Můj svatební den 3

Anotace: ...

„Emmuš?“ Potichu zavolám na kamarádku a vylezu ze zkušební kabiny. Emma vyprskne smíchy a chytí se za pusu. Taky se směju, i když ne tolik jako ona. Vyzkoušela jsem si asi dvacet šatů a ani jedny nebyly to, co bych si představovala.
„Terezo, sundej to. Tohle nemůžeš mít.“Řekne a semkne rty do přísného šklebu. Bezmocně máchnu rukama.
„Já už nemůžu.“Zakňourám a jdu ze sebe shodit tu těžkou hrůzu. Sněhobílá barva už ve mně vyvolává těžkou depresi.
„Teri? Něco jsem pro tebe našla. Tyhle už jsou fakt poslední.“ Kvílím a obracím oči sloup To už jsem někde slyšela.
„Já chci domů, za Kryštofkem. Ty mě tu umučíš!“ Slyším Emmin smích a zvědavé dotazy vlezlé prodavačky. S jistou nechutí se nasoukám do překvapivě lehkých šatů a užasnu. Kde to sakra našla?
„Líbí?“Zeptá se, když stojím v transu před zrcadlem. Šaty jsou jednoduché, ale krásné. Emma roztáhne závěs a vydechne.
„Jsou nádherný. Přesně takový, jaký jsem chtěla.“ Otočím se na ní a obejmu jí.


„Myslíš, že nějaký vyberem?“ Zeptám se Tůfka, když si odepínám pás a chytám za kliku dveří od auta.
„To víš, že jo. Já mám jasnou představu.“
„To neznamená, že když máš představu, že je budou mít.“ Pokrčí rameny a chytne mě za ruku.
„Chceme stříbrný nebo ocelový?“

„Tak co, jaký se ti líbí?“ Pokrčím rameny. Zatahá mě za mikinu a ukáže na pár prstýnků.
„Ty jsou přeplácaný, viď?“ Ujišťuje se. Kývnu.
„Tofe!“ Ukážu na jednoduché kroužky z chirurgické ocele, jeden je s kamínkem. Podívá se na mě a usměje se.
„Ty jsou pěkný.“ Potvrdí mi a nasadí mi ho. Padne skvěle, takže se moc nerozpakuje a rovnou je zaplatí.
„Teri?“ Podívám se na něj. Něco má za lubem.
„Copak?“ Usměju se a čekám, co z něj vypadne.
„Už víš, jak budeš mít to…no…udělaný…vlasy?“ Vyprsknu smíchy. Proč ho to všechno najednou zajímá? Postavím se naproti němu a hrábnu mu do vlásků.
„Proč?“
„Táák, nee. Se jako nemůžu zeptat?“ Usměju se.
„Jen se ptej.“
„Rézi?“
„Chtěla bys do vlasů kytičky?“ Zakuckám se.
„Tůfku, vždyť uschnou.“ Zamračí se.
„Máš pravdu, tak mě to napadlo. Už máš šaty?“ Kývnu.
„Že ses nepochlubila.“
„Hm, Emma mi je vybrala.“ Teď kývne on.
„Ukážeš mi je?“
„Ne, musí ti stačit, že jsou bílý.“ Rozesměje se.
„Kryštofe! Proč se směješ?“ Napodobím hlas jeho matky.
„Já myslel, že chceš zéééléééný.“ Nakrčím nos a přizabiju ho pohledem.
„No nic. Chybí nám ještě něco? Šaty máš, prstýnky taky. Co se vzít zejtra?“ Zívnu.
„Jsem moc utahaná, zítra budu dlouho spát.“
„Terezo! Ty seš normální chlap! Snažíš se z toho vyvlíknout!“
„Nee, neee! Jenom nejsem hrr hrr.“

Když večer sedíme na sedačce a díváme se na televizi, teda spíš usínáme Kryštof začne přemýšlet nahlas.
„Co kdybychom někam vypadli?“
„A kam?“
„Někam do kempu, k řece, pod stan.“ Hned je mi jasný na, co to moje sluníčko přišlo. Líbnu ho na čelo.