Paul

Anotace: napsáno mojí sestrou

***
Henry William Parcell byl obyčejný mladík z anglického venkova. Ovšem pouze pokud se obyčejným myslí zámožný a pohledný muž. Sice už byl společnosti trochu podezřelý, že se neoženil, měl na to už dávno věk, bylo mu téměř 30 let. Jeho bratr Jonathan, který právě dokončil školu, přivítal na světě již třetí dítko, což mu otec neopomínal každodenně opakovat. Vůbec jeho vztahy s rodiči byly poměrně složité, choval se k nim rezervovaně, neboť mu od útlého dětství předhazovali bratrovy úspěchy. Naopak Jonathana upřímně miloval, byl to Bohem políbený člověk, uměl číst i psát, psal vynikající básně.
Ale zpět k hlavnímu hrdinovi Henrymu, který byl pohledný a bohatý, kteréžto charakteristiky často proklínal, neboť jej učinily lovnou zvěří mezi všemi kategoriemi dam ze širokého okolí. Bohužel úplně všemi, což zahrnovalo ženy příliš vysoké i malé, hubené i tlusté, hloupé, že měly v hlavě jenom průvan, a co bylo nejhorší, tak i přechytralé ženy o něj jevily zájem. Velice ho to trápilo, neboť jeho vztah k něžnému pohlaví byl přinejlepším rezervovaný kvůli nepříjemnému traumatu z dětství.
Stalo se to když mu bylo 13, potkal se s malou roztomilou dívenkou, se kterou se okamžitě sblížili. Byla tak živá, což vyvažovalo jeho zádumčivou povahu. Učil ji jezdit na koni, i když byla maličká, tak jí to velice šlo, takže ji vzal i na hon. Ovšem pak se stala ta strašlivá nehoda a už ji nikdy neviděl. Od té doby se snažil zapomenout na přízrak malé holčičky v květovaných šatečkách, ale každá žena mu jej připomínala.
***
Starý pan Parcell se jednoho rána vzbudil a vydal se do kostela zjistit, co se v městečku děje nového a zda náhodou nejsou na pořadu dne nějaké plesy, na kterých by jeho zlořečený syn konečně našel pěkné děvče, které by mu porodilo nástupce. Ne že by ho tak nutně potřeboval, neboť jako obvykle spolehlivý Jonathan se o to i přes studia už postaral, ale přece jenom by byl radši, kdyby pokračovala přímá linie.
Po obvyklé rozvláčné modlitbě reverenda Hopkinse se dal do řeči s paní Martinovou, se kterou se znali od dětství, i když se nikdy neměli příliš v lásce. Ale aspoň elementární společenské styky by se měly udržovat a oba věděli, že se dobré vztahy dvou nejdůležitějších rodin jsou pro klid městečka velice důležité. Paní Martinová byla na svůj věk poměrně dobře udržovaná, mládí jí neopouštělo zřejmě kvůli neutuchající snaze provdat jedinou dceru Katherine. Paní Martinová mu sdělila zajímavou novinu, u právníka Livingstona se prý v pátek pořádá ples a jeho bály si nikdo nepřál zmeškat, neboť Livingstonův dům patřil k nejhonosnějším a sám právník byl oblíbeným společníkem proslulým pro svou štědrost.


***
Konečně nadešel den, na který se všichni, snad kromě Henryho těšili. Byl pátek a nastal čas přípravy na ples, Henrymu dokonce nechal otec ušít nový oděv – bílou košili, černou vázanku a tmavé kalhoty, velice neobyklá kombinace, takže jediný, kdo si všiml, že jsou nové, byl jeho sluha Franklin. Ale nutno říci, že k jeho světlým kučeravým vlasům a zachmuřené chlapecké tváři se to hodilo.
Starý pan Parcell se rozhodl, že na tu slávu pojedou kočárem se zapřaženým čtyřpřežím, ale Henry s tím jako obvykle nesouhlasil, neměl rád okázelé výstupy. Takže vyskočil na Pjotra a uháněl nejdelší cestou přes les k domu Livingstonových.

***
Jakmile přijel, tak zjistil, že většina hostů už dávno dorazila. Poznal to podle lelkujících kočí, kteří stáli před vchodem a popíjeli silnou pálenku, kterou bylo cítit na míle daleko. Zpoždění znamenalo, že na něj otec bude velice nepříjemný, ale aspoň nemusel projít nezbytným uvítacím procesem, kde si všechny přítomné dámy začaly šuškat, div že na něj neukazovaly prstem. Vešel tedy dál do pokojů a najednou ho zaujaly smetanové šaty, které mu připomněly dávný sen. Rozhodl se tedy je následovat. Jejich víření jej úplně pohltilo, byl fascinován všemi těmi vrstvami a záhyby, které se každým krokem měnily.
Všiml si, že kroky těch šatů doprovází křišťálově čistý smích, mohl by znít jako andělský chór nebýt lehké stopy neveselí v jeho tónech. Zaměřil se tedy raději na siluetu, která byla díky slušivému střihu jasně postřehnutelná a lahodila oku. Pokračoval vzhůru, až uviděl krásný hnědý cop komíhající se ze strany na stranu, jak se jeho majitelka zasmála. Už to bylo dlouho, kdy ho pohled na ženu vyvedl natolik z míry, že ani nepotřeboval vidět její tvář a byl jí naprosto pohlcen. Po zbytek večera se ji snažil zastihnout, aby s ní mohl konečně promluvit a zjistit, zda ji náhodou nezná.
Konečně se mu naskytla příležitost, když se jí povedlo setřást neodbytného náfuku Thomase, který se kvůli neuctivému jednání s neznámou stal jeho nepřítelem. Dal se s ní do řeči, ale až po chvíli, neboť ho zasáhla ta čistá tvář, krásné oči s jiskrou uspokojení a růžolící tváře, které jasně odrážely zmatené pocity, které ji ovládly po přestáté konverzaci. Neměla z jeho zájmu přílišnou radost, až po chvíli si uvědomil, že to musí být slečna Martinová, o které často slýchával od svého otce. Její krása byla oblíbeným námětem hovorů v čistě pánské společnosti, ale nikdy ho nenapadlo, že můžou být pravdivé, snad i podhodnocené.
Rozhodl se ji i přes její zjevnou nechuť následovat na terasu, zdála se mu pobledlá i přes silnou vrstvu líčidel, kterých si nejdříve nevšiml, ale po čase byly zjevné. Vlastně se mu vůbec nezdála tak spokojená a bezstarostná jak tomu napovídaly její šaty. Zdálo se, že úplně zapomněla na jeho přítomnost a konečně to vypadalo, že je sama sebou. Pokud jí byl do této chvíle okouzlený, tak v tu chvíli, kdy se poddávala větru, se mu hluboce zaryla do srdce. Byla to bolest s hořkosladkou příchutí. Přestože se snažil, tak mu kráska unikla mezi prsty.

***

Domů se Henry vrátil jako v mrákotách, celou dobu myslel na Katherine, že si ani nevšiml, že někde v domě zanechal hůl s vyřezávanou slonovinovou hlavicí, kterou dostal jeho otec od pradědečka těsně předtím, než zemřel ve válce. Snažil se chovat racionálně i přes paniku, která se ho zmocňovala, vzpomínal na minulý večer. Naposledy ji měl u sebe, když stál vedle pohovky, na které se rozkládala paní Martinová, odložil ji tam a šel si pro další skleničku toho výtečného koňaku. A pak na to přišel, zahlédl totiž lačná světélka v očích paní Martinové a viděl ji, jak sedala do kočáru, ona mu ji zřejmě uzmula.
S nepříjemným pocitem si uvědomil, že tento incident nemůže být přehlédnut, musí se vydat k Martinům a nějakým vynalézavým způsobem drahocennou hůl získat zpět. A pokud bude Osud na jeho straně, tak krásnou Katherine koutkem oka zahlédne a ona si jej nevšimne. Ano, musí to nějak šikovně zaonačit. Osedlal tedy nezbedného Pjotra a klusem se vydal k dočasnému sídlu rodinného pokladu.
Ale Štěstěna mu nepřála, byl okamžitě uveden do salónku, kde dlela slečna Martinová, snažil se být tedy stručný, jak jen bylo společensky únosné, vyptal se na její zdraví a cítil se jako naprostý hlupák. Proč jen tam šel? A pak si vzpomněl, čest rodiny je důležitější než nějaké milostné vzplanutí, se vztyčenou hlavou a jasným zrakem tedy vyšel z pokoje a zavolal si komorníka, který duchapřítomně odhadl důvod jeho návštěvy. Zřejmě to nebylo poprvé, kdy k něčemu podobnému došlo. Hlavně že získal hůl. Ale při odjezdu ho nějak zvláštně píchalo u srdce.

***