Noc

Anotace: poměrně hodně odvážná povídka o jedné noci, tipuju pár stovek let zpátky:-)

Otočila se k oknu a zadívala se z něj. Nereagovala na jeho slova, nepohnula se, ani když se dveře zavřely. V očích se jí možná objevily slzy. Možn
á. To věděla jen ona sama. Stála u okna přesně tak dlouho, dokud z brány nevyšel on. Když se venku podíval tím směrem, byla pryč.

My oh my, do you wanna say good bye
To have the kingdom, baby tell me why
My oh my, do you wanna say good by
To rule the country, baby, you and I?
If you were my king...

Za okny se už dávno setmělo, když za mnou konečně přišel. Nebyla jsem si jistá, jestli svůj slib splní. Ale přeci jen stál v mém pokoji. Stála jsem a dívala se na něj, možná ještě i trochu nevěřícně. Ticho kolem bylo dokonalé. Připadalo by mi barbarské rušit ho slovy.
Pomalým krokem jsem přešla k němu. Byl vyšší, i když ne až tak o moc. Já sama jsem dost vysoká, abych se na většinu mužů ve svém okolí nemusela dívat z podhledu, ale vedle něj jsem si připadala normální, ani příliš vysoká, ani příliš drobná. Vedle něj jsem si připadala přesně tak, jak jsem se cítit chtěla.
Venku působil suverénně, tady se mi ale i on zdál nejistý. Zastavím se kousek od něj. Je nejen vyšší než muži, které potkávám, je naprosto jiný. Divoký, dalo by se možná říct. Neupravený, ne jako ti, kteří mi připadají málem zženštělejší, než já sama. V tom, co mě na něm přitahuje, v tom, proč je tady, zřejmě hrají roli pudy, určité instinkty zakódované tak hluboko ve mě, že jim přese všechno riziko, přes vědomí, že tohle se vymyká všem standartům a odporuje naprosté většině pravidel, podle kterých mě učili se chovat, nedokážu odolat.
Nechci se o to ani pokoušet. Většinu z nich považuju za hloupé. Zbytečné.
Možná, že má dokonce i strach, který jen nechce dát najevo. Tak, jako jsem se venku bála já. Venku byl jeho svět, já byla cizincem. Teď se role otočily.
Na tvářích mu raší strniště, u dvora něco naprosto nepřijatelného. Je tmavý, mnohem tmavší než já, když zvednu ruku k jeho obličeji, působí v tom kontrastu téměř jako porcelánová. Vlasy má dlouhé, ale ne žádnou paruku, jako muži tady. Dlouhé a světlé. A oči modré, nebo možná až šedé.
Přesto, že se tváří klidně, právě na očích je poznat všechna ta nejistota. Kdo ví proč, ale právě ten jeho strach mi pomáhá cítit se silná. A možná, že tady jsem. Fyzicky je mnohem silnější než já, ale tady je sám. Tak jak já předtím byla sama venku.
On té síly nezneužil. Já to taky nemám v plánu. To, že přišel, je samo o sobě víc než jsem čekala. A značí to, že i on chce to co já. Že i on cítí něco, co je silnější, než opatrnost.
Dotknu se ho. Pohladím ho po tváři, vousy mě škrábou do prstů, jeho kůže je mnohem hrubší než moje. Nepohne se. Venku se nezdálo, že by se bál dotknout se mě. Ale přesto, že se choval hrubě, nebylo to s tou povýšeneckou samozřejmostí, s jakou si na ženu dovolili vznešení muži. Navenek gentlemani, v soukromí hrubiáni. Neznala jsem ho ani jménem, ale byla jsem si jistá tím, že je jiný. Mohl mít cokoliv, ale nevzal si to. Přesto, že jsem mu stála za to, přijít přímo sem. A přes jeho vzhled mi svým chováním připadal mnohem vznešenější, než ti, které jsem měla tu čest potkávat denně.
Stále beze slova ho vezmu za ruku a zamířím ven z pokoje. Vím, že chodby v okolí budou prázdné. A nejdeme daleko. Má soukromá koupelna je sotva několik metrů daleko. Vejdu a otočím za námi klíčem. Nikdo tu nemá co pohledávat, přesto se tak cítím líp.

Little princes in a terrible mess
A kingdom alone, but no love to confess
Dreams of a prince on a tall white horse
Runs like a spirit by the castle walls

Seděla na posteli, hlavu v dlaních. Musela se dát do pořádku, za okny pomalu svítalo, zámek se probouzel. Byl pryč a ona věděla, že teď už se nevrátí.
Zakázala mu to, dřív, než k tomu stihl něco říct on sám. Zlomilo by jí srdce, kdyby to byl on, kdo by ji odmítl. Proto byla raději krutá. Musela být. Nenáviděla pravidla, ale přes to se jim už nemohla vzepřít. Ne ještě víc, než do téhle chvíle.
Nebrečela. Nemělo cenu prolévat slzy. Smutek nic nezmění. A ta prázdnota uvnitř ní ji nenutila k pláči. Ta v ní vyvolávala pocit, že se zblázní. Což bylo mnohem horší, než jakýkoliv pláč.
Seděla a pološerem se k ní nesly tlumené zvuky probouzejícího se zámku. Od kuchyně, od hřebčína, z chodeb, pokojů...blížila se chvíle, kdy bude muset „vstát“ i ona, kdy bude muset do koupele, nechat se obléct, učesat, upravit... Kdy se bude muset tvářit jako každý den, a tu prázdnotu skrýt. Dnes, zítra, pozítří...bude ji muset ukrývat v sobě. Ale věděla, že to bude stále lehčí, věděla, že časem zmizí. Jinak to být nemůže. Život jde dál a zapomínat je snadné. Někdy to sice trvá trochu dýl, ale nakonec se to vždycky povede.

Gotta steal from the rich when they don't know I'm comin'
Gotta give to the poor, no time for lovin'
My oh my, don't you cry, 'cause there's no way I'm stayin'
I will leave, say "bye bye", I'm going my way...

I jeho oblečení bylo naprosto odlišné od toho, na které jsem zvyklá. Mnohem jednodušší, a zřejmě taky výrazně pohodlnější a praktičtější. U pasu měl zavěšený krátký meč, ne tak zdobený, jako zbraně mužů od dvora, ale i tak mi podle toho mála, co o zbraních znám od svého otce, připadal kvalitní. Nezadržel mě, když jsem ho vzala do ruky, i když jsem čekala, že to udělá. Věřila bych tomu, že ani se zbraní v ruce bych ho nedokázala porazit, otec se mě sice snažil naučit se o sebe postarat, ale pravidla jsou pravidla, a ani on s nimi moc neudělal. A tak jsem se musela spoléhat na to, že mě dostatečně ochrání jiní.
„Čí to je práce?“ prolomím poprvé ticho.
Zvedl pohled od mých rukou, které doteď upřeně sledoval, a zadíval se mi do očí.
„Není to známý zbrojíř,“ odpověděl.
„Možná ne známý, ale dobrý,“ poznamenám. Nemohla jsem se se zbraněmi sama učit, jen si je prohlížet. Ty drahé, se složitými ornamenty a zároveň dokonale vyvážené. I ty levné, na pohled ošoupané, které, když je člověk upustil ostřím dolů, stejně dopadly na bok . Tento vypadal jako jeden z těch nejlevnějších, ale choval se jako ty drahé.
Neodpověděl, a já zbraň odložila na poličku, kam obvykle služebná dávala mé šperky. Obrátila jsem svou pozornost zpět k němu. Nikdy mě nenapadlo prohlížet si tělo některého z mužů v mém okolí, na žádném mi nepřipadalo nic lákavého. Ale na něj bych se vydržela dívat mnohem dýl, než kolik času jsme měli. Neměl toho na sobě moc, byl už konec léta, ale stále bylo teplo i v noci. Netrvalo dlouho, než jsem ho svlékla. Naklonila jsem se ke kohoutkům lázní a dala napouštět vodu. Teprve potom jsem se svlékla i já. Tehdy poprvé se mě pokusil dotknout. Nesměle, a já jeho ruku zadržela. Nechtěla jsem, aby mě svlékal on. Nevím proč, ale chtěla jsem, aby se jen díval. A když mi zbývalo sundat už jen poslední část oděvu, prakticky průhlednou košilku sahající do půli stehen, požádala jsem ho dokonce, aby zavřel i oči a nedíval se na mě.
Udělal to. Kdo ví, možná jsem zkoušela, jak daleko mě nechá zajít, jak daleko moje moc sahá. Vzala jsem ho za ruku a zamířila do lázní. Usadila jsem se za něj, podobně, jako služebná sedávala za mnou, když mi myla záda. Jen mnohem blíž, tak, že jsem se celým hrudníkem, břichem i klínem dotýkala jeho zad. Tak, že jsem rukama dosáhla kamkoliv jsem chtěla.
Podala jsem si mycí olejíček a nalila si ho do dlaně. Přitiskla jsem se k němu o něco víc, abych dosáhla opravdu všude. Nebo možná proto, že jsem chtěla provokovat. Nikdy dřív jsem to nedělala a ani jsem neměla nutkání něco takového zkoušet. Přesto jsem nebyla nervózní z toho, že bych nevěděla, co dělat. Poznala bych, kdybych udělala něco špatně. A stejně tak jsem mohla poznat, že se mi daří.
Hladila jsem ho, spíš než umývala, mnohem dýl, než bylo nezbytně nutné, mnohem dýl, než se obvykle služebné věnovaly mně. Za celý svůj život jsem podle etikety nemohla pomalu ani umýt sama sebe. Snad i o to víc jsem si tuhle situaci užívala. Začala jsem ho líbat na ramenou, sem tam i jemně kousat. A rukama jsem se dostala postupně níž. Otáčel se po mně, ale v téhle pozici mě vidět nemohl. Líbily se mi svaly na jeho zádech. Líbilo se mi, jak je cítím pokaždé, když se na mě pootočí, i proto jsem se vždy přitiskla ještě pevněji. Líbilo se mi, že jeho tělo není tak měkké jako těla těch mužů, které jsem cítila dřív, ať jsem o to měla zájem, nebo ne. Chtěla jsem ho víc a víc, a chtěla jsem, aby on po mě toužil tak, že se přestane ovládat. Tak, že ani když řeknu ne, tak už pak nebude poslouchat. Protože jsem věděla, že u něj bych to ne nikdy nemyslela vážně.
Jednou jedinkrát jsem to „ne“ řekla, když jsem to nemyslela vážně. A on jediný poslechl.
Přitisknu se ještě blíž a zavřu oči. Jednou rukou ho hladím na hrudníku a druhou výrazně níž. Nechtěla jsem se mu tam věnovat dlouho, ale nedokážu přestat, když cítím jeho reakce. Nikdy jsem neměla potěšení z toho, že bych se někomu líbila, když se přestali ovládat, přišli mi muži spíš odporní. Ale on mě fascinuje. Nevzdychá jako ten, který se má stát mým manželem, čímž si zajistí nejvyšší postavení v kraji. Díky bohu není v ničem jako on. Objímám ho přitom rukama a ten pocit je nepopsatelný.
Napětí v jeho svalech najednou povolilo. Dřív, než stihnu zareagovat, se na mě otočí, tentokrát úspěšně. Přitáhne si mě k sobě na klín. Drží mě v náručí a já si opřu hlavu o jeho rameno. Na jednu stranu bych mohla být zklamaná, protože to, co jsem chtěla, mi nevyšlo. Ale na černé myšlenky není místo, připadám si spokojená, víc, než si dokážu vybavit, že bych kdy byla. Ale překvapí mě, že chci víc. Že chci pokračovat. Že ho chci cítit v sobě. Zatím to vždy bolelo, chtěla jsem, ať to skončí. Ale teď si nic nepřeju víc.

Mystery deep in the royal hart
Crying at night, I wanna be apart
Prince, oh prince, are you really sincere
Bet you one day, you´re gonna disappear

Znovu seděla v lázních. Apaticky, nevnímala ruce služebné. Přála si být pryč, tam, kde nebudou vzpomínky tak živé. Někde, kde ještě před chvílí nebyli spolu.
Seděla a vteřiny pomalu ubíhaly. Po koupeli oblékání, velkolepá snídaně, vše jako obvykle. Jen to všechno bylo nějak těžší, než obvykle. Připadala si, jako lev v kleci. Chtěla volnost, kterou neměla. Chtěla se smát, když měla náladu se smát, ne když to bylo vhodné. Chtěla dělat to, co nebylo v protokolu. Chtěla se dokázat ubránit se svému nastávajícímu. Chtěla mít možnost ho odmítnout.
Celý den si v hlavě pohrávala s myšlenkou, že uteče. Že zmizí z tohoto světa a už se sem nikdy nevrátí. Že bude žít po svém, tak jak vždy chtěla. Že bude s ním.
Ale celou dobu si uvědomovala, že je to jen snění. On se nevrátí, a ona by ho nenašla. A reálný život by nebyl taková pohádka, jako v jejích snech. Reálný život by se brzy změnil v noční můru. Ne nadarmo všichni ti obyčejní lidé sní o jejím postavení.
A pak tady byla zodpovědnost. Nemohla změnit moc, ne jako žena, ale mohla ovlivnit alespoň něco. Mohla mít alespoň takový vliv na svého muže, aby pokračoval v uskutečňování snu jejího otce. A to byl důvod proč zůstat. Dokázala mít vliv na něj, dokáže ovládat i svého budoucího manžela. Věděla, že to dokáže, když se bude snažit. A jednou zmizí i ta prázdnota z jejího nitra. Muž, kterého si měla vzít, nebyl zlý člověk. Jednou ho třeba bude mít i ráda.
Věřila, že to všechno jednou přijde, bude to muset přijít, jen co odezní ta nenávist, co momentálně chová ke všem a všemu, co jí brání být s ním.
Ulehala večer do postele a z peřin ještě slabě cítila jeho vůni. Nechala pootevřené okno, tak jako včera. Nadávala si za to, ale nedokázala ho zavřít.
Věřila, že s tou nadějí se jí bude snadněji usínat. Zavře ho zítra, až jí bude líp.

My oh my, do you wanna say good bye
To have the kingdom, baby tell me why?
My oh my, do you wanna say good bye
To rule the country, baby, tell me why?

Dopadla jsem na postel a on si lehl za mnou. Nevstoupil hned do mě, jak jsem čekala, jak jsem byla zvyklá, ale hladil mě a líbal po celém těle. Chtěla jsem mu říct, že už to nevydržím, že už ho chci, ale i to co dělal, bylo úžasné. Zároveň jsem nechtěla, aby přestával, a doufala, že už toho nechá a půjde za mnou. Možná jsem si tím zajišťovala vstupenku do pekel, ale připadala jsem si, jako bych se ocitla v nebi. Dotýkal se mě na takových místech, že se mi chtělo křičet, ale bála jsem se, že by můj hlas mohl někoho přilákat.
Po chvíli už toho na mě bylo moc. Toužila jsem po něm. Připadalo mi, že se zblázním, když mé tělo nedostane to co si tak moc přeje. Nadzvedla jsem se, převrátila ho na záda, a posadila se obkročmo na něj. Netušila jsem, že je něco takovéhoto možné, stejně jako jsem neměla ani ponětí, že se mi to může tak líbit. Nejdřív ležel na zádech, ale potom se posadil a objal mě. Neovládla jsem svůj hlas a musel mě mírnit on. Nedokázala jsem ovládat ani vlastní tělo, ani před tím, ani potom, kdy jsem najednou neměla vůbec žádnou sílu. Ani na to dokázat si lehnout vedle něj, musel mi pomoct i s tím.
Zůstali jsme ležet vedle sebe, já hlavou na jeho rameni, a objímali se i tak. Přála jsem si, aby dnešní noc nikdy neskončila. Nebo aby bylo možné, aby za mnou takto chodil pravidelně. I když jsem věděla, že to by neuvěřitelně a zbytečně riskoval. Nešlo to. Ale já nad tím teď nechtěla přemýšlet. Zatím byl čas na to být šťastná. A to se mi teď dařilo jako nikdy předtím.
Byla jsem vyčerpaná, ale za celou dobu jsem neusnula. Ani jsem nezavřela oči, chtěla jsem si ho prohlížet. Vrýt si ho do paměti, navždy si v sobě tohle uchovat. A ani on nespal. Kdo ví, mohla jsem doufat, že cítil to samé. Věřila jsem tomu.

If you were my king, I would be your queen...
If you were my king, I would be your queen...

Zvedla se, když venku začali zpívat ptáci. Její výraz se náhle změnil. Úsměv z tváře jí zmizel, a velice rychle si začala oblékat svůj noční úbor. Od průhledné košilky, až po dlouhé a nic neodhalující svrchní části. Ležel a pozoroval ji.
„Pojď ještě na chvíli za mnou,“ promluvil, ale ona se na něj ani neotočila a zavrtěla hlavou.
„Měl bys jít,“ odpověděla. Trochu se jí třásl hlas.
Zvedl se a začal se taky spěšně oblékat. Připnul si k pasu meč. Když byl hotový, zaváhal a pak vykročil k ní. Pokusil se ji obejmout, ale ucukla mu.
„Měl bys už jít,“ zopakovala.
„Já vím,“ odpověděl a chytil ji za ruku. „Ale chci se rozloučit.“
Podívala se na něj, ale jen krátce, než znovu uhnula pohledem.
„Běž dveřmi. Touhle dobou to bude míň nápadné. Někdo by už mohl být venku a vidět tě v okně.“
Přikývl, ale nehýbal se z místa. Ještě jednou se na něj krátce podívala.
„Uvidíme se ještě?“ zeptal se, ale už když to říkal, tak se bál odpovědi.
Zavrtěla hlavou. „Už za mnou nechoď.“ Po těch slovech se mu vysmekla a velice rychlým krokem zamířila k oknu, jako by v té tmě mohla něco vidět.
Stále stál na tom stejném místě. Pozoroval ji.
„Proč ne, nechceš mě už vidět?“
Neodpověděla. Nepodívala se na něj. Stála tam a dívala se ven.
„Řekni mi, že ne, a už mě neuvidíš,“ ozval se znovu. Stále bez reakce. Věděl, že svítání už je na spadnutí. Ale stejně tam ještě stál a nedokázal se odhodlat k ničemu. Ani k tomu, co by udělat chtěl, ani k tomu, co by měl.
V dáli zaštěkal pes a teprve to ho probralo z letargie. Otočil se ke dveřím a zmizel na chodbě. Vyběhl z brány, ale na nádvoří nedokázal odolat a otočil se.
Okno bylo zavřené a žádná silueta za ním nebyla vidět, přesto, že v pokoji hořely svícny.
Otočil se zpátky a zmizel v blízkém lese.