Mé budoucí já 15.díl

Anotace: ...pro ty, kterým se to líbí....tolik jsem se do toho vžila, že nemám chuť to skončit :)

„Co tu děláš?“ Ozvalo se. Jáchym ke mně přistoupil a zezadu objal. Zaklonila jsem hlavu a opřela ji o jeho rameno. Dívala jsem se na jeho neoholenou tvář a vychutnávala jsem si první sluneční paprsky.
„Je tu krásně.“ Vzal konce černé rozepnuté vesty, překryl mi břicho a rukama je držel.
„Abys nenastydla.“
„Chtěla jsem se projít po zahradě.“
„Na konci února?“
„Všiml sis, že tamhle u keře porostou sněženky?!“
„Je pravda, že na únor to nevypadá, ale Vánoce jsme měli hezký, ne? Pěkně bílý…“ Zaboří se obličejem do mého krku.
„Připadá mi, že zanedbávám Arnieho.“ Jáchym se narovná a zavrtí hlavou.
„Tím, že je celý dopoledne na zahradě?! Takový dlouhý vycházky nemám ani já.“
„Můžeš se k němu a k Rézi přidat…“ Zavře oči a nos zaboří do mých vlasů.
„Nechci. Ty nemůžeš být tak dlouho venku.“ Zamumlá.
„Pojď projít tu zahradu, chci vidět, kde co poroste.“
„Jsme na zahradě.“
„Ne, na terase.“ Otráveně vzdychne, chytí mě za ruku a vede mě do zahrady.
„Pod tím ořechem by mohla být lavička.“ Ukáže pod strom.
„To by mohla.“ Přikývnu nepřítomně.
„Terez? Není ti dobře?“ Zastavím se a natočím se tak, abych viděla celého Jáchyma.
„Slyšíš to?“ Zavrtí hlavou.
„Jdu se podívat, třeba někdo zvonil.“ Pustí mou ruku a rychlým krokem se vydává přes terasu do domku. Pomalu se ploužím domů a přemýšlím, co by to mohlo být. Když otvírám dveře Jáchym mi jde vstříc, bez známky úsměvu.
„Máš tady návštěvu. Jedu se podívat domů.“ Oznámí mi chladně a odchází. Zamířím do obýváku a vydechnu.
„Vojto! Že se taky ukážeš!“ Usměju se a obejmu ho.
„Terinko! Ty moje lásko!“ Jáchym třískne s dveřmi. “Myslela jsem, že už odešel.“
„Jáchyme!“ Pokouším se ho dostihnout. Stojím ve dveřích a jeho pohled se do mě zabodává. Se zkaženou náladou se vracím do obýváku za Vojtou. Nasadím úsměv a přemýšlím nad tím, co si mohl myslet, když Vojtu viděl.
„Jak se pořád máš?“ Zeptá se, když upíjí kávu.
„Dobře, vidíš.“ Ukážu na břicho.
„Vypadáš dobře. Dlouho jsme se neviděli a v tom telefonu mi připadáš vždycky tak odcizená ode mě. Tak ztracená…“ Přisedne ke mně a chytí mě za ruku.
„Ztracená? Nezdá se mi…“
„Kdo to byl?“
„Jáchym.“
„Ááá, náš hrdina.“ Plácnu ho přes rameno.
„Neříkej mu tak.“
„Myslel jsem literární hrdina.“
„Jak to myslíš?“
„To je on. On s velkým O.“
„Vojto!“
„Každá tvoje knížka se o něm svým způsobem zmiňuje. Je to tak, že?“ Pokrčím rameny.
„Ovlivňuje tvoje psaní.“
„Co? Jak si na tohle přišel?“
„Poznám, když máš dobrou náladu. To se většinou v povídce objeví a je všechno o.k., když tě naštve nebo se pohádáte….umírá, odchází, rozcházíte se. Dokážeš ho zabít a zase oživit.“ Tímhle mě rozesměje. Dokonale mě rozebral, analytik jeden!
„Nemám slov.“ Zabublám.
„Jsi taková Zlatovláska. Máš u sebe živou a mrtvou vodu.“ Tím mě znovu rozesměje.
„Kde je Jiřík, kterého zachráním?“
„Klidně se může jmenovat Jáchym a ty klidně můžeš mít hnědý vlasy.“ Promne pramen vlasů mezi prsty.
„A přijel si pracovně nebo mi lichotit?“ Usměje se.
„Oboje. Přijel jsem tě popohnat, za chvíli to budu potřebovat dopsaný a taky jsem tě dlouho neviděl. Chvíli tě nehlídám a ty mi tu otěhotníš.“
„Hm, dopsat. Nějak nemůžu natrefit na ten správný konec.“
„Co to nechat otevřený?“
„Přemýšlím nad tím, že to nedokončím.“
„To nemůžeš!“ Pokrčím rameny.
„Já vím, ale nic jiného…mě nenapadá…potřebuju inspiraci a tu…nemám…“ Mávnu rukou.
„Třeba tě něco napadne…, abych nezapomněl něco jsem ti přivezl.“ Odejde do chodby a po chvíli se vrací s kyblíkem.
„Co to je?“
„Těhotný maj rádi zmrzlinu…prej…tak jsem ti přivezl.“
„Čokoládovou?“ Přikývne.
„To máš jako náhradu za to, že nejezdím moc často.“
„Díky.“ Mlasknu mu pusu na tvář. Mávne rukou.
„Dáme si?“ Zavrtí hlavou.
„Musím jet. Jdeme s Kristýnou na večeři.“
„To už je tolik?“ Podivím se a můj pohled sklouzne na hodiny. Pět. Jáchym nikde. Zvedneme se a jdeme ke dveřím.
„Jsem ráda, že jsi přijel.“ Nakloní se nade mne a obejme mě a lehce stiskne.
„Terinko,“ Nadechne se.
„Měj se hezky.“ Mlaskne mi pusu a odchází. Zavřu za ním dveře a vracím se do obýváku pro kbelík se zmrzlinou. V kuchyni si naložím pěknou porci do misky, vrátím se do obýváku a když se uvelebím v křesle pustím se do jídla. Z tikajících hodin se mi pomalu, ale jistě začíná dělat těžce blivno a já vím, že to ticho musím něčím přebít. Natáhnu se pro pouzdro s dvdčkama, abych si vybrala něco, co by zahrálo skvělou kulisu. Bez zájmu čtu názvy filmů a o žádný z nich nemám zájem. Na konci pouzdra je moje záchrana. Kristián tu nechal Buffy, přemožitelku upírů.
Za chvíli jsem vtáhnuta do děje, zbytek zmrzliny taje a já přestávám vnímat vše kolem sebe. Když se blíží konec poslední dílu, oči se mi zamlží. Buffy vede potencionální přemožitelky do finálové bitvy v bráně pekel, kterou díky Spikeovi vyhrají. Než všechno vybuchne, řekne Buffy Spikeovi, že ho miluje. Ten ač tomu nevěří, jí děkuje. Sám skončí v bráně pekel. V okamžiku výbuchu se mi slzy roztečou naplno. Nechápu, že mě všechno dokáže hned rozbrečet. Možná to bude tím, že jsem těhotná. V devět hodin bouchly dveře. Vůbec mě nenapadlo se zvedat a zjišťovat, jakou má Jáchym náladu. Čekala jsem, že zamíří do ložnice nebo…já nevim prostě někam daleko ode mě. Vlastně se divím, že se vůbec vracel. Vešel do rovnou do obývacího pokoje, bez pozdravu si sedl a já cítila jeho upřený pohled na své osobě. Cítila jsem ho každičkým pórem svého těla, vnitřnosti jsem měla v jednom ohni. Nedokázala jsem se na něj podívat, nedokázala jsem se pohnout, nedokázala jsem setřít slzy, které si tvořily cestičku táhnoucí se z koutku oka dolů kolem koutku rtu a pak volným pádem letěly z brady a vpíjely se do fialového trička. Nevím, jestli jsem plakala kvůli Williamovi, který se obětoval nebo kvůli Jáchymovi, jen jsem věděla, že pláču a nemůžu přestat. Hlasitě jsem vzlykla a potáhla nosem. Přede mnou se objevila napřažená obrovská ruka svírající kapesník. Nemohla jsem ho vzít, moje tělo nešlo ovládat, byla jsem jako loutka bez majitele. Jáchym se potichu zvedl a posadil na kolena před křeslo. Znovu se na mě díval. Moje tělo díky jeho pohledu hořelo, svíjela jsem se v plameni a nikde poblíž nebyl hasicí přístroj. Jáchym se natáhl blíž, v jedné ruce svírajíc kapesník, druhou mi hřbetem setřel slzy. Poslední slza stihla přistát ve fialové látce a já znovu potáhla nosem. Začínala jsem s pár slzami a končím hysterickým pláčem. Jáchymova dlaň se dotkla mého čela. Podíval se na mě přísným pohledem a lehce mi zatřásl za ramena.
„Přestaň!“ Vzlykla jsem znovu a hned několikrát. Z nosu se mi začala valit nudle. Natáhla jsem se pro kapesník a vysmrkala se.
„Budeš mít horečku a bude tě bolet hlava!“ Z očí zmizela přísnost a objevilo se cosi, co jsem začala teprve před pár dny poznávat. Z jeho pohledu čišela něha, jakási měkkost, teplo a snad i láska a touha.
„Trápíš mě.“
„Myslela jsem, že se nevrátíš.“ Kuňknu.
„Každou chvíli se tu objeví někdo, koho neznám. Kdo nám narušuje život, vítá se s tebou…“
„Žárlíš.“
„Tolik…tolik…vždycky mi tě někdo bude brát.“ Zavrtím hlavou.
„Nebere. Jenom ty mě chceš pro sebe.“
„Ne,….tolik tě miluji.“ “Tak moc se mi na to nechce nic říkat…nechci se hádat…“ Natáhla jsem se k němu a přitiskla své rty na jeho.