Kniha Erebos - 5. kapitola

Anotace: Nemusela jsem vidět, abych podle hlasu poznala svého bratrance a jak se ti tři blížili, i podle malého zavalitého tělíčka.

Sbírka: Kniha Erebos

Nemusela jsem vidět, abych podle hlasu poznala svého bratrance a jak se ti tři blížili, i podle malého zavalitého tělíčka.
Adrian si stoupl přede mne, chráníc mne svým tělem.
„Abby, ty jsi ale děvka.“ Ed se postavil tak dva metry před Adriana a ti dva si mu stoupli po boku.
Slabé světlo lampy osvětlující plochu celého parkoviště na něho dopadalo z boku, ale i tak bylo jasně vidět tmavou skvrnu, táhnoucí se mu od krku, přes hrudník, až dolů k opasku kalhot. Obličej už měl umytý, ale opuchlý ret a nos zbarvující se do tmavě fialova prozrazoval, že v příštích pár dnech bude vypadat opravdu zajímavě.
Adrian se pousmál a naklonil hlavu zvídavě mírně na stranu.
„Ne, pane. Myslím, že nyní vy dlužíte omluvu dámě.“
„Ať se dívám, jak se dívám, žádnou dámu tu nevidím.“ Zasmál se Ed a ti dva ho následovali.
„Vidím jen šlapku, která se tahá s kde jakým… chlapem.“
Adrian se otočil na mne a sladce se usmál. „Abby, prosím, byla bys tak hodná a sedla si do auta? Myslím, že tento mladík potřebuje lekci slušného chování.“
„Ne, jsou tři a ty jsi sám.“ Sykla jsem naštvaně. „Půjdu s ním, nic si ke mně nedovolí. Jenom si hraje na tvrďáka.“
„Abby, převzal jsem za tebe zodpovědnost a slíbil tvému otci, že tě v pořádku dopravím domů. A to také hodlám udělat. Prosím, buď tak hodná a nasedni.“
„Ne.“ Dupla jsem si a rozhodně dala ruce v bok. Jestli to dopadne tak, že spolu nakonec budeme chodit, tohle si musíme ujasnit hned v začátku.
„Jsem dospělá, samostatně myslící, svéprávná bytost a nikdo mi nebude nařizovat co mám a co nemám dělat. Kromě toho, dokážu se dost dobře ubránit sama.“
Adrian se nade mne naklonil a jeho oči přímo plály hněvem. Zjevně nebyl zvyklý na to, že mu někdo odporoval. Jistě, synek velkého šéfa, před ním asi celá firma chodila v uctivém předklonu, kravatou leštíc mramorovou podlahu. Jenže já nejsem jeho zaměstnanec.
„Abby.“ Zavrčel a já cítila, jak do mne ty černé uhlíky, svítící zlobně z jeho tváře, propalují díry.
„Ne.“ Fajn, tak tohle už neznělo ani z poloviny tak rozhodně.
Chytil mne drsně za ramena a pak udělal něco, co bych nikdy nečekala. Svou tvář přiblížil tak blízko, že se mě nosem skoro dotýkal a pak přitiskl své rty na mé. Jen velmi rychlý, letmý polibek na ústa, ale i tak mi kolena vypověděla službu. Opojná měkkost jeho dokonalých rtů mě dostala. Intenzita jeho sladké, květinové vůně mi zamotala hlavu a ani nevím jak, seděla jsem na sedadle a těsně před tváří se mi zavřely dveře. Auto zapípalo a zámky se zamkly.
Zlomek vteřiny jsem ještě zůstala udiveně civět na béžovou koženou palubní desku přede mnou, než mi došlo, co udělal. Prostě dosáhl svého. Lump jeden. Chytila jsem kliku, ale nic. Bezva, dětská pojistka. Jak se asi vypíná u auta za bezmála sto padesát tisíc dolarů?
A pak jsem si uvědomila tu horší stránku věci, zůstal sám s těmi třemi. Pokud by byl Ed natolik odvážný, že by sebou nevzal ty dvě gorily, neměla bych o Adriana obavy, ale takhle?
Přimáčkla jsem obličej na otravně kouřové sklo a zírala, co se semele venku. Adrian se ladně opřel ramenem o auto a překřížil ruce na hrudníku, tím mi skryl výhled na Eda a jeho dva, jistě štědře podplacené, přátele.
„Ty bastarde, co si o sobě myslíš, že můžeš mít každou holku, na kterou si ukážeš? Jen proto, že tvůj tatík je zazobaný majitel investiční firmy? Abigail je moje, to si pamatuj.“ Zařval Edward a pokynul svým dvěma kumpánům.
Adrian se zasmál, což jsem poznala podle toho, jak se mu otřásla ramena.
„Nezdá se mi, Edwarde, že ty sám bys trpěl nouzí. A co se týče náklonnosti slečny Abby, podle mě je jen na ní, komu ji věnuje.“
„Ty aristokratickej, nabubřelej hajzle!“ Kupodivu vyrazil Ed dopředu spolu s těmi dvěma bok po boku.
Chtěla jsem vykřiknout, mlátila jsem dlaněmi do skla, a pak se mi zatmělo před očima. Co se stalo potom, je pro mne velkou záhadou. Probrala jsem se až když jsme opouštěli parkoviště.
„Co se stalo?“ Ležela jsem na sklopeném sedadle.
„Omdlela jsi.“ Pokrčil rameny.
„Já a omdlít? Sakra.“ Sáhla jsem si na čelo, kde se mi rýsovala malá boule. „Nikdy neomdlívám.“
Sedla jsem si, ale ten pohyb byl zřejmě moc rychlý, zamotala se mi hlava a já skončila zpět, ležíc na pohodlném, bohatě polstrovaném koženém sedadle.
„Teď jsi omdlela. Nespěchej, musíš pěkně pomalu.“ Usmál se.
Rychle jsem ho přelétla očima. To, že se zřejmě popral, prozrazoval jen roztržený rukáv. Na okrajích díry bylo pár kapek krve. Bílé hedvábí se tak zbarvilo do tmavě purpurova.
„Adriane, krvácíš.“ Vyhrkla jsem, zírajíc na jeho rukáv.
„Ale ne, je to v pořádku. Nic mi není.“ Prohodil skoro znuděně.
„A co oni, co se stalo s nimi?“
„Dostali, co si zasloužili. Nikdo ti nebude říkat tak, jak ti říkal on. Alespoň ne beztrestně.“
„Adriane, ale byli tři. No, dobře, když nepočítám Edwarda, toho bych zmákla sama, ale ti dva vypadali, jako že tráví každou volnou chvilku v posilovně.“
„No, vidíš, člověk nemusí mít svaly, aby uměl dobře bojovat. Mám černý pásek v karate a taky jsem pár let dělal jiu-jitsu a taekwondo. Podle otce se člověk musí umět o sebe postarat.“
Spadla mi čelist.
„Tys je zvládl všechny?“
„No, jak říkáš, tvůj bratranec, to bylo skoro směšné a ti dva mi nedali o moc víc práce.“ Zase jen letmé pokrčení ramen. Lehký pohyb, naprosto přirozený, jako by ho několik let cvičil před zrcadlem, aby do něho dostal všechnu tu eleganci a nenucenost.
„Díky.“ Pípla jsem a snažila se v hlavě srovnat vše, co jsem za tenhle šílený večer zažila. Uf, šlo to ztěžka.
„To je přeci přirozené, bránit čest ženy.“ Prohodil a dál upřeně sledoval silnici před sebou.
Proč mi jen připadalo, že to dělá jen kvůli tomu, aby se vyhnul rozhovoru se mnou? Copak jenom pan dokonalý skrývá? Červík zvědavosti začal hlodat někde hluboko uvnitř mne.
„Adriane?“ Zmáčkla jsem knoflík ovládání polohování sedadla. Přišlo mi divné, mluvit s ním a u toho ležet. No, popravdě, spíš jsme ještě nebyli v té fázi vztahu, kdy to normální je.
„Hmm?“ Brouknul, a pak po mne rychle střelil pohledem.
Konečně jsem zase seděla a nepřipadala si tak pitomně a zranitelně.
„Proč tě Ed nazval aristokratickým… “ Zachrchlala jsem si do pěsti, protože se mi nechtělo opakovat před ním ten dovětek. Před každým druhým klidně, ale před ním, to bylo jako mluvit sprostě v kostele. Prostě se to nedělá.
„Asi proto, že mám… jak se to říká? Modrou krev?“ Zase se usmál, ale ne na mne, jen na ubíhající silnici.
„Takže, co jsi?“
„Dejme tomu, že jednou budu velmi významným člověkem pro určité společenství osob.“
Fajn, tak to jsem se toho dozvěděla. Byla jsem na tom stejně jako před chvílí, totálně zmatená.
„Jak to myslíš?“
„Jsem něco jako korunní princ.“
„Korunní princ?“ Zůstala jsem s otevřenou pusou zírat na jeho dokonalý profil, slabě modře a zeleně osvětlený, od číselníků na palubní desce.
„Abby, já ti k tomu opravdu nemůžu říct víc. Vlastně ani nevím, kde se to dozvěděl Edward, pokud to neplácl jen tak. Víš, jak utekl dalajláma z Tibetu? Tak naše rodina je v podobné situaci.“
„Aha, utekli jste kvůli politickému převratu?“ Tak to jsem znala z Afriky. Sice jsme byli na severu, kde bylo bezpečno, ale jih byl ve válce a v některých zemích se co měsíc krvavě sesazovaly vlády, aby byly dosazeny nové.
„Tak nějak.“ Přikývl, ale dál to nerozebíral. V podstatě mi výrazem naznačil, že už se stejně nic nedovím.
„Řekneš mi k tomu něco víc?“ Zeptala jsem se na rovinu.
Chvíli bylo ticho a pak jen pokýval hlavou. „Jednou, jednou ti k tomu řeknu víc. Slibuji, že ti to jednou vysvětlím.“
No, tak to mi pro dnešek asi muselo stačit. Toliko k tomu, abych se o něm dozvěděla víc. Byl tajemnější než tajemný hrad v Karpatech. Tajemný, ale taky zatraceně hezký.
„Tak už jsme tu.“ Zatočil na štěrkovou příjezdovou cestu a zastavil před vraty do garáže.
„Jak jsi vlastně věděl, kde bydlím?“ Otočila jsem se na něho.
„Jezdím kolem vašeho domu každé ráno. Náš odsud není moc daleko.“
„Počkej, to vaše rodina koupila dům po tom starém podivínovi?“ Tenhle dům byl překrásným starým prvkem a zpestřením zdejší nudně honosné čtvrti. Vypadal sice jako zchátralý, břečťanem porostlý hrad, ale já o něm snila už jako malá. Představovala jsem si, že v něm bydlí zlý černokněžník a vězní v chladném sklepení nebohou princeznu.
„Hmm, je to nádherná ukázka staré zástavby. Z venku sice bude potřebovat pár úprav, ale interiér je až podivuhodně zachovalý. Do toho domu jsem se zamiloval. Je překrásný.“
„To teda jo.“ Vzdychla jsem.
„Tak tě někdy provedu, jestli chceš.“
„To bys byl strašně hodný. Slyšela jsem, že ho chtěli zbourat a postavit na tom místě něco proskleného a moderního.“
„No, to bylo byla neodpustitelná chyba. Kdybys viděla tu překrásnou zahradu a všechny ty s láskou opečovávané detaily.“
„Nejsi ty architekt?“ Usmála jsem se.
„Ne, ale až to uvidíš.“
Mluvil o tom domě s takovou láskou, jako by se tam narodil.
„Adriane, ještě jednu věc jsem s tebou chtěla probrat.“ Sklopila jsem oči, o tomhle se mi teď diskutovat nechtělo, ale cítila jsem, že si v tom musíme udělat jasno. A čím dřív, tím líp.
„Jen spusť.“ Vypnul motor a tím mi naznačil, že máme času, kolik jen budu chtít.
„No, nechtěl bys jít dál? Hodila bych na sebe něco teplejšího.“
„Dnes ne, Abby. Nevypadalo by to dobře. Nemohu tě hned první večer doprovodit až dovnitř.“
„Ok, takže stručně.“ Tím trapně upejpavým a naprosto se do tohoto století nehodícím přístupem, mě naštval.
„Co měl znamenat ten polibek?“ Vyprskla jsem na něho naštvaně.
„Vím, že je to neodpustitelné, Abby a moc se ti omlouvám, ale nenapadlo mě v tu chvíli nic rozumnějšího. Žádný jiný způsob, jak tě dostat do auta… do bezpečí. Zdá se, že to fungovalo.“
„Jo, fungovalo to docela dobře, ale já se nezlobím, kvůli tomu polibku, popravdě, bylo to nádherné.“ Sklopila jsem pohled k zemi.
„A kvůli čemu se na mě tedy zlobíš?“ Jeho hlas mi zazněl pouhým šeptem přímo do ucha. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho tmavýma očima. Seděl nakloněný ke mně, takže byl teď nesnesitelně blízko.
„Já… já.“ Vykoktala jsem ze sebe.
Pobaveně nahnul hlavu ke straně a s dech beroucím úsměvem se sklonil až těsně ke mně.
„TY?“ Zašeptal otázkou a jeho sladký dech mi ovanul tvář. V ústech se mi začaly dělat sliny, jako bych cítila na špičce jazyka cukrovou vatu.
Přivřel oči a jeho rty zlehka přejely po mém spánku směrem nahoru. Byl to jenom dotyk, ale mně vstaly všechny chloupky po těle.
Zachvěla jsem se a instinktivně sevřela dlaně do pěstí. Vnímala jsem tu neuvěřitelnou slabost ve svalech. Motala se mi hlava a já se cítila, jako bych právě slezla z kolotoče. Co to se mnou jenom prováděl?
„Musíme si na sebe nejdříve zvyknout, Abby.“ Šeptnul velmi potichu do pokožky na tváři a pak mě políbil.
Sice jsem vůbec nechápala, jak to myslí, ale právě v tuto chvíli mi to bylo úplně jedno.
Položila jsem mu ruce kolem krku a přitáhla si ho blíž k sobě.
„Abby.“ Vydechl a jeho štíhlé prsty mi vjely do vlasů. Dlouho mne líbal velmi cudně, než jsem mezi rty ucítila špičku jeho jazyka, důrazně se dožadující vstupu. Přijala jsem ho vděčně a pokorně, jako by spolu s ním do mne vstupoval nepopsatelný klid. V jeho přítomnosti, v jeho dokonale pevném a poněkud chladném objetí, jsem se cítila neskutečně.
Odtáhl se právě v tu chvíli, kdy se mé srdce zrychlilo natolik, že mi málem krkem vyskočilo z hrudi. Zadýchaně jsem se opřela o sedadlo a na chvilku zavřela oči.
„Děkuji.“ Usmál se a já se musela usmát taky.
„Doprovodím tě teď ke dveřím, měla by ses co nejdříve dostat do postele s velkým hrnkem horkého čaje.“
„Neboj, postarám se o sebe.“ Broukla jsem.
„Já vím.“ Špičkami svých štíhlých prstů mi zastrčil neposedný pramínek vlasů, uvolněný ze složitého účesu, za ucho.
„Dávej na sebe pozor, Abby. Jsi pro mě důležitější, než si myslíš.“
Zase jsem nechápala o čem mluví. No, na to si asi budu muset v jeho přítomnosti zvyknout.
Otevřel dveře a už stál u těch mých, aby mi pomohl ven z auta. Náš dům byl prazvláštně tichý a smutně prázdný, temný. Většinou to tak nebývalo.
Chytil mne kolem pasu a dovedl mne až ke vstupním dveřím.
Otevřela jsem a vyťukala kód na domácím alarmu. Pohybové čidlo rozsvítilo v chodbě a já se otočila zpátky na něho.
„Tak jsem doma, šlechetný princi.“ Pokrčila jsem rameny a usmála se.
„Splnil jsem své poslání a přes veškeré příkoří vás bezpečně dopravil až domů. Nyní se mohu klidně odebrat ke spánku.“ Kývl a zasmál se taky.
„Nakonec to byl docela hezký večer, teda až na pár okamžiků, které radši vymažeme.“
„Byl to překrásný večer,“ souhlasil. „Takže zítra po obědě?“ Ujistil se ještě.
„Budu čekat.“ Natáhla jsem se na špičky a vlepila mu letmý polibek na bradu. Výš jsem díky své skromné výšce nedosáhla.
„Dobrou noc, Abby.“ Otočil se a zmizel ve tmě.
„Dobrou.“ Zašeptala jsem, ještě než jsem za ním zavřela dveře.