Kniha Erebos - 8. kapitola

Anotace: Omlouvám se za poměrně dlouhou přestávku, ale snad už bude vše v pořádku :-)

Sbírka: Kniha Erebos

Vedl mne postranními chodbičkami a já už dávno vzdala snahu o to, pamatovat si cestu. Tahle část domu byla stroze zařízena a vymalována převážně bílou.
Zastavil se až před velkými prosklenými dveřmi a mně se podařilo nechtěně mu narazit do zad. Jaksi jsem si nevšimla, že zastavil.
„Au.“ Sykla jsem naštvaně.
„Promiň, neublížila sis?“ Otočil se čelem ke mně a podíval se mi zpříma a upřeně do očí.
Touha se ho dotknout mnou lomcovala natolik silně, až mě to děsilo. Byl tak blízko a jeho hrudník se zdvihal hlubokými a přerývanými nádechy. Určitě se cítil stejně nejistě jako já.
„Abby?“ Zašeptal otázkou, aby mě probral ze stavu podobného naprostému okouzlení.
„Jo?“ Nevnímala jsem nic, kromě jeho zdvihajícího se hrudníku a jemných dokonalých úst, tak nebezpečně se ke mně přibližujících.
Pozdvihl ruku a konečky prstů mi jemně přejel po tváři.
„Abby?“ Ani tentokrát se mu nepodařilo vytrhnout mě z tranzu způsobeného jeho přítomností.
„Hmm?“ Cítila jsem se jen jako nebohý králík hypnotizovaný pohledem kobry. Tak překrásného a smrtícího stvoření. Pár pramínků vlasů mu sklouzlo do očí a jeho zorničky se zvláštně zúžily, když se naklonil ještě níž a rty se mi něžně otřel o nos.
Nebyla jsem se v tu chvíli schopná ovládnout. Ruce se mi samovolně zvedly a stáhly ho ke mně. Zapřel se jednou paží o stěnu za mnou a druhou mě pevně zachytil kolem pasu.
„Abby.“ Vzdechl mi do tváře a na samém konci mého jména se mu vzrušením zlomil hlas. Cítila jsem jeho elektrizující přítomnost celou plochou svého těla. Povrch kůže mě štípal, jako bych dostávala zásahy statickou elektřinou.
Nemohla jsem se podívat jinam, i když jsem se celou svou bytostí snažila vymanit z jeho vlivu.
„Ne.“ Podařilo se mi sebrat poslední zbytky zdravého rozumu a tam někde vzadu v hlavě i pár racionálních myšlenek.
„Co ne?“ Jeho pohled byl nyní zmatený a zklamaný.
„Neublížím ti, Abby. Nikdy bych nemohl.“ Konejšivý tón jeho hlubokého sametového hlasu se mi vetřel do hlavy a zaháněl veškeré obavy i strach. Najednou jsem se v jeho chladném objetí cítila uvolněně, klidně a bezpečně. V cizím, neznámém, tmavém a tajemném domě, v náručí muže, kterého sotva znám.
„Miluji tě.“ Jeho dokonalé hebké rty se dotkly těch mých a já instinktivně zalapala po dechu.
Neměla jsem dost síly a odhodlání ho od sebe odstrčit, i když to by bylo v téhle situaci více než rozumné.
Neprohluboval svůj letmý polibek, ale přesunul se pomalu ústy na mou čelist a dolů ke krku. Vnímala jsem jeho chladnou hebkost na své krční tepně a cítila, jak se bázlivě mazlí s mou pokožkou. Bylo to, jako by objevoval doposud nepoznané, jako bych pro něho byla něco nového, vzrušujícího a zasluhujícího tu největší pozornost a nejjemnější péči.
Srdce mi uhánělo jako o závod a já cítila proud horké krve, který mi bláznivě uháněl pod jeho rty. Byl to nanejvýš zvláštní pocit. Díky němu jsem vnímala sebe, jako bych dokázala slyšet každý silný a pravidelný úder svého srdce, jako bych slyšela přitažlivý šelest krve, zběsile mi bublající pod kůží. Najednou mne pohltil naprostý surový a živočišný hlad a já ucítila nepředstavitelnou touhu... touhu po čem?
Ten pocit mě vyděsil natolik, že jsem z posledních sil vtlačila své ruce mezi nás a vší silou ho od sebe odstrčila. Zapotácel se a já se podél zdi pomalu a vystrašeně svezla do dřepu. Obranně jsem si objala pažemi nohy a položila čelo na kolena. Snažila jsem se zaplašit ty pro mne doposud neznámé pocity. Děsily mě a přitahovaly zároveň.
„Omlouvám se.“ Špitl do tmy a klekl si přede mne. Ruce položil na stehna a čekal.
Trvalo to dost dlouho, děsně dlouho, než jsem se opět začala cítit jako člověk. Co se to se mnou sakra dělo?
„Je ti něco?“ Vztáhl ke mně jednu svou bledou paži.
„Asi se mi jen udělalo špatně z hladu. Ano, mám děsivý hlad… mohli bychom?“ Vzhlédla jsem ke dveřím, které dle mého mínění vedly do kuchyně.
„Jistě.“ Usmál se nejistě a pomalu vstal, podávajíc mi ruku. Ochotně jsem jeho pomoc přijala, přeci jenom se mi ještě trochu třásla kolena.
Vytáhl mě na nohy a přitom se snažil udržovat jakousi bezpečnou vzdálenost. Připadal mi čím dál víc jako velmi tajemný a zvláštní muž. Také možná díky těm intenzivním a spalujícím pocitům, které jsem v jeho přítomnosti prožívala.
Strčil do dvoukřídlých dveří a rozsvítil v kuchyni. Tahle kuchyň, ale nebyla tím přívětivým a intimním místem, kde se schází celá rodina a řeší problémy všech členů. Tohle místo mi připomínalo spíše studenou kuchyň v nějakém pětihvězdičkovém hotelu. Vše tu bylo lesklé a nerezové. Nádobí bylo bílé a naleštěné. Nevonělo to tu právě uvařenou večeří, ale sterilní čistotou.
Neomylně nabral směr skrz místnost až k velké nerezové ledničce. Beze slova protestu jsem ťapkala za ním a snažila se vypadat klidně, kdo ví, jestli se mi to alespoň trošku dařilo.
„Co si dáš?“ Otevřel jedno křídlo ledničky a odhalil tak naprosto přecpaný prostor. Bylo tu snad vše. Vybranými pochoutkami počínaje a čerstvým ovocem a zeleninou konče.
Nevím proč, ale myslí mi prolítla scéna z filmu 9 a 1 týdne. Sklopila jsem oči k podlaze a doufala, že si nevšiml toho, jak se mi do tváří nahrnula krev.
„Tak na co máš chuť?“ Vypadal zase klidně a vyrovnaně, když vytahoval veliký tác s pečeným hovězím a uždiboval dozlatova okřupanou kůrčičku.
„Mohla bych si dát nějaké ovoce?“ Hlas jsem měla tichý a zastřený.
Odložil tác s masem zpět a zvedl misku s čerstvými jablky, klementýnkami a banány. Mou pozornost upoutalo nezvykle veliké a krvavě rudé jablko, lesknoucí se na hromadě ostatního ovoce.
Vztáhla jsem ruku a pevně ho uchopila. Na omak bylo chladné a sametově hebké.
Zakousla jsem se do jablka, aniž bych se na něj podívala. Stál opřený o ledničku a fascinovaně pozoroval každý můj pohyb. Osvětlen chladně modrým světlem z ledničky vypadal ještě bledší a ještě dokonalejší.
Pak náhle a zcela neočekávaně udělal jeden dlouhý krok dopředu a stanul tak přímo přede mnou. Ruce se mi začaly klepat a jablko mi s tichým žuchnutím dopadlo k nohám. Sotva jsem stačila spolknout sousto, když jeho ústa zaútočila na ta má. Velmi vášnivě a ne moc něžně si mě přitáhl blíž. Nasála jsem zhluboka jeho vůni, připomínal mi to šťavnaté rudé jablko.
Ucítila jsem jeho dlaň vzadu na krku, prsty mi vjel do vlasů a jemně si mě přitáhl víc k sobě. Z jeho ledového dotyku mi naskočila na zádech husí kůže. Zachvěla jsem se nejen chladem, ale i vzrušením z jeho dokonalého těla.
„Adriane.“ Vzdychla jsem roztřeseně a poddala se jeho silným rukám. Svíral mě pevně, jako by se bál, že když povolí, tak mu zmizím.
Ten polibek byl dlouhý vášnivý a naprosto dokonalý. Mezi rty jsem ucítila sladkost a chlad jeho jazyka. Jemně se dožadoval vstupu a já neměla sílu mu odporovat. Vychutnávala jsem si jeho sladkou vůni, dokonalou chuť a omračující blízkost.
Zavřela jsem oči a nechala se unášet svou narůstající vášní. I jeho vzrušení rostlo. Jeho dech byl rychlý a přerývaný, tlukot jeho srdce se zrychloval.
A pak to přišlo... ostrá a sotva znatelná bolest a nasládlá měděná chuť krve, rozlévající se mi pomalu po ústech.
Lekla jsem se. On mě kousl?
Náhle jsem uslyšela temné a tiché zavrčení a příjemná chladná blízkost jeho těla zmizela. Než jsem se vůbec stačila vzpamatovat, než jsem stihla otevřít oči, byl pryč.
Zmateně jsem se zapřela o kuchyňský pult za mnou a snažila se uspořádat myšlenky, tak šíleně vířící mou hlavou.
Rozhlédla jsem se po kuchyni. Seděl na podlaze, na druhém konci místnosti, hlavu zvrácenou vzad a opřenou o stěnu, oči zavřené a prsty prapodivně zkroucené, jako by měl křeč. Vypadal naštvaně a smutně.
„Adriane, stalo se něco?“ Polkla jsem a jazykem prozkoumala malou trhlinku na vnitřku mého rtu. Bolelo to jen trochu, spíš to bylo nepříjemné, než cokoliv jiného.
„Abby, moc se omlouvám. Mohla by ses, prosím, vrátit do pokoje a nechat mě chvilku.“ Nepodíval se na mě, jen zašeptal.
Byla jsem zmatená, chtěla jsem vysvětlení, ale něco mi říkalo, abych ho poslechla, abych okamžitě zmizela. Ale proč vlastně?
„Netrefím tam.“ Vzpomněla jsem si na změť temných chodbiček, kterými jsme sem přišli.
„Běž.“ Přikázal a malý neodbytný hlásek někde vzadu v mé hlavě křičel, ať ho poslechnu.
Nečekala jsem na další příkaz a vystrašeně vyrazila dveřmi, kterými jsme před malou chvilkou přišli.
Snažila jsem se držet jeden směr a upalovala co to šlo. Bylo mi hrozně, strach mnou lomcoval a já cítila, jak se mi do krevního oběhu vyplavuje nezdravá dávka adrenalinu.
Zdálo se to jako celá věčnost, ale nakonec jsem stanula u paty mramorového schodiště. Skoro po tmě jsem vyklopýtala nahoru a zamířila chodbou k jeho pokoji. Vrazila jsem do místnosti a otočila klíčem v zámku. Opřela jsem se o staré mořené dřevo dveří a konečně dovolila svému tělu, aby se poddalo té panice, která mne zaplavovala.
Sesunula jsem se do sedu a snažila se přijít na to, co se vlastně stalo.
„Abby, otevři, prosím.“ Ten hlas na druhé straně dveří byl jen pouhým šepotem. Zlomeným a provinilým.
„Omlouvám se, že jsem tě tolik vyděsil. To ta krev, udělalo se mi špatně. Nechtěl jsem před tebou zareagovat takhle... jako slaboch.“
Opět jsem špičkou jazyka zkontrolovala miniaturní trhlinku na rtu, už nekrvácela. Chápala jsem ho více než dobře, kdyby mě napadlo tu krev vyplivnout, svalila bych se na podlahu jako pytel brambor. Nemohla jsem mu to přeci vyčítat.
„Abby, jsi v pořádku?“ Jeho dlaně pohladily staré dřevo a to zasténalo pod tlakem jeho rukou.
Vstala jsem a otočila klíčem ve dveřích, nechtěla jsem být sama, nechtěla jsem vítat svítání osamoceně v jeho posteli.
Stál tam na chodbě a vypadal jako hromádka neštěstí. Nevrátil mi ani úsměv, který jsem vykouzlila, abych ho povzbudila.
„Jsi v pořádku?“ Hledal odpověď v mých očích.
„Nic mi není. Pojď dál.“ Pokynula jsem rukou směrem do pokoje a když jsem se otočila zpět k němu, narazila jsem mu do hrudi. Objal mě náhle a bez varování. Tiskl mne a svíral, až jsem se bála, že mě rozmačká.
Pak mne vyzvedl do náručí a beze slova mne přenesl k posteli. Usnula jsem v jeho náručí, kdy mi do ucha potichoučku šeptal omluvy.

Zamrkala jsem zmateně a převalila se v nadýchaných peřinách. Byla jsem sama. Za okny byl jasný a slunečný den. Mrkla jsem na hodinky. Bylo něco po poledni.
Dveře se otevřely a v nich se objevil Adrian. Nesl tác s mou snídaní.
„Snídaně do postele jako omluva za noční nedorozumění.“ Přistoupil ke mně a opatrně mi do klína položil tác se šálkem voňavé kávy a s talířem přetékajícím dobrotami.
„Nemusíš se už omlouvat. Opravdu se nic nestalo.“ Nabrala jsem na vidličku porci smažených vajíček a strčila ji do úst. Možná to bylo tím hladem, který jsem cítila, ale tak dobrá vajíčka na slanině jsem snad ještě nikdy nejedla.
Seděl tiše naproti mně a pozoroval mě jak jím. S posledním soustem se mu po tváři rozlil spokojený a vyrovnaný výraz.
„Měl bych tě odvést domů. Cesta bude trvat trochu déle, pokud pojedu pomalu. Slíbil jsem otci, že tě dnes přivezu domů.“
„Dobře, ale dej mi pár minutek, abych se dala dohromady.“ Usmála jsem se a tentokrát můj úsměv opětoval.
„V koupelně máš čisté oblečení.“ Otočil se ještě ve dveřích, když odnášel vybílený tác zpět do kuchyně.
Dala jsem si rychlou sprchu a s radostí se převlékla do čistého oblečení, které bylo mé. Vše bylo vyprané a dokonale vyžehlené, srovnané do úhledného komínku.
Rychle jsem se rozloučila s Liz a Cecilem a s jistou dávkou obav si sedala na místo spolujezdce. Měl pravdu, cesta trvala dvakrát tak dlouho, když dodržoval maximální povolenou rychlost.
Tahle jízda mu mnoho radosti nepřinášela, soudě podle jeho znuděného výrazu, který občas prolnul starostlivý úsměv, to, když kontroloval, jestli je má barva přirozená a neblíží se k svěží jarní zelené.
Do města jsme dorazili se soumrakem a přivezli sebou špatné počasí. Foukal silný vítr a po obloze se honily těžké černé mraky, obtěžkané studeným podzimním deštěm.
Seděla jsem tiše vedle něho a nechtělo se mi vystoupit. Nechtělo se mi do chladného večera a nechtělo se mi domů.
„Už bys měla jít, aby o tebe vaši neměli strach.“ Naklonil se ke mně a něžně mě políbil na špičku nosu. Vlastně se choval poněkud odtažitě od té noční nehody. Asi se mu dělalo ještě zle při té vzpomínce. No co, nechám ho, aby se z toho dostal.
„Uvidíme se?“ Podívala jsem se mu přímo do očí.
„Slibuji.“ Šeptnul a vystoupil, aby mi otevřel dveře. Pomohl mi na nohy a doprovodil mne až k domu. Nerozloučil se však se mnou polibkem, ale jen mne pohladil po spánku.
„Dobrou noc, Abby a sladké sny.“
Dívala jsem se za ním, ještě když kola jeho auta prudce zahrabala na štěrku naší příjezdové cesty.