Déja vu 2

Anotace: Vzpomínky...

Sbírka: Déja vu

„Pospěš si, Pamelo, nebo přijdeme pozdě,“ křičela na mě má sestra Agnes. Ve vedlejším pokoji se strojila do svých šatů, zatímco já se koupala.
„Šlechtičny nikdy nechodí pozdě, drahá sestřičko. Všichni jen prostě přišli dřív,“ bránila jsem se. Ale pravdou zůstávalo to, že se mi nijak dvakrát na ten jejich hloupý ples nechtělo. Stejně tam budu samotná, nejmladší a nejpřehlíženější.
„Pamelo, pohni!“ ozval se matčin hlas z Agnesinina pokoje. „Nebudeme na tebe čekat.“
Neochotně jsem se zabalila do osušky, nazula si nazouváky a vešla do pokoje za sestrou a matkou, kde mi obě dvě měly pomoct s oblékáním a česáním. Jim všem na dnešku záleželo. Měla jsem se seznámit s mým nastávajícím manželem. Jako bych o někoho takového stála.
Agnes vypadala nádherně. Tmavě zelené, brokátové šaty jí dodávaly ženský půvab. Muži v sále by museli být slepí, kdyby si její krásy nevšimli. Jenže ona už byla zadaná a Harryho neskonale milovala.
Na mě čekaly dlouhé, princeznovské šaty v barvě šampaňského. Díky jejich kráse jsem přehlédla i nepohodlný korzet a vějíř. Moje matka byla perfekcionistka.
Zatímco mě ty dvě šněrovaly do korzetu, přemýšlela jsem o tom, jak bude nejspíš můj nastávající vypadat. Doufala jsem, že bude podobný Harrymu, kterého jsem měla ráda. Mladý, bohatý, se smyslem pro legraci. Agnes mohla být ráda, že natrefila na takovou skvělou partii.
„Hotovo!“ vykřikla vítězně Agnes, když zavázala na konci šněrovačky mašličku. „Že nám ten prevít dal ale zabrat.“ Poukazovala na několikanásobné rozjetí a rozvázání celého, už zašněrovaného korzetu. Vinily z toho mě. Já se zase dušovala, že za nic nemůžu.
„Camillo!“ zavolal na matku z přízemí otec. „Už jste hotové? Musíme odjet.“
Matka mi do ruky vrazila zavřený vějíř. Zašklebila se. Věděla jsem, co její výraz znamená. Nasadila ho pokaždé, když jsem ji s něčím trápila. Myslím, že mého odchodu z domu nebude litovat. Otočila se na Agnes. Spravila jí spadené ramínko. Usmála se na ni. To Agnes tu hrála roli oblíbené dcery. Ne já.

Pomalu jsme přijížděli k malému zámečku za městem. Pokaždé mě přepadl smutek, protože jen co se Agnes vdá, jí to tu bude patřit. Na zámečku doposud žila Harryho rodina a Agnes se měla co nevidět stát jejím členem.
Matka fascinovaně hleděla na skvost architektury před sebou. Malovala si budoucnost, jak to měla ve zvyku. Aspoň něco ji zaměstnávalo, když mě zrovna nemusela okřikovat.
Kočár zastavil před honosně nazdobeným vchodem. Ke dvířkům okamžitě přiskočili dva sluhové a jali se otevírání. Napřed vystoupil otec, po něm matka a já. Nakonec vystoupila Agnes, kterou si převzal Harry.
„Rád vás vidím, pane Pottere,“ uvítal Harry otce.
„I já vás, Harry,“ oplatil mu pozdrav otec. Matka se jen koketně uculila. Já nasadila hrdý, trpitelský výraz. Následujíc rodiče jsem vkročila dovnitř.
Zase mě překvapilo, jak bývají soukromé plesy slavnostnější než ty veřejném, co se konaly ve městě. Jen vybraní, kultivovaní lidé z vyšší společnosti, dobrá kapela a pití.
Otec a matkou se někam vytratili a nechali mě tu poflakovat se samotnou. Vyhovovalo mi to. Aspoň jsem neslyšela poznámky k mému výrazu. Matka se v takových věcech vyžívala. Ale ani otci by to dnes nebylo příjemné. Hodlal mě seznámit s mým nastávajícím manželem, kterého jsem ani jednou neviděla. Ani jméno mi neprozradili.
Potulovala jsem se po místnosti se skleničkou bílého vína a sledovala všechny ty šťastné páry kolem mě. Tančili, smáli se, šeptali si něžnosti. Chtěla bych k někomu taky cítit něco takového.
Zaujal mě na první pohled. Taky se necítil ve vlastní kůži. Postával u vchodu a někoho vyhlížel. V černém fraku mu to neuvěřitelně slušelo. Vypadal jako jeden z těch, kterým rodiče nalinkovali jejich budoucnost.
Oříškově hnědé vlasy mu neuspořádaně trčely kolem hlavy. Sytě zelené oči zkoumavě pátraly po místnosti a hledaly objekt k obdivu. Podle mého hodnocení, mu nemohlo být víc než pětadvacet.
Přistihl mě při okukování. Já najednou nevěděla, na co se dívat. On byl všechno, na co jsem posledních patnáct minut zírala. Naprosto mě uchvátil. Jenže myšlenka, že bychom mohli tvořit pár, se zdála velice vzdálená a nereálná. Jeho budoucnost byla jistě předem nalinkovaná jako ta má.
Posunoval se blíž a blíž ke mně, dokud se mě skoro nedotýkal.
„Slečno,“ pozdravil mě s obvyklým zdvořilostním pokývnutím. „Dovolte, abych se představil. Julian Fox.“
Lehce jsem se uklonila, jak bylo ve zvyku. Musela jsem být úplně rudá, ale on zachoval kamennou tvář. Místo vyslovení svého jména jsem se usmála.
„Nezatančíte si se mnou?“ navrhl mi a já nabídku přijala.
Otec na nás konsternovaně zíral. Chtěla bych vědět, na co v tuto chvíli myslí. Něco šeptal matce do ucha a i ona si mého tanečního partnera zvědavě prohlížela. Co to do nich vjelo?
Smyčcový kvartet na vyvýšeném pódiu začal hrát valčík. Zaujala jsem taneční pozici, jak mě učili, a nechala se vést zkušeným partnerem. Tančili jsme dlouho a s chutí. Tanec s ním jsem mohla nazvat tancem.
Na konci se zdvořile uklonil a zmizel těsně před tím, než ke mně přišla Agnes zavěšená do Harryho. Obdivně se na mě dívala.
„Pamelo, Pamelo,“ řekla s úsměvem na rtech. „Je tu spousta mladých mužů, a ty zrovna natrefíš na toho, na kterého jsi ještě před hodinou nadávala.“
„Vy znáte pana Foxe, slečno Potterová?“ zeptal se mě nevěřícně Harry.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, je to důležité?“
„No,“ nakousla téma Agnes, ale v zápětí zmlkla. Matka s otcem se blížili. Trpitelsky se podívala na svého nastávajícího a on pochopil její narážku a odvedl ji daleko z jejich dosahu. Ačkoliv matka Agnes převelice milovala, mně se stejnou vervou nenáviděla, Agnes se kolikrát díky její péči nemohla ani svobodně rozhodnout, co by chtěla ona sama.
Před matčinou širokou sukní uhýbali všichni kolem ní. Se strachem očekávali okamžik, kdy do nich vrazí, a oddychli si teprve v okamžiku, kdy od nich byla alespoň na pět metrů daleko.
„Kdo to byl, zlatíčko?“ zeptala se mě nějak podezřele mile matka. Usmívala se na všechny kolem sebe a tvářila se, jako že jsme normální rodina. Kéž by…
„Pan Fox,“ odpověděla jsem jí poslušně.
„Fešák, ten pan Fox, ale divím se, že ještě není ženatý. S jeho rodinným jměním a jménem…“ básnila matka o mém tanečníkovi, jako by ho léta znala.
Otec se naší diskuze raději neúčastnil. Díval se všemi směry, jen ne na mě. Jako by přede mnou něco tajil.
„Pojď, Pamelo,“ vyzval mě zčistajasna. „Je čas tě představit tvému nastávajícímu manželovi.“

Komu jsem co udělala? Bože, za co mě trestáš? Hergot, proč právě já musím mít neštěstí na takové idioty, jako je JackO’Briann?
Od onoho plesu trávím veškerý svůj čas u sebe v pokoji a hledám důvod, proč si na mě Bůh zasedl. Myslím, že o tom napíšu nějaké veledílo.
Moje představa bohatého, chytrého a přitažlivého manžela ztroskotala na třetím požadavku. Nedalo se tvrdit, že se Jack O’Briann narodil, aby svět oslnil svou krásou. Jen slepec by mohl tvrdit, že je přitažlivý. Možná se v Jackovi ukrývalo někde hluboko jeho osobní kouzlo, ale pro mě zůstávalo skryto.
Snila jsem o tom, že se stanu manželkou Juliana Foxe. Paní Julian Foxovou. Ale moje sny a realita se nějak poslední dobou neshodovaly na ničem.
Otec napřed zuřil, že nechci přijmout jeho rozhodnutí, ať jsem ho považovala za jakkoliv špatné. Uklidnila ho až Agnes oznámením, že konečně stanovili datum svatby.
Matka se se mnou jako obvykle nebavila, i když se rozplývala nad Julianem Foxem a na Jacka O’Brianna skoro zapomněla. Byla jsem jí za to neskonale vděčná. Ještě aby začala mluvit a já abych si sbalila raneček, opustila rodinu a odešla se toulat světem. Raději tohle než být O’Briannová.
Do mé ložnice vešla po lehkém zaklepání moje služebná. Obtěžkána tácem s jídlem si zvesela pískala.
„Dobré ráno, slečno Pamelo,“ pozdravila mě. Zkoušela jsem ji naučit, aby mi tykala, ale ona trvala na svém.
„Dobré, Natálie,“ odpověděla jsem jí. Postavila přede mě jídlo a mezi konvici s čajem a šálek vsunula obálku s mým jménem. Zvědavě jsem po ní šáhla a chtěla ji otevřít, když jsem si všimla pečeti. Liška. Neznala jsem takový erb ani značku, ale přesto jsem věděla, od koho je. Od pana Juliana Foxe. I když jeho rodině náležel jiný znak, tohle je vystihovalo víc. Liška. Fox.
Jako malé dítě jsem obálku roztrhnula a skoro tím zničila i psaní. Naštěstí jsem uškubla jen kus prázdného papíru a datum s místem. Nic důležitého.

Musím Vás znovu vidět. Po tom, co jsem zjistil, kdo jste, na Vás nedokážu zapomenout. Nehledím na to, že jste se právě zasnoubila. Chci jen Vás.
Přijďte, prosím, dnes večer k jezeru. Budu na vás čekat.

F.

On mě chce znovu vidět. Srdce se mi zatetelilo radostí. Našel si mě, aniž bych mu o sobě něco řekla. A navíc se se mnou chce sejít u jezera.
„Natálie,“ zavolala jsem na svou komornou. Rázně přešla po pokoji. Netrpělivě očekávala, co jí řeknu. „Večer bych si chtěla vyjet k jezeru,“ oznámila jsem jí. „Sama, prosím.“ Mlčky přikývla. Byla zvyklá na mé výkyvy nálad, takže se ani nepodivila, když jsem se znenadání smála. „Připravila bys mi ty světle zelené šaty a klobouk?“

Netrpělivě jsem ho vyhlížela. Usazená na dřevěné lavičce poblíž vody jsem hladila Shadybu, svou klisnu. Poslouchala jsem šumění nedalekého splavu, šustění rákosí, křik hejna kachen.
„Přišla jste,“ vydechl překvapeně. Přicházel ke mně pěšky. V ruce držel knížku.
„Dobrý večer, pane Foxi,“ pozdravila jsem ho. Krásný večer, viďte?“
„Ano, to skutečně, slečno Potterová. Nebo bych spíš měl říkat nastávající paní O’Briannová?“
„Nechte toho,“ okřikla jsem ho, aniž bych si to uvědomila. Bylo neslušné, okřikovat muže. Manželka by si to muži nedovolila, natož pak k úplně cizímu muži.
„Když jsem vás tam tak viděl,“ začal mluvit o plese. „Uvědomil jsem, si, že vás odněkud znám, ale nemohl jsem si vybavit odkud. A potom jste zmizela. Nevěděl jsem, jak se jmenujete, odkud jste ani nic víc. Byla jste pro mě záhadou, kterou jsem rozlouskl teprve včera v noci. Pamela Potterová.“
Usmála jsem se. „Přiznávám, i vy jste mě zaujal na první pohled, ale jak jste řekl, jsem už zadaná.“
„Spojuje nás víc, než si myslíte, slečno Pamelo,“ řekl tajemně. Zajímalo mě to. Co by mě mohlo spojovat s takovým krasavcem. „Věříte na minulý život?“ zeptal se mě.
„Ano,“ špitla jsem. Nebylo možné nevěřit v něco, co jsem vnímala tak silně. „Ano, věřím.“
Přešel ke mně. Vtiskl mi do ruky knihu, kterou s sebou přinesl, a nechal mě vzpomenout si. A já si opravdu vzpomněla. To ta knížka. Přejela jsem po hnědé, papírové obálce a zlatém, vyraženém ornamentu. Pousmála jsem se. Rok 1700 něco. Otevřela jsem ji a nalistovala jsem stránku s věnováním.

Pro Angelu, s láskou Anthony.

„Vezmeš si mě znovu, Angelo?“ zašeptal mi do ucha.
„Ano, Tony, vezmu.“
A políbili jsme se.