Touha zvaná třeba Pocahontas

Anotace: zamilované to není, je to jen plné touhy, ale ta je počátkem lásky - někdy

Dopravní prostředky skýtají možnosti setkávání, takovým moudrem začít?
Ale ne ne ne, přece nebudeš vyprávět něco tak přihlouplého, jako je cesta z Dejvic kamsi k obzorům za Ruzyní mezi posvátnou horou Říp a Okoří – mýtus na mýtus.
(Tuhle jsem s novým elánem vystoupal znovu na Petřín – asi proto, že nejsem Pražan a stále cítím tu vzácnost prožitku – rozhlížím se z nejvyšší terasy a hle, na obzoru Říp, on to měl praotec vlastně celkem blízko k vyšehradským skalám, kde si ho možná vymysleli, tolik poznámka k mýtu)

Jezdívat denně v plném autobuse na kulaťák v Dejvicích a zpět znamená především zhruba tři čtvrtě hodiny utrpení z přeplněného prostoru. Jak ji vyplnit, když sotva rozevřeš noviny, snad knihu, ale jen když máš štěstí a vyjde na tebe místo k sezení. A vedle koho?

Jednou jsem také seděl vedle hodně silné dívky, vzpomínal si onen muž.
Byla tak korpulentní, že by bylo záhodno myslet na placení dvou míst – pokud by si člověk mohl rezervovat místenku.
Tahle vzpomínka zní jistě jako parodie na cestování, ale v reále, pro spolucestující, je to jistý druh tortury. Balon vedle vás se dme tak, že vás povaluje i ve stoje.

Ovšem jindy. Jindy jsem nastoupil a nečekaně bylo místo vedle ženy, která dokonce dbala, když sis vedle ní přisedl, aby nedošlo k...splynutí pokožky lokte, ale přesto...než uhnula, než se stáhla na stranu, nastalo ticho. Tajil se dech. Mlčelo se i očima. Očekávala se bouřka i příchod vánku. Ševelil a mlčel, přesto vyprávěl o příslibech.

Pozoroval jsem toho muže několikrát cestou, číslo autobusu 312 a mířil si někam za Ruzyni.
To vězení?
To letiště.
Kdyby tak člověk nastoupil do autobusu, volné místo vedle sličné děvy, pohledem by si ujasnili poměry a sedadlo by se roztáhlo v letiště – manželská postel široká jako Ruzyně. Děti by po ní mohly běhat. Skákat jako na trampolíně.
A manželé?
A manželky?
Manželský pár na 45 minut. Autobus by řídil kněz a na požádání by přistoupivší pokropil svěcenou vodou. Prstýnky znázorňující věčnost by půjčoval jen na konečnou.

Za Ruzyň mířila i dívka s černými vlasy, pro havrana už nikdy víc, pro dívku však dready.
Ty zamuchlané, trochu rozvlněné copánky černých provázků byly jako hypnotikum. Ne že by nedokázal odvrátit orlí oko. Otupené ovšem sklem. Poloslepý, odvracel chvílemi oči, aby nezavrávoral, aby nedostal závrať z té krásy.
Jednou stála tak blízko něj, že koutkem oka – odvracel se vší silou – viděl jsem ho dobře – koutkem oka nemohl nevidět tu útlou ruku dívky, jak se drží kulaté tyče, aby...neupadla, aby na něj neupadla, protože kdyby znala jeho myšlenky, jeho pohled plný touhy, jak sleduje křivku její paže, jako stopař sleduje v trávě něžně se klikatící směr pelášící zvěře, věštec na obloze to hebké mávání křídly ptáka, aby zvěděl budoucnost... Kdyby znala...
Její zápěstí, holé, nezakryté, odkrývalo náznak perutí anděla. Ovšem je-li anděl i žena.
Ochutnat tak její slanou chuť – bylo léto a člověk, žena, i žena když v tom horku orosí se slanou vodou, je to její moře. Ochutnat tohle její moře. Pel.
Náhle se setkali očima. Ano, pohlédla na něj – ale byl to jen přelet nad kukaččím hnízdem – nebyl korunován zastávkou ani znamením.
Při jízdě došlo k malé kolizi. Cestující se rozvlnili jako obilí ve větru. V tu chvíli se ho dotkla holou paží.
Je to málo nebo moc? Jak pro koho a kolik.
Když se ho dotkla paží na holou ruku, jako by se lekla a vzhlédla znovu k němu. V tom pohledu bylo ukryto na sta andělů, kteří jinak tančí na barokní špičce jehly, jak o tom vypráví bratr scholastikus. Náš cestující v té malé vteřině zastavil čas, vystoupil z něj a smilnil s ní jako by, jako by guru učil žačku na sto cviků z kamasutry a třeba odříkávat pranostiku a třeba dotknout se hvězd a hladit ji pod paží a pod ňadry, žadonila by pohledem: nevklouzni mi dlaní pod spoďárky, jsem tam asi ještě panenská, jako virgin forest nebo chráněné území, Boubín...močály Krále Šumavy, nořit se v nich a topit prsty, dlaně, ruce...

Omlouvám se, že nevyprávím, odříkávám mantry, to už není příběh, to je modlitba za milostný akt...
(...a nevím, jestli v tom Malickovi – New world – nevnímám Pocahontas a Smithe jako Adama a Evu, ale kdo ví, co se panu profesorovi filosofie honí hlavou???)