Pravá láska je...

Anotace: Dokáže opravdová láska přemoci nástrahy, které jí život postaví do cesty?

Tak už je tady další zápas. Naše škola pořádá, jako každý rok, turnaje v různých sportech. Kluci hoří nervozitou, kde se toulám, jsem jejich nejlepší, ale nedochvilný útočník. Vlítnu do šatny, jako hurikán a začnu se převlékat. Zrovna si přes hlavu natahuju tričko, když do šatny někdo vejde. Myslím si, že je to někdo z kluků. ,,Říkal jsem vám, že se převléknu a přijdu, tak co otravujete.‘‘. Přede mnou nestál někdo z kluků, ale krásná holka. Čokoládové vlasy měla stažené do culíku, na čele se jí leskly kapičky potu, její tmavě modré oči se na mě smáli. ,,Jéééé, promiň spletla jsem si šatnu. Už máme po zápase a chtěla jsem se osprchovat..‘‘ a za tuhle svojí omluvu přidá úsměv, který zdůrazní její krásný obličej. Přitom, když se otáčí, aby nabrala směr správné šatny. Všimnu si toho jakou má vypracovanou postavu, ploché opálené bříško jí vykukuje zpod černého trička, volné bermudy jí odkrývají opálené nohy. Tahle pěkná holka mi chce utéct, to nesmím dovolit. ,,Počkej, řekni mi. Jak se jmenuješ a když už budeš u toho dej mi i telefon. Můžu Ti zavolat a domluvit si s Tebou schůzku? ‘‘, moje kudrnaté delší blond vlasy, které jsem si ještě nestihl stáhnout čelenkou, mi padají do očí. ,,No, tak dobře. Adéla a číslo Ti napíšu na papírek a dám vedle batohu.‘‘ A byla fuč. ,,Tak, kde jseš?‘‘, houknou na mě kluci. Na celý zápas vypustím Adélu z hlavy, jakmile se vrátíme do šatny, všimnu si papírku, který leží vedle mého batohu. ,,Budu se těšit na tvoje zavolání.‘‘ číslo tam bylo napsané taky a nakreslila ještě obličejíček, jak dává pusu. Roztomilá! Pomyslím si sám pro sebe. ,,Teda chlape, ty máš štěstí.‘‘, řekne mi kámoš Tomáš.
Hned co dorazím domů, hodím věci mamce k pračce a vytáčím číslo na Adélu. Zvedne mi to asi až na páté zazvonění. ,,Ahoj, tady je Erik. Ten kluk z šatny, psala jsi mi číslo na papírek. Slíbil jsem Ti, že zavolám a domluvím si schůzku. Abych se přiznal, asi jsem se zamiloval. Měla by jsi čas za dvě hodiny? Mohli by jsme se sejít v parku dole u řeky.‘‘ docela se bojím toho, že by mě mohla odmítnout, ale pak si vzpomenu na její úsměv, který byl tak nevinný a krásný. ,,Na tak pěkného kluka nejde zapomenout. Tak dobře, za dvě hodiny v parku u řeky. Zatím pa.‘‘. I když jsem jí jenom slyšel, nemohl jsem uvěřit tomu jak je krásná. Raději jsem na místo schůzky dorazil s půlhodinovým předstihem, protože se dobře znám. Sedím tam na lavičce a vidím jí jak přichází. Má na sobě džínovou minisukni, černé legíny, černé tričko, na kterém jsou dva andělé jak se objímají na nohou má černé skejťácké botky po stranách s nějakým nápisem. Čokoládové vlasy jí sahají až do půlky zad a jak jinak, v uších má mp3. Stoupnu si, aby mě náhodou nepřehlédla. ,,Ahoj, ty už jsi tady? Nečekáš moc dlouho?‘‘, na tváři má provinilý výraz, že přišla pozdě. ,,Moc dlouho tady nejsem. Přišel jsem raději dříve.‘‘, chytnu jí za ruku a přitisknu k sobě. Projdeme snad celé město, čas nás vůbec nezajímá hlavně, že jsme spolu. Zrovna procházíme kolem kostela, na jeho věži odbíjejí hodiny půl desáté. ,,Měla bych jít domů. Naši sice nejsou doma, ale starší bratr bude mít přednášku ke své mladší sestře, aby chodila včas domů. Zatím se měj hezky. Ráno Ti písnu.‘‘ natáhne se, aby mě políbila na tvář. Uhnu jí! ,,Tak to ne, žádný takový. Nenechám Tě jít samotnou domů. Pěkně půjdu s Tebou.‘‘ doprovodím jí až před dveře jejich domu a políbím na její rtíky.
Konečně konec školy a nejen to, odpoledne mám rande s Adélkou. Chodíme spolu už půl roku, na den přesně. K výročí jsem jí koupil prstýnek s motýlky a rozhodl pozvat na týden do hor. Domluvili jsme si sraz na tom samém místě, kde proběhlo naše první rande. Čekám zase na lavičce, když mi někdo zakryje oči. ,,Krásné výročí lásko. Tohle je pro Tebe, aby sis na mě vždycky vzpomněl.‘‘. Dá mi na krk stříbrný přívěsek ve tvaru E ne takového obyčejného, ale netradičního vzhledu. ,,Děkuju beruško, taky pro Tebe něco mám. Zavři oči! Doufám, že jsem trefil velikost.‘‘ vezmu jí za ruku a navlíknul prstýnek. Sedí jako, kdyby byl vyroben jen pro ni. ,,A ještě něco. Za tři dny vyrážíme do hor. Jedou tam i kluci s přítelkyněmi. Byl bych moc rád, kdyby jsi jela se mnou, pokud Ti to vyhovuje.‘‘ zadívá se mi hluboko do očí, asi tuší co se stane, když pojede. ,,Ano, pojedu ráda. Kdy vyrážíme a co si mám vzít sebou.‘‘. ,,Buď v pondělí půl sedmé na hlavním vlakovém nádraží. A sebou si ven něco sportovního a hlavně pevný boty.‘‘. Konečně pondělí půl sedmé, sice je sraz až v sedm, ale chtěl jsem mít půlhodinku jen pro nás. ,,Ahoj, moc Ti to sluší, vypadáš jako opravdový horský turista, v tvém případě turistka.‘‘. Beze slova se ke mně přitulí a položí si hlavu na hrudník, tak aby slyšela srdce. ,,Moc se na společný týden těším.‘‘ řekne po chvíli. Všichni se sejdeme až na 3. nástupišti, jak bylo domluveno. Jedeme skoro celý den a než dojdeme na chatu Tomášových rodičů je skoro večer. Každý z nás raději zaleze na pokoj, aby si odpočinul. Holky se domluvili, že nám mimořádně dnes vyhoví a udělají večeři. Po véče následuje popřání dobré noci a šupajdí se na kutě. Adélka má na spaní černé kraťásky s obrázkem tygra a bílé triko. Po nekonečném dohadování se dohodneme, že budeme spát na jedné posteli. Když se konečně dohrabeme oba do postele, je Adélka hrozně nervózní. Neví jak si má lehnout, aby se mě náhodou nedotkla. Začnu jí hladit po vlasech, pomalu se ke mně otočí a podívá se mi do očí. ,,Víš já jsem ještě s nik…….‘‘. V polovině slova jí přeruším, začneme se líbat. ,,Se mnou se nemusíš bát.‘‘ řeknu jí, aby se trošku uklidnila. Teď se mi zdála ještě roztomilejší než, když jsem jí poznal. Usneme až k ránu.
Druhý den byl zamluvený pro pánskou jízdu. S klukama jdeme lézt na stěnu. Holky zůstali v chatě a věnovali se samy sobě. S Tomášem a Filipem jsme si našli docela vysokou, příkrou stěnu. Lezení se věnuji už od 11 let, tak čeho se bát. Ještě nejsme ani v polovině, když začne foukat silný vítr, kluci navrhují vrátit se, ale já chci tu stěnu pokořit. Nevím co se stalo, ale jakmile udělám další krok, skoba povolí a já padám dolů. Možná to byla ta malá výška, ten pád mě nezabil. Spadnu na záda, kluci slezou na zem a začnou na mě mluvit. Nedokážu jim odpovídat, ta bolest se nedá vydržet. Slyším jak Filip volá záchranku. Poslední věc, při které jsem při vědomí je to jak mě nakládají do helikoptéry.
,,Jsi to ty Adélko? Stalo se něco hroznýho. Erik spadnul ze stěny, letí helikoptérou do nemocnice. Za chvíli budem na chatě a jestli chceš pojedu s tebou do nemocnice. Hlavně buď v klidu a nezmatkuj. Zatím Čau.‘‘. Nejsem schopna říct ani slovo. Vždyť mi říkal, že se nic nestane, má přeci zkušenosti, tvrdil. Holky mě uklidňují, že to nic vážnýho nebude. Co Tomáš a Filip přišli vyzvídám na nich jak se to mohlo stát. Sami toho moc nevědí, chci jet do nemocnice za Erikem. Filip navrhne, aby se tam nejdříve zavolalo a zeptalo se jestli za ním můžeme. Dovolám se na recepci, kde mě přepojí na oddělení, kde Erik leží. Sestra mi řekne, že je ve vážném stavu a návštěvy bude moct mít nejdříve za pět dní. Erikovi rodiče zastihnu doma a řeknu jim co se stalo, nabídli mi že pokud budu chtít můžu s nimi být na hotelu. Filip, Tomáš jeli s holkama domů. Jedu do hotelu za jeho rodiči. Konečně můžeme za Erikem, s jeho maminkou jdu k němu na pokoj a jeho táta se jde zeptat jak to s jeho synem vypadá.
Mezitím co jeho táta mluví s lékařem, jdu s jeho maminkou na pokoj. Sestra, která od něho vychází nám řekne, že nechce nikoho vidět. Poprosím jí, aby řekla, že je tady jeho maminka a přítelkyně Adéla. Když vyjde z pokoje podruhé, vezme mě za ruku a zavede do pokoje. Posadím se vedle jeho postele a sáhnu mu pro ruku, otočí se ke mně obličejem, který měl dosavad otočený a koukal se z okna. Snaží se, abych na něm nic nepoznala, ale v jeho smaragdových očích vidím, že ho něco trápí. Začnu pomalu mluvit. ,,Ahoj Eriku, moc jsem se o Tebe bála. Proč nechceš nikoho vidět? Tvoje maminka čeká přede dveřmi, mám jí zavolat?‘‘ vstanu ze židle a políbím ho na čelo. ,,Měla by sis najít někoho jiného, já jsem a hlavně budu k ničemu.‘‘ nerozumím tomu co říká. ,,Eriku, jak tohle můžeš říct. Zamilovala jsem se do tebe hned na první pohled, když jsem Tě viděla v té šatně. Tohle období spolu překonáme, pomůžu Ti.‘‘ ještě pevněji mu stisknu ruku. ,,Ty to vůbec nechápeš. Při dopadu jsem si porušil míchu. Už nikdy nebudu chodit. Jdi pryč, chci být sám.‘‘. Vyběhnu s pláčem z pokoje a útočiště najdu u jeho mamky. ,,To nic. Bude zase dobře. Má Tě rád, až se s tím sám vyrovná bude to lepší. Jen plač jestli se Ti uleví.‘‘. Každý den chodíme za ním, ale moc toho nenamluví. Většinou chce být sám. Když se Erikův stav zlepšil nechali jsme ho převést domů. Po měsíci a půl pobytu v nemocnici mohl jít Erik konečně domů, ale každý týden docházel na rehabilitaci, bylo to těžké období pro jeho rodinu i pro náš vztah. Je středa a já jdu s Erikem na rehabilitaci, normálně ho na ní vozí máma nebo táta, ale museli někam odjet. Erikovi vadilo a vadí, když jsem s ním a někdo nás vidí jak mu pomáhám. Pořád se nedokázal smířit se svým postižením. Dorazíme do centra, kde se nás ujme rehabilitační pracovnice, která mě poprosí abych jí pomohla. Erik od té nehody málo mluví, ale teď na něm je vidět, že mu vadí moje přítomnost. Cvičení trvalo něco přes hodinu, byla jsem unavená a chtěla si zajít někam na oběd, když vycházíme z budovy zeptám se: ,,Zlato, nechceš si zajít někam na oběd? Zvu Tě.‘‘. Jak mě mohlo napadnout, že by se mnou šel. ,,Já bych chtěl raději domů. Jsem unavený. Nezlob se! Tenkrát v nemocnici jsi mě měla poslechnout.‘‘. Zrovna když se chystám mu odpovědět, prochází kolem nás Filip s Tomášem a neodpustí si hloupé připomínky. ,,Tak ty jsi s tím mrzákem zůstala. Tak krásná holka a zahazuje se s takovým ubožákem. Nebo Ti za to jeho rodiče platí, jinak by jsi to asi nedělala. Jsem zrovna volný, tak někdy přijď a můžem si užít.‘‘ to bych si o Tomášovi nikdy nemyslela, že je takový sobec. ,,Tak vidíš. Má pravdu.‘‘ Erika tohle ještě víc položilo na lopatky.
Zbytek cesty k němu domů nepromluví ani slovo. U něho doma to znám dobře, jsem tam častěji než doma. Erikovi pomůžu na pohovku, přikryju a donesu mu oběd. ,,Ty nebudeš? Myslel jsem, že máš hlad.‘‘ konečně promluvil od té doby co jsme potkali Tomáše. ,,Dám si později. Až dojíš mohli by jsme si pustit nějaký film. Přála bych si, aby to bylo jako dřív. Abych se k tobě mohla přitulit a poslouchat tlukot tvého srdce. Ty by jsi mě hladil ve vlasech a šeptal mi jak mě máš rád. Pamatuješ jak nám spolu bylo krásně.‘‘ snažím se uvolnit atmosféru, ale šlápnu vedle. Pomalu si uvědomuju, že Erik potřebuje říct pravdu do očí. Je pořád protivný. ,,Jak to může být jako dřív. Už nikdy nebudu chodit. Nikdy Tě nevezmu za ruku a nepůjdeme se spolu projít. Vždy, když mě někam vezmeš budou se za námi otáčet, ne kvůli tomu jaký jsme hezký pár, ale protože tak krásná holka má na starosti invalidu. Běž raději domů a najdi si krásnýho hodnýho a hlavně zdravýho kluka. S někým jiným budeš šťastnější a na mě si ani nevzpomeneš.‘‘ to co mi řekl bylo, tak krutý. Chce se mi plakat, ale řeknu si, že budu silná a ukážu mu jak je pro mě důležitý. ,,Tak tohle si o mně doopravdy myslíš. Pamatuješ, jak jsme spolu poprvé spali a ty jsi mi řekl se mnou se nemusíš bát? Věřila jsem Ti a nebála se. Teď Ti taky věřím, ty se dokážeš uzdravit. Možná už nebudeš nikdy chodit, ale máš svojí super rodinu a mě. Já při tobě budu stát v jakékoliv situaci. Není zas tak důležité jak vypadáš, ale jaké máš srdce. Podívej! Pořád ten prstýnek nosím, připomíná mi kluka, který mi ho dal. Kluka, který má krásné smaragdové oči, medově blond vlasy, které se mu vlní. Prostě kluka, kterého miluju.‘‘ při vzpomínání se mi vhání slzy do očí. Sednu si vedle něho na pohovku a pevně obejmu. Přitiskne si mě na hrudník, tak abych slyšela tlukot srdce. ,,Já Tě taky miluju, bál jsem se, že když budu na vozíku, tak mě opustíš. Proto jsem Ti tenkrát v nemocnici řekl to co jsem řekl. E od tebe mi nosí štěstí, už ho nesundám. Mohla by jsi mi všechno prominout?‘‘. Zvednu hlavu a políbím ho na ústa, potom se schovám Erikovi do náruče. Jsem šťastná, mám přítele, který mě miluje.