Návrat do života II

Anotace: Slunce, pomazánka, průjem.

Druhý den je nesnesitelné vedro. Zvlášť pokud jdeme po loukách, slunce do nás nemilosrdně pere.
Takže se co nejvíce snažíme být v lesích, nejlépe kolem řeky, kde se vytrvale chladíme a doplňujeme lahve s vodou.
Navíc ani nemám chuť k jídlu, vlastně snad nikdo, krom Ondry, který do sebe cpe nějakou pomazánku. Prý kvůli energii.
-poser se z toho, vole..popřeje mu David kysele. Ondru to pobaví a dál se cpe.
Pak pokračujeme, ale asi po dvou hodinách chůze se zase rozvalíme na spacáky v lese a odpočíváme, protože vedro kolem poledne nabírá na intenzitě. Ondra s Davidem se jdou namočit do řeky.
Já si přisedám k Honzovi a ostatním, kteří cosi řeší.
Sid vypráví o čtrnáctileté holce, které prodal perník a pak se s ní vyspal.
-ona to chtěla, já to chtěl..vůbec mě nenapadlo se jí ptát kolik jí je..ten mejdan pořádal třicetiletej týpek, čtrnáctku bych tam nečekal ani omylem..navíc ty malý holky dneska vůbec nevypadaj na svůj věk, ale to je úplně jedno, protože jsem tak jako tak v píči..náš zkurvenej zákon to klasifikuje jako znásilnění..do toho ještě ty drogy, že jo..kdoví jak z toho vyjdu..asi dost bledě..
Chvíli mlčíme, Jana prolomí ticho.
-jak se to provalilo?
Sid se hořce pousměje a pak řekne- přišel si pro ní tatínek, nevím kde se tam vzal…
Mlčíme a přemýšlíme o tom co jsme právě slyšeli. Nebo aspoň já.
-proč jsi začal brát?zeptám se a doufám, že ho to nějak nenakrkne.
Chvíli mlčí a pak rozhodně odpoví: frajeřina, Ennie..jen frajeřina..
Opět ticho, které pro změnu přeruší Jana.
-co tebe donutilo nebrat, Ennie? Drogy jsou dnes všude..
Odpověď mám v hlavě dřív než se nad tím pořádně zamyslím.
-Honza. Viděla jsem jak ho to zničilo..a viděla jsem, jak bylo těžké postavit se zpátky na vlastní nohy..
Podíváme se s Honzou na sebe a usmějeme se. Nebyly to dobré časy, těžké pro celou rodinu. Ale Honza to zvládnul.
-já si zase v úterý jdu pro výsledky na Aids..ozve se Madlen.
-máš strach?ptám se.
-no jasně, že mám, sakra. Spala jsem s každým, potřebovala jsem prachy..bez kondomu to bylo za víc peněz, takže počítám..prostě..prostě počítám s tím, že budu pozitivní. Snažím se s tím nějak smířit..
-to je dobře, Madlen..Aids se dá dneska velmi úspěšně léčit, nebo spíš pozastavit jeho průběh..takže člověk dokáže vlastně žít normální život..zjišťovala sis něco o tom?vkládá se do toho Honza.
-něco jsem četla, ale pokaždý jsem se z toho dostala do depky..hlavně dodržovat zvýšenou hygienu a tak..říká a dívá se kamsi za nás. Bojí se jistoty a zároveň ji potřebuje.
-třeba ani pozitivní nebudeš..utěšuje ji Janička. Tohle však Madlen pobouří.
-no jasně, přesně tohle potřebuju slyšet, tyhle planý naděje a kecy! Já se tady snažím smířit s nejhorším, chápeš to vůbec?!! A ty mi tady budeš dávat nějaký naděje?!!
Madlen je nepříčetná, snažíme se ji s Honzou uklidnit. Janu to rozhodí, neví co říct. Madlen je vytočená, popadne krosnu a rychlými kroky zamíří pryč, Honza popadá svou krosnu a vyráží za ní.
-jdeme, lidi, odchod..já doženu Madlen, vy po modrý za námi, ok? Počkáme tam, kde se mi jí podaří zastavit..volá na nás Honza už za chůze.
Mávnu na něj.
-kde jsou kluci?ptám se Sida, který pomáhá Janě s krosnou na záda, připraven vyrazit.
-budou u řeky..
Hodím si na záda svou krosnu a začnu se nízkým porostem prodírat směrem k řece.
-máme čekat nebo nás dojdete?volá Jana.
-my vás dojdeme, běžte za Honzou, ať je v klidu a řekněte mu, že jdeme za vámi..volám zpátky a pokračuju směrem k řece.
Netuším kudy jít, naštěstí potkám vysmátýho Davida.
-kde je Ondra? Ostatní už vyrazili..vysvětluju. David se rozesměje ještě víc.
-no, to je pěkný, Ondřej totiž dostal sračku, haha..z tý jeho slavný pomazánky..ještě, že jsem si nedal s nim, haha..
Nevím jestli se mám smát s ním, každopádně je potřeba jednat. V rychlosti mu vysvětlím co se stalo.
-no, jeden z nás by měl počkat na Ondřeje a jeden z nás by měl doběhnout ostatní a říct, že se Ondřej zdrží..mezi náma, Ondřej by tu měl určitě raději tebe, než mě, haha..takže já jdu?navrhuje David.
Nepozastavuju se nad tou poznámkou o mně, a přikývnu.
-dožeň Janu a Sida, a pak Honzu, a někde na nás počkejte, ok? Jdi po modrý!řeknu pouze a ještě si nechám vysvětlit, kde najdu Ondru.
David vyráží a já taky, ovšem opačným směrem. Za pár minut jsem u řeky.
-Ondro!!zkusím zavolat. Nic. Zvýším hlas a zkusím to znovu. A ještě jednou. Pokud se neobjeví, nevím co budu dělat. Možná vyrazím po modrý za ostatními, ale co Ondra..?
-tebe rodiče neučili, že se v lese nekřičí?ozve se za mnou pobaveně.
Otočím se. Je celý bledý, bez barvy a nevypadá zrovna nejlíp. Pousměju se.
-a tebe rodiče neučili, že se v horku nejí nic s majonézou?vrátím mu to.
Zasměje se a ztěžka se posadí.
-vyrazíme?zeptám se. Podívá se na mě a přikývne. Pomalu vstane, udělá pár kroků, pak shodí krosnu a odběhne do vzdáleného křoví. Cestou vykřikuje několik nadávek, to mě rozesměje. Posadím se, hádám, že to asi nějakou chvilku zabere. Řeka se leskne v odpoledním slunci, neodolám, zuji boty, a opatrně dojdu k velkému, sluncem vyhřátému, kameni uprostřed řeky. Na něj se usadím, zapřu se rukama a chladím unavené nohy. Je to paráda.
Po dvaceti minutách mi to nedá a zavolám na Ondru, jestli je všechno dobré. Prý za chvíli.
Čekám dalších patnáct minut, pak se objeví a můžem pokračovat v cestě. Pokud se tomu dá tak říkat, protože jen za půl hodiny chůze dvakrát zastavujeme.
Kvůli vedru jsme se celkově dost zdrželi, za chvíli bude tma a tímhle tempem nevím kdy doženeme zbytek.
Své obavy sdělím Ondrovi.
-někde na nás určitě čekají..ale jestli Madlen nasadila své vzteklé tempo, je možný, že Honzu hnala až do Maďarska, haha..neboj, každou chvíli na ně narazíme..
Mně do smíchu moc není, trasy jsou navržené tak aby se přespávalo v před zvěří chráněných místech, a pokud nedojdeme kam máme než bude tma, nevidím to na klidnou noc. Nebo alespoň na neklidnou noc pro mě.
Jsem strašpytel, vím. Mám čas se nad tím zamyslet, Ondra opět odbíhá do křoví.
V duchu se modlím, aby Honzu napadlo jít nám naproti. Mám vztek, že jsem musela nechat mobil doma. Bylo mi to všechno hned jednodušší. Stejně by tu nebyl signál, pomyslím si, což mi o chvíli později potvrdí i Ondra s mobilem v ruce.
Už se šeří a v lese je to mnohem víc znát. Dostávám na Ondru vztek, zase je ve křoví a naše parta v nedohlednu. Že jsem nešla za Janou a Sidem já!
-ty jo, není tohle červená?zeptá se Ondra zbytečně. Skvělý, ještě jsme někde špatně navázali na značku. Snažím se zachovat klid, ale k panice nemám daleko. Jak se to mohlo stát?!Už chápu, proč jsme nenarazili ještě na zbytek party!
-no, Ennie, vidím to tak, že bychom měli rozbít tábor..za chvíli už nebude vidět, tak ať nebloudíme ještě víc..soudí Ondra.
Bohužel, musím přiznat, že je to asi ten nejrozumnější nápad. Na jednu stranu jsem ráda, že můžu být s Ondrou o samotě, ale na druhou stranu, jak už jsem řekla, jsem strašpytel, a možná bych dala o něco víc přednost nocování v partě po boku Honzy, který už mě odmalička chránil a mám vedle něj pocit bezpečí.
Ondra je muž činu, z krosny vytáhne maličký balíček se stanem a pustí se do stavby. Já mu asistuju a za chvíli stan stojí.
-máš baterku?zeptá se a dál hledá ve své krosně. Já udělám totéž a za chvíli slavím úspěch. Zalezeme do stanu, kde jsem předtím natáhla karimatky, Ondra baterku zavěsí a s nevinným výrazem se mě zeptá, jestli nemám něco k jídlu.
-ty budeš mít dietu, kamaráde…ujistím ho pobaveně a před jeho hladovým zrakem se pustím do polomáčených sušenek.
-nemáš strach, že budeš tlustá?zkouší to jinak. Je pěkně vychytralý.
-měla bych?ptám se suverénně. Samozřejmě bych na svém těle mnohé vylepšila, ale vyloženě nespokojená nejsem. A rozhodně to nedám najevo před Ondrou.
Zasměje se a začne se soukat do spacáku, odkud mě pozoruje.
-jsou moc dobrý…ujišťuju ho vesele a poslední sušenku si vychutnávám nejvíc ze všech.
Ondra si tam něco bručí do spacáku a to mě rozesměje.
Obal pak zmačkám v ruce a zastrkuji ho do kapsičky v krosně. Venku se ozve divný zvuk. Trhnu sebou a Ondra se rozesměje. Poznal, že se bojím.
-bojíš se?ptá se vysmátě na něco, co je zcela evidentní.
-trochu..přiznávám nerada.
Chvíli ještě poslouchám jestli něco nezaslechnu a uklidním se.
-mám zhasnout?zeptá se Ondra. Přikývnu a chci se natáhnout pro spacák. Ve stejnou chvíli se však Ondra posadí a jsme tak nebezpečně blízko sebe. V tu chvíli zapomenu na strach, a nejen na něj. Na Honzu, na to co mi říkal, na svá předsevzetí, na to,co je podle mě správné..
Cítím jeho vůni, tělem mi proudí vzrušení a vím, že pokud se něco stane, nebudu se bránit. Děsí mě to a vzrušuje navzájem. Neuhne on, ani já.
Ondra cvakne baterkou a stan zalije tma. Ve tmě ucítím jeho dlaně, které jemně uchopí můj obličej. Bříšky palců mi jemně hladí tváře. Sama vyhledám jeho rty, které políbím nejdříve zlehka, ale čím je polibek delší tím víc nabírá na vášni a intenzitě. Vzrušeni na nejvyšší míru ze sebe strháme oblečení, Ondra odkudsi vyčaruje kondom, a pak mě opatrně položí na spacáky a oddálí mi kolena od sebe. Zarazím se a on si toho všimne.
-co se děje?šeptá mi do ucha.
-je to poprvý..odpovím tiše a mám sama na sebe vztek.
Ztuhne a nevěřícně hlesne: tomu nevěřím…
Usměju se a vysvětlím: poprvý, co to bude s někým jiným než s klukem se kterým jsem byla..
Pohladí mě po tváři a tiše řekne: bude se ti to líbit..
-o tom nepochybuju..řeknu spíš pro sebe a nemýlím se. Zamiluju se do jeho vzdechů, doteků, pohybů. Sex s ním nemá chybu.