Mé budoucí já 14.díl

Anotace: pro všechny, co to čtou....

Probudil mě zvuk telefonu. Natáhla jsem ruku vedle sebe, ale místo bylo prázdné.
„Jáchyme?“ Zavolala jsem rozespale do nitra domu. Nikdo se neozýval. Telefon pořád hrál, melodie z Eurotripu mi pomalu začínala lézt na nervy. Natáhla jsem se po telefonu a stiskla tlačítko pro přijetí hovoru.
„Ano?“ Markův hlas mě dokonale vzbudil.
„Terko, můžu s tebou mluvit?“ Zeptal se tiše.
„Hm, ale jo.“ Souhlasím s nevolí.
„Jsem na cestě.“ Ukončí hovor. O několik pár minut později se rozezní domovní zvonek. Dojdu otevřít.
„Terez.“ Mávne Marek, natáhne ruku, aby mě pohladil po tváři. Ucuknu.
„Děje se něco?“ Zavrtím hlavou. Ukážu mu na dveře obýváku a vejdu za ním. Posadím se naproti němu a čekám. Asi se odhodlává mi něco říct.
„Proč si nesedneš ke mně?“ Vyvalím oči a vyprsknu.
„Měla bych?“
„Terez, Jáchym pro tebe není ten pravý.“
„Co to plácáš?“
„Všimla sis vůbec, že mě vyhodil, když si kvůli němu spadla?“
„Prosím? Postaral se o mě. Odvezl mě do nemocnice.“ Dveře bouchly. Otočila jsem hlavu směrem k východu, ale Jáchyma jsem neviděla.
„Jáchyme?“
„Jo, jsem to já. Hned přijdu, jenom….“ Jeho hlas zanikl v útrobách domu.
„Vyklop cos chtěl a jdi.“ Otočila jsem se zpátky k Markovi.
„Chtěl jsem se o tebe postarat.“ Zvednu se, abych ho mohla vyprovodit.
„Smůla.“ Vstane a namíří si to ke mně. Vezme mou hlavu do dlaní a pomalu se přibližuje.
„Pusť.“ Jeho stisk se uvolní, ale pořád cítím dotyk jeho dlaní na mých tvářích.
„Odejdi, prosím.“ Nevěnuje mi jediný pohled a odchází. Ve dveřích se zarazí.
„Byla chyba se vracet.“
„Byla chyba navazovat na to, co se stalo kdysi dávno.“
„Proč si mě tenkrát odmítla?“
„Z principu?“ Napadne mě. Zavrtí hlavou.
„Chtěla si mu dát šanci.“ Konstatuje s odporem.
„Komu?“ Zeptám se naivně.
„Jáchymovi přece. Jak si jenom mohla milovat mýho nejlepšího kámoše a chodit se mnou?“
„Milovala jsem tě.“
„Tssss. Pořád ho miluješ?“ Opřen zády o dveře čeká na odpověď, která může všechno změnit. V ruce svírá kovovou kliku.
„Ne.“ Dveře se zavřou a Marek zmizí.
„Hm.“ Odkašlá si za mými zády Jáchym.
„Kde jsi byl?“
„Nakoupit a vyvenčit.“
„Měla jsem o tebe strach.“ Otočím se a natáhnu ruce, abych ho mohla obejmout kolem krku. Z jeho očí čiší chlad.
„Stalo se něco?“
„Proč tady byl?“ Pokrčím rameny, sama sebe se ptám, co chtěl.
„Vadí ti to?“ Trhne sebou.
„Vadí mi spoustu věcí.“
„Třeba?“
„Včera jsi mi neodpověděla, proč sis ho nechtěla vzít. Dneska jsem se to dozvěděl.“
„Ale Jáchyme!“
„Ne, je to pravda?“
„Co?“
„No to všechno.“
„Nechci to řešit.“ V tu chvíli sebou trošku trhnu. Jáchymovy ruce jsou okamžitě v pozoru a čekají na chvíli, kdy budou potřeba, kdybych chtěla spadnout.
„Terez.“ Natáhnu se pro Jáchymovu ruku a položím ji na břicho.
„Kope.“ Konstatuje s rozněžnělým pohledem.
„Jáchyme, nikdy jsem tě nemilovala víc než právě v této chvíli.“ Podívá se na mě s planoucíma očima.
„Opravdu?“ Ujišťuje se.
„Hrozně moc, ale neznamená to, že se hned vezmeme, že ne?“ Zavrtí s úsměvem hlavou.
„Kdy jen budeš chtít.“
„Zeptáš se mě ještě někdy?“
„Zeptám se tě až nastane ta správná chvíle, ano?“
„Nezeptáš se brzo, že ne?“
„Ty si mě nechceš vzít?“
„Ne s tímhle břichem.“ Ukážu na zvětšující se břicho těžce připomínající balón.
„Pokusím se odhadnout tu správnou situaci.“
„Dík.“ Stoupnu si na špičky a mlasknu mu pusu na tvář.
„Příští týden jsem objednaná na prohlídku, půjdeš se mnou?“ S radostí přikývne a vede nás do obýváku.


„Co budeme dělat?“ Zeptá se když se usadíme na pohovku. Pokrčím rameny a opřu se o něj. Jeho ruce spočívají v mém klíně, prsty propleteny s mými.
„Mám hlad. Co ty?“ Zpytavě se na mě zadívá a čeká na mou odpověď. Při pomyšlení na jídlo se můj žaludek ozve, zakručí mi v něm a já si uvědomím, že jsem od rána nic nejedla. Výmluvně se podívám na Jáchyma. Usměje se.
„Měla bys jíst za dva a ty tady držíš hladovku. Tak co s tím uděláme?“
„Dala bych si okurku.“ Mávne rukou.
„To není jídlo.“
„Hmm, to je jenom začátek.“ Ohradím se zamračeně. Pohladí mě po rameni.
„Zajdeme někam na jídlo?“ Nadšeně přikývnu.
„Dám si pořádnej kus masa a hranolky….a nakonec si dám pohár s čokoládovou polevou.“ Vyjmenuju a nechám se zvednout ze sedačky.
„Tak si vezmi bundu a pojď.“
„Nejdřív tu okurku!“ Namítnu.
„Ty si uvědomíš, že máš hlad a už to tu chvilku nevydržíš?“ Jde se smíchem do lednice, aby přinesl okurku.
„Víš, jak dlouho budeme čekat na jídlo?“ Doploužím se k domovním dveřím, natáhnu se pro kabát, abych ho oblékla. Když se obléknu stojí za mnou Jáchym a upravuje mi límec. Nakonec mě zezadu obejme, odhrne mi vlasy z krku a dýchá mi na něj.
„Máš to pro mě?“ Natočím se k němu a naše obličeje se dotknou. Přitiskne se a začne mě líbat.
„Jáchyme,..“ Mumlám.
„Mám hlad.“ Natočím se k němu, rukama ho obejmu kolem krku. Jednou ho čechrám ve vlasech, druhá mu sjede po rameni, dolů po zádech a skončí na zadku.
„Tak pojď.“ Vydechne zničehonic. Natáhne se pro bundu, oblékne ji a jednou rukou mě chytí za pas. Před autem mi podrží dveře, když nastoupím, tak je i zavře a pak rychle obíhá auto.
„Abys mi nezmrzla.“
„Mám kabát.“ Konstatuji při ujídání okurky. Cesta do restaurace proběhne za ticha.

„Co si dáš k pití?“ Chytí mě přes stůl za ruku a něžně mi ji stiskne.
„Fantu.“ Zakření se.
„Je to sladký.“
„Divokou malinu. Mňám.“ Mlasknu. Jáchym se zadívá do jídelního lístku. Po chvíli přijde číšník, jestli jsme si vybrali. Jáchym nadiktuje objednávku, ale poprosí, aby na stole nechal jeden jídelní lístek. Pak budeme pokračovat.
„Co budeme mít k večeři?“ Zeptám se, když číšník odchází od stolu. Jáchym se na mě pobaveně podívá a vyprskne smíchy.
„Myslím to vážně.“ Namítnu.
„Co pizza?“
„Objednáš nebo uděláš?“
„Pustíš mě do kuchyně?“ S nevolí přikývnu.
„Radši ji objednáme.“
„Musí být dobrá.“
„Co bys tam chtěla?“
„Šunku, sýr, žampiony…..stačí, ne?“ Přikývne. Na stole přistane jídlo. Obrovská porce hranolků a masa.
„Konečně pořádnej žvanec.“ Vydechnu slastně a pustím se do toho. Po deseti minutách je po porci. Jenom ten Jáchym se v tom nějak nimrá.
„Nechutná ti?“ Zajímám se.
„Ale jo, jenom jsem koukal, jak to do tebe padá.“
„Hm, dobrej předkrm.“ Pohladím si břicho.
„Nestačilo ti to?“ Vyvalí oči.
„Na pohár mi zbylo místo.“ Usměju se laškovně a dívám se, jak jí. Po chvíli se připlouží číšník.
„Chutnalo vám?“ Zeptá se zdvořile.
„Děkuju.“
„Dáte si ještě něco?“
„Hm, ten pohár se zmrzlinou, ovocem, šlehačkou a čokoládovou polevou.“
„Jaké chcete ovoce? Jsou tam dva druhy. S jahodami nebo kompot.“
„Jahody.“ Usměju se na něj a zaklapnu jídelní lístek. Číšník se obrátí na Jáchyma, ale ten zavrtí hlavou.
„Spokojená?“
„Ještě ne. Ještě ho nemám před sebou.“ Tím Jáchyma rozesměju. Nakloní se přes stůl a políbí mě.
„Sedni si vedle mě.“ Poprosím ho, když dojí. Přesune se tedy vedle mě a chytá mě za ruku položenou na stole.
„Už ti to nese.“ Hodí bradou směrem k poháru. S chutí se do něj pustím. Jáchym se potutelně usmívá.
„Co je?“ Nahne se ke mně.
„Máš to úplně všude.“
„Co?“ Dělám nechápavou.
„Tu šlehačku.“ Pošeptá, nakloní se ke mně blíž a slíbne mi ji ze rtu. Za zády se ozve nespokojené zamlaskání. Opatrně se otočím. K mé “radosti“ tu stojí Danička.
„Dani?“ Zatvářím se překvapeně. Bez pozvání si přisedne naproti mně.
„To by asi Kristián neviděl moc rád, že?“
„Co přesně?“ Zapojí se Jáchym. Dana se nafoukne.
„Že…vy…dva..tady spolu..no to…“ Jáchym na ní vyjede.
„No co?“
„Zavolám mu!“ Rozhodne a z kabely vytáhne telefon. Vytočí číslo.
„Čauky, Kristiánku!“
„Kde seš?“
„Představ si, že tady Terez ….se…hm…oblizuje s Jáchymem…“ Vykřikne pobouřeně do telefonu až se ostatní návštěvníci restaurace ohlížejí.
Ze sluchátka se ozve výbuch smíchu. Dana to položí.
„On se smál. Prý konečně. Nechápu to.“ Rozesměju se taky.