Já aneb jak pos.at co se dá! 1.díl

Anotace: Začátek mé slibné kariéry tady na liter:DBuďte tedy upřímní ať vím jestli dál pokračovat nebo rovnou to zabalit:)

Ráno vstát,vyčistit zuby,dát si snídani,vyčistit zuby,oblíct se,jít do školy,sedět ve škole hodinu,dvě,o přestávce svačina,další číštění zubů,hodina,dvě,tři,čtyři,oběd,čištění zubů,odpolední hodina,jít ze školy,být doma,malovat,psát úkoly a nebo jen relaxovat,dát si večeři,vyčistit zuby a jít spát. A další den to samé.Už mě tenhle každodenní stereotyp ubíjí!Navíc už mám zase rozšoupaný kartáček.Už mě zase přepadají chmury podzimu. Pocit,že mě nikdo nemá rád,vzpomínání na kdysi,poslouchání Beatles a všelijaké dojemnosti a slzy jen tečou a tečou a přitom nemají skoro proč.Jen vnitřní pocit je dokázal tak rychle ovládnout a oni padají a padají.Srdce mě bolí a nikdo mě nezradil,mozek přemýšlí a přitom se toho tolik nestalo.Někdy sama sebe nechápu a kdo se chápe?Začal mi hlodat červíček, zřejmě mozeček a já si řekla:"Ne červe! Vypadni! Už tě tu nechci vícekrát viděti!" Vyskočila jsem z křesla,zahodila svůj milovaný Ipod se skladbami jako Something a Here comes the sun a utíkala ven.Nevěděla jsem kam,ale potřebovala jsem cítit ten podzimní vzduch.Běžela jsem tam kam mě nohy zavedly a v nestřeženou chvíli jsem narazila do neznámé osoby.Oba jsme se těžce zvedli a sbírali všechny v mnou rozházené věci.Podívala jsem se mu do očí,ale copak já poznám,jakou má barvu očí? Sotva vidím co má na sobě.'Romantiku!'křičí hlas mého realistického já. "O-omlouvám se."Zakoktám na omluvu a už jen čekám až ten mladý hnědovlasý(aspoň tohle poznámxD)kluk na mě spustí vodopád nadávek."Neměl jsem tu stát takhle blbě."překvapí mě ovšem s úsměvěm neznámý. Už se chystám k odchodu,ale cizinec mě chytl za ruku."Jak se jmenuješ?" "Natálie" "Já jsem Damián.Tak mě tedy těší slečno 'lavino'." "Na oko se usměji,i když je mi stále dost trapně. On se ještě zeptá kde bydlím a kde studuji,ale potom už zase rychle zmizí a já se ani nestačím vzpamatovat a zjistit jestli se mi to všechno náhodou jen nezdálo.

Doma přemítám a proklínám se.Červíček se vrací a já mám pocit,že mi snad mozek vybuchne,protože tolik myšlenek a procesů nemůže v životě zpracovat.Damián. To je vše co o tomhle krásném,záhadném cizinci vím. Měla jsem možnost a promarnila jsem ji.Proč? Proč zrovna mě musel Bůh obdarovat takovou zaostalostí,pomalostí a hloupostí!Přestanu se litovat,skočím do horké vany a udělám prezentaci na dějiny umění.Zítra je pátek a pak můžu dva dny v kuse proklínat sebe a svět.

Další den probíhal úplně stejně jako ten minulý.Čištění zubů,jídlo,škola. Cestou jsem přemýšlela co dělat o víkendu.Nabízela se možnost nákupů s nejlepší a vlastně jedinou kamarádkou Andreou nebo bych se mohla zabývat svým výtvarným uměním a nebo bych mohla jen spát a spát...Z myšlení mě vytrhla osoba,která do mě vrazila,tak že jsem upadla.Vysypala se mi celá taška a já měla zadek od bláta.Výborně.Když jsem chtěla na člověka,který mi uštědřil ránu do hlavy a shodil mě do největší louže v Plzni,nevěřila jsem svým očím.Přede mnou stál on. Ten mladý neznámý-Damián."Ach promiňt..."propukl v obrovský smích a když se uklidnil pozval mě na skleničku.Ukázala jsem mu špinavý flek na zadku a on se pozval ke mě domů se slovy "Tak to vypereme". Styděla jsem se a měla trochu výčitky,protože by se rozhodně mému příteli Adamovi rozhodně nelíbilo,že si do bytu vodím cizí mládence a peru s nimi spinavé prádlo,navíc mi bylo pořád trapně z toho jak naše dvě setkání zatím proběhla,ale na jednu stranu jsem byla nesmírně šťastná,že ho znovu vidím.