Rozhodnutí

Anotace: Povídka o jedné moc štastné dívce(jiným se to nestává :) )

Když už se musíte s někým brát, je to vždy někde, kde je vám příjemně. Ale mě není příjemně nikde. Nechtěla jsem se vdávat. Bála jsem se, že když se vdám a jak už to tak v některých případech manželství bývá, manžel se pak ukáže v pravém světle. Než jste si ho vzali, byl na vás milý, nosil květiny, nepil, nekouřil, nebral drogy. Prostě typ k pohledání. Jenže jakmile si ho vezmete, může se z něho vyklubat kuřák, co věčně posedává v hospodě, nebo hajzl, který vás bije a nutí, dělat věci, které by po váš nikdo nedobrovolně nechtěl. Nebo se z něj může stát lenoch, který si od vás bere jen prachy a vy musíte tvrdě dřít, abyste mu něco vůbec mohli dát, nebo ten typ člověka, který se vůbec neukáže doma a pak se u vás objeví policie s tím, ať si manžela hlídáte. Toho jsem se bála nejvíc, ale Ted vypadal mile. Nebylo na něm známky agrese, či kuřáctví, nebo chlastu. Byl hodný a věčně usměvavý. Jenže já se stejně bála, že se z něho vyklube povaleč. Ano mohla jsem se kdykoli zase rozvést, jenže já jsem typ člověka, který je uzavřený do sebe a moc se nesvěřuje.
Teď jsem kráčela po červeném koberci k oltáři a cítila na sobě hrozně moc pohledů. Některé byly závistivé, jiné mi štěstí přály. Byla jsem nervózní, mohlo se taky stát, že nepřijde vůbec. Ale já ho spatřila v černém obleku s motýlkem před oltářem s úsměvem na tváři. Otec mě předal a sedl si na své místo. Každý zná ty kecy, co ten oddávající říká. A pak došlo na zásadní otázky, mohlo se také stát, že řekne ne a já bych se pak zhroutila. „ Slečno Mary Austinová, berete si zde přítomného Teda Browna za svého zákonitého manžela? “ zeptal se mě oddávající. „ Ano “ řekla jsem a usmála jsem se na Teda. Ten mi úsměv oplatil. I přes to jsem měla pořád strach. „ Tede Browne, berete si zde přítomnou Mary Austinovou za svou právoplatnou manželku? “ zeptal se Teda. Ani nezaváhal. „ Ano “ řekl a podíval se na mě. „Dobrá, tímto váš prohlašuju za muže a ženu, můžete políbit nevěstu.“ řekl a lidé v kostele začali tleskat. Všimla jsem si mojí maminky, jak brečí a mého mladšího bratříčka, který tleskal o sto šest. Pak jsem ucítila polibek. Byl vášnivý, bez jakýkoliv zábran. Trval dlouho, ale i krátce. Pak se odtáhl a usmál se. „ Jak se cítíš? Paní Brownová? “ zeptal se mě šeptem a díval se mi do očí. „ Asi tak jako každá dívka co se vdává, až na to, že si nikdo nebere tak úžasného kluka “ řekla jsem mu a usmála se. Uchichtl se.
Pak mě vzal za ruku a šel po mém boku přes spršku květu růží a přes potlesk až k černému Volvu. Otevřel mi dveře. Jak galantní. „ Děkuju “ špitla jsem. Zavřel za mnou dveře. Pak nastoupil na místo řidiče. „ Tak kam? Paní “ řekl líbezným hlasem. „ Někam daleko “ odpověděla jsem. Zasmál se. Byl to nádherný pocit, už jsem se nebála, už jsem necítila nervozitu. Teď jsem nebyla Mary Austinová, kterou všichni znali, ale Mary Brownová. Měla jsem radost, všechen strach zmizel jako mávnutí kouzelným proutkem. Auto se rozjelo a moje prsty byli propletené s prsty Teda. Dívala jsem se do dáli na silnici a pociťovala štěstí, které mě uchvátilo. Jeli jsme spolu do neznáma.