Kniha Erebos - 14. kapitola

Anotace: Vzala jsem ho za slovo a hned, jak odešel, zamknula dveře, i když pochybuji, že by mi to bylo něco platné, kdyby se někdo z nich rozhodl vejít.

Vzala jsem ho za slovo a hned, jak odešel, zamknula dveře, i když pochybuji, že by mi to bylo něco platné, kdyby se někdo z nich rozhodl vejít. Pak jsem zatáhla závěsy a vlezla do postele. Spala jsem snad celých čtyřiadvacet hodin. Vzbudila jsem se až dne následujícího něco kolem deváté ráno.
Pondělní ráno bylo tmavé, chladné a deštivé. Naprosto přesně odráželo moji smutnou náladu. Rozhodla jsem se nevyjít z pokoje, dokud si nebudu stoprocentně jistá, že to ustojím. Že zvládnu potkat v jídelně Liz a upřímně s úsměvem jí popřát dobré ráno. No, fajn, tak tu budu zavřená celé čtyři měsíce. Lidi přeci vydrželi mnohem déle a v mnohem horších podmínkách. Zapnula jsem televizi, a pak mě napadlo jít se podívat, jestli na mě Adrian, navzdory svému slibu, nezapomněl se snídaní.
Přede dveřmi stál servírovací vozík a na něm spousta dobrůtek, přesně podle mého vkusu. Vjela jsem s ním do pokoje a zase pečlivě zamknula na dva západy. Kromě všech mých oblíbených věcí obsahovala prostřená tabule i malou kartičku s nápisem „Dobré ráno a dobrou chuť, lásko“, pak jednu bílou růži, zbavenou trnů a malou černou sametovou krabičku.
Hned jsem po ní sáhla a opatrně ji otevřela. Navzdory všemu jsem se musela usmát, když na mě vykoukl malý stříbrný, do nejmenších detailů propracovaný, netopýrek na stříbrném řetízku. Nezaváhala jsem ani vteřinu a připnula si ho kolem krku.
Dopoledne uběhlo celkem poklidně, u sledování stupidních argentinských telenovel a jednoho starého hororu ze šedesátých let. Přišlo mi to spíše jako komedie, vzhledem k tomu, čemu jsem byla za poslední dny vystavena.
Po snídani jsem vyvezla vozík se zbytky na chodbu, jen konvice s kávou jsem se nevzdala. Na malou kartičku jsem svým hrozným, roztřeseným písmem napsala „děkuji“.
Dny ubíhaly a já nacházela třikrát denně prostřený vozík a na něm kromě dokonalého jídla, tři věci: květinu, kartičku se vzkazem, na který jsem pokaždé odpověděla a malou drobnost v podobě knihy, filmu, oblečení, či šperku, vždy se stejnou tématikou. Na stole se mi hromadily knížky o upírech od nejrůznějších autorů a můj šatník byl obohacen o čepici, šálu a rukavice s malým napleteným netopýrkem, zřejmě práce Liz. Také dvě mikiny s nápisem „I love vampires“ a „I‘m a little vampire“.
Nevím proč, ale vždycky jsem byla natěšená, co na mne bude čekat a tak trochu zklamaná, že to skončí, až se rozhodnu vyjít na denní světlo.
První dny jsem ještě věnovala pozornost obvyklým činnostem, jako je sprchování, česání a čištění zubů. Po týdnu jsem snahu vzdala a jen si vegetila uprostřed hnízdečka z polštářů, které jsem si vystlala na posteli. Byla jsem opravdu moc ráda, že mě nikdo nevidí, asi by se polekal.
Přestala jsem počítat dny a opravdu se probrala, až když jsem jedno ráno roztáhla závěsy a zahrada byla pokrytá sněhem. Nebyl to však jemný poprašek, na který jsem byla zvyklá z města, ale půl metrové závěje, pod kterými zmizela většina keřů a živých plotů. Celou noc usilovně chumelilo a nyní, s prvními paprsky vycházejícího sluníčka, dopadajícími na bělostnou peřinu, vypadala celá zahrada jako z pohádky.
„Wau.“ Vykřikla jsem nadšením, jako malé dítě a utíkala se převléknout, abych mohla okusit, jak moc je ten sníh studený. Vběhla jsem do koupelny a málem si sedla, tak tohle bude chtít pořádnou údržbu. Ze zrcadla na mě civěla jakási divná mastná divoška se zplihlými vlasy a ulepenými očima. Shodila jsem ze sebe oblečení, které mělo už tendeci lepit se mi na kůži a dopřála si hodně, hodně dlouhou sprchu. Čištění zubů jsem věnovala další půlhodinu, a pak ještě rozčesání toho vrabčího hnízda a přesvědčení vlasů, že opravdu patří na hlavu, dalších patnáct minut. Celkem hodinu a půl mi trvalo, než jsem zase vzdáleně připomínala člověka a mohla vyjít ven bez obavy, že svým vzhledem, či vůní, způsobím někomu vážnou újmu na zdraví.
Natáhla jsem na sebe zateplené černé legíny, které jsem zastrčila do vysokých, chlupatých, bledě modrých válenek. Dokonce jsem vytáhla pletenou sadu s netopýrkem, která dokonale barevně padla k mé světle modré bundě. Nakonec jsem vypadala opravdu hodně dobře, vzhledem k absenci jakékoliv hygieny v posledních dnech.
Ani jsem nezkontrolovala dnešní překvapení k snídani. Cítila jsem se, jako bych strávila rok zavřená na samotce. Měla jsem tolik energie, která nutně potřebovala ventilovat, že jsem se cítila jako bych měla každou chvilkou explodovat.
Nikoho jsem nepotkala. Možná tu kromě Adriana a mne nikdo nebyl, nebo se mi všichni úspěšně vyhýbali. Ale to jsem opravdu neměla náladu řešit. Cítila jsem se naprosto skvěle, jako bych nalezla nový smysl života, jako bych se smířila s tím, že svět není zase tak racionální místo, jak jsem si doteď myslela. Stala jsem se dílkem v mystické skládačce, no a?
S vrznutím jsem otevřela vchodové dveře a vyběhla před dům. Zahradník zřejmě ještě spal, nebo ještě nezaregistroval nadýchanou sněhovou nadílku. Příjezdová cesta byla naprosto ztracená a vyvýšenina v podobě zasněženého živého plotu dávala pouze tušit, kudy vlastně vede. Skočila jsem do první závěje a zjistila, že mi sníh sahá do půli stehen.
Až nyní mně vlastně napadlo mrknout na hodinky a zjistila jsem, že má dobrovolná izolace trvala přesně dva týdny. Podle datumovky byla sobota.
Plácla jsem sebou na záda a začala dělat sněhového anděla. Takhle jsme vyváděly s maminkou, když jsem byla ještě malá. Neubránila jsem se zasnění a na chvilku zavřela oči.
„Smím se přidat?“ Někdo mi zastoupil paprsky ranního sluníčka a umožnil mi tím otevřít oči, aniž bych musela mžourat.
Stál tam, více podobný andělu, než–li člověku. Jen v pleteném béžovém roláku, černých džínách a vysokých šněrovacích botách. Kolem krku měl elegantně omotanou béžově černou šálu a opět vypadal jako kdyby právě fotil katalog zimního oblečení.
Já však teď znala jeho pravou tvář a tahle dokonalá maska mne už nemohla oklamat.
„Jsem rád, že tě první letošní sníh vylákal ven z pokoje. Už jsem si myslel, že tam zůstaneš zamknutá navždy.“ Zažertoval a naklonil hlavu mírně na stranu. Jak já tohle jeho roztomilé gesto milovala... kdysi.
„Navždy ne, jen čtyři měsíce? Zapomněl jsi?“ Vstala jsem a oprášila si zadek a nohy.
„Ne, nezapomněl. Tohle si pamatuji až moc dobře.“ Neskrývaná bolest v jeho hlase mne zasáhla až někde uvnitř. Nebyl to vůbec příjemný pocit, působit někomu takovouhle velikou bolest. I když to není člověk, stejně se mi to nelíbilo.
„Omlouvám se, nechtěla jsem.“ Otočil se ode mne, abych mu neviděla do tváře.
„Nech to být, dohoda je dohoda, ne?“ Ještě chvíli počkal, asi než zase dokázal udržet nezúčastněný výraz, a pak se s mírným nejistým úsměvem na rtech otočil zase na mě.
„Jak se ti líbily dárečky?“ Zřejmě chtěl změnit téma hovoru. Byla jsem mu za to vděčná.
„Ano, moc, musím Liz poděkovat.“ Zatahala jsem za šálu, a pak se mu podívala do očí. „I tobě díky. Tolik krásných věcí, to si ani nezasloužím.“ Bože, jak by všechno mohlo být dokonalé, kdyby… Do háje.
„Neděkuj, to je to nejmenší, co pro tebe mohu udělat. Trochu si tě rozmazlovat, dokud jsi ještě tady, se mnou.“ Ajaj, zase ten bolestný podtón.
„Adriane,“ tak a co dál? Nevěděla jsem, co mu mám říct. Mám mu lhát, jen abych ho utěšila? To ne, o to by bylo naše loučení potom bolestnější. Musí vědět od počátku, že našemu vztahu nedávám absolutně žádnou šanci. „Nepůjdeme se projít?“ Sice to byl šílený nápad, vzhledem k množství sněhu, ale já se potřebovala trochu hýbat.
„Klidně, co takhle ke kapličce a zpět? Myslím, že to ani do oběda nestihneme.“ Uculil se a odlesky od sněhu se mu zrcadlily v očích. Vypadalo to, jako by mu v nich tančily tisíce malých barevných jiskřiček. Byl kouzelný, když se usmíval.
„Jasně, tak ke kapličce. Jen, jdeš první, nebo druhý?“
„Mám ti prošlapávat cestu?“ Pokývnul hlavou po zasněžené zahradě.
No, nejlepší by bylo, kdyby mě vzal na záda, jenže vlastně… radši ne.
„Dobře, budu se držet za tebou. Nechceš si domů zajít pro bundu, nebude ti zima?“ Dýchla jsem si do rukavic.
„Myslím, že je mi fajn.“ Pokrčil rameny a začal mi dělat cestičku vysokým sněhem.
Nemyslím, že to byl právě dobrý nápad, zírat celou půlhodinu střídavě na jeho dokonalý pevný zadek a do jeho nemožně černých očí, když se otočil. Kolikrát jsem si říkala, jaké to bude, až ho uvidím celého nahého a jen mého. Teď je můj, ale rozhodně ho nechci vidět nahého, nebo ano?
Otočil se ke mně a já musela sklopit tvář k zemi, abych skryla ruměnec ve tvářích a oči, ve kterých bylo jistě napsáno víc, než jsem mu chtěla pouhým pohledem sdělit.
„Je ti dobře?“ Vrátil se těch pár kroků zpět ke mně, a když jsem zvedla oči, zírala jsem mu přímo do tváře. Jeho pleť byla v tomhle světle ještě bledší a ty černé studánky tak hluboké.
Zatočila se mi hlava a já se zapřela o jeho hrudník, abych na něho neupadla.
„Tak co je?“
Byl vyděšený?
„Nic, opravdu, jen jsem nebyla dlouho venku a trochu se mi zatočila hlava.“ Dostala jsem ze sebe a snažila se opět získat oporu ve svých nohách. Nechtěla jsem tu stát se svými dlaněmi, vnímajícími hebkost jeho svetru, zkoumajíc přes oblečení pevnost jeho hrudníku.
„Už je mi fajn, můžeš mě pustit.“ Odkašlala jsem, abych dostala svůj třesoucí se hlas opět pod kontrolu.
Jen velmi pomalu a neochotně opouštěly jeho ruce má ramena, za která mne chytil, aby mě podepřel. Tak trapná chvíle, co teď?
„No, tak půjdeme?“ Kývnul před sebe.
Mlčky jsem ho následovala a sama sobě přísahala, že tohle se už nesmí opakovat. Nesmím si ho za žádných okolností připustit k tělu. Vždyť není člověk, jen ošklivá, krev sající, žlutooká příšera. Musela jsem se podívat bokem, když jsem si připomněla barvu jeho očí a ten pohled, ten šílený pohled.
„A jsme tu.“ Zadupal pod malou stříškou, aby sklepal sníh, který mu ulpíval na černých riflích.
Následovala jsem ho před vstup do kapličky. Tuhle část zahrady jsem opravdu milovala, tak klidná, tak odlehlá. Celý svět se zdál být tak daleko.
Sedla jsem si na jeden z kamenných schůdků vedoucích do kapličky a on si tiše sedl vedle mne.
Nastalo trapné ticho. Nikdo z nás nechtěl začít s hovorem, abychom opět nenarazili na bolestnou pravdu, že nebudeme spolu.
„Vánoce se blíží. Říkal jsem si, že bychom mohli zajet do města na nějaké ty nákupy. Už víš, co bys chtěla k Vánocům?“ Spojil své štíhlé prsty a složil ruce v klíně.
„Slavíte Vánoce?“ Trochu mě to překvapilo.
„Jistě, jako každá šťastná rodina.“
„Hmm.“ Opět zavládlo to trapné ticho.
„Podívej se, Adriane, oba víme, že tu nezůstanu déle jak čtyři měsíce.“
„Víme?“ Skočil mi do řeči a zatvářil se melodramaticky.
Trochu mi ta jeho šílená naděje lichotila, ale jen trochu. Já si žádné naděje nedělala a on by také neměl.
„Víš, mrzí mě, co se stalo, ale já nemůžu, nemůžu zůstat, zůstat s...“ Tak, došla mi slova a já se podívala stranou, abych nemusela čelit síle jeho pohledu.
„Zůstat se mnou? S upírem? Se zrůdou?“ Dokončil to za mne.
Chtěla jsem mu na to něco říct, ale co, když měl v podstatě pravdu. Pořád bych v něm viděla to, kým je, i kdyby mi svou pravou tvář už nikdy neukázal.
„Je mi líto.“ Sakra, proč se mi draly slzy do očí? Byla to nepopsatelná tíže, bolest z toho, že už jsem měla na dosah něco, co mohlo být dokonalé, ale není, nikdy už nebude.
„I mně, to mi věř. Dovolil jsem si doufat. Doufal jsem v to, že mě miluješ. Že je to natolik silné, aby ses přes to všechno dokázala přenést.“
Teď bylo na mně, skočit mu do řeči. „Adriane.“
„Ne, Abby, neber to jako výčitku, protože tím to není. Jen jsem se oddal pocitu něčeho, co ve skutečnosti asi nebylo. Neviním tě z ničeho. Vzhledem k okolnostem jsi se zachovala skvěle. Myslím, že mnoho lidí by to neuneslo.“
„Ale čekal jsi víc, že?“ Konečně jsem našla dost síly, podívat se mu do tváře.
„Ne, nečekal, jen jsem doufal. Když je někdo jako já, musí doufat. Nic jiného mu ani nezbývá.“
„Proč sis nenašel někoho, jako si ty? Proč sis nevzal upírku? Proč sis vyhlídl člověka? Vždyť si mohl mít o tolik jednodušší život, kdyby…“
„A ty?“ Položil si dlaně na kolena.
„Co já?“ Podivila jsem se.
„Kde bys teď byla ty?“
Tak téhle otázce jsem nerozuměla, nebo jsem spíše nechtěla rozumět.
„Proč já?“ Pípla jsem.
„Protože to bylo předpovězeno.“ Pokrčil rameny.
„Jak to myslíš, předpovězeno? Kým?“ Zase další dílek do skládačky.
„No, dejme tomu, že je jedna velmi stará, vzácná kniha. Ta kniha se nazývá upírskou biblí. Je to spíš soubor proroctví, než bible, jak ji znáš. Velmi staré texty psané zapomenutým jazykem. Říkáme jí Kniha Erebos.“
„A? Někdo předpověděl, že si vezmeš holku, co se jmenuje Abby?“
Usmál se. „Ne, opravdu to není až tak podrobné. Dejme tomu, že mí rodiče od mého narození věděli, že povedu tak trochu jiný život. Bylo mi dáno zamilovat se do smrtelného člověka. Měl jsem poznat hned, že je ten pravý, až ho potkám a já potkal tebe.“
„Potkal u toho nákupního centra?“
„No, vlastně jsem o tobě věděl hned, jak jsi přistála na letišti. Bylo to jako rána do nosu, prostě jsem tě cítil. Byl jsem zmatený, protože jsem pořád čekal, až pak mi to dalo smysl. Byla jsi tak daleko a já musel počkat, až se vrátíš domů. Byl jsem s tebou tu první noc. Seděl tiše na tvé posteli a sledoval tě, jak spíš. Byl to úžasný zážitek. Konečně jsem věděl, na co jsem celá ta léta čekal. Byla jsi tu a já mohl být šťastný.“
Trpce se usmál. „Sice mě tak trochu vyděsil tvůj pokoj, v tom ti nebudu lhát, ale…“
„Ty.“ Šťouchla jsem do něho ramenem.
„Ulevilo se mi, když jsem pochopil, že to není tvůj vkus.“
Pane jo, začalo mi s ním být fajn, nemělo by mi s ním být fajn. Měla bych být vyděšená, že je všechno kolem tak divné a strašidelné, ale nebyla jsem.
„Ukážeš mi ji někdy? Tu knihu?“
Pokrčil rameny. „Jistě, je teď vlastně i tvá.“
Objala jsem si paže a otřásla se mnou zima.
„Měli bychom se vrátit do domu, za chvíli je stejně poledne. Myslím, že Liz bude štěstím bez sebe, až tě uvidí u stolu.“
Vzdychla jsem, tak tohle budou asi pekelné tři a půl měsíce.
Zpátky jsem se snažila držet co nejdál od něho. Zakázala jsem si bloudit očima po jeho dokonalém těle. On není pro mne a nikdy ani nebude.
Když jsme došli do domu, podával se oběd. Přesně jak říkal, když mne spatřila Liz, vypískla, až jí Cecil věnoval nehezký pohled.
Páni, oni jsou přeci tak odlišní a přesto se milují.
„Jsem velmi rád, že jsi se konečně připojila k naší rodině, Abby.“ Kývnul Cecil a pokynul ladně rukou k prostřenému místu. Zjevně prostírali běžně pro čtyři, a pak čekali, jestli přijdu, nebo ne. Ajaj, jak neslušné.
„Děkuji.“ Vykouzlila jsem děkovný úsměv a nechala Adriana, aby mi pomohl s židlí. Páni, budu asi muset sehnat nějakou knihu o chování se ve společnosti. V buši toho člověk o stolování mnoho vědět nemusel. Možná jen, jak se při obědě nenechat sežrat.
Zdusila jsem úsměv a byla ráda, že mi nezaskočila polévka. Jak by se asi Cecil tvářil, kdybych se zakuckala a nudle mi vylítly nosem? To by asi nepřežil. Při té představě jsem se zase uštulila a schytala jemné pošťouchnutí od Adriana. Seděl mi po pravé ruce a jemně mi nohou připomněl, že se mám chovat jako dáma. Uf, no, jestli mi v pokoji nebylo líp.
Snažila jsem se ze všech sil chovat slušně a vyvarovat se závažným společenským faux pas.
„Už jsem říkala, že mi volal Jason? Přijede na Vánoce, tak moc se na něho těším.“ Liz se ohnala dezertovou vidličkou a dle pohledu Cecila, to bylo špatně. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, kolik trpělivosti a lásky musí Cecil mít. On, zjevně velmi dobře vychovaný a tahle potrhlá víla ze šedesátých let a přesto, když je člověk večer pozoroval, kolik pozornosti si navzájem věnují. Ti jistě nesdílejí společné lože pouze z povinnosti. Skoro jsem jim záviděla.
„Doufám, že se bratříček bude chovat, jak se patří a neudělá nám tu zmatky, tak jako minule.“ Tvrdý tón Adrianova hlasu mne přinutil se na něho podívat. Zjevně nebyl vůbec nadšený zjištěním, že mu na Vánoce přijede bratr.
„Zmatky?“ Zeptala jsem se polohlasně, spíše jen směrem k Adrianovi.
„Ten nepořádek jsme po něm uklízeli ještě měsíc.“ Zabořil pohled svých uhrančivých očí do dezertu a zjevně nehodlal nechat malinu na malině, jak brutálně vidličkou rozhraboval zmrzlinu po křišťálovém pohárku.
„No, tak žije trochu jinak, než my.“ Hájila svého druhého syna Liz.
„Mami, prosím tě.“ Adrian praštil vidličkou o stůl, až se odrazila od sněhově bílého ubrusu a zanechala na něm velikou růžovou skvrnu.
„Synu, jak se to chováš?!“ Vložil se do plamenné diskuze Cecil.
„Tati, ne před Abby.“ Střelil zlostným pohledem po otci.
„Já myslel, že je teď tvou ženou. Neměla by o naší rodině vědět vše?“
Adrian nasadil výraz, jako že neměla, ale mě tahle příjemná rodinná konverzace zajímala čím dál víc.
„Řekl ti můj syn, že tady ve Státech se prosazuje bezpečný lov?“ Cecil si elegantně osušil koutky plátěným ubrouskem, a pak ho dokonale naučeným pohybem složil vedle talíře.
„Bezpečný lov?“ Nechápala jsem, o čem je řeč.
„No, jde v podstatě o to, že využíváme plně daru hypnózy a kvůli své potřebě nezabíjíme.“ Adrian po mně nervózně střelil pohledem, aby zkontroloval, jak novou informaci nesu.
„No, to je dobře, ne?“ Fajn, tak někdo prostě musí být za rodinného pitomce, tak proč ne zrovna já. Stejně tu dlouho nebudu.
„No, jde o to, že můj bratr tuhle naši ideu nesdílí. A proto žije v Evropě, kde se loví způsobem starým.“ Lezlo to z něho jako z chlupaté deky, ale lezlo.
„A to?“ Obrátila jsem se na svého muže nechápavě a utvrdila tak svoji roli v rodině.
„Oni zabíjí.“
„Aha.“ Fajn, tak nic chytřejšího mě bohužel nenapadlo.
„Když tu byl posledně, musel jsem shánět nového zahradníka a tři služebné.“
„Ale no tak, to byla nehoda.“ Ozvala se Liz.
„Ale mami, nebraň ho pořád, když se neumí chovat, tak ať sem nejezdí.“ Ohradil se Adrian.
„A dost.“ Ukončil výměnu názorů rázně Cecil.
„Jak mám být v klidu, když je tu Abby?“ Adrian vstal od stolu tak prudce, že se židle převrhla a se šíleným hlomozem dopadla na mramorovou podlahu.
Cecil svého syna vraždil pohledem a Liz měla slzy na krajíčku.
„Hmm, do háje.“ Zalamentoval Adrian a vztekle odhodil zmuchlaný ubrousek doprostřed stolu. Nikomu zřejmě nevadilo, že skončil v omáčníku a nořil se nyní do hnědočervené tekutiny jako Titanik.
Adrian se otočil a rázně vypochodoval z jídelny.
„Hochu, vrať se a omluv se matce za své chování.“ Zaburácel Cecil, ale promlouval už jen k prázdné místnosti. Adrian odešel a já zůstala němě sedět u stolu, fascinovaně sledujíc potápějící se ubrousek.
„Omlouvám se ti, děvenko. Jak dojde na Jasona, je Adrian poněkud přecitlivělý.“ Povzdechl si Cecil.
„Asi bych měla jít za ním.“ Vykoktala jsem ze sebe a konečně opustila pohledem omáčník. Vstala jsem a rozeběhla se směrem, kam zmizel Adrian.
Našla jsem ho u něho v pokoji.
Opatrně jsem nahlédla dovnitř. Ležel nasupeně na posteli. Nohy měl zkřížené v kotnících a očima propaloval sametová nebesa.
„Smím dál?“ Ťukla jsem na už otevřené dveře.
„Prosím.“ Pošeptal, aniž by mi věnoval sebemenší pozornost.
Přešla jsem pokoj a usadila se k němu na postel.
„Jsi v pořádku?“ Váhavě jsem chytla jeho ruku do své. Zmáčknul mi prsty a pomalu stočil hlavu směrem ke mně.
„Bojím se o tebe, Abby. Tak moc se bojím.“ Vzdychnul. „Jason, je prostě Jason. Neuznává pravidla a matka mu vše odpustí.“
„Pššt,“ zašeptala jsem a položila mu prst přes ústa. „Budu v naprostém bezpečí. Jen klid. Přece se na mě nevrhne, to by mu Liz neodpustila. Krom toho má přeci právo přijet domů.“
Adrian se ušklíbl, a pak si přitiskl mou ruku k tváři. Sice jsem chvíli zápasila s tím, jestli je mi to příjemné, ale když jsem viděla, jak moc si to užívá, nemohla jsem ucuknout. A tak jsem tam jen mlčky seděla a dívala se, jak opatrně a něžně se mazlí s mou kůží.
Dny utíkaly a hádka, jako se konala u oběda, se už neopakovala. Adrian se zřejmě smířil s tím, že příjezdu svého bratra prostě nezabrání a Liz přemýšlela, jak by Jasona udržela co nejdál ode mne. Týden utekl jako voda a já si pomalu začala zvykat na nový režim. Dlouho do noci jsme sedávali v salonku a poslouchali hudbu, nebo se jen tak bavili. Muži se věnovali mužským záležitostem, nejradši pak několik let rozehrané šachové partii. Byla děsná legrace je pozorovat, jelikož byly oba stejně dobří, přemýšleli několik tahů dopředu a tak své vítězství, nebo porážky vlastně pouze vyzualizovali v mysli.
Liz mi řekla, že pochybuje, že tu partii kdy dohrají.
Já si pak četla, nebo poslouchala mp3ku. Ráno jsem vyspávala skoro do oběda. Jak se zdálo, tak oni tolik spánku nepotřebovali a tak jsem vždy stávala jako poslední. I tak jsem skoro každý druhý den usnula v pohodlném křesle u krbu a Adrian mne pak nesl v náručí do pokoje.
Do Vánoc zbývaly už jen dva týdny a tak jsme se s Adrianem v neděli vypravili na vánoční nákupy. Upozornil mne už dopředu, že Liz Vánoce zbožňuje a její nadšení je někdy přímo nakažlivé. Nevěřila jsem mu, ale když se první adventní neděli rozsvítil v hale obrovský vánoční strom, za který by se nestydělo středně velké městečko, po chodbách se zelenalo jmelí a na každých dveřích byl věneček, uvěřila jsem. Zábradlí zdobilo chvojí a obrovské červené mašle a celý dům svítil miliony malinkatých světýlek, které Liz se zahradníkem připevňovala celou noc.
V sobotu večer se se mnou Adrian rozloučil pohlazením po šíji a letmým polibkem do vlasů. Nikdy nezašel dál, nikdy mne nepolíbil na ústa, tyhle jemné doteky jsem se mu tedy rozhodla tolerovat. I tak vypadal, že dychtí se mne dotýkat úplně jinak. Tak jako milenec, vášnivě a vroucně, ale to bych prostě neunesla.
Náš vztah jsme prostě zakotvily na nepsaných pravidlech. Byli jsme nyní něco jako přátelé. Bavili jsme se, dívali se spolu na televizi, chodili spolu na procházky, ale dotyky se omezili na jemné pohlazení, nebo polibek do vlasů, či na tvář. Nikdy mi neuniklo, jak moc se musel přemáhat, aby jeho dotyk byl opravdu jen letmý a aby polibek s tváře nepřesunul na ústa. Trpěl tím víc, než dával najevo. Já si však všímala. Všímala jsem si nedokončených vět a zatnutých pěstí. Všímala jsem si nepovolujícího napětí jeho širokých ramen, když byl se mnou. Skoro jsem si přála, aby to bylo už za námi a já ho přestala svou přítomností tak trápit.
I Liz stále prosebněji stáčela svůj pohled ke mně a já se snažila tvářit, jako že nechápu. Chápala jsem její nespokojenost, když sledovala stále více zamyšleného syna, tiše sedícího a zírajícího do konejšivého plamene v krbu. Den ode dne byl smutnější, vždy když jsem uhnula, nebo ucukla před jeho snahou o sblížení. Něco ve mně ale křičelo a i když jsem si jeden den dovolila zapomenout na vražedný pohled zelenožlutých očí, připomněly se mi ve snu. Budila jsem se s křikem stále častěji, to jak můj vynalézavý mozek nacházel stále nová témata k tvoření stále děsivějších nočních můr.
Nedělní ráno bylo poměrně poklidné, i noc byla méně děsivá, než bylo obvyklé. To ráno jsem nemusela ani maskovat kruhy pod očima, které se mi nedostatkem spánku tvořily. Někdy jsem se vzbudila s pláčem a to jsem pak ráno vypadala nepopsatelně děsně.
Oblékla jsem se opravdu pečlivě, vzhledem k tomu, že se po dlouhé době zase dostanu do města. Ze čtyř měsíců mi zbývaly ještě tři. Doufala jsem, že to všechno nějak přečkám a z nastalých nesnází se dostanu ještě silnější. Kéžby.