Kniha Erebos - 10. kapitola

Anotace: Panebože, on to snad myslí vážně. Chvíli jsem marně doufala, že se začne smát.

Panebože, on to snad myslí vážně. Chvíli jsem marně doufala, že se začne smát. Nic, zůstal smrtelně vážný a propaloval mě těma neuvěřitelně velkýma, černýma očima.
„Cccc...co?“ Vykoktala jsem ze sebe vyděšeně.
„Vzít si tě? Jako že kvůli tomu, abych tu mohla zůstat, musím si tě vzít? To myslíš vážně? Neznáme se ani týden a ty mě žádáš o ruku?“
Jeho dokonalou bledou tvář zahalil stín smutku.
„Nežádám tě, kvůli tomu, abys tu mohla zůstat. Myslel jsem, že ke mně cítíš to samé jako já k tobě. Abby, nedovolím, aby ti ještě někdo někdy ublížil. Nedovolím, aby ses ocitla v situaci, jako byla ta včerejší. Budu tu vždycky jen pro tebe.“
Zalapala jsem po dechu. Bylo mi ho tak moc líto. Seděl tam jako hromádka neštěstí, ramena svěšená, hlavu sklopenou. Nebylo pochyb, že to vše myslí opravdu vážně. Skutečně jsem k němu cítila něco hlubokého a upřímného, ale byla to láska?
„Adriane,... já…“ Podíval se na mě zlomeně a položil mi prst přes rty.
„Prosím, neříkej, že ne. Pokud nechceš, neříkej radši nic.“ Hlas se mu chvěl zklamáním a přemáhanými slzami.Vypadal jako opuštěné štěňátko, které prostě nemůžete nechat napospas temné studené noci. Musíte ho sevřít v náručí a odnést s sebou domů, i když máte vážnou alergii na zvířecí chlupy.
A pak jsem si představila pohled své drahé macechy, až se to dozví. Také pohled Edwarda při představě, že už mě nikdy nebude moci ochmatávat těma mastnýma, špinavýma a tlustýma ručičkama. Proč bych měla říct, že si ho nevezmu, když mi tu nabízí vše, čeho se mi doteď nedostávalo. A jak dlouho může trvat příprava takové svatby? Rok? Celý rok, to je moře času. Za ten dlouhý rok se přeci může přihodit cokoliv.
„Ano.“ Špitla jsem a při tom slově se zajíkla. Málem mě zadusilo, dostat ho ze sebe. Bylo už ale venku a jediný pohled na jeho překvapenou tvář, do jeho šťastných očí mi stačil, abych se nechtěla opravit.
„Opravdu, Abby?“ Připadal mi jako malé dítě před rozzářeným vánočním stromečkem.
Kývla jsem a povzbudivě se usmála. Nebyla jsem si jistá, co cítím. Směs prapodivných pocitů. Strach, jestli mé rozhodnutí bylo správné, neznám ho, jak můžu vědět, že si budeme rozumět? Obavy, kam teď budu patřit? Říkal, že je korunním princem, co to znamená pro mě? Hrdost, budu členem významné rodiny a můj sen o tom, že jeho rodina bude i má se mi splní. Radost, že jeden z nejhezčích a nejváženějších mužů bude patřit jen mně. Lásku? Je ten pocit, skromně se krčící až tam vzadu, láska? No co, lidé se brali už pro míň. Budu s ním mít klidný a spokojený život. Určitě mi dovolí chodit na školu a nebude na mě tlačit ohledně dětí.
Začínala jsem se uklidňovat. Počáteční panika ustupovala a nahrazoval ji pocit nadšeného očekávání. Kam se nyní bude můj život ubírat?
„Zavolám matce, aby hned začala s přípravami. Myslím, že bude nadšená, zamilovala si tě. Je konec října, fajn, za měsíc může být svatba.“
„Za měsíc?“ Vyhrkla jsem zmateně. „Myslela jsem, že se nejprve poznáme. Nevím o tobě skoro nic.“
„No, máme na to celý měsíc. Vezmu si v práci volno a budu ho trávit s tebou. Určitě máš milion otázek a já jsem připravený ti na každičkou odpovědět. Jedinou tvou starostí bude, aby sis vybrala ty nejhezčí svatební šaty. Všechno ostatní zařídí Liz.“ Jeho nadšení bylo snad nakažlivé. Najednou mi bylo skoro jedno, že za měsíc budu vdaná paní. Těšila jsem se na ten měsíc, kdy bude pořád se mnou a já ho budu objevovat, pěkně krok po kroku.
„No, jestli by ti to nevadilo. Chtěla bych si vzít maminčiny svatební šaty. Vím, že to není nic moc, žádný známý návrhář, ale moc by to pro mne znamenalo.“
„V tom nevidím jediný problém, Abby. Cokoliv, cokoliv si jen budeš přát.“ Vstal a vytáhl na nohy i mě. Pevně mě sevřel do náručí a párkrát se se mnou zatočil. „Budeš se mnou šťastná, to ti slibuji. Už žádné slzy, žádné špatné sny.“
Nemohla jsem uvěřit tomu, kam jsem se za těch pár dní dostala.
„Adriane, prosím, pusť mne dolů. Točí se mi hlava.“ Musela jsem se ho pevně zachytit za ramena, abych udržela strop a stěny tam, kde by měly být.
„A začneme hned dneska. Jdu to říct otci. Nemám teď rozdělaného nic, co by nemohlo pár dní počkat. Půjdeme nakupovat, pokud tedy nechceš zajet pro tvé věci domů, nebo chodit celý měsíc v mém oblečení.“
Musela jsem se usmát. „Rozhodl ses, že mě budeš rozmazlovat?“
„Počínaje dneškem tě budu nosit na rukou, Abby. Budeš ta nejrozmazlovanější snoubenka na světě.“
Úsměv mi vrátil. „Hmm, na to bych si mohla zvyknout.“ Protáhla jsem se jako spokojená kočka a dala do toho pohybu veškerou sílu svádění, kterou jsem v sobě v tu chvíli měla.
Přivřel podezíravě oči a pak rozpustile zavrtěl hlavou.
„V to tajně doufám, miláčku, že si na to zvykneš, a pak ode mne už nikdy neutečeš.“
Líbilo se mi to čím dál víc, to, jak krásně mě oslovil, s takovou něhou v hlase.
„Panebože, Adriane, proč pořád čekám, že zazvoní budík a já se probudím. Nešťastná a opuštěná ve své posteli.“
Stoupl si těsně ke mně a jemně uchopil mou tvář do dlaní.
„Už nikdy nemusíš být opuštěná a nešťastná, Abby. Nabízím ti rodinu, zázemí, lásku. Nabízím ti tu celý svět.“
„Poslouchá se to tak moc hezky.“ Vzdychla jsem a sklopila oči.
„Proč se pořád bojím, že se něco pokazí. Mám strach, Adriane.“
„Neměj strach, jsem s tebou. Jen mě miluj, Abby, miluj mě tak jako já miluji tebe a vše bude naprosto perfektní. Slibuji.“
Chtěla jsem věřit, jenže jsem za sebou měla až moc nehezkých zážitků na to, abych věřila na šťastné konce.

Nákupy s Adrianem byly tím nejšílenějším zážitkem. Tahal mě po těch nejdražších buticích ve městě a když jsme dorazili večer domů, kufr Cecilova auta a celá zadní sedačka byly zarovnány taškami. Chodil ochotně se mnou a hodnotil, radil, ale také sám nakupoval. Trochu jsem ho podezřívala, že jen kvůli mně, abych se necítila tak špatně, že za mne platí.
Taktně se vypařil jen před krámkem se spodním prádlem a zaskočil nám pro něco k pití. Byla jsem mu vděčná, sice si ho za měsíc beru, ale ukázat se mu v krajkovém spodním prádle, bych asi ještě nezvládla. To je ale ironie.
„Takže, kde dnes večer složím hlavu?“ Zeptala jsem se provokativně, když jsme v hale položili na zem poslední tašky.
„No, můžeš být se mnou v mém pokoji, pokud chceš, ale myslím, že spíše oceníš trošku soukromí. Dal jsem ti připravit pokoj, který se nachází pod tím mým. Není sice dvoupatrový, ale je velmi útulný a budu tě mít blízko, kdybys něco potřebovala.“
„Dal připravit?“ Zeptala jsem se.
„Ano, máme tu pár služebných, většinou tu už nejsou, když se vracíme večer z práce. Tenhle dům se neuklízí sám a já jsem s koštětem velmi nemotorný.“ Mrknul na mne a pak se usmál. „Jsem šťastný, tenhle den byl překrásný.“
„Nejsi unavený? Já necítím nohy. Byl to dlouhý den.“ Sedla jsem si na spodní schod a natáhla nohy.
„Nevylezu asi ani do prvního patra.“ Povzdychla jsem si.
„Hmm...“ Postavil se přede mne a pak se sklonil. Vzal mě do náručí a začal pomalu stoupat po schodech.
„Co blázníš, Adriane...“ Vypískla jsem překvapeně.
„Říkal jsem, že počínaje dneškem tě budu rozmazlovat a nosit na rukách.“ Políbil mne na čelo. „A myslel jsem to vážně.“
Můj pokoj byl díkybohu v prvním patře. S tím útulným si dělal Adrian srandu, ten pokoj byl prostě dokonalý. Měl naprosto stejný kruhový půdorys, jen byl vyveden v barvě nepálené hlíny v kombinaci s béžovou. Cítila jsem se tu okamžitě jako doma.
„No páni, to je dokonalé. Naprosto úžasné.“ Rozběhla jsem se zkontrolovat koupelnu a s úlevou zjistila, že je naprosto stejná jako Adrianova.
„Myslel jsem, že jsi k smrti unavená.“ Pobaveně si lehl na mou postel a zapřel se o loket, po očku mne pozorujíc, jak zvědavě prozkoumávám svůj nový pokoj. Mé nové útočiště před světem.
„Myslela jsi, že to bude další růžová příšernost?“ Zeptal se.
Zarazilo mě to. Nevzpomínala jsem si, že bych mu vyprávěla o růžovém uvítání, které mi přichystala matka.
„Jak, víš o mém pokoji?“ Podezíravě jsem se zamračila.
„No...“ Zarazil se, ale pak nasadil svůj obvyklý nevinný výraz. „Říkala jsi mi o tom...vzpomeň si.“
Ještě chvíli jsem ho zamračeně pozorovala, ale pak jsem jen trhla rameny. Tak asi jo, za těch pár dní jsem toho naplácala tolik, že už si to nepamatuji.
„Máš hlad?“ Naklonil hlavu mírně na stranu a jeden silný pramen vlasů mu spadl do očí.
„Ne, jsem jen strašně ztahaná.“ Protáhla jsem se a zívla.
„Fajn, běž si dát koupel, já donesu zdola tvé věci, a pak tě nechám o samotě. Musím si ještě o něčem promluvit s otcem.“
Kývla jsem a bez slovíčka protestů zaplula do koupelny. Plná vana horké vody přímo křičela – relaxace a tak jsem rázem zapomněla na čas. Zavřela jsem oči a zaplula pod hladinu. Cítila jsem, jak se vlivem horké vody uvolňuje každičký můj sval, bylo mi blaze.
Skrz vodu jsem uslyšela tupé zadunění a pak další, trochu ostřejší ránu. Jako by někdo narazil do dveří koupelny.
Sedla jsem si a otřela vodu z obličeje, že by se mi to jen zdálo? Uhladila jsem si vlasy dozadu a další rána mne ujistila, že jsem plně při vědomí.
Z pokoje se ozvalo zavrčení, ztlumené zavřenými dveřmi a já děkovala bohu, že jsem nezapomněla zamknout.
Co se to zase děje?
Vylezla jsem z vany a okolo prsou si omotala huňatou osušku. Dalším zvukem, který jsem zaslechla bylo tlumené hekání, jako při pěstním souboji. Váhavě jsem přistoupila ke dveřím a položila dlaně na popraskanou strukturu starého dřeva. Vedle v místnosti se zdál být klid a tak jsem pomalu přiblížila ke dveřím hlavu. Nic, naprosté mrtvolné ticho.
A pak se ozvala další rána a něco velmi těžkého narazilo z druhé strany do dveří. Ve zlomku vteřiny jsem se krčila na druhém konci koupelny a dlaní si zakrývala ústa, abych nevykřikla.
Chlad mramorového obložení mne zezadu studil do zad a já se probrala, až když se mi nedostatkem vzduchu podlomily nohy. Zapomněla jsem dýchat, ale srdce mi uhánělo rychlostí závodního koně a jeho silné údery jsem cítila až ve spáncích.
„Abby?“ Adrianův hluboký hlas se ozval tak náhle, že jsem sebou trhla.
„Co se děje?“ Zapištěla jsem nejhlasitěji, jak mi stažené hrdlo dovolilo.
„Nic, jen drobná nepříjemnost. Můžeš už ven, opravdu se vcelku nic nestalo.“ Na konci věty se zasmál, ale znělo to poněkud hraně a křečovitě.
Pomalu jsem přešla koupelnu a mírně zaváhala s rukou na klíči. No co, vedle je Adrian, nemůže se mi nic stát.
Zámek cvaknul a já otevřela. Adrian stál s taškami uprostřed pokoje a tvářil se, jako by se nic nestalo.
„Co to bylo za hluk?“ Rozhlédla jsem se po místnosti. Vše tu bylo tak, jak jsem to opustila.
„No...jen jsem uklouzl a narazil do dveří.“ Pokrčil rameny a položil tašky na koberec k posteli.
„Uklouzl?“ Tak to mi k tomu rámusu vůbec nesedělo.
„No, jsem nešika.“ Usmál se.
„Opakovaně.“ Nedůvěřivě jsem přimhouřila oči.
„Opakovaně?“ Hrál si na nechápavého.
„No fajn, tak nic. Jen mě to trochu vyděsilo.“ Rezignovaně jsem rozhodila paže.
„Se mnou jsi v bezpečí.“ Přistoupil pomalu ke mně a políbil mne na čelo.
Už to neznělo ani z poloviny tak přesvědčivě. Ale co, zvládla jsem roční pobyt v divoké Africe, na mě si jen tak někdo nepřijde.
„Jasně, v to taky doufám. Děkuji za ty tašky.“ Pokynula jsem k posteli a už se děsila toho, až budu všechny ty věci vybalovat.
„Jinak jsi v pořádku?“ Zkoumal můj výraz.
„Jasně, jsem v pohodě. Jen se obleču a půjdu si lehnout, proč se vlastně ptáš?“ Pořád mi něco říkalo, že se tu cosi děje.
„Jen tak, už tedy půjdu. Dobrou noc a hezké sny, Abby.“ Vycouval ze dveří. Ještě se ozvalo lehké klepnutí a jeho hlava se objevila v malé škvíře dveří. „A kdybys něco potřebovala, stačí na telefonu zmáčknout jedničku.“
Pohledem jsem zabloudila k nočnímu stolku, na kterém stál mohutný starožitný telefon.
„Dobře, tak dobrou.“ Usmála jsem se a chytila první velkou papírovou tašku se spodním prádlem a nočními košilkami.
Osaměla jsem. Převlékla jsem se a vybalila první polovinu tašek do skříně. Venku se setmělo už dávno a já se cítila čím dál víc unavená. Druhá polovina tašek tedy skončila na dně skříně nevybalená a já se odporoučela do postele. Dveře jsem radši zamkla na dvakrát, ale i tak se cítila divně ohrožená. Navzdory všem zvláštním událostem jsem usnula okamžitě, jak se má hlava dotknula polštáře. Zítra je taky den, budu se tedy bát až zítra.

Ráno mě probudilo zazvonění telefonu. Lekla jsem se tak, až jsem si s hlasitým vyjeknutím sedla.
„Je ráno, koukej vstávat.“ Jeho hluboký hlas zazněl trochu směšně, díky starému aparátu.
„Adriane, doufám, že máš dobrý důvod mě budit.“ Zavrčela jsem místo odpovědi.
„No, je dobrý důvod, že je poledne? Pokud celé naše zásnuby prospíš, tak se toho o mně moc nedozvíš.“ Zasmál se spokojeně. Můj podrážděný tón mu asi nedošel, nebo se ho jenom rozhodl ignorovat.
„Fajn.“ Protřela jsem si ospale oči a zamžourala po pokoji.
„Co máme dneska v plánu?“
„Co takhle další rozmazlování?“ Zasmál se. „Ne, říkal jsem si, že bychom mohli odjet na venkov, přeci jenom je tam klidněji a budeme mít na sebe více času. Liz tam nebude tolik osamělá a budeš moci trochu dohlédnout na přípravy.“
To, že bych měla vypadnout z města, se mi zrovna v tuhle chvíli zdálo jako moc fajn nápad. Nechtěla jsem někde potkat matku, to bych asi nepřežila.
„Ok, beru. Jen budu potřebovat půjčit nějaký kufr.“ Představila jsem si hromadu tašek ze včerejška a pak to, jak by asi ten kufr musel být veliký, abych do něho nacpala úplně všechno.
„No, myslím, že tady někde mám zbytečnou sadu zavazadel.“ Vypadalo to, jako by se rozhlížel po pokoji.
„A co ty? Nebudeš si potřebovat taky do něčeho zabalit?“ Napadlo mě okamžitě.
„Ne, když máš dva domovy, vyplatí se mít i dvojí sadu věcí. Nemusíš potom pořád balit, je to velmi praktické.“ Spokojený a pobavený tón jeho hlasu mne donutil k mírnému úsměvu. Sakra, nebyla jsem ještě před chvílí naštvaná, že mě vzbudil?