Kniha Erebos - 11. kapitola

Anotace: Balení proběhlo naprosto v pohodě. Nebylo těžké naházet všechny věci do dvou ohromných kufrů na kolečkách, které mi donesl Adrian.

Balení proběhlo naprosto v pohodě. Nebylo těžké naházet všechny věci do dvou ohromných kufrů na kolečkách, které mi donesl Adrian. Vypadal dokonale, skoro jako by vůbec nespal, jen se celou noc zkrášloval před zrcadlem. Já vypadala asi jako každý, když ráno vyleze z pod duchny. Celá pomačkaná a na hlavě místo vlasů slámu. To mu nezabránilo, aby se usmál a nasadil tak zamilovaný pohled, až mi zrosolovatěly nohy.
„Vypadáš nádherně.“ Vydechl a políbil mne do vlasů. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to opravdu myslí vážně, nebo si ze mě utahuje. K mé plné spokojenosti by on nikdy o ničem takovém nežertoval.
„Zabal si, a pak přijď dolů na snídani. O kufry se postará někdo ze služebnictva.“ Vydechl a jeho sladký dech mi ovanul tvář.
Abych alespoň částečně dostála jeho slovům, oblékla jsem se mírně provokativně a to do věcí, které jsem si původně ani nechtěla koupit. Přesvědčil mne, že v tom budu vypadat překrásně a že by mu to udělalo radost.
Stála jsem teď před zrcadlem v koupelně a musela uznat, že měl pravdu. Sice bych váhala v tom vyjít na ulici, ale vypadalo to dokonale. V tmavě modrých upnutých riflích, zastrčených do vysokých černých kozaček, černém lesklém topu a šedivém kožíšku do pasu, jsem vypadala spíš jako nějaká filmová hvězda. No co, musím udělat dojem.
Usmála jsem se na sebe a ještě jednou učesala neposlušnou ofinu, která si prostě pořád dělala co chtěla.
Vystrčila jsem opatrně nos na chodbu a pak přecupitala ke schodům. Kupodivu jsem se i na vysokých podpatcích cítila bezpečně. Vysoké boty mi bezpečně držely nohu a já ani neměla strach sejít celé schodiště do haly. Stál opřený o širokou zárubeň průchodu do obývacího pokoje a ostražitě a s jistou dávkou uspokojení mne sledoval, jak scházím dolů.
„Vždyť jsem říkal, že ti to bude slušet.“ Hodil po mně nevinným pohledem a já se zasmála nahlas.
„Děkuji, pane, jste opravdový gentleman.“ Konstatovala jsem, když jsem stanula před ním.
„Pro vás cokoliv, má drahá.“ Mírně se uklonil, a pak zdvihl mou ruku a něžně mě políbil na její hřbet. Nepustil ji však, ale přitulil se k ní. Měla jsem v tu chvíli dojem, že on má v sobě tolik lásky, že to bude stačit pro nás oba.
„Mám hlad.“ Pípla jsem potichu, když se mi zdálo, že tam stojíme už moc dlouho.
„Samozřejmě.“ Uculil se a vedl mne přes ohromný obývací pokoj do zimní zahrady. „Sice se snídaně podává pouze do jedenácti hodin, ale pro vás uděláme vyjímku, slečno.“
Mezi ohromnými palmami a mohutnými terakotovými květináči s kvetoucími kalami stál stolek prostřený pro dva. Bílý porcelán se leskl novotou a jemné fialkové kytičky, které ho zdobily, prozrazovaly, že je asi původní.
„Překrásné.“ Vzdychla jsem a špičkou prstu objela okraj talířku.
„Tenhle dům skýtá opravdu mnohá překvapení.“ Podržel mi židli a pomohl mi usednout.
„Kávu? Čaj? Ovocný džus?“ Naznačil utěrkou přehozenou přes paži, že obsluhovat bude on.
„Čaj. Děkuji.“ Usmála jsem se a sáhla do proutěného košíčku pro sladký rohlík. Byl ještě teplý a křupavý a když jsem si kousek ukousla, rozplynul se mi v ústech.
„Hmm, tohle bych si dala líbit každé ráno.“ Vzdychla jsem.
„Může být, stačí jenom říct.“ Úslužně se poklonil, a pak si se smíchem sedl naproti mně.
„Adriane?“ Dojedla jsem rohlík a napila se čaje.
„Ano?“ Napil se své kávy a podíval se mi do očí.
„Proč mám pořád tak zvláštní pocit?“
„Jaký pocit, miláčku?“ Spokojeně se opřel o opěradlo a ruce si složil na hrudi.
„Jako že něco není v pořádku. Já nevím. Jako že najednou někdo tleskne a řekne - probuď se, je to jenom legrace.“
Nahnul se nad stůl a položil svou ruku na mou. Bylo to velmi uklidňující gesto.
„Neboj se, všechno je skutečné. Jsem tady jenom pro tebe. Nemohu ani slovy vyjádřit, jak moc jsem se do tebe zamiloval. To, že jsi mi řekla své ano, byl ten nejkrásnější okamžik v mém životě.“
„Ale Adriane, já nevím, není to všechno moc rychlé?“ To, jakou pitomost říkám, jsem si uvědomila pozdě.
„Abby, pokud jsi se rozmyslela, pokud se necítíš pevně rozhodnutá...“ Zhluboka vzdychl.
„...klidně mi to řekni. Já jsem si svými city stoprocentně jist, ale chci, abys byla i ty.“ Sklopil smutně oči k zemi a pak se usmál. Z toho úsměvu mi zatrnula čelist. Panebože, já jsem ale pitomá.
„Ne, Adriane. Jsem si tou svatbou jistá. Chci si tě vzít.“ Kývla jsem povzbudivě.
„Abby, moc tě miluji. Jsi pro mne ta jediná."“
Kousla jsem se do jazyka. Copak mu mohu říct to samé a myslet to upřímně? Nejsem si vůbec jistá tím, co k němu cítím. Ano, je krásný, milý, hodný, ale stačí to?
„Tak jestli jsi už dojedla, mohli bychom vyrazit. Mám dojem, že se tě Liz už nemůže dočkat.“
Zatnula jsem ruce v pěst, abych se trošku uklidnila. Dala bych nevím co, kdybych věděla, že nedělám tu největší blbost v životě. Jenže to asi nikdo nikdy neví. I kdybych ho znala deset let, nikdo by mi nedal záruku, že dělám správnou věc, když si ho beru.
„Fajn. Pojedeme.“ Kývla jsem.
Měl co dělat, aby oba ohromné kufry nacpal do prostorově skromného kufru svého sporťáku. Nechci vědět, co s nimi provedl, že se mu to nakonec podařilo.
Jel velmi, velmi pomalu. Musela jsem se začít smát. Co pár mil, kontroloval mou barvu a ptal se, jestli je mi dobře. Když tuhle proceduru opakoval po šesté, sáhla jsem do přihrádky a na malý kousek papírku napsala - jsem vážně ok. Poté, co se ke mně otočil po sedmé, olízla jsem okraj papírku a nalepila si ho na čelo. Začal se smát a to tolik, že zastavil na krajnici, aby nesjel ze silnice.
Zbytek cesty jsem měla klid a on se plně věnoval řízení. Ani mi nevadilo, že v autě zavládlo ticho. V rádiu hrály staré písničky a já pozorovala ubíhající krajinu, tak krásně zabarvenou podzimními barvami. Javorové lesy kolem silnice hrály ostře červenou, zlatou, žlutou, oranžovou a okrovou. Tráva na lukách hnědla, ale možná se mi to jen zdálo a tu smutnou barvu způsobovalo jen popadané listí. Nevím proč, ale podzim jsem nikdy zvlášť nemilovala. Ze všech ročních období, jsem ho měla ráda nejméně. Možná proto, že vše vypadá, jako by umíralo. Stromy, květiny, tráva. Všechno žloutne a odumírá.
„Abby?“ Jeho dlaň mi sevřela ruku. „Je ti něco?“ Vystrašený tón jeho hlubokého hlasu mne probral z myšlenek.
„Ne, nic mi není.“ Nechápavě jsem se odvrátila od podzimní scenérie, až kýčovitě barevné, jako kdyby ji někdo vystřihl z kalendáře.
„Mluvím na tebe a ty vůbec nereaguješ.“ Zavrtěl hlavou, a pak sevřel volant oběma rukama.
„Jen jsem se zamyslela. Co jsi povídal?“
„Jestli se stavíme někde na večeři, nebo počkáš až domů.“
Domů, jak zvláštně mi to znělo. Mé staré doma jsem zanechala ve městě a teď si budu muset zvykat na nové doma. Ohromný dům plný cizích lidí. Nový pokoj, nové věci, nové šaty, nový život.
„Nemám ještě hlad.“ Pokrčila jsem rameny.
„Fajn. Tady by byla poslední možnost. Za půl hodinky jsme doma. Jak znám Liz, čeká na nás úplná hostina. Bude nadšená, že se bude mít zase o koho starat. Těžce tu samotu nese. Sice neřekne nic nahlas, ale poznám to na ní vždycky, když odjíždíme do města. Ten smutek z její tváře přímo křičí.“
„Není v tom domě přeci sama, má kolem sebe spoustu lidí.“
„Ano, to ano. Pro ní je ale rodina velmi důležitá. Když můj bratr odjel do Evropy, hodně ji to vzalo.“
„Máš bratra?“ Vytáhla jsem se víc do sedu a zadívala se na něho. Venku se začalo šeřit. Zvláštní jak brzy se stmívá, když se blíží zima.
„Hmm, mladšího. Jmenuje se Jason. Je, no, černou ovcí rodiny. Tak trochu svobodomyslný, asi je víc po matce.“
„To se máš, mít bratra. Taky jsem chtěla sourozence, jenže to nějak nedopadlo.“ Složila jsem si ruce na hrudi a svezla se víc do lehu.
„Je vidět, že ho neznáš.“ Pobaveně zavrtěl hlavou.
Auto zastavilo před domem. Než jsem se vůbec vzpamatovala, dveře se otevřely a Adrian mi podával ruku.
„Špatně se z něho vylézá, asi budu muset koupit praktičtější vůz. Nějaký rodinný, s velikým úložným prostorem.“ Uculil se, když marně trhal za madla kufrů. Vzdal to a zabouchl auto.
„Dnes budeš spát v mém triku, zítra to nějak vyřeším.“ Se smíchem došel až ke mně a něžně mě políbil na čelo.
„Abby.“ Na schodech se objevilo téměř astrální stvoření. V bílých rozevlátých šatech vypadala spíše jako nějaká hippie zakletá princezna.
Adrian mi položil ruku kolem pasu a galantně mi pomáhal do schodů.
První schytal uvítací pusu Adrian. Matka se mu vrhla kolem krku a mačkala ho, jako by ho ani nechtěla pustit. Z opatrnosti jsem ustoupila o krok dozadu. Nevěděla jsem co mám očekávat a tak mne docela mile překvapilo, že mi uštědřila jen silné obětí a polibek na tvář.
„Jsem tak ráda, že jste tady. Máme tolik práce a zařizování. Hodně potřebného už jsem obvolala, ale ještě zbývají nějaké drobnosti. Nevím, jaké květiny máš ráda a jakou barvu a ...“ Brebentila a táhla mne za ruku do domu.
Pohledem jsem hledala záchranu u Adriana, ale ten se jen usmál a omluvně pokrčil rameny. Tiše nás následoval a koutky úst mu šibalsky cukaly.
„Připravila jsem ti pokoj přes chodbu, naproti Adrianovi. Myslím, že to bude lepší, když k sobě budete mít blízko.“ Otočila se přes rameno na Adriana a ten jen mlčky přikývl.
Bylo mi v podstatě jedno, kde mě uloží. Hlavně že budu mít kde složit hlavu, v teple a suchu.
Po opulentní večeří, Adrian měl s tou hostinou naprostou pravdu, jsem byla odvedena do svého nového pokoje. Vypadal velmi podobně jako Adrianův, jen barvy byly teplejší a světlejší. Jako kdyby už při výmalbě věděli, že tu bude spát dívka.
„Vyhovuje?“ Zeptal se tiše Adrian a jemně mě zezadu objal. Liz se s námi rozloučila hned po večeři. Asi nám chtěla nechat kousek toho soukromí.
Neubránila jsem se návalu pocitu bezpečí, který mne naplňoval. Když byl se mnou, když jsem cítila jeho chladné tělo za svým, když mne omamovala jeho dokonale sladká vůně, bylo vše tak ostré a jasné. Teď jsem neměla pochyb o tom, že dělám správnou věc. O tom, že náš společný život bude naplněný štěstím a láskou.
„No, přinesu ti něco na spaní a pak, jestli dovolíš, opustím tě. Musím ještě projít pár důležitých dokumentů.“ Políbil mne zezadu na krk a já se zachvěla chladem.
Pak okouzlující tlak jeho vypracovaného těla zmizel a já se ocitla v místnosti sama. Přešla jsem pokoj a rukou přejela po sametovém přehozu postele.
Dveře do koupelny byly otevřené. Celá byla laděna do béžové se zlatými doplňky. V rohu obdélníkové místnosti, hned naproti dveřím, byla ohromná zapuštěná vana. Mramorový pultík se dvěma umyvadly a skříňky s poličkami na ručníky stály u protější zdi. Sprchový kout byl řešený pouhou skleněnou přepážkou v rohu naproti vaně.
Pustila jsem vodu a opláchla si obličej, dívala jsem se na sebe a představovala si, jak asi budu vypadat ve svatebních šatech. Páni, já a nevěsta.
Vzdychla jsem a usmála se. No co, nějak to dopadne. Na posteli jsem měla připravené čisté tričko a široké bavlněné kraťasy. Musel to sem donést, když jsem byla v koupelně. Sebrala jsem oblečení do náručí a hluboce k němu přivoněla. Jeho vůně už pro mne nebyla tolik intenzivní, skoro mi to bylo líto. Bylo by nádherné, kdyby mne omamoval svou přítomností napořád. Nic ale netrvá věčně. Zívla jsem a protáhla se. Byla jsem k smrti unavená. Večer jsem tedy zakončila dlouhou horkou koupelí. Než jsem zalezla do postele, ještě jsem se pro jistotu vrátila ke dveřím a zamkla je. Člověk nikdy neví a tohle je opravdu tajemný a starý dům.
„Abby. Abby, otevři.“ Adrian zaklepal na dveře, a pak zalomcoval klikou.
„Hned.“ Křikla jsem, abych ho trošičku uklidnila a hrabala se z postele.
Bylo ráno a závěsy prosvítalo podzimní sluníčko. Odemkla jsem a otevřela. Stál na chodbě a tvářil se jako neviňátko.
„Propásla jsi snídani, tak ti nesu něco k jídlu. Oběd bude přesně v poledne, ale to je ještě daleko.“
Ustoupila jsem mu a nechala ho projít. Následovala jsem ho až k posteli. Položil podnos s mou snídaní na noční stolek, a pak se posadil na pelest.
Usmála jsem se na něho a skočila s rozběhem za ním. Chvíli to vypadalo, že mě snad okřikne jako malé dítě, které tropí neplechu, ale pak se jen zasmál a stáhl si mě do náručí.
„Už máme datum.“ Brouknul mi do vlasů.
„A to?“ Otočila jsem se k němu.
„Matka to musela domluvit s místním knězem, protože chce i obřad udělat tady, v naší rodinné kapli. Má volno jedině za čtrnáct dní v sobotu. Jinak už má naplánováno něco ve své farnosti v městečku.“
„Čtrnáct dní? Páni, to máme míň času, než jsem doufala.“ Nedokázala jsem skrýt mírné zděšení.
„Naopak, miláčku, máme celý život.“ Jeho černé oči se zaleskly.
„Pořád stejně nejistá?“ Překulil se na záda a podložil si ruce pod hlavu.
„Nejistá?“ Napila jsem se kávy a pak položila hrneček zpět na stolek.
„Nemohl jsem si nevšimnout.“ Prohodil bezstarostně a zavřel oči. Jeho klidný tón byl nahraný, zněl tak nějak nacvičeně.
„Nejsem si nejistá tebou, jen ta svatba je trochu moc rychlá. No, vzhledem k tomu, že jsme se ještě nepoznali, o nějaké intimitě ani nemluvím...“
Střelil po mně zlostným pohledem, ale okamžitě se mu ve tváři objevil opět neutrální výraz.
„Jsem za staré školy, Abby, o sexu před svatbou nemůže být ani řeč. Pokud ti to ale nějak vadí...“ Nechal to viset ve vzduchu a jen tiše vzdychnul.
Fajn, díky němu jsem se nyní cítila jako ten největší zvrhlík.
„Nejde mi o sex.“ Pípla jsem zaraženě. Vida, i já umím lhát.
„Všechno si vynahradíme po svatbě, slibuji.“
Upínal se k tomu obřadu, jako by měl zdědit celou zeměkouli. Jako bych ho měla spasit před věčným zatracením pouhým svým „ano“.
Ještě dlouho jsem jen tak seděla a pozorovala jeho bledou dokonalost rozprostřenou na mé posteli. Ležel nehybně, skoro jako by spal. Oddychoval klidně a hluboce. Jeden silný pramen jeho hedvábných vlasů se mu vinul po čele. Hrudník se mu zdvihal ve stále stejném rytmu.
Jak jsem domýšlivá a nevděčná. Měla bych líbat zem, po které chodí, měla bych chválit nebesa nad jeho hlavou. Nabízí mi tu vše po čem toužím a já ho odmítám. Proč jenom? Proč i přes to všechno nedokážu potlačit ten nepříjemný pocit na prsou?