Nevědomý

Anotace: Ne, tohle není podle skutečné události... i když skutečnost inspiruje, tak to přece bývá vždycky... Prosím o jakékoliv komentáře, potřebuju to nějak zhodnotit, díky. http://www.youtube.com/watch?v=2_XVp39zJsI

Stála u okna a opírala se rukama o parapet. Stála tam dlouho, uplynuly už celé hodiny. Z rádia se linula tichá pomalá hudba. Píseň byla navolená tak, aby se opakovala dokola. Leckomu by už šla na nervy, ale ona jí zřejmě nevnímala. Měla ji jen jako zvukovou kulisu, ticho pro ni bylo moc mučivé. Venku už byla tma. Z nebes se líně snášely chomáčky sněhu. Padaly pomalu, jako by vycítily náladu a tempo písně. Sníh pod světlem lamp zvláštně zářil, tomu ale nevěnovala velkou pozornost. Stála celé hodiny bez hnutí a svůj zrak upírala na dveře protějšího domu. Že není jen socha se dalo poznat jen tehdy, když se za dveřmi rozsvítilo světlo a někdo vyšel ven na studenou ulici. V takových chvílích sebou napjatě trhla a s každým novým člověkem se tvářila zklamaněji. Čas běžel a píseň hrála stále dokola. Hodiny ukazovaly něco kolem deváté večer. Neobtěžovala se rozsvítit, nechtěla riskovat, že se vzdálí od okna na příliš dlouho. Jen tak stála, uzavřená ve své malé osobní bublině plné myšlenek.

Najednou se něco změnilo. Zvedla ruce a opatrně se dotkla okenní tabulky. Také už nezírala na dveře, nýbrž na přechod pro chodce. Bezpečně ho poznala už podle chůze. Přitiskla dlaně na sklo a sledovala ho, jak míří k oněm dveřím. Jako by snad mohl vědět, že ho někdo sleduje. Jako by mohl vědět, že na něj někdo čeká. Jako by mohl vědět, že po něm někdo touží... Chtěla se po něm natáhnout, dotknout se ho... ale nešlo to... byl moc daleko... Přitiskla se ještě blíž k oknu, na skle se srážel její dech. On mezitím zmizel v oněch dveřích... nevědomý... Teprve teď se její napjatý postoj uvolnil. Po dlouhých hodinách se konečně zaposlouchala do písně. Nakreslila na okno malé srdíčko. To po chvíli zmizelo. Dýchla na okno znovu a srdíčko tam bylo pořád. Pousmála se, jako by to snad bylo nějaké znamení... že on tu bude pořád... i když tak daleko... a v nevědomí, že ho někdo z dálky pozoruje... klekla si k oknu, položila hlavu na parapet a podložila si ji rukama. S úsměvem pozorovala malý kaktus, který na něm byl položený. Jako by ji snad nějaký kaktus zajímal. Přemýšlela. Myslela na to, jak dlouho bude muset zítra stát u okna, než ho zase uvidí. Věděla, že se jí budou spolužačky smát. Nechápou jí. Nechápou, že jí stačí jen z dáli obdivovat. Nějak ten den přetrpí a bude čekat na odpoledne. Na její každodenní rituál. Bude čekat, až přijde on. Tak úžasný... tak nevědomý...