Adventures of Amy Part 19.

Anotace: Huhuu trochu delší dílek :) Doufám že se bude líbit. Za komentíky bych byla vděčná :)

Jack:

"Jacku. Běž si lehnout nahorů." Zatřásla semnou Sofi. Trhnutím jsem se probral z podivného stavu mezi spánkem a bděním. Všichni seděli na zbytcích židlí křesel a gauče zahloubaní do sebe. Pátrali jsme po Amy už dlouho a naprosto bezvýsledně. Brázdili jsme ulice a ptali se kdekoho. Jakoby se po ni slehla zem. Několikrát mě i napadlo, že oděně utekla. Ale hned v další sekundě jsem to zavrhl, už jen kvůli toho, že si tady nechala i věci, bez kterých by určitě neodešla. Tak kde jen může být. Cítil jsem se dutě a bezmocně.

Bobby spal a pusou dokořán rozvalený na gauči. Angel měl hlavu položenou Sofi v klíně a odpočíval. Jerry se houpal na židli a všechny si nás prohlížel vševědoucím pohledem. Vytáčelo mě to do nepříčetnosti.
"Nejsem unavený." Zalhal jsem. Byl jsem unavený k smrti. "Jdu na vzduch." Zvedl jsem se ze židle. Když jsem tady jen tak seděl byla mi zima a moc jsem přemýšlel. Potřeboval jsem se protáhnout a trochu rozhýbat a taky jsem doufal, že ji najdu. A nebo aspoň nějakou stopu či malý náznak, kde by moje Amy mohla být.
"Brácho. Nedělej, že se jdeš dobrovolně nadýchat toho smradu." Prohodil Angel. Všem to bylo jasné, že ji jdu hledat. Zarazil jsem se ve dveřích a opřel se o futra.
"No a co." Zabručel jsem odpověď na nevyslovenou výtku a strčil si cigaretu mezi rty.
"Hele Jackie. Nech to na policii." Vložil se do toho jako vždy rozvážný Jeramiah.
"Seru na policii." Zapálil jsem si.
"Drž hubu Jerry nebo ti podpálím barák." Bobby vstal ze sedačky a zastrčil si pistoli do kalhot. Ani jsem si nevšiml, kdy se vzbudil "Jdu s tebou brácho. Necháme slečinky odpočívat."
"Jak chcete vy potomci. Já musím jít. Holky mají gymnastiku." Bobby by v jiné situaci poznamenaj něco vtipného směrem ke mně, teď ale mlčel. Štvalo mě to, jak moc se všechno v jedné vteřině změnilo. Jerry odešel zadními dveřmi, kde měl zaparkované auto a zase nastalo ticho, jen Angel se Sofi si něco špitali. Musel jsem se od nich odvrátit.
Vyšli jsme ze dveří a spatřili policejní auto na cestě, z něhož vystupoval Green a jeho společník.
"Nazdar Greene." Bobby si nenápadně přetáhnul bundu přes bouchačku vzadu za opaskem.
"Co Jackie? Jdeš vyvenčit starší sestru." Kývl na mě. Jindy bych vtipkoval s ním, ale teď jsem jen uhnul pohledem a nezaujatě kouřil. "Hele je mi fakt líto co se tady děje, ale věřte mi, že na tom pracujeme." Zastrčil si ruce do kabátu a otřásl se, až se mu placka na provázku kolem krku rozhoupala. Jo začala být ukrutná zima. Nejen venku, ale i v tom našem rozstříleném baráku.
"Jo to vidím. Je to tu fakt čistý." Uchechtl se Bobby.
"Hele chlapi. Jestli něco víte, tak nám to řekněte. Prověříme to a dáme vám vědět."
"Jistě." Brácha přikývl se svatouškovským úsměvem, který jasně dával najevo, že neřekne nic. Greenovi to bylo jasné, hned co to řekl. Vlastně s tím počítal, ale jeho společník byl asi jeden z těch s delším vedením.
"Hele Mercerovi. Buďte rádi, že s vámi takhle vyjednáváme. Vytáhl z kapsy malý sáček na první pohled prázdný. "Víte co je tohle?"
"Chlup z kozy tvý starý?" Bobby se jen tak nenechal vyvést z míry.
"Spíš chlup ze zabedněný hlavy. Tohle jsme našli na těch dvou mrtvolách." Green jen zakroutil hlavou a prohlížel si mě, zatímco se jeho společník přel s Bobbym. Odhodil jsem dokouřenou cigaretu a vytáhl hned další. Aby se na mě polda díval soucitně, tak to na mě bylo moc.
"Ooo doznání na základě falešného vlasu. To je otřepaný hoši. Byl jsi lepší polda Greene. Pojď Jackie. Jdeme." Dal se brácha na odchod.
"Počkej Jacku." Chytil mě za rukáv. "Myslím to vážně s tou nabídkou. Neřešte to na vlastní pěst." Věnoval mi skoro otcovský pohled. Vytáhl jsem cigaretu z pusy a vyfoukl.
"Greene. Běžte dovnitř. Dejte si kafe, jsou tam i koblihy a pak jděte. O nás se nestarejte." Vytrhl jsem zdravou ruku z jeho sevření a došel Bobbyho.
"Nesnáším poldy." Zahučeli jsme současně.

Amy:
Probrala jsem se a zjistila, že odporná malátnost je pryč. Hlava mě sice pořád třeskutě bolela, ale už jsem byla schopná jasněji myslet. Unesli mě. Byla jsem s Rayem na cestě do obchodu ale nevím, jestli jsem tam došla. A co je s Rayem? Je v pořádku, nebo ho taky unesli? Ale proč mě? Tolik otázek mi vířilo hlavou, až mi z toho bylo zle. Tělo mě bolelo, jak jsem dlouhé hodiny strávila ve stejné pozici. V puse jsem měla sucho a koutky rtů rozedřené od roubíku. Hrdlo jsem měla vyschlé žízní a žaludek se mi křečovitě stahoval hladem. Ani jsem nevěděla určitě, jestli jsem stále ve stejné místnosti, protože přes oči jsem měla pořád uvázaný šátek. Kdybych aspoň věděla, kde jsem. Jediné, co jsem dokázala rozpoznat byl nasládlý pach plísně. Nedokázala jsem určit, jak dlouho jsem seděla a věnovala se vlastním myšlenkám, než se rozletěly dveře. Kroutila jsem hlavou abych něco zaslechla. I když jsem se chvěla strachy, dokázala jsem se soustředit, abych zaslechla velmi vzdálené troubení aut. A pak už zase ticho, jak se dveře znovu zabouchly. Těžké kroky přešly přes místnost a zastavily někde kousek přede mnou…aspoň jsem to tak odhadovala. Strhl mi šátek z očí. Mrkala jsem, abych zaostřila pohled, protože se mi všechno jevilo rozmazaně. Byl to Billy. Než jsem se vzpamatovala, sundal mi pouta. Drsně mě popadl za loket a zatlačil na postel. Nevím proč mě v téhle situaci napadlo, že nejspíš mu nezáleží na udržené zdvořilé konverzace. Jedním kolenem si klekl na postel a natáhl se někam za mě. Neviděla jsem co dělá, protože jsem ho stále obezřetně pozorovala a čekala na sebemenší znamení, že je zle. Zatlačil mi do ramene, takže jsem chtě nechtě musela lehnout na záda. Až v ten okamžik mi došlo, o co mu jde. On mě šel znásilnit. Proto mě unesli. A proto mě taky hlídal před tím Jimmym. Chtěl mě jen pro sebe. Začala jsem naříkat a volat o pomoc, ale přes roubík vycházelo jen sotva zřetelné a slyšitelné skučení. Billyho to ale zřejmě vůbec nevyvádělo z míry. Připoutal mi ruku k pelesti postele a narovnal se. Těkala jsem po něm očima a čekala co přijde. Sehnul se a zvedl ze země papírovou tašku a hodil ji na postel. Chvíli mě upřeně pozoroval a pak se dal na odchod. Vytáhla jsem si rychle roubík.
"Počkej." Vyhrkla jsem zachraptělým hlasem. Zarazil se zády ke mně s rukou na klice. "Proč…proč jsem tady?" Ohlédl se na mě přes rameno.
"Dozvíš se." Nic víc neřekl a odešel.
Opatrně jsem nahlédla do papírového sáčku. Byly v něm dva oschlé sendviče a láhev vody. Okamžitě jsem se napila a najedla. Vodou jsem si ještě opláchla sedřené zápěstí od pout a pak se stulila do klubíčka na vrzající ocelové posteli. Byla nepohodlná, ale ne víc, než sedět celé hodiny na zemi. Dozvíš se. Ale kdy?

Veškeré pokusy usnou znemožňovalo napětí v celém těle. Poslouchala jsem sebemenší zvuk z vedlejší místnosti, kam vešel Billy. Zdálo se, že se tam střídá více lidí, než jen on a Jimmy. Za okny zadělanými igelitem a dřevěnými příčkami se setmělo. Přitáhla jsem si kolena víc k hrudníku, jako by mě to snad mělo ochránit, před tím nebezpečným prostředím. Jazykem jsem neustále narážela na rozedrané koutky, jako by se snažil zjistit, jestli už náhodou nejsou zahojené. Ležela jsem zhroucená na posteli a v puse měla kovovou příchuť krve. Najednou se rozlétly dveře. V ostrém světle stála tmavá silueta. Mžourala jsem a snažila se rozpoznat člověka, který na mě civěl. Sevřel mě strach. Postava se dala do pohybu. Byl to člověk, kterého jsem ještě neviděla. Černoch ve špinavém zimním kabátě a kulichem.
"Tak vstávej." Zabručel a odpoutal mi ruku od postele. Poslušně jsem vstala. Chytil mě za loket a vedl do místnosti, odkud vycházely hlasy. Vešli jsme do malé kuchyně. Ostré světlo mě téměř oslepilo. Přesto jsem poznala Billyho a Jimmyho. Billy seděl za stolem a kouřil. Když se trochu ohnul, tak se mu za páskem zaleskla zbraň. Moji pozornost ale přitáhly dveře, které dozajista vedly ven na ulici. Kdybych jimi utekla, tak se dostanu mezi lidi a tam…tam bych se rozhodla co dál. Černoch semnou trhnul a tím, jako by mi z hlavy vytřepal všechny plány na útěk. Strčil mě do dveří, které vedly z malé chodbičky za kuchyní. Záchod. Jak milé. Pravda, že na tyhle potřeby jsem nějak neměla myšlenky, ale když už jsem byla tady.
Za pár chvilek už jsem kráčela kuchyní zpět do "svého pokoje". Billy mě pozoroval, přes kouř cigarety, jako by čekal sebemenší náznak pokusu o útěk. Pro dnešek jsem to vzdala. Nechala jsem se tím černochem opět připoutat k posteli. Když odešel, špatně za sebou zavřel dveře, takže úzkou škvírkou jsem slyšela, jak slabě zavrzala židle, když se posadil ke stolu.
"Kdy přijede?"
"Zítra." Odpověděl Billy.
"Vypadá jako Iris." Pokračoval hlas toho černocha.
"Já vím." Zabručel podrážděně. "Nech to být." Ukončil. Někdo se zvedl a odešel.
Neměla jsem sílu nad tím přemýšlet a tak jsem po pár minutách usnula.

Jack:
"Brácho?" Seděli jsme s Bobbym v autě před obchodem a čekali na nějaký náznak, jako na spasení. Pálily mě oči z nevyspání a celé tělo jsem měl unavené a bolavé. Prsty jsem kreslil na zamlžené sklo prapodivné obrazce a doufal, že se v té průhledné čárce s orosenými okraji objeví její tvář, jak vychází ze dveří obchodu, kde mi zmizela. Jakoby tam našla portál do jiného světa a zapomněla se vrátit. Bobby se zavrtěl. Asi usnul a můj hlas ho probudil.
"Hmm." Zabručel a promnul si obličej.
"Mám strach." Hypnotizoval jsem ulici skrz ten tenký proužek očištěný od sraženého dechu a s každým tahem prstu ho rozšiřoval.
"Z čeho?" Brácha mě pozoroval a jindy by mě to rozčilovalo a začal bych ho z legrace mlátit, ale ne teď. Tolik se všechno změnilo.
"Mám strach, že už ji nenajdeme." Dýchl jsem na sklo a uzavřel ten otvor v mlžné barieře. Bobby otevřel pusu a chtěl něco říct, ale najednou mi zazvonil mobil. Rychle jsem ho vytáhl a zmáčkl tlačítko přijetí. Kdybych neměl roztřískaný display, asi bych věděl, kdo mi volá, ale takhle jsem byl napjatý.
"Halo?"
"Bráško?" Byl to Angel. Kdo jiný by mi taky říkal bráško. Jerry se nějak nezapojoval. Měl svoji rodinu.
"Jo?"
"Přijeďte domů. Něco jsem zjistil." Zněl rozrušeně.
"Jak?" Měl jsem chuť si jednu vrazit za tak pitomé otázky.
"No řekněme, že jsem se poptal pár lidi."
Bobby mě pozoroval s nakrčeným čelem a otázkami v očích.
"Jo hned jsme tam. Kývnul jsem a ani mi nedošlo, že to Angel nevidí. Brácha nastartoval svoji popelnici a vyjeli jsme.

Když jsem vešel do domu, tak si nešlo nevšimnout, že Sofi zametla podlahu, takže se nikde neválely střepy třísky a kousky cihel. Stejně už to nevypadalo, jako mámin dům. Jakoby její duše z tohohle baráku vytekla otvory po kulkách. Nějak jsem se zamyslel a přistihl se, že stojím asi metr od zdi a civím do ni. Bobby mezitím už seděl za stolem spolu s Angelem a Sofi.
"…Prostě a jednoduše. Ten únos, vražda mámy a ty výhružný dopisy klukům z kapely mají něco společného." Shrnul Angel a zatvářil se vítězoslavně. On byl možný pyšný, ale semnou se všechno zamotalo až jsem se musel opřít o rám dveří.
"Klid. Bráško. Buď v klidu." Slyšel jsem Angela.
"Podám mu skleničku vody." Odběhla Sofi do kuchyně.
Bobby mě podepřel a posadil na gauč. Napil jsem se a lehnul si. Už toho na mě bylo moc.
Kdo byl schopný zabít nevinou dvaašedesátiletou paní, tomu nebude dělat problém zabít moji Amy. Uvědomoval jsem si to až moc dobře.