju se. To je snad samozřejmost. Ale Honzu chápu, měl spoustu práce přesvědčit vedení, abych mohla jet když nemám hotovou školu a jsem bez praxe. Kdyby to nebylo tak narychlo, určitě bych tu nebyla.
Podívám se na všechny. Vypadají spokojeně a já jsem ráda. Po neděli se to na ně začne valit a bude to jen na nich, jak se s tím vyrovnají.
-tak lidi, pokračujem..zvedá se Honza a všichni vstáváme. Jsme už v půlce, ale cestování vlakem nás dost unavilo.

Salaš je nádherná. Na hory začíná padat soumrak, když dorazíme, a objevují se první hvězdy. Není obydlená, ale udělaná jako zastávka pro turisty. Je otevřená, vevnitř je pouze velký stůl s lavicemi, ohniště a stodůlka s hromadou sena. Pak je tam hodně provizorní hadice s neskutečně ledovou vodou a velké kamenné koryto. Ale je to krásné.
-v tom se mám jako mejt?šklebí se na mě Jana a ukazuje na koryto.
-nic ve zlém, ale ty by ses tam možná vešla jak do vany..směju se a ona se přidá.
Kluci se rozhodli, že přenocujeme na seně, tudíž odpadá stavění stanů, Sid odněkud vyčaruje kotlík a dáme se do vaření. Na pytlíkové polévce není nic těžkého, to zvládne Honza sám, já krájím chleba a Madlen s Janou krájí buřty. Sid, David a Ondra vyráží hledat nějaké klacky. Ze skoro domácí pohody nás vyruší Davidův nepříčetný řev. Vletí dovnitř, naprosto odrovnaný a hystericky řve:
-medvěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěd, ááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!!
-panebože..vykřiknu, Madlen vyskakuje na stůl a Janička celá zkoprní. Honza přiskočí k Davidovi, chytí ho za mikinu a zaklepe se ním.
-kde??Kde je? A kde jsou kluci?
Sid s Ondrou se objeví v zápětí, smíchy sotva stojí. I David se sveze k zemi a buší pěstmi o zem. Já ztěžka dosednu dodřepu a nevěřícně vše pozoruju.
-vy kreténi..uleví si Honza a v koutcích mu začne škubat. Madlen s Janou se vrhají na kluky a bijí je hlava nehlava, ale ti se i přesto řehtají na celé kolo.
Mně do smíchu moc není, ale to se postupně poddává. Přede mnou se objeví Ondra a podává mi ruku. Pevně jí chytám a stoupám si.
-bála ses?usmívá se Ondra a ten úsměv mu moc sluší, možná proto, že ho u něj nevidím často.
-byli jste málo přesvědčiví..zalžu s úsměvem.
Zasměje se, stále mě drží za ruku a dívá se na mě. Opět sklápím oči, ten pohled se nedá vydržet a bojím se toho co tam vidím, vymaním svou ruku z jeho a proti své vůli odcházím. Myslím na Honzova slova a rozhodnu se podle nich chovat.

Oheň vesele hoří, dřevo praská a já si užívám tu pohodu. Vzpomínám na těch několik nádherných prázdnin, které jsem strávila na táborech a u táboráku. Miluju hvězdy nad hlavou, oheň, trampské písně, vůni buřtů a nočního lesa..je mi z toho tak nějak smutno, ale hezky smutno. A jsem opravdu šťastná, že tu můžu takhle být, protože ve mně ožívá cosi dávno zapomenutého a přitom tak krásného. Sedím a hlavu opírám o skrčené nohy. Poslouchám Sidův hlas, který je k tak drsnému klukovi až překvapivě jemný. Cítím se dobře.
-nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo, bohužel, bohudík…
Dívám se do ohně a jsem ráda, že došlo i na tuhle písničku. Bohužel, Sid pak odkládá kytaru.
-Ondro, nezahraješ?ozve se Madlen a já překvapeně vzhlédnu a tázavě se na Ondru zadívám. To by mě vážně dostalo, už tak mi připadá dost skvělý a jestli tu teď ještě zahraje na kytaru, jsem ztracená.
Okouzleně pozoruju jak bere kytaru do rukou a jak zkušeně prohrábne struny. Zaposlouchá se do tónu, zamyslí se a spustí.
-byli jsme spolu jenom několik chvil, podivný nepokoj tu po tobě zbyl..říkám si tohle se mi snad jenom zdálo, vůbec tě neznám, vím o tobě tak málo..jsi krásnější než růže, jsi žár z nějž mám teď úžeh, jsi dálka v níž se ztrácím, jsi nestálá jak tažní ptáci..
Přestanu na něj ohromeně zírat, a znovu se zadívám do ohně. Mám blízko k tomu si zase začít domýšlet to co není. Vždycky tomu tak bylo. Vyhlédla jsem si kluka, který byl nad mé možnosti , tajně a šíleně jsem po něm toužila, všude něco viděla, hledala, doufala..a pak hořce nesla zklamání..když už se to opakovalo po několikáté, řekla jsem si dost. Přestala jsem se zajímat o ten typ, pro mě nedostižných kluků. Ondrovi se možná líbím, ale nesmím sklouznost do nějakých záludných představ a snů. Bylo by to hezké a moc mě to láká, ale už nechci. Nechci se zase hrabat ven z vlastní naivity.
Před třemi měsíci jsem navíc ukončila dvouletý vztah a chci být chvíli sama. Doufám.