Kniha Erebos - 6. kapitola

Anotace: Opřela jsem se o ně zády a chvíli jen tak prázdně civěla do stropu.

Sbírka: Kniha Erebos

Opřela jsem se o ně zády a chvíli jen tak prázdně civěla do stropu. Z venku se ozval hluk motoru a skřípění štěrku. Odjížděl, ale jako by něco z něho zůstávalo se mnou. Popravdě, cítila jsem se zmatená. Chvílemi se mi z něho vzrušením klepala kolena a chvílemi mě nepředstavitelně štval. Ajaj, že by láska? To ne, nechci se zamilovat, nebo chci? Mám vůbec ještě na vybranou?
Nahlas jsem vzdychla a rozhodla se, nechat přemýšlení o Adrianovi na zítřek. Asi půl hodiny jsem ještě postávala před zrcadlem a střídavě se mi chtělo plakat a smát. Vypadala jsem přesně podle toho, čím jsem si dnes večer prošla. Účes byl uvolněný a na některých místech mi z něho vypadávaly volné prameny. Make-up vzal za své asi už dávno a šaty měly na svém spodním okraji šmouhy od trávy a bláta. Vypadala jsem jako nevěsta z pekla. Bezva, můj první večer s ním, naše první políbení a já vypadám, jako kdybych celou noc pařila s celým fotbalovým týmem.
Rozepnula jsem zip na boku šatů a shodila ramínka z ramen. Šaty se vzdaly poměrně snadno a se zašustěním se snesly na podlahu, kde vytvořily nevzhlednou kupičku bílého saténu a nadýchaného tylu.
Vytahala jsem sponky z vlasů a prohrábla je prsty. Díky laku byly tvrdé a nepoddajné. Zatřepala jsem hlavou a ony se mi v silných pramenech svíjely kolem hlavy jako hadi.
„Bezva.“ Cítila jsem se pod psa a vypadala jako kříženec ufona a bájné Medúsy. Bylo chvilku po půlnoci a já byla unavená, ospalá, vymrzlá a celá rozlámaná. Tak jestli tohle neodležím s horečkou, bude to zázrak.
Stála jsem pod horkou sprchou, dokud jsem si nebyla jistá, že každičký sval v těle je prohřátý. Natáhla jsem na sebe tepláky a tričko s dlouhým rukávem, teplé ponožky vkusně doplnily můj spací úbor. Mihla jsem se kolem zrcadla.
„Vždycky upravená a sexy.“ Zasmála jsem se sama sobě a vlezla pod peřinu. Netrvalo ani pět minut, než jsem usnula.

„Abigail, vstávej.“ Matka mi zapištěla do ucha a já se neohrabaně otočila na druhou stranu.
„Ještě chvilku.“ Zahuhňala jsem do polštáře a bojovala s nutkáním se po ní ohnat paží.
„Abigail, máš tu návštěvu. Alespoň jsi mi mohla napsat vzkaz, že sis ho pozvala. Byla bych připravená a nepobíhala po domě v županu.“
Konečně mi došlo o čem ten otravně pištivý hlásek mluví.
„Adrian.“ Posadila jsem se na posteli a zmateně se rozhlížela po pokoji.
„Kolik je hodin?“
„Budou dvě. Říkal, že jste byli domluvení, že tě po obědě vyzvedne.“ Matka se zamračila.
Jasně, to bylo něco na ni, někdo ji viděl neupravenou a bez tlusté vrstvy make-upu, nevkusně naplácané po tváři. Milně si myslela, že to skryje její vrásky.
„Jo, jasně, promiň. To už je tolik?“ Hrabala jsem se z pod duchny a přemýšlela, co mám dělat.
Původně jsem si myslela, že budu stát tak hodinu před zrcadlem, učešu se a namaluju a vyberu nějaké hezké oblečení. Jenže hodinu jsem neměla, Adrian stál u nás v obýváku a čekal na mě.
„Řekni mu, že jsem hned dole, jo? Že hned přijdu.“ Tlačila jsem matku ze dveří.
S kartáčkem v puse jsem hledala něco na sebe. Vlněné ponožky se změnily na froté sportovní a místo tepláků jsem si navlékla černé rifle. Ještě bílé tričko, bledě modrou mikinu s kapucí a černou zateplenou vestu. Na víc parády nebyl čas. Vlasy jsem prohrábla rukou a stáhla do ohonu. Včera jsem je dvakrát vydrhla šampónem a s ještě vlhkými loknami ulehla do postele. Nebylo možné je dnes nechat rozpuštěné, trčely mi všude kolem hlavy, jako po zásahu elektrickým proudem.
Seběhla jsem po schodech a málem vrazila do otce, který právě vycházel v županu z kuchyně. Usmíval se a zřejmě mu to nevadilo, tak jako matce, že ho Adrian takhle viděl.
„Mladíku, musím se přiznat, že jste nás vytáhl všechny z postele. Včera jsme s vaším otcem diskutovali dlouho do noci. Je to moc milý člověk. Slíbil, že projde naše investice. Jsem velmi rád, že se našich skromných úspor ujme odborník, jakým je váš otec.“
V ruce držel sklenku pomerančového džusu a podával ji Adrianovi. Ten ji s tichým díky přijal a zdvořile usrknul, pak ji odložil na odkládací stolek. Vrazila jsem do pokoje a on se usmál.
„Dobré odpoledne, Abby.“
Zlomek vteřiny jsem zůstala jako přimražená a přemýšlela, jestli se nemám vrátit nahoru a tu hodinovou zkrášlovací proceduru přece jen podstoupit. Takhle v denní světle vypadal překrásně. Jeho tmavé vlasy házely měkké, měděné odlesky a jeho téměř černé oči se usmívaly z výrazného bledého obličeje. Takhle nějak musí vypadat andělé.
Na sobě měl zdánlivě obnošené rifle, které jistě stály víc, než celý můj šatník a béžový hrubě pletený svetr s výstřihem do V, pod kterým vykukovalo bílé tričko. Černé kožené boty s tlustou podrážkou celý outfit vkusně doplňovaly. Musela jsem se zkontrolovat, abych nezůstala stát s otevřenou pusou, asi by se to moc nehodilo.
„Moc ti to sluší.“ Pokynul směrem ke mně a sjel mě významně pohledem od hlavy až k patě.
Měla jsem sto chutí se na patě obrátit a utéct. Ale co, každý nemůže vypadat jako vystřižený z módního časopisu, obzvláště pak po tak těžké noci.
„Dík.“ Nahodila jsem trošku nevěřícný pohled. Říká to proto, že to myslí vážně, nebo proto, že je to slušné?
„Půjdeme?“ Zeptal se.
„Jo, jasně, klidně.“ Přitakala jsem a mávla na tatínka. „Vrátím se večer.“
Jen se usmál a pak se rozloučil s Adrianem. Čekala jsem na něho přede dveřmi. Byl překrásný podzimní den a sluníčko svítilo jako o život, babí léto bylo asi na svém vrcholu.
Zaznamenala jsem za sebou pohyb. Stál tam a šklebil se do sluníčka. Okamžitě si nasazoval sluneční brýle s velmi tmavými skly.
„Tak, kam tedy máme namířeno?“ Zeptala jsem se nejistě, když mě vedl k černé dvoumístné korvetě se stahovací střechou.
„Říkal jsem si, že bych ti rád ukázal dům na venkově. Představil tě matce.“ Otevřel mi dveře spolujezdce.
„Matce? Není to… není to brzy?“ Zazmatkovala jsem.
„Já tvé rodiče už znám, oba. Nebylo by fér, abych ti představil matku?“
„No jo, jasně.“ Nasedla jsem a on za mnou zavřel. Interiér byl celý vyvedený v červené kůži a člověk se skoro bál čehokoliv dotknout.
„Nyní je tam nádherně a jsou to slabé dvě hodiny cesty. Myslím, že se ti tam bude líbit.“
Chytil mne za ruku a povzbudivě mi ji pohladil.
„To spolu teď chodíme?“ Fajn, občas mi to pomaleji zapaluje.
Zasmál se zvonivě a šťastně, byl to skoro dětský smích. „Řekl bych, že ano. Pokud nejsi proti.“
Pouhá vzpomínka na jeho včerejší něžnosti mnou otřásla. Opravdu jsem mu nechtěla říct, že ne. Popravdě, měla jsem chuť se na něho vrhnout a líbat ho až do večera.
Cesta opravdu trvala necelé dvě hodinky, ale zapomněl mi říct, že takovou rychlostí. Většinu cesty jsem strávila zkroucená a svírající bezpečnostní pás, nebo držadlo dveří.
Pro ty, kdo viděli francouzskou komedii Taxi, taxi, ví o čem mluvím, když řeknu, že po té, co smykem zaparkoval před vchodem do domu, jsem potřebovala pytlík, který obvykle mívají v letadlech. On se zjevně bavil velice dobře, soudě podle jeho šťastného výrazu. Já byla asi zelená jako sedma a přemlouvala svůj žaludek, aby ještě chviličku vydržel. Jestli se pozvracím, ukončím náš vztah ještě dřív, než vlastně začal.
„A jsme tu.“ Prokřupal klouby na rukou a pak vystoupil. Otevřel mi dveře a pomohl mi na nohy.
„Není ti nic?“ Jeho otázka mě dojala téměř k slzám. Měla jsem strašnou chuť se na něho vrhnout a začít ho škrtit, i když byl o tolik větší.
„Nesnášíš rychlou jízdu?“ Napadlo ho konečně.
Předklonila jsem se a zapřela dlaně o kolena. Když se vám chce omdlít, je dobré se sehnout.
„Abby, omlouvám se, měl jsem se tě nejdřív zeptat.“
„Jo, to měl.“ Opřela jsem se o kufr auta a děkovala bohu, že jsem nestihla snídani. Chvíli jsem se dávila na prázdno a pak se unaveně sesunula podél auta do sedu.
„Abby.“ Okamžitě byl u mě a opatrně mě bral do náručí. „Promiň mi, prosím. Moc mě to mrzí.“
Zavřela jsem oči a cítila se děsně trapně. Přitiskla jsem se k němu. Jedno rande lepší než druhé, zdá se.
Nesl mě do domu, tedy pokud se tohle honosné sídlo dalo nazvat domem. Spíše mi připomínalo menší zámeček někde v jižní Francii. Sněhově bílá fasáda díky slunečním paprskům otravně štípala do očí. Dvoupatrové sídlo se dělilo na dvě křídla a přesně veprostřed se do dokonalého lomeného tvaru zakusovalo honosné mohutné kamenné schodiště. Vystoupal se mnou v náručí několik schodů a prošel otevřenými dveřmi.
„Adriane. Co se stalo?“ Něžný, hluboký a sametový ženský hlas mne objal jako hřejivá deka.
„Nesnáší rychlou jízdu. Nevěděl jsem to, vypadala jako že je v pořádku.“ Sevřel mě těsněji.
„No, to si tedy vybrala toho pravého s kým jet, jestli špatně snáší rychlost.“ V jejím hlase byl slyšet úsměv.
„Polož ji na pohovku, já donesu bylinkový čaj, ten jí pomůže.“
Vešli jsme do nějakého pokoje, bylo tu šero. Položil mě na prostorné sofa a klekl si ke mně.
Jeho chladná dlaň se dotkla mého opoceného čela. Snažila jsem se dýchat zhluboka, vzduch tu voněl sušenými květinami, hlavně levandulí a mateřídouškou.
Když už jsem věřila svým útrobám, pomalu a nejistě jsem otevřela oči. Jeho tvář byla velmi smutná, zvrásněná obavami a výčitkami.
„Jak je ti, Abby, já… ani nevíš… tak moc se omlouvám… já.“
„Nech ji vydechnout, synku, nebo tě praští. Tedy já bych to udělala, kdybys mi provedl to, co jsi provedl jí.“ Do salónku vešla velmi krásná žena. Měla dlouhé rozpuštěné černé vlasy, stejného odstínu jako Adrian. Splývaly jí až k pasu. Na sobě měla volnou hedvábnou tuniku, sahající až na zem. Ještě kytku za ucho a člověk si ji mohl splést s květinovým dítětem ze šedesátých let. Byla velmi krásná a velmi mladá, pokud je Adrian jejím synem, musela ho mít tak v šestnácti.
„Sedni si a tohle vypij, pomůže ti to.“ Přisedla si ke mně a podepřela mi hlavu, hrnek mi přidržujíc u úst.
„Fuj.“ Zaškaredila jsem se. Kdo někdy měl to neuvěřitelné štěstí, aby ochutnal hořký bylinkový čaj, bude vědět, jak příšerná chuť to byla.
„Jen se napij. Uvidíš, bude ti potom dobře.“ Vnutila mi další doušek.
Podruhé už se čaj nezdál být tak špatný. Nevolnost ustoupila jako mávnutím kouzelného proutku a já se cítila ve více než povznesené náladě.
Paní domu postavila prázdný šálek na stolek a posadila se na pohovku stojící naproti té, na kterou mě položil Adrian. Ten konečně vstal a sedl si na místo své matky, vedle mne.
„Abby, dovol mi, abych ti představil svou matku. Mami, tohle je Abby, má přítelkyně.“
„Těší mě.“ Dostala jsem ze sebe a začala se smát tomu, jak se mi pletl jazyk.
„Mohu se zeptat, co bylo v té čajové směsi, paní?“
„Prosím, říkej mi Liz, tak jako všichni. Vítej v mém domě, Abby. Uvolni se, v tom čaji bylo pár bylinek pro relaxaci.“
Tak proto jsem se cítila volně, jako bych mohla létat.
„Matka je amatérská babka bylinkářka.“ Usmál se Adrian.
„Iane, nezlob. Víš, že má záliba pomohla už mnoha lidem.“
„Iane?“ Otočila jsem se na Adriana.
„No, jmenuji se po dědečkovi z otcovi strany a matka se s tím jménem nemohla smířit, tak si vymyslela vlastní zkratku.“ Na tváři se mu usadil pokojný výraz.
„Líbí se mi to.“ Špitla jsem. „Mohla bych ti také tak říkat?“
„No, jsem na to vlastně zvyklý víc, než na své plné jméno.“
Liz se usmála tak, až to prozářilo potemnělou místnost. „Myslím, že si spolu budeme rozumět, Abby. Kdyby tě zlobil, klidně přijď žalovat a já už ho srovnám.“ Vstala a prošla kolem nás.
„Půjdu si teď na chvilku odpočinout.“ Políbila Adriana do vlasů a mě to mateřské gesto plné lásky přišlo v tu chvíli děsně dojemné.
Provázela jsem ji pohledem, než zatočila za roh a zmizela v chodbě.
„Je úžasná.“ Vzdychla jsem a opřela se dozadu.
„Ano, to je. Má matka je skvělá, spíš nejlepší přítelkyně, než tvrdá autorita. O to se vždy staral otec, aby mi vytyčoval hranice.“ Spojil ruce za hlavou a také se opřel.
„Včera ale nevypadal nijak zvlášť tvrdě. Je to velmi sympatický muž.“ Musela jsem přiznat s rozpaky.
„Nikdy nevypadá. Počkej, až ho poznáš. Někdy se divým, že to s ním má matka vydržela.“
„Kde se vaši poznali? Opravdu nevypadají, že by toho měli mnoho společného.“
Popravdě upnutý finančník a ta bledá dlouhovlasá hippie víla, neuměla jsem si představit dva rozdílnější lidi.
„Nemají. Byl to dohodnutý sňatek. Vlastně byli zasnoubeni ještě jako děti. Takhle se to běžně u nás dělá, alespoň ve vládnoucí rodině.“
„Počkej, oni se brali a ani se nemilovali?“ Ta myšlenka mě děsila. Dospívat s tím, že můj muž je mi už dán a nemám právo volby se sama rozhodnout o svém vlastním životě.
„Víš, já myslím, že to ani dvakrát neřešili. Prostě to tak bylo, tak se tomu podrobili.“
„Bez námitek? Jen tak?“ Můj hlas zazněl trochu hlasitěji, než jsem chtěla.
Adrian se rozesmál. „Ano, taková je tradice.“
„A ty?“ Vyděšeně jsem se na něho otočila.
„Já?“ Zeptal se roztomile rozpačitě.
„Jo, ty. Taky už máš svou nevěstu?“ Sklopila jsem oči k zemi a najednou mi bylo líto, že jsem se na to vůbec zeptala. Pokud je odpověď kladná, chci to vůbec vědět?
Zadíval se na mě a pevně zachytil mé ruce ve svých. Jeho černé oči těkaly upřeně po mém obličeji.
„Pevně v to doufám, Abby.“
Zamračila jsem se, než mi došlo, jak to vlastně asi myslí.
„Co?“ Vypadlo ze mě vystrašeně.
„Vím, že je na to velmi brzy, ale musím ti říct, že jsem se do tebe zamiloval na první pohled. Když jsem včera od vás odjížděl, cítil jsem se jako bych sebou odvážel kousek tebe. Ten kousek mám pevně vražený ve svém srdci, už ho nic nedokáže vyrvat.“
„Adriane.“ Zašeptala jsem vyděšeně a stáhla své ruce z těch jeho. V dnešní době volných vztahů, jsem dostala druhý den známosti vyznání, které by se hodilo jako předmluva k tomu vážnému ‚Vezmeš si mě?‘, otřásla jsem se, při pouhé představě.
„Abby, já dostal možnost najít si partnerku sám. Mám to nevýslovné štěstí a potkal jsem tebe, ale pokud nesdílíš můj názor, co se týče našeho vztahu, stačí říct.“ Nadechoval se k další větě.
V tu chvíli jsem nechtěla poslouchat další vážná slova. Díky bylinkovému čaji jsem stěží odolávala nesmyslné touze se svléknout a tančit v deště nahá. Sakra, vždyť ani neprší, co jen v tom čaji bylo.
„Iane, dost.“ Vyhrkla jsem ze sebe. „Nejsi mi lhostejný, to rozhodně ne, protože když jsi mě políbil, cítila jsem to až do morku kostí. Jsi úžasný, nikdy jsem nepotkala muže jako jsi ty, ale prosím, nemluvme teď o ničem vážném.“ Nechtě jsem se sesunula do lehu a dlaněmi si zakryla oči.
„Do háje, co do toho tvoje matka dává?“ Nepoznávala jsem vlastní hlas.
„No, podezřívám ji z toho nejhoršího. Marihuanu nebo houbičky.“ Usmál se. „Nebudu mluvit o vážných věcech, když nechceš.“
Bože, pomoz mi, já se začala smát. Naprosto stupidní, dětinský, pubertální smích.
„Asi to trochu přehnala s dávkou, to víš, my už jsme z poloviny imunní a taky to na nás tolik nepůsobí.“
Nevěřícně si mě měřil. „Protože jsme muži, jsme větší a silnější a taky to do nás cpe od narození.“
Další záchvat smíchu následoval hned po tom prvním.
„No, myslím, že se z toho potřebuješ vyspat.“ Prohlásil po patnácti minutách nezdařených pokusů o to, mě alespoň trošičku uklidnit.
„Zavolám tvému otci, že tu dnes zůstaneš a domů tě odvezu zítra.“